reline_unor



Do Rumunska a zpět na Moto Guzzi V85 TT

S naším loňským dlouhodobě testovaným motocyklem jsem minulý rok přes Rumunsko a zpět natočil 3253 km, takže hurá za dobrodružstvím v sedle Moto Guzzi V85 TT!

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Pátek 26. 7. 2019: Odpoledne vyjíždím z kanceláře. Je opravdu velké horko. Honza mi předal motocykl vyšperkovaný, jak kdyby sjel právě z výrobní linky. Brejlovce zdobí dva nové kufry „Urban Pack“ (27,5 a 37 litrů). Kombinace plastu a hliníku vypadá docela pěkně. Jejich kvalitu zpracování prověří až cesta, ale vzhledem k trase, která vede převážně po asfaltu, by neměl být větší problém. Jejich hlavní předností by mělo být to, že jsou vodotěsné a lze je snadno sejmout, v podstatě jednou rukou. Trochu vadou na kráse je nutnost samostatné vložky zámku a mít s sebou tedy další klíč.

Sraz s ostatními mám zítra hned ráno před Kutnou Horou, a tak rychle balím vše potřebné a přidávám na fortelný nosič ještě univerzální vak. Sonduji počasí a procházím plán cesty. Vzhledem k Itálii a zkušenosti s vlastními motorkami nezapomínám ani na oblíbený 1 litr oleje 10W50. Jak se ukázalo později, dělám dobře. Hladové oko na sebe nenechá dlouho čekat. Motocykl již má něco nakrouceno. Zítra večer bychom měli být už na Balatonu v rovinatém Maďarsku. Motorka i já jsme nachystáni, takže uvidíme, jak vše půjde. 

Sobota 27. 7. 2019: Nakonec vyrážíme později, než jsme chtěli. Jedeme směr Jihlava přes Havlíčkův Brod a D1. Z Jihlavy směr Znojmo cesta ubíhá vcelku rychle. Dáváme krátkou přestávku ve Znojmě. Doplňujeme ještě palivo a přes Hatě míříme až do Vídně. Zde děláme delší pauzu a optimalizujeme trasu. Je hlavní sezóna, takže počítáme u Balatonu jen s kempem. Trošku nás znervózňuje předpověď. První déšť a přeháňky nás dostihnou hned pod Vídní. Míříme na hraniční přechod Sopron. Začínají se honit velká mračna, ale za menších přeháněk se dostáváme v podstatě stále suchou nohou až na Balaton. Večerní sobotní přeplněný kemp okolo Siófok je lepší zážitek než autodrom na pouti. Je tu skutečně nátřesk a plážová zábava v plném proudu. Vzhledem k předpovědi zkoušíme cestou ještě jeden menší hotel, ale je beznadějně plný, takže vjíždíme s povděkem do kempu, kde mají alespoň místo.

Dnes to bylo na pohodu a v podobě Moto Guzzi o to více. Celkově se jedná myslím o velice pohodlný motocykl, jen při dešti bych ocenil určitě vyšší plexi v základu. Zatím jinak vše naprosto v pohodě. Kontroluji kufry a čekám na ostatní, než zařídí čísla pro stan a je mi jasné, že dnes pořádně zmokneme. Bouřka na sebe nenechá dlouho čekat. Snažíme se, pokud možno co nejlépe vypnout a zatlouct kolíky a zatížit vše zevnitř motorkářskou výbavou, aby nám vše hned neuletělo. V nejbližším přilehlém krámku se smíšeným zbožím nakupujeme zásoby a pivo. V kině dnes dávají kasovní trhák z nebes „Bouřka s blesky kované větrem“ a nás asi čeká spaní v louži. Nespěcháme. Lepší místa zde nemají. V přestávce jdeme zbytek tohoto špatného filmu již trochu společensky unaveni dokoukat zevnitř promoklého stanu. Dokonce je v něm ještě „docela sucho“. Nemám sílu již nic řešit. Brejlovec i další stroje mají dnes lázně. Doufáme, že vše bude ráno z hlediska techniky ok. Dnešní stav uzavíráme na startovních 543 km.

Neděle 28. 7. 19: Ráno je počasí jak vyměněné. Všude spousty louží a vše promočené, ale zdá se, že slunce si chce dnes vše vynahradit. Jsme plni optimismu. Cílem je dnes určitě Rumunsko, a když to půjde, dostat se třeba až do českých vesnic Banátu. Míříme rychle stále dolů přes Dunaj a po okreskách směřujeme na Segedín. Pod ním je tak trochu již země nikoho. Je to takové trojmezí mezi Srbskem, Maďarskem a právě Rumunskem. Větší území a opuštěný kraj v Evropě jsem již dlouho neviděl. Dlouhé rovinaté pláně, spousty luk, dobytku a koní. A pak taky velké množství much. Míříme ještě v Maďarsku na Makó, abychom se prodrali přes poslední maďarský městec Kiszombor po 431 na rumunskou hranici. Je tady pusto a prázdno. Mladý rumunský celník si to náležitě užívá a chce vidět naše doklady.  Obecně tady u srbských hranic panuje pochopitelně lehčí nervozita a je zde hodně policistů a pohraniční stráže. Pusté území nikoho zřejmě láká mnohé hledat zde příležitost a cestu, jak najít svůj sen v Evropě. Naneštěstí pro všechny cestovatele Dunaj a Tisa jsou docela velkou přirozenou hraniční čárou, takže místní to mají o trochu snadnější s hlídáním než jinde. My jedeme po silnici číslo 6 od hranic na Sânnicolau Mare a snažíme se dostat někam do okolí Temešváru, nicméně jižněji podél srbsko-rumunské hranice. Ve městě vybíráme místní měnu. Pokračujeme dále po 59c na Jimbolla a dále po 59d až do Deta. Je pozdě odpoledne a nekonečně dlouhé a vyprahlé cesty nás stále více unavují. Připadám si trochu, jak v nějakém westernu a všudypřítomné vedro celkovou atmosféru jen umocňuje. Přejíždíme mohutný násyp s kolejí, který zdobí stopka. Patrik instinktivně zastavuje, aby pochopil, že zde jel vlak naposledy snad za Ceaușesca. Vše je zarostlé křovím, a tudíž i my ostatní ani nestavíme a jedeme dále. To je ovšem osudová chyba. Na druhé straně stojí místní policista. Nechá pěkně všechny projet a chudáka posledního Ondru odstavuje a zabavuje mu řidičák. Výkupné za navrácení plastové kartičky je dost velké na to, aby mu zkazilo náladu po zbytek dne. Zakládáme sociální fond a já ho konejším jako náruživého kuřáka kubánským doutníkem. Je nám jasné, že dnes do Banátu nemáme šanci dorazit. Zkoušíme ubytování přímo v městě Deta, ale nedaří se, a tak míříme trochu zpět na Temešvár, kde bychom měli být úspěšnější. Nemusíme dojet ani do této metropole. Na půl cesty je vesnice Șag a v něm výborný penzion „Bye Bye“. Opět se o slovo hlásí bouřka, ale tentokrát již spíme v suchu u pána domu.

Dnes se probral s bouřkou snad sám hrabě Dracula. Taky místní se podivují, co se to venku děje.  Opět silné bouřky. Tak trochu „Memento mori“ připomíná majitelův venkovní přístřešek, kde klábosíme až do ranních hodin ověšeni kolem dokola všemi možnými hodinami, které s pravidelnou přesností odbijí čas a hlásí se o slovo každou hodinu. Z hlediska motocyklů je vše v pořádku. Trochu se jen peru na dlouhé trati se stupačkami, hledám optimální polohu pro nohy, ale je to spíše o zvyku, nudě na dlouhých přejezdech a jak se pohodlně na Brejlovce poskládat a měnit pozice. Myslím, že to nebude dlouhodobě větší problém a vychytám to po dalších km. Dnes jsme najeli vcelku náročných 418 km.

Pondělí 29. 7. 19: Ráno nespěcháme. Večer byl náročnější, potřebujeme dospat a nabrat sílu. Je velké dusno. Brzy stavíme a tankujeme. Jedeme zpět na Deta a dále na Moravita a po 57 dolů k Dunaji. Silnice jsou spíše horší. Táhne nás to od Dunaje k horám a kopečkům. Trochu kufrujeme a čekáme na sebe. Nicméně držíme se plánu a míříme po okreskách opět dolů až k srbské hranici a tentokrát bezprostředně až k Dunaji, který zde tvoří přirozenou hranici země.  Po obědě jsme konečně v Banátu a stavíme v kopcích ve Sv. Heleně, jedné z šesti českých vesnic. Byla založena přistěhovalci z Čech v roce 1824. Naprostou většinu i dnes tvoří Češi. Stavíme u místní školy, v krámku a restauraci si dáváme kafe a jídlo. Cítíme se doslova jako doma. Jak se ukazuje, řada místních dojíždí za prací právě do Čech.

Celé prostředí působí až magicky, zvláště když všude kolem slyšíte rodný jazyk. Michal neodolá a s jedním z místních se dává do řeči a výsledkem je, že si to během okamžiku jede po ulici na trochu jiném tentokrát opravdu živém oři. Přičemž sklízí od všech zasloužený aplaus. No moc jsme si to zde užili. My však máme dnes trochu jiný cíl. Musíme pokračovat dále, chceme se dostat až do bývalých a dnes znovu objevovaných lázní Băile Herculane v národním parku Parcul Naţional Domogled-Valea Cernei.

Míříme tedy opět k Dunaji, abychom dojeli dalších 120 km do cíle. Silnice je opravdu pěkná a klikatí se podél řeky. Člověk jen musí dávat tak trochu pozor na „přebíhající“ želvy. Vzít krunýř kolem je jak v kile prolítnout nejpřísnější retardér. Táhlé dlouhé zatáčky okresek mi připomínají svým charakterem tak trochu sever Itálie, kde se řítíte kolem dálnice po okreskách až na Brenner. Je zde dost sucho a je vidět, že pro místní byl a je hlavním středobodem zájmu mohutný nespoutaný Dunaj. Večer přijíždíme do lázeňského Băile Herculane. Je vidět, že město zřejmě po letech nezájmu začínají opět objevovat turisté, což dokazuje i velké množství opravených budov. My jedeme opět spíše v odpočinkovém módu a sbíráme sílu na zítřek, kdy by nás měla čekat kratší šotolina a konečně Transalpina směrem od města Petrosani. Jsme v národním parku, takže je patrné, že je to tady trochu větší divočina. Dnes jsme najeli v lehčím tempu 314 km.

Úterý 30. 7. 2019: Člověk míní, Rumunsko mění. Tak by se dal asi nejlépe charakterizovat dnešní den. Opouštíme penzion. Chtěli jsme původně jet na jezero Lacul Vidra a jízdu si zpestřit po lehké šotolině, ale nakonec jsme museli přehodnotit plány. Vyjíždíme hned po snídani cca v 9:30 tedy z Băile Herculane. Cesta vypadá jasně. Oklikou cca 100 km do Petrosani nebo přímou cestou přes národní park cca 20 až 30 km podle mapy po nezpevněném povrchu a zbytek již po silnici, ale výrazněji kratší a zajímavější. Volíme i vzhledem k počasí dobrodružnější variantu. Vše je vedeno stále jako silnice 66a, ale to v místních poměrech zas tolik neznamená. Nemáme sice enduro obutí a s námi jede navíc jedno XVS, ale moc nepršelo a cesty se zdají být suché. Jedeme přímo.

Trasa je z počátku opravdu docela snadná a na pohodu, ale po 10 km začínáme lehce střízlivět. Zajíždíme do národního parku a dle blížících se kopců je jasné, že cesta je možná kratší, ale maximálně vzdušnou čarou. V cestě nám totiž stojí za prvním menším kopcem velká vodní nádrž, kterou je třeba téměř celou objet po nezpevněných cestách a vše je v závěru navíc podle vrstevnic zakončeno přejezdem docela velkého kopce. Zpět se nám už ale nechce, a tak dost pomalu pokračujeme dále k cíli. V lese je navíc opravdu vlhko a od lesních strojů na dřevo jsou zde vyježděny docela hluboké výmoly zaplněné vodou. Nakonec jsme ale za ně vděční, protože alespoň můžeme jejich průjezdy zbavit naše motorky ve většině silniční obutí od přebytečného bahna. Suneme se jak na ledě. Velký respekt, ale zároveň obavy vzbuzuje pohled na Ondřeje, který se svým XVS 1300 šine tímto terénem neohroženě jak parní válec. Obavy máme ale spíše o to, že buď beznadějně zapadne, nebo nabere vodu do sání, a to by nezbylo než tady jeho Yamahu asi pohřbít.

Brejlovec vše zvládá s naprostým přehledem, až mě překvapuje, jak si vede i na takřka silničních pneumatikách. Navíc díky celé stavbě na mě neproudí ani tolik bahna a vody. Jediným nedostatkem snad může být přední blatník, který nečistoty pouští rovnou na motor a ke svodům, kde se již beznadějně ztrácí silueta mohutného dravce od jezera Como. Na každé zastávce se snažím všemožně motorce odlehčit od téhle bahenní kůry, aby mohl motor svobodně dýchat.

Sympatický je režim offroad, který vypíná zadní ABS a navíc si ho motocykl pamatuje i po vypnutí klíčků. Jsem docela rád za kardan, následná údržba bude přeci jen o trochu jednodušší. Překvapivě dobře fungují kryty kluzáků vidlic a docela obstojně z nich odvádí nečistoty. Pro takovéto hrátky by se určitě hodily padáky. Hranice mezi pohodovým průjezdem a pádem je zde opravdu tenká. Jak to bývá, vše má však svoje limity. Varováním již bylo několik minutí velkých balvanů, kdy jsem se snažil jet rychleji, abych lépe chladil a nepobraly to gumy a málem jsem lehnul, aby mi potom v mohutném závěrečném stoupání dal motocykl znamení, že už toho bylo dost – vařím.

Ihned zastavuji. Nejsem však sám, hned o dalších 100 m zastavuje se stejným problémem Patrik s KTM 990. Dáváme větší pauzu a kocháme se pohledem do hlubokého srázu. Klidu v nás ale moc není, protože si tak úplně nejsme jisti, jak bude vypadat cesta dále. Naštěstí jsme skončili takřka pod vrcholem a dále se cesta už jen valí z kopce dolů, takže další přehřívání je již zažehnáno. Není sice ještě vyhráno, ale tábořiště a vyjeté koleje od osobáku značí, že už může být jedině lépe. Po 5 km začíná asfalt. Zastavujeme přímo na zlomu silnice a dáváme zaslouženou pauzu a rozmýšlíme, jak dále.

Musíme co nejrychleji do Petrosani natankovat, vypustíme naplánované jezero a pojedeme přímo na legendární silnici Transalpina 67c, abychom dodrželi plán. Na hlavní tah najíždíme skutečně až v pozdních odpoledních hodinách. Tato cesta nás doslova pohlcuje svým kouzlem a neopakovatelnou atmosférou. My i motocykly chytáme druhý dech. Je naprosto nulový provoz, a tak dychtivý po pořádné asfaltové jízdě vyjíždíme směrem na jih přes mohutné vrcholy, které mají přes 2000 m n. m. Zpočátku je hustý les, který vystřídají louky a holé skalnaté pláně. Každý jede svoje tempo a snaží se co nejvíce nasát atmosféru kopců. Letící orel z Mandello del Lario chytá vítr a letí jak o život. Vzhledem k nadmořské výšce se vše dokonale chladí a motocykl si jen ševelí a bere jednu zatáčku za druhou i díky menší stavbě opravdu snadno. Jestli je pro nějaké silnice tento motocykl určen, tak je to přesně pro tento charakter cesty. Většině trochu odjíždím a scházíme se až v obci Rânca. Zvedá se vítr, ochlazuje se a je pozdní odpoledne. Nejvyšší čas najít ubytování. Večer, když se valí mlha z hor, máme opravdu o čem rozprávět. Vše nás bolí, ale tohle byl opravdu velký a dlouhý den na dvou kolech. Je třeba dát místní pálenku na zahřátí. Na tachometru i s dlouhou terénní vložkou máme dnes 443 km.

Středa 31. 7. 2019 – Transfagaraš: Vyrážíme brzy ráno. Dolévám do V85TT po včerejšku výraznější množství oleje.  Dnes potřebujeme přejet Transfagarasan , tak se nakonec ani moc nezdržujeme snídaní. Rádi bychom vše zvládli v rychlejším tempu. Cesta nás vede údolím po rušné silnici 67 až do většího města Ramnicu Valcea, kde dáváme oběd. Je obrovské vedro, a navíc v okolí a uvnitř města obrovský provoz na silnicích. Snažíme se rychle dostat mimo hlavní tahy a míříme po silnici 73c  na Curtea de Agres, což je vlastně pro nás taková vstupní brána na silnici 7C Transfagarasan. Znenadání přichází déšť a chlad, což je pro nás docela teplotní šok, ale zde prý nic neobvyklého. Navlékám vše, co máme a lezeme do nepromoků. Vyrážíme na samotný přejezd, který se hodně dlouhých km po počáteční jízdě úzkým údolím kroutí kolem jezera Lacul Vidraru, abyste ho v konečné fázi opustili a začali docela příkře zdolávat samotný pás hor. Je zde docela nával turistů a o kolizní situace a mnoho aut není tedy rozhodně nouze. „Cesta světa“ mě na jednu stranu nadchla svojí velikostí a nádhernou přírodou, ale na druhou stranu trochu zklamala masovou turistikou.

Těsně pod vrcholem slavíme s V85TT i malé redakční jubileum, kdy tachometr Brejlovce hlásí 10 000 km dlouhodobého testu. Jízdně je to tady asi o level níže než včerejší paráda na Transalpina, ale tady je to spíše o překonávání hory a masivu než o samotném zážitku z jízdy. Je tu také krásná příroda, kterou nám zpestří setkání s medvědy.

Jsem samozřejmě lehce nervózní. Zde trochu končí legrace a tuhne krev v žilách, a proto s úlevou pozoruji, že se lekne vozu v protisměru a mizí opět ve křoví, odkud se vynořil. Samotný přejezd je zakončen průjezdem tunelu, kde se na druhé straně otevírá a nabízí opravdu překrásné scenérie s výhledy do kraje. Náš cíl je dále směrem na město Sibiu, ale to již nejedeme dále v plné sestavě. Tímto přejezdem se tak trochu začínáme obracet zpět k domovu a míříme na sever, zatímco Patrik s Blankou pokračují dále na východ na Brašov. Mají na tuto cestu přeci jen více času. My pokračujeme dále ve čtyřech a po silnici 14 směřujeme do cíle dnešního dne města Medias, kde nakonec nacházíme ubytování. Je třeba nabrat sil, zítra bychom měli najet opět velkou porci km. Cíl bude jasný – dojet na Slovensko do Košic. Dnes cestu uzavíráme na nájezdu 330 km, ale pravda trochu jsme se kochali. Motocykl nadále vše bez problémů. Jen definitivně v dnešním dešti přestal fungovat levý blinkr, ale ten na to měl zaděláno již na začátku cesty.

Čtvrtek 1. 8. 2019: Od brzkého rána hustě prší. Chvíli čekáme, jestli se počasí neumoudří, ale ani podle radaru není výraznější naděje na zlepšení, tak balíme a vyrážíme na sever směr Maďarsko a Slovensko.

Nejdříve vyrážíme po silnici číslo 14, abychom potom po 15 nabrali směr na Ludus. Cestu nám komplikuje velký déšť a řada uzavírek. Dobrá nálada lehce povadá, ale cíl je jasný. Musíme se odtud co nejrychleji dostat na sever, protože tam to vypadá s počasím lépe. Volíme tak rychlou únikovou variantu a u vesnice Luna a nějaké letecké základny najíždíme na jednu z mála rumunských dálnic A3 Autostrada Transilvania. Daří se, přesun nabírá na obrátkách. Jedu prvně delší dobu na tempomat, na prázdné dálnici odpočívám a relaxuji pohledem na okolní krajinu. Standardně bych ho asi na motocyklu oželel, ale zde se poprvé a naposledy za celou cestu docela hodil. Zhruba v půli cesty na Nădășelu definitivně ujíždíme dešti a můžeme tak sbalit šprcky. Vrací se dobrá nálada, a tak se vyhříváme na cestě za Zalău na pumpě a dáváme si lehčí svačinu.

Navigačně je cesta jasná, musíme po E81 na Satu Mare a hranice. Již z minulosti vím, že tady to bude rušnější. Doprava přes čáru je tu náročnější v obou směrech a celníci kontrolují díky absenci Schengenu auta opravdu důkladně a bez výjimky. Vše zvládáme v rámci možností rychle a jsme tak v pozdějších odpoledních hodinách již opět v Maďarsku. Zde však nocovat už nechceme, a tak podél ukrajinské hranice přejíždíme až do Košic. Hlavní tah a rychlejší cesta by se nabízela přes Ukrajinu a Michalovce, ale vzhledem k tomu, že nemáme všichni pas a především díky další hraniční kontrole tohle velice rychle zavrhujeme, raději jedeme po horších okreskách přímo z Maďarska na Košice. Přijíždíme dost unavení za soumraku do Košic. Vcelku rychle nacházíme hotel a relaxujeme při večeři v místní kolibě.

Dnes se tachometr zastavil na 492 km. Zítra plánujeme ještě rychlou návštěvu na Zemplínskou Šíravu, potom již musíme opět nabrat tempo na rychlý přesun přes celé Slovensko. Kontrolujeme lehce motorky, ale zdá se, že krom další preventivní porce oleje pro MG je vše v pořádku. Pravdou je, že na všem je už lehčí patina z dlouhé cesty. 

Pátek 2. 8. 2019 :  Dnes ráno jsme příliš nespěchali. Koneckonců jedná se o poslední velký den naší cesty, tak proč si ho náležitě neužít. Nás čeká jediné, přejet celé Slovensko. Na moto jsem zde byl již před nějakou dobou, hlavně tady na východě, takže ráno jedeme z Košic ještě kousek na Michalovce. Kluci se chtějí vykoupat v Zemplínské Šíravě. Ve finále tam myslím vleze stejně jen Michal a my ostatní se tak jen povalujeme ve stínu a po krušnějším večeru nabíráme sil. Potkáváme se zde s nějakou podařenou partičkou z Ostravy, která je zde rovněž na výletě a tráví na Zemlínské Šíravě pár dní na své cestě na motocyklech kolem Slovenska.

Já tu mám osobní vzpomínky ještě z dob komunismu, kdy jsem zde jako malý kluk trávil s rodiči 14 dní pod stanem. Dnes je tu samozřejmě úplně jiný svět, ale nekonečná vodní hladina, kiosky a pivo tu jsou pořád.

Každá legrace však jednou končí a my už teď musíme vyrazit na cestu. Přejíždíme zpět na Košice a potom až do Rožňavy na „Dobšiná“. Jezdí se tu závody do vrchu, tak je to tady jak na závodním okruhu, velice pěkný a kvalitní povrch, což si užíváme. Počasí nám přeje, honí se sice mraky, ale neprší a pod Tatrami je příjemně svěží vzduch. Opět si uvědomuji, jak je vlastně V85TT velice příjemný cestovní motocykl a cestu si užívám. Míříme po silnici 66 na Telgárt a dále na Brezno. Cílem pro pozdní odpolední oběd je Banská Bystrica. Silnice se příjemně vlní mezi kopečky a překvapivě nízký provoz nahrává rozhlížení se a kochání pěknou krajinou. Trochu smutku na duši snad jen vzbuzuje pohled na romské vesnice, z kterých sálá chudoba a zmar. Není divu, že řada místních se alespoň snaží na každém odpočívadle prodávat lesní plody nebo houby. Musím říct zcela otevřeně, že ten pohled je občas ještě horší než na podobné vesnice v Rumunsku nebo Maďarsku, tam bylo alespoň vidět, že lidé mají co dělat a snaží se hospodařit, podle obdělávaných polí v okolí a velkého množství zvířectva a koní. Banská Bystrica je přeci jen větší aglomerace a páteční odpoledne zákonitě znamená větší provoz na silnicích. Jedu první a průjezd města mi dost výrazně ulehčuje znalost místopisu. Byl jsem zde již v minulosti několikrát, protože jsem tady jezdil s kamarády na lyže a letní vyjížďky na motocyklech za přáteli na chatu. Neomylně tak mířím na 59 směrem na Donovaly, kde je hned kousek za městem vyhlášená Koliba u sv. Krištofa. Zde dostanete vždy výbornou kapustnicu a halušky.

Navíc se hodí, že kousek je i servis BMW, kde Michal zkouší štěstí, pokud by neměli skladem náhradní blinkr, který urazil cestou. Bohužel, vrací se s nepořízenou. S tím souvisí i poznatek s kufry na V85TT, špatnou manipulací nebo ve spěchu při sejmutí z držáku zde nehrozí právě jako na BMW, že si blinkr urazíte. Člověk si říká, přeci nejsem taková lama, ale zkuste to vysvětlit Michalovi na Balatónu, když máte za zády uragán a na vybalení a postavení stanu suchou nohou asi tak 3 minuty. Je však čas opět vyrazit, a tak před večerem opět sedáme do sedla. Přilehlá silnice 14 na Turčianské Teplice je jasná volba, jak na odpočatých strojích opět zahřát gumy. Silnice zde stoupá nekonečnými vlásenkami vzhůru a vše s nádhernými výhledy je alespoň podle mne jedna z nejlepších silnic v tomto ohledu na Slovensku.

Všichni si to užívají, děláme povinné foto a potom již míříme rychlým transferem po státovce na Martin a dále na Žilinu, na dobře známý hraniční přechod Bytča – Makov na E442. Jedeme, ale od Žiliny po druhé straně podél Hričovského kanálu než je státovka. Je zde menší provoz než na druhé straně za vodou. Cestou na hranice je už větší klid, jen za čarou je trochu rozruch. V jedné táhlé zatáčce se vyklopil nějaký český motorkář na sportu, tak ho tady sbírají, ale takhle na první vypadalo, že snad naštěstí odešel po svých. My dnes už daleko nemíříme. Máme domluvené ubytování na české straně blízko Horní Bečvy v Relax hotelu Valaška.

Konečně doma, večer si náležitě užíváme. V hotelu je veselo. O zábavu je postaráno až do pozdních hodin, u některých z nás možná až moc. Každopádně dnešní den jsme uzavřeli na 433 km.    

Sobota 3. 8. 2019: Dnešní den je poslední a bereme ho tedy hlavně jako přesun domů. Vyhlídka na počasí přes den není nic moc. Každopádně po včerejším závěrečném večeru rozhodně nespěcháme. Vyrážíme až kolem 10. hodiny, ale pokračujeme jen ve třech. Ondra si po včerejšku dává ještě povinnou pauzu a domů tedy jede až v odpoledních hodinách sám. Snažíme se nikde moc nezdržovat, protože od západu se žene studená fronta a intenzivní déšť. Projíždíme nejdříve přes Rožnov pod Radhoštěm směrem na Valašské Meziříčí, ale jde to pomalu. Turistická sezóna je v plném proudu. Míříme na Hranice a vzhledem k předpovědi a celkové únavě výjimečně míříme opět na dálnici, abychom se co nejrychleji přesunuli na Olomouc. D1 a jih předem zavrhujeme a naše kola se tak řítí směrem na Mohelnici. U Olomouce nás chytá prudký liják, až do středních Čech nás už nepustí. Závěr celé cesty je tak opravdu výživný, ale alespoň nehrozí, že bych ztrácel koncentraci. Z hlediska motocyklu snad jen opět lituji, že tu není vyšší plexi, jinak V85TT v dešti funguje opět naprosto bez chyb i po těch kilometrech. Po pravdě, ale už není nálada na nějaké větší zastávky, po týdnu v sedle se již všichni vidíme spíše doma. V podstatě se snažíme co nejdříve dostat každý do cíle. Tak trochu symbolicky u Kutné Hory přestává pršet, máme prostor na závěrečné zhodnocení a rozloučení. Shodujeme se na jednom, že to byl docela maratonský výlet a že příště si dáme asi větší prostor na rozjímání.

Tentokrát to bylo hlavně o celodenní jízdě v sedle. Na druhou stranu bych asi stěží našel lepší příležitost na zhodnocení našeho Brejlovce než právě tuto cestu. Dnešní den jsem zakončil na 280 km.

Náš tip

Trasa ke stažení: romania-2019.xlsx

Je čas na závěrečné zhodnocení. Za mě se jedná o velice pohodlný a nenáročný motocykl, s kterým bych se asi nebál vyrazit na libovolnou cestu po světě. Jako jezdec jste dobře chráněn. Pokud bych volil cestovatelskou konfiguraci, rozhodně bych nevynechal padáky a vyšší plexi. Jako jasná volba se jeví návštěva katalogu doplňků a zde tedy do sekce doplňků s označením „Touring Pack+“. Boční kufry vše zvládly z hlediska těsnosti a kvality na jedničku, ale na delší cesty by byla lepší volba sáhnout po hliníkových kufrech. Pokud bych hledal nějaké šrámy, odešel nám v dlouhodobém redakčním testu na této cestě cca po 10 000 km pouze blinkr, ale tam se jednalo spíše asi o výrobní vadu. Všechny ostatní byly ok. Je třeba také počítat s tím, že motocykl si rád „pápne“ trochu oleje. Z hlediska jízdy v terénu a hnaní do extrému možná může být lehce limitující hodně bahna, které jde do prostoru svodu a motoru, kde potom zákonitě pokulhává chlazení. Vše se dá však řešit, když dáte pauzu. I větší offroad specialisti, pokud jsme je poslali do stejného extrému, měli problém.    

Informace o redaktorovi

Lukáš Růžička - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Moto Guzzi V85TT:
+ ve všech směrech vyladěný, pohodový a dobře ovladatelný motocykl
+ motor a charakter MG
+ přehledný a dobře čitelný TFT panel


Moto Guzzi V85TT:
- v základu nižší plexi
- docela vysoká cena za příplatek barevné kombinace
- při jízdě v opravdovém bahně se docela zanáší svody kolem ochrany motoru


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 6 Kč od 4 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Davcoun přispěl 1.5 Kč
atv1 přispěl 1.5 Kč
zabl přispěl 1.5 Kč
Petr7474 přispěl 1.5 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):
Motokatalog.cz


TOPlist