Kterak jsme s manželkou jeli dááál

Ráno vyrážíme ze ZASE dosud nejhoršího kempu, ZASE po dálnici, tentokrát N-II a A2 směr Barcelona. Přesto, že jedeme přes 300km +- 80tkou, nic moc si z dálnice nepamatuju. Počasí sice přeje, ale poslední španělské kilometry naší expedišn už jsem byl myšlenkami na nuda pláži tajemné a neznámé Sardinie. Po cestě si broukám, kromě jiných kravin i hit kapely MiG 21 – Malotraktorem... drn drn drrn drn drrrrn drn drn. Tvl, ještěže jsem přesvědčil před odjezdem ženu, že intercom je vlastně zbytečnost. Bych byl zase za debila. V poslední čtvrtině naší dnešní štreky nás k poslednímu otočení plynovým heftem popuzuje v dáli se tyčící Montserrat. Dnes ho už jenom mineme. Před Barcelonou, jako před každou velkou metropolí, začíná provoz na dálnici houstnout. Manželka mě přesvědčuje, že těch posledních 25 km bude lepší sjet z dálnice a proplést se na skútrech předměstími, že prej už má kamionů dost. No… dopadlo to tak, že jsme sjeli, kamionů, jakožto ani jiného provozu jsme se nezbavili, naopak jsme za pouhé 3 hodiny, o které jsme si příjezd do přístavu prodloužili, zakusili četná příkoří semaforů, vytrubování a vůbec jihoevropského stylu jízdy. To vše, v bratru velice nepříjemných 33°C. Kde je ten déšť tvl.? V 15 hodin odpoledne se hladoví, zbití, propocení a unavení piloti dvou malých, avšak slušně naložených skútrů, vynořují z kolony vozidel, kamionů a autobusů poblíže přístavu. Protože dosud nemám na stroji připevněný držák navigace, vede naši dvoučlennou skupinu manželka na Máji. Poslední kruhové objezdy projíždíme „en estilo espaňol“ (ve španělském stylu- tzn. něco jako „na hovádko“). Sžití se strojem je sice 120%ní  (pocitově mám sedlo prorostlé do řiti), ale pozornost rapidně klesá úměrně s mírou únavy a frustrace. Tak se stalo, že v rámci estilo espaňol se proplétám kolonou vedoucí do přístavu s pravým zápěstím pomalu v pravým úhlu s předloktím, najíždím na poslední kruhový objezd před přístavem, nechám se setrvačností vynést na jeho okraj, abych pak bleskově změnil směr a sjel na výjezdu a….ono to nějak nejde. Ruplo mi za krkem, levé rameno mi škube dozadu a z Emila jdou zase nějaké nové zvuky. Jakoby se něco dřelo o asfalt…. jo ty vole! Já ležím na levým boku a kloužu se!!

V rámci pudu sebezáchovy otáčím hlavou vlevo, vpravo, jestli do mě někdo nevletí, ale jižani jsou na takový situace zvyklí, tak v klidu zpomalují a nechávají mě i Emila doklouzat, kam nás gravitační a setrvační síly roznesou. Podívám se vlevo, totiž vlastně teď už dolů, do prázdného prostoru mezi sedlem a přístrojovkou, jak skútry mají. Mé levé koleno, oděné v nových motojeansech se klouže s Emilem po mokrém asfaltu. Asfalt smrdí naftou… jo takhle! Jako při každém karambolu, i tady mám ve dvouvteřinovém okamžiku čas na spoustu věcí. Alespoň než do něčeho narazím….

Pokračování příště...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE