Olymp

Bulharsko I.

Popojedeme asi 300 metrů přes hraniční říčku Timok a stojíme u závory Bulharské republiky. Tady je to ale úplně jiný, než před chvílí u té blbé srbské krůty. Bulharský celníci přijdou v parádních uniformách s bílými košilemi, na jejichž kapse mají našitý obrovský a krásně v barvách  vyvedený státní znak. Chovají se velice zdvořile, až chladně. Spadnul mi kamen ze srdce. Jako občané EU nemáme větších potíží, vstup je formalita a během chvíle jsme shromážděni za celnicí.  Musíme dnes dorazit do města Belogradčik, kde Maro zabukoval nocleh. 

Bulharsko je úplně jiná země, než Srbsko. V 50. letech zde proběhla drastická a krutá kolektivizace, podobně jako u nás. Jejími následky jsou dnešní scelené, ohromné zemědělské lány. Někde až tak, že vesnička nebo družstvo jsou ostrůvek uprostřed nepředstavitelné plochy zlatého obilí. Ačkoli je konec června, tady na Balkáně už naplno běží  žně. Mnohde už mají sklizeno a traktory diskují strniště. Bohužel, jedním z následků socialismu je i vytrhání  staletých zemědělských rodů z jejich odvěkých kořenů, jenž mnohdy potkaly těžké a kruté represe. V Bulharsku toto všechno probíhalo s mimořádnou intenzitou. Velmi často jsou proto vidět rozvaliny starých opuštěných usedlostí. Po socialismu přišlo i tady období, které my Češi známe jako „devadesátky“. A zase s mnohem horšími důsledky, než u nás. Bulharsko stálo v tu dobu doslova nad propastí, hrozil totální krach celého státu. Ale Bulhaři s vypětím všech sil svou těžce zkoušenou zemi udrželi v chodu. Dnes jsou asi nejchudším státem Evropské Unie, a je to znát. Všechny tyhle peripetie sebou nesou jeden specifický problém bulharského venkova - vylidňování. Spousta mladých lidí odchází za prací a většinou se už nikdy nevrátí. Důsledkem je nespočet opuštěných domků, vyjímkou nebyly prakticky celé zdevastované a polorozpadlé vesnice.

Cesta nám zatím odsýpá. Kupodivu, jedeme po kvalitní silnici a míříme k prvnímu většímu městu, Vidinu. V protisměru jezdí k Srbské čáře hodně kamionů. Ve Vidinu počet kamionů zhoustne v obou směrech. Už je z toho totální kamionová ucpávka. Nevím čím to vzniklo, ale odhaduju, že ve městě je zřejmě celní odbavení nejen pro Rumunsko, ale i pro dálkovou dopravu směřující do Srbska. A protože Rumunsko (jehož hranice jde těsně kolem Vidinu středem Dunaje) ani Bulharsko nejsou členy Schengenské zóny, musí vše projít celní kontrolou. Srbsko navíc není ani v EU, čímž se to ještě víc zamotává. A aby to bylo úplně domotaný, je většina kamionů z Turecka. Ve Vidinu je navíc jediný silniční most přes Dunaj do Rumunska, na délce snad 300 km. Stovky a stovky tiráků už stojí v nekonečných kolonách celým městem. Plouží se po krajích, takže osobní doprava se jakž takž protahuje. Po několika  kilometrech plazení se to začíná komplikovat. Někdo tam asi něco  ztropil, a někteří kamioňáci se začali vyhýbat. Jenže když se ukázalo, že středem cesty neprojedou, pár se jich tam šprajclo a už nejede vůbec nikdo. Policie stojí, bliká, patrně to tam nějak řešili, ale moc to nepomohlo.

Vidin, severozápadní výběžek Bulharska. Město totálně ucpané kamionovou dopravou.

Už se ani neplazíme. Jen občas přískokem vpřed. Když dojedeme k dalšímu místu, kde se doprava totálně zauzlovala, Olda se svou Guzzi Nevadou, která je nejmenší z nás, vyrazí vpřed. Proplétá se stále dál a jede. Pak mávne, vydáváme se za ním. A vida, stojí tady i jeden  českej kamion. Odněkud z Karlovarskýho kraje. Mezi tím se obloha zatáhla, ze severu se valí černá mračna, duní hromy a vítr nám mete do očí oblaky prachu. Takže tahle pakárna bude ještě navíc prolitá deštěm a kroupama, pomyslím si…. Naštěstí několik kilometrů za Vidinem už kamionů ubývá a začíná volná silnice. Možná stihneme i ujet bouřce.  Po silnici č.1 upalujeme přes Dunavtsi  a Dimovo na Belogradčik. Bouřka je nám furt v patách, ale trochu jí ujíždíme.  Belogradčik leží mimo hlavní tah; kousek tedy jedeme mezi nízkými lesnatými kopci malou místní silnicí. Když se  ukáže, že bouřka nás už bezpečně nedožene, dáme pauzu. Přestávka s bouřkou za zády na silnici č. 102, před Granitovem  u Belogradčiku je na malé fotce vpravo. Maro ještě přibrzdí těsně před městem v místě, kde je na Belogradčik a hrad nad městem panoramatický výhled.

Po vjetí do města se trochu motáme, ale není divu. Je to klikatá změť docela úzkých ulic a všude samej kopec a serpentýna. Jak jsme poznali i pozdějc, je Belogradčik typickým Bulharským sídlem. Skoro všechny domy jsou čtvercového půdorysu a mají patro. Střecha je nízká, ve tvaru čtyřbokýho jehlanu, pokrytá pálenou režnou krytinou a je skoro vždycky v katastrofálním stavu. Dvoudílný okna, béžová nebo bílá fasáda. Všechno to připomíná takovej ten starej orientální styl. Není divu - půl tisíciletí to tady patřilo Turkům, tehdy zvaným Osmani. A všude opuštěné továrny, haly, domy…. Naše ubytování je asi nová, nebo nově zrekonstruovaná vilka, úplně nahoře na kopci, přímo pod hradem.

Vyjde paní majitelka, je to udržovaná blond padesátnice, je zřejmé, že nepatří do tzv. spodní vrstvy obyvatelstva. Češtinu nezvládá.  Nabízí angličtinu, italštinu, němčinu, a  -  ruštinu. To je jediná cizí řeč, co v základu zvládneme my,  bez pantomimických vystoupení  a bez tužky s papírem. Majitelka, jako jediná za celou cestu, byla ochotná užít tento jazyk. Ukáže nám bydlení, vše vysvětlí a pak už si nás nevšímá. Obýváme horní a prostřední patro. Dole žijí majitelé. Vnitřek domu je taky takový „turkovitý“.  Tmavý, docela bytelný nábytek, a masivní, těžké potahy, závěsy a tyhle věci. Netuším, zda je to bulharský standart, nebo zda majitelé ujíždějí na tomto způsobu žití, ale je to zvláštní.

Sotva vyneseme od motorek osobní věci, dorazí za námi bouřka, jíž celé odpoledne ujíždíme. Přinese liják, kroupy, blesky a mimořádně hlučné hromy. Zvuk se rozléhá mezi kopci nad městem a obrovským skalním masivem, na němž stojí hrad. Jsou to děsný rány. Vichr fičí a mlátí s dveřma od balkonu. Když je jde Milan zavřít, plácá se tam po stěně nádherný exemplář otakárka ovocného, tak mě tam Milan hned volá. Evidentně prochladnul a sotva odolává poryvům větru. Rychle běžím fotit motýla, než se zahřeje a uletí. Byl už připraven ke startu, ale blejsknout se ještě nechal.  Bouřka se už chýlila ke konci a hned se zase otepluje. Vzduch je však po dešti nádherně svěží. Po dnech úpalu neuvěřitelná úleva. Odcházející bouřka v kopcích nad městem je na fotce vlevo.

Vydáváme se obhlédnout okolí a dle instrukcí paní majitelky najít blízkou restauraci. Ta je kousek odtud, u parkoviště před branami hradu. Uvnitř je velmi precizně upraveno, je vidět, že hlavní hybnou silou podniku jsou turisté. Tak, jako všude zde na jihu, dostaneme pouze lahvové pivo. Já osobně s tím nemám problém a možná jsem i radši. Vždy si vybírám místní produkci. Například Pazďa,když může, ihned sáhne po pivu, pocházejícím když ne přímo z Čech, tak alespoň ze střední Evropy (české pivo mají všude, ale zpravidla patří mezi TOP značky, tudíž místní ho příliš nevyhledávají kvůli ceně).  Já jsem spokojen, a nebýt limitován řízením, zrumploval bych se klidně i ze zdejšího Almusu. Míra s Romanem většinou skončí u vína. Což teda už vůbec nechápu… A Roman, kdyby to šlo a kdekoliv jsme byli, by každej den koupil testovací láhev místní samohonky. Osobně za mě – rakiji, a všechny ty destiláty z bůhví čeho, bych já osobně lil akorát do baterky před zimou.  Ale každej má jiné chutě.  Pochopitelně dojde i na jídlo. Majitelé hospody trochu zápasí s jazyky, ale je to oboustranný, takže v pohodě.  V nabídce je pljeskavica, jídlo, které mě uhranulo předloni v Srbsku. Mješane meso už jsme měli, jdu do ní. Chlapi objevili wienerschnitzel, ale přece si nebudu dávat řízek, když jsem v Bulharsku… Tentokrát však prohraju. Pljeskavica je suchá, příšerně překořeněná marjánkou, k tomu trochu hranolek a přílohy téměř nulový. Zato ty šnycly, co donesli chlapům, to je vizuální pohádka (viz fotka vpravo, autor: Roman). Nádherně voní, jsou velký, šťavnatý, k tomu tatarka, citron a hranolky. U nás takový nedostaneme… Inu, co, každej den není posvícení.  Nasranej dožvejkám, a smutně závidím kolegům, že dali na osvědčený tip. Než je tma, kouknem ještě ke hradu, kdy zítra otevřou a jde se spát. Sdílím cimru s Milanem, a přenechám mu postel. Radši spím na zemi na koberci se spacákem. Tvrdá podlaha mě častějc probere, čímž eliminuju svoje strašlivý chrápání. Tahle odporná vlastnost je vždy o to horší, když jsem unavenej a navíc jsem pozřel několik piv.

Středa, 29.6. 2022

Než ráno opustíme Belogradčik, dojdem ještě navštívit místní hrad. Hrad, hrad…. každej si představí něco jako Bouzov, nebo Kokořín. Vůbec. V ČR se těžko hledá něco podobnýho. Možná Valečov, vzdáleně Trosky, nebo Drábský Světničky. Čili – hlavním prvkem a základem stavby je skála, tyčící se  vysoko nad městem. Tu využili stavitelé jako obranný prvek, na němž vystavěli ješte několik metrů vysoké opevnění a obranné bastiony.  Dnes je hlavním tahákem tohoto místa především neskutečný rozhled do okolní krajiny. Vyžaduje ale výdrž, neboť na nejvyšší partie se vesměs leze po příkrých schodech. U hlavní brány se pochopitelně musí zaplatit vstup, ale pokladní se trochu zdržel, takže čekáme ve stínu mohutných zdí.  Je tu příjemně; mozol totiž už zase žhne jak pominutej, a teplota letí vzhůru jako tichej prd pod bundou. Nic platný, že je sotva půl devátý bulharskýho času - u nás doma je tedy půl osmý.

Pevnost Belogradčik (bulharsky Belogradčiška kreposť - oficiální název). Pohled na druhou bránu s hradbami, vysokými až 12 m. Stojí zde už 1700 let; tu první zbudovali již staří Římané na 70 m vysoké skále nad městem. Bulhaři ji ve 14. století rozšířili, ale již za pár desetiletí jí dobyli Osmani, kterým patřila dalších 500 let.  Osmanští Turci pokračovali ve fortifikaci až do 19. století, a to velmi moderními způsoby i  za pomoci evropských architektů. Poslední válečnou roli sehrála v roce 1913 při bojích se Srbskem během tzv. druhé Balkánské války.  Rozloha areálu je 1,2 ha. Bulharský stát památku chrání jako PKNZ (obdoba naší NKP).

Výhled západním směrem ze skal nad pevností.  Vlevo pískovcové věže jménem Kamila, které jsou součástí areálu pevnosti. Hory na obzoru se jmenují Stara Planina, jimiž prochází hranice se Srbskem.  Nejvyšší vrchol  je Vedernik, měřící 1124 m.

Asi po dvou hodinách kochání  nádhernými výhledy a procházení po skalách musíme zase na koně.  Náš dnešní cíl je dojet zhruba někam do oblasti, kde se nachází pruslulý Rilský klášter. To znamená, že nás čeká přibližně 250 km v ničivým horku, který má dosáhnout až 35°C, takže už je vedro i Bulharům. Pochopitelně to nebereme šusem, čeká nás ještě klášter Lopušani  a přehradní jezero Ogosta, někdy zvané Montana.  Klášter není daleko, asi po půl jedenácté přijedeme k bráně. Před ní je travnaté parkoviště, pár aut tady stojí, ale turisticky exponované místo to rozhodně není.  Vůbec to však neznamená, že je zanedbaný, nebo opuštěný. Naopak. Bulharské kláštery jsou (na rozdíl od většiny našich) živé, a slouží jako místo k životu pravoslavným mnichům. Jsou přístupny turistům, i když samozřejmě ne v plném rozsahu. Soukromí mnichů je nám, běžným smrtelníkům, nedostupné. Památka je v perfektním stavu. Nádherně uklizeno, všechny budovy září čistotou a prvotřídní údržbou. Jaký kontrast se smutnou vizáží velké časti bulharských vesnic zde na západě země, kam našinec moc nepřijde. V hlavním kostele kláštera se koná svatba. Snažíme se nerušit místním jejich obřad, takže se spokojíme s očumováním druhé kaple, která je uprostřed areálu. Je to přesně jako v televizi. Velmi tmavý prostor, ozářený mihotáním plamínků ze svící a lamp, které se odrážejí v nepředstavitelném množství pozlacených (nebo zlatých?) předmětů. Všude visí staré ikony pravoslavných světců a voní to tam kadidlem. Nádhera. Vážím si takových míst. Je to nejen odraz víry v Boha, která podle mě člověku dává potřebnou skromnost, ale též historický odkaz předků, neboť všechny ty krásné věci pamatují staletí. 

Z budovy, jenž evidentně slouží jako obytná a je nepřístupná veřejnosti, vyjde mnich. Poprvé v životě vidím člověka,  jenž věnoval svůj život pravoslavné církvi. Vypadá jako z učebnic - má brejle, mohutné vousy, černý hranatý klobouk s tou „pláštěnkou“ na záda a černou řízu, sahající až na zem, z níž mu při každem kroku vykouknou černé boty. Jde ke svatebčanům, kteří mezitím vyšli z kostela. Pozoruju, co bude;  Míra a Pazďa  totiž zrovna „procírkevně“ nevypadají, a jejich nýty, řetězy a všude našitý lebky asi nebudou zrovna to pravý ořechový. Ale vůbec nic se nestane. Mnich projde, neznatelně kývne hlavou na pozdrav a vůbec si nás nevšímá. Jsme turisti…. lidé naprosto neznalí, žijící v jiných sférách. Jejich svět nikdy nemůžeme pochopit a nedokážeme to, ani kdybychom chtěli. Nemůžeme ho ohrozit ani vyvrátit. Jejich svět je víra v Boha a Bůh je nad věcí. I oni jsou nad věcí. Nějaké obrázky a takové věci – zábava pro nepoučené. 

V celém areálu by se nemělo fotit. Jsou tam zákazy. Ale svatý muž je tolerantní, nikoho nenapomíná. Ani svatebčany, kteří v záchvatu nadšení taky všichni mávají placatými mobily.  Zvláštní místo. Víru v Boha neodsuzuji, nepohrdám s ní a je mi poměrně blízká. Sice nepraktikuju a žiju jako poslední ateistickej vyvrhel (a navíc budu teď označen za černoprdelníka), ale vyrostl jsem a byl vychován v tomto pohledu na svět. Tato místa na mě tedy působí zvláštní duševní silou, stejně, jako naše kostely a chrámy. To nevadí, že je to pravoslavné. Do mysli mi to umí vlít jistý způsob energie a vlastně i klidu. Zda tomu věřit či ne, to je vždy otázka osobního pohledu každýho člověka. Kolegům samozřejmě nic neříkám, tohle u nás chápe jen málo lidí. Před klášterem u parkoviště je pramen s pitnou vodou, chlapi plní lahve, ale v tom vedru to je stejně během několika minut  tak teplý, že je to nepoživatelný.

Lopušanski Manastir. Zasvěcen Svatému Janu  Křtiteli Předchůdci.  Původní klášter vznikl už ve 14. století, ale záhy byl vypleněn a zničen  osmanskými nájezdníky.  Byl obnoven v dobách Bulharského národního obrození  v polovině 19. století, ale znovu téměř zničen za komunistické totality. Po pádu Živkovova režimu byl kompletně zrestaurován a dostavěn. Je Bulharskou Národní kulturní památkou.

Po místní malé silnici pokračujeme v cestě na jih. Na chvíli se zastavíme na vyhlídce nad přehradním jezerem Ogosta, které je někdy nazýváno Montana, podle města, ležícího u hráze.

V Montaně najedem na silnici č. 81. Ta se klikatí přes krajové partie pohoří Stara Planina a místy tvoří neuvěřitelné serpentýny a vracáky. Zejména v okolí hory Berberska Čuka je to „výživný“. Nezávidím chlapům jejich boj s půltunovými stroji. Takhle - nechci jim samozřejmě nic hanit. Jsou to nádherné, reprezentativní motorky a zatímco já neustále kopu do šaltpáky a mačkám spojku jak debil, Maro (i ostatní), jenž jede prakticky vedle mě, jen točí v klidu plynem. V ovladatelnosti ale na Guzzinu nedám dopustit. 

Začíná se projevovat bulharský stav silnic. První dobrý dojem, vzniklý po přejetí srbský hranice u Vidinu, vzal za svý. Cesty jsou místy neuvěřitelně rozflákaný. Místní správa zřejmě flekuje, jen když má prachy. Nějaký oříznutí výmolu, příprava podkladu … nezájem. Zasypem a uplácáme. Za rok se to vytříská vedle, tak zasypem a uplácáme. Po řadě roků tak mají některý jámy letokruhy, jak je furt připlácávají. U každý je samozřejmě vymlácená nová díra a doširoka rozfofrovaný kamení a štěrk. No a když je to v takovej ostrej zákrutě, jako jsou pod Berberskou Čukou, je to docela o hubu.  Na Balkáně, a v Bulharsku obzvlášť, se kolem silnic neseče tráva. Z krajnic čumí do silnice 170 cm dlouhá džungle, takže mě každou chvíli plácají do rukavic stébla trav. Křoviny a stromy, rostoucí v pangejtu, bují až úplně do cesty, a jsou regulovány pouze projížděcími vozidly. Takže jsou všude vyrajblované do tvaru tunelu. Bulharům to nevadí. Jezdí jako bejci. Zřejmě místní, páč jináč by bylo o strach se řítit do zarostlý zatáčky.

Nechybí samozřejmě další balkánský kolorit, a tím jsou odpadky a mršiny. Sražená zvířata. Bohužel, zde často psi. Toulavých je tady nespočet a protože Bulharsko má skoro čtvrtinu obyvatelstva muslimského vyznání, je v některých místech (kde patrně tento teo-směr mezi obyvatelstvem převažuje) mrtvých psů docela dost. Jejich tělíčka se rozkládají na krajnicích, obklopená mračny much.  Velmi se to podobá Bosně, tam to bylo stejný. V jednom lesním úseku Maro zajede na rozšířenou krajnici, sloužící jako odpočívadlo. Potřebuje doladit jakýsi problém s navigací. Samozřejmě ho následujeme, zastavujeme postupně jak jedeme za sebou. Roman se však bez jakéhokoliv varování rozhodne, že zajede ke kraji do stínu. To pochopitelně nečeká Míra, jenž už dojížděl za ním a aby se nesrazili, dupne Míra na brzdy. Udusaný štěrk, tvořící povrch odpočívky, pochopitelně příliš nekomunikuje s gumama mohutné Hondy, zadní kolo se hryzne, Míra už nestačí nohou vyrovnat náhlou změnu těžiště a stroj padne na pravou stranu. Naštěstí  jeho končetina nezůstane pod ní. VTX 1800 má však ohnutou předstupnu na padáku motorky. Naštěstí nic, s čím nejde pokračovat. Letmá kontrola  ukáže, že naštěstí není stav fatální, bude jen třeba předstupačku sundat, vyrovnat a utáhnout. Z plácku, obklopeného neuvěřitelným množstvím odpadků, za chvíli vypadneme a valíme dál, směr Sofia. Přes Bučin Prohod a Kostinbrod přijedem až na dohled bulharského hlavního města. Jeho předměstí už se rozprostírá široko daleko a zástavba sahá až k obzoru. Je nepředstavitelné horko. Trpíme jako zvěř. Většina nás jede v triku, ačkoliv je to nebezpečný. Ale kašleme na to. V tom hrozným vedru by fakt člověk pošel.  Protože se nám nechce zajíždět desítky kilometrů přes Pernik a Kyustendil a chceme pokračovat stále na jih k Boboševu a Rile, bude nutné přejet asi 20 km až do Staro Sela po dálnici A1. To se nám ani trochu nelíbí, ale jinak budem kroutit v tom pekelným žáru děsný vzdálenosti navíc.  Maro navrhnul, abychom už dojeli i ten zbytek k Boboševu  po dálnici, neboť rozflákaná státní 1 vede stejně kolem, a vedrový utrpení bude ještě horší. Schválíme to, protože teploty opravdu dosahují hodnot, kdy už i Bulharům je hic a nám jde o život. Takže se každej už vidí v kempu u studenýho piva a ve sprše.

Čeká nás necelých 80 km po dálnici a je to jediný dálniční kus, který jsme za celou dobu absolvovali. Rozdělíme se zase na dvě skupiny, a jedem. Snažíme se držet rychlost kolem 120, což jakž takž stačí na zdolání burácejících tureckých kamionů, co včera vyložili v Rumunsku dvacet tun lacinejch sušenek, naložili dvacet tun šroubů a hmoždinek, a už se řítí zpět do Turecka to vyložit. Ke konci cesty je místama  takový horko, že i za jízdy cítím, jak mi po zátylku tečou čůrky potu na záda. Triko mi stačí vysychat, a tvoří se mi na zádech solný mapy. Motorka mi ve 130 km rychlosti ukazuje 36°C; neuvěřitelný.  

Zde se trochu odchýlím od cestopisu, a musím se vyjádřit k často kladené otázce  zájemců o Moto Guzzi : totiž to, zda podélný motor peče nohy. Takže - nepeče. Ani v těchto extrémních chvílích nebylo teplo od válců motoru nic, co by obtěžovalo. Zcela standartní pocit, jaký jsem zažil v horku u všech strojů, co jsem zatím měl možnost řídit na rozžhaveném letním slunci. Takže bez obav, kdo chce motorku s orlem – do ní! Ale zpět k cestě.

Chvílema vletíme do masy tak rozpálenýho vzduchu, že to připomíná situaci, kdy musím v koupelně projít kolem manželky, fénující si vlasy a proud horkýho vzduchu mi zavane do ksichtu. Tohle mě nebaví. Těším se až bude konec. Ale odsýpá to a po pár desítkách minut v Boboševu sjíždíme směr Rila, až do kempu jménem Valdis. Už jsme zase v horách, takže se přece jen drobet ovlažil vzduch, ale vedro k padnutí je furt. Kemp je nádhernej. Čisto, vše nový, cedule na recepci oznamuje, že za tím zřejmě stojí jakási EU dotace.

Hotel Valdis, Jabokrek - Rila, západní Bulharsko

Není tu plno, ale lidi tu jsou. Chlapi jdou opravovat pokurvenou stupnu Mírovy motorky, a pak si pereme věci, prolité potem. Někteří se cachtají v bazénu, Frenky to dotáhne k dokonalosti a jde se koupat do peřejí  toku jménem Rilska reka, tekoucí hned vedle. Protože teče z hor velikosti  Vysokých Tater,  je to studený jako kus ledu. Ale Frenkymu to evidentně nevadí. Teda, zpraženej jsem jak arašíd, ale do takle ledový vody nevlezu. To by mi pumpa  během pár sekund vyskákala  ven  dírou do zadku… Následuje běžný rituál každého podvečera, jídlo v restauraci, lahvové místní pivo, plánování přesné trasy se zítřejšími cíli a dojezdem, no  a  pak spaní.

Čtvrtek, 30.6. 2022

Ráno je náš první cíl po nasednutí  nedaleká světoznámá památka a pravděpodobně nejslavnější pamětihodnost Bulharské republiky, Rilský klášter. Vede k němu místní silnice , která je na rozdíl od zbytku státu v pořádku. Protože je brzo, není ještě nápor turistů tak silný a vedro si zatím taky dává načas. Aby ne; jedeme mezi vrcholy nejvyššího Bulharského pohoří – Rila, jenž je v podstatě okrajovou součástí  známého masivu  Rodopy. Okolní hory jsou o něco málo vyšší, než Vysoké Tatry.  Dojezd na hlavní parkoviště před bránou kláštera je otázkou chvíle. Návštěvníci už tady jsou, ale z většiny je prázdno. Po parkovišti pobíhají dva toulaví psi. Jsou to praví místní poustevníci, páč jejich domov je tady na parkovišti a žijí z darů kolemjdoucích. Jeden je menší, druhej je velkej, a oba jsou strakatý. Tady na Balkáně jsou tihle velcí, mohutní ořeši všude. Je to takové  zdejší plemeno; takový „Balkánský lidový pes“. Drsná srst, neohrožení, ale ne vysloveně útoční. Nikdo si jich nevšímá a oni si nevšímají lidí (teda, skoro). A tahle symbióza tu funguje nejspíš celá staletí.

 Staré cypřiše stojí vedle vstupní brány kláštera.  Pokladna tam sice je, ale vstup nevybírají.  Opět platí, že klášter je živý, a obývají jej pravoslavní mniši. Komplex je nádherně opravený, čistý  a udržovaný. Po rozlehlém areálu chodí v civilu zřízenci památky a nenápadně dohlížejí na slušné chování turistů.  Motorkářské oblečení ani triko s krátkými rukávy nevadí, ale stalo se, že někdo něco plácnul a ostatní se začali smát. Ihned se unás objevil dozor, a jasným „psssst!“ s prstem před pusou nám ukázali, co už je za čárou. Respektujeme, a dál už nerušíme. Fotící přístroje zde nikomu nevadily, takže se dá fotit jak je libo. Barevný a jakoby pohádkový klášter pod vysokými štíty Rilských hor vypadá opravdu kouzelně.  Ani zde nechybí pramen s pitnou vodou a pořádná naběračka pro žíznivé návštěvníky.  Zevrubná prohlídka by zabrala hodiny a hodiny. Nádherné freskové malby, řada kaplí, okolí…. to vše stojí za vidění. Pro mě osobně jedno z nejkrásnějších památných míst, co jsem viděl.

Rilskij manastyr. Přes tisíc let stará památka, největší  pravoslavný klášter v Bulharsku. Rozprostírá se na ploše skoro 9 hektarů.  Byl založen roku 946 Svatým Ivanem z Rily, bulharským národním patronem. Přežil mnoho válek, okupací a přírodních pohrom; po jedné z nich (požáru) byl po roce 1834 zrekonstruován do dnešní podoby. Je bulharskou Národní kulturní památkou, a patrně nejvýznamnějším kulturním centrem země, s přímou souvstažností na ranné národní dějiny; od roku 1983 je pod ochranou UNESCO.  Centrem kláštera je Katedrální kostel Narození Panny Marie, nad nímž se vypínají  hory Eleni vrh a Orlovec, o výšce 2668, resp.  2686 metrů.  

V následujících hodinách opustíme Bulharsko a chceme vstoupit do Severní Makedonie. Na rozlehlém parkovišti zatím stále není plno. Chundelatý hlídači proto nemají „do čeho píchnout“, a tak když připravujeme motorky a sebe k odjezdu, brousí nedůvěřivě okolo. Od silnice přiblafal nějaký malotraktor, nebo sekačka.  A to je oheň na střeše. Vrrrr, haf, haf, haf…. vrrr… Oba se rozběhnou po asfaltové ploše  a jdou vyhnat motorového vetřelce, co se jim vůbec nelíbí. Doběhnou až k němu, a když zjistí, že se jich nebojí, hned je to přestane bavit a tak vezmou útokem návštěvníka, co přijel v drahým mercedesu. Výsledek je tentýž. Když dobalíme, začnou chlapi startovat stroje. Psí štěkot zasype údolí, ale neodvažují se přiblížit. Až do chvíle, než Maro nahodí svůj Twin Cam a SilverTaily spustí palbu. To už lítají okolo, řvou a rádi by si kousli. Postupně odjíždíme a každou motorku oba psi kousek honí. Jejich úlovkem se nakonec  stane Míra, a ten velkej pes se konečně úspěšně zavěsí za krajíček jeho kufru. Obrovitá motorka chvilku vláčí čtyřnohého domorodce po asfaltu, ale ten v mžiku  poznává, že přijít o chrup není úplně to nejlepší, a tak dunící stroj pustí. Chvíli se olizuje, štěká, a pak s výrazem „polibte mi pr…“ odbíhá žebrat za právě přijíždějícími auty.  Ten menší nakonec odvahu k lovu motorek nenajde a běží za ním. 

Nikoho z nás šelmy nerozškubaly, a tak už v plné sestavě vyjedeme z hor do menších hor, a je tu zpět vedro.  Když v Blagoevgradu odbočíme na silnici 106, následuje až k hranici Makedonie hornatá krajina velikosti našich Krušek. Ale je to jiné; místo našich hlubokých lesů je tu všude samý křoví a borovice. Hraniční přechod  Obel/Dzvegor je s pár auty a kamiony sice využitý, ale celníci nic nezdržují a docela to ubejvá.  Bulhaři opět bez jakýchkoliv problémů pustí naší partu dál, takže po jedenácté hodině opustíme Bulharsko. Trochu s obavama (opět - po srbské zkušenosti s tou nadutou nánou) očekávám Makedonce. Ale je to zcela zbytečná obava.

Severní Makedonie

Makedonci  nás úplně v pohodě pouští, až na – Frenkyho.  Neplatná zelená karta… Teda, ještě před pár dny platná byla, ale novej exemplář jaksi není k dispozici.  Takže zatímco my jsme odbaveni a čekáme, Frenky je odvelen do jiného baráku. Asi za 20 minut přichází, vše je v pořádku. Na papíru má vytištěnou novou zelenou kartu s platnou pojistkou. Makedonci prý byli úplně v klidu. Zřejmě to vůbec nebylo poprvé a ani naposled, co toto museli řešit. Celníci si mezitím přišli prohlídnout motorky a nejvíc se jim líbily Harleye. A taky Honda. Nerozumím tomu, vždyť přece každej ví, že nejlepší motorky jsou Moto Guzzi. Přitom mě a Oldy si vůbec nevšímali. A tak jsme oba smutný...

Severní Makedonie je jinej svět. V literatuře se všude dočteme, že je to  jedna z nejchudších ekonomik Evropy, prolezlá korupcí a klientelismem. Ale přitom vidíme velmi hezký, upravený vesnice, s bílými domky, kde se o všechno někdo stará. Neuvěřitelný rozdíl od zpustlého a neudržovaného venkova v Bulharsku….  A zase klasika bývalé Jugoslávie – políčka jako nudle, se vším možným, co je schopno vyrůst ze země. Hornatá  krajina za hranicí je porostlá borovicovými  lesy. Tedy, přesněji řečeno – tím, co z nich zbylo. Před asi 4 nebo 5 lety zasáhly tuto oblast obrovské ničivé lesní požáry, které zdevastovaly tisíce hektarů lesů. Hasit zde tehdy pomáhali i naši čeští hasiči. Po silnici R1302 jedeme desítky kilometrů mezi poli, vesnicemi a miliony ohořelých pahýlů stromů. Ale není to měsíční krajina, jak si asi každý představuje.  Příroda má obrovskou sílu, a podrost je všude už krásně zelený a vyčuhují z něj nové mladé stromky. Za 30 let nikdo nic nepozná. 

Na pumpě ve městě Pehčevo kromě benzínu musíme taky natankovat naše útroby čímkoliv studeným. Takže do sebe lejeme litry studený vody a žereme zmrzlinu. Místní jsou samozřejmě zvědaví; jeden z nich přijede tankovat svůj menší  kabrio-traktor značky John Deere. S pracovníky pumpy a několika zákazníky se vybavují, evidentně jsou to všechno místní. Když pak projíždí kolem nás, prohlíží motorky a říká: „Češka republika?“ přikývneme, on dá palec nahoru a volá ze sedla traktoru: „Čéška, Čechoslovákia! Zétor! U mě byl! Supér!“  pak ho zaujmou motorky, tak se ptá na značku,. Odpovíme, a on říká: „… áááá , Harley, Yamáha…. Čechoslovákia, Čezéta!“ Pak mávne na pozdrav a se svým strojem odjíždí. Makedonský venkov je ryze zemědělskou destinací. Na silnicích jezdí traktory všech možných i nemožných typů a značek, stáří i stavu. Úplné muzeum, nebo přehlídka. Všichni pilně obhospodařují své pozemky. Vozí stroje, nebo povozy s úrodou. Často to nemá spz, technický stav je u některých tristní. Ale ti lidé žijí v klidu, pracují, nikdo je nebuzeruje za chybějící homologace nebo nesvítící světlo. Je čas sklizně, a úroda musí domů. Přes to nejede vlak. Tady je v tomto ohledu svět ještě v pořádku. 

Pehčevo, Berovo, Drvoš….  Celá cesta vede horama velikosti našich Krkonoš. Jmenují se Ogražden a stejně jako tady všude na rozpáleným jihu, jsou i tyto porostlé nízkým listnatým křovinatým lesem a borovicema.  U Drvoše hory končí a serpentýny klesající z úbočí umožní nádherný výhled na nížinné údolí před městem Strumica, nesoucí oficiální název  Strumičko-Radoviške pole. Zastavíme na odpočívadle, a vše je opravdu úchvatné, až na balkánskou klasiku:  všudepřítomný mrdník. Makedonci odpočívadlo využívají jako skládku, protože dolu po svahu se toho vejde…. Hadry, igelity, suť, ledničky, starý kanape, no prostě všechno. Krajnice cesty a občas i asfalt jsou plné štěrku a kamení, protože ve vedlejším kopci jede naplno vápencový lom.

Výhled z úbočí Ograždenu, odpočívka na silnici R1302. Pohled přes údolí  Strumičko-Radoviške pole, jímž protékají řeky Strumica a Turija. Bílé plochy na dně údolí jsou fóliovníky a skleníky, v nichž se pěstují  rajčata, papriky a okurky, které si pak kupujeme v Peny marketu za 20 korun jednu plastovou vaničku. Hory na obzoru jsou okrajové partie masivu Belasica, za nímž už leží Řecko.

V úmorném vedru sjedeme dolů do údolí a míjíme tisíce skleníků, kde se pěstuje zelenina. Snažím se poznat, co to je. Z větší části se jedná o papriky a pak množství dýní a okurek. V některých rostou rajčata, a dle velkých hroznů drobných uzrálých plodů usuzuju, že jsou to ty „cherry“. Údolí měří na šířku asi jen 6 km, takže je během chvíle překonáno. Že jsme už na opravdovém jihu  Evropy, dokazují i plevelné křoviny – jsou to fíky. Místy i pořádně velký. Za městem Strumica opět jedeme nízkými křovinatými horami, ale k jihu se jejich výška postupně snižuje. 

Blíží se náš dnešní cíl, a tím je jezero Dojran. Tuto lokalitu jsem vybral už před půlrokem při plánování cesty, a to záměrně. Všichni motorkáři z ČR znají Severní Makedonii zejména díky legendárním jezerům Ohrid a Prespa. Ty však jsou na druhé straně státu. Jejich podstatně menší geologický sourozenec tady na východě je zcela opomíjený. Tak proč jej nevyzkoušet.  Po trase obcemi Kosturina, Dedelj a Nov Dojran přijíždíme do městečka Stari Dojran. Maro tady sehnal ubytování v penzionu přímo na břehu Dojranského jezera, s názvem Apartmani Stupar. V malém městě je živo. Jezero je známým  letoviskem, vesměs však jde o Makedonce. Občas projede auto z Řecka, ale to vyplývá z logiky - na čáru je pár kilometrů. Penzion je krásný, čistý, a evidentně zánovní. Majitel je chlap asi 40 let, dlouhej jako telegrafní sloup, ubytuje nás v druhém patře, odkud je přes stromy vidět na jezero. Je ochotnej, vstřícnej, ale bojujeme s jazykem – makedonština je velmi blízká bulharštině, a ta už je pro nás (a pro ně čeština) obtížná. Ale snažíme se to nahradit angličtinou. Tedy, no... přesněji tím, co anglicky umíme. Takže všech osm hlav se spojí a to jsme pak  schopni vyprodukovat různá užitečná slova, např. „motor, sex, psí bouda, pivo, Playboy“, a tak. Takže domluvit se na věcech kolem ubytování je hračka. Zoufalý pan majitel nasazuje srbštinu, které už je docela rozumět, takže to nějak dáme dohromady. Motorky parkujeme v předzahrádce, kde je dlážděný plácek a garáž majitelů. V noci budou za zamčenou bránou. Super. V penzionu se však nevaří a jsme tedy odkázáni na místní restaurace. Takže ubytovat, převlíct se z děsných motorkářských skafandrů, umejt litry potu, vyprat prádlo a jdeme na obhlídku okolí.

Jezero Dojran, úplný jihovýchodní cíp Severní Makedonie. Rozloha je 4400 ha (zhruba jako naše Lipno). Třetina patří Řecku. Vzdálenější pohoří (vlevo) je Belasica (řecky Orbelos - Kerkini), tvořící trojmezí mezi Bulharskem, S. Makedonií a Řeckem. Vpravo je bližší Kroussia, jenž už patří celé Řecku.

U jezera je spousta pláží a resortů. Jeden z nich nese kouzelné jméno: Mrdaja. Po cestě k Dojranu bylo i pár velkých bilboardů s tímto názvem, jenž by mohl být pro české motorkáře protipólem proslulé estonské Kundy. Bohužel, nebylo možné zastavit a vyfotit si to. Ale že to opravdu existuje, doložím alespoň výstřižkem z mapy. Na Mrdaju sice nedojdeme (na to je i Dojran příliš velkej), ale k namočení  v jezeře využijeme místní pláž.

Všechno je dokonalé. Písečná pláž, lehátka, slunečníky, krásný mladý Makedonky v bikinách, a neuvěřitelně teplá voda. Poprvně v životě lezu do přírodní vody a neproměním se dočasně  v samici. Odhadem je její teplota kolem 30°C, možná víc. Jenže - to by nesměl být Balkán. Jak tak plaveme, kolem nás zvolna propluje kanystr od směsi do ostřikovačů a při vylejzání z vody se motám v pytlíku od chipsů, co se vznáší ve vodě.  Dojdeme se  do penzionu převlíknout, a pak přijde malej klučík, patřící k rodině, co zde rovněž bydlí. Má vánoce z motorek, a tak se jeho máma přijde nesměle zeptat, jestli ho smí na některou posadit. Samozřejmě dostane souhlas, a ten camfourek  pak vyzkouší všechny (až bude velkej, tak se vsadím, že si koupí Guzzi).  Pod dozorem mámy se k němu přidá i jeho mladší sourozenec, a dělá mu „baťoha“.  Pak od nás dostanou samolepku, rodiče poděkují a my jdem na něco k jídlu a okusit místní lahvové pivo s názvem Skopsko. Po jídle jdeme na obhlídku nábřeží. Jestli někdo četl můj dávný zápis z cesty po Polsku, je tam popsáno, jak to vypadá na pobřeží Baltu. A toto je úplně stejný. Bezpočet stánků s cetkami a suvenýry, zmrzlina, restaurace, bary…. Je tu dost lidí, ale není to nijak strašný, nikde nejsou nezvladatelný fronty. A tak žereme různý pochutiny, nakupujeme drobnosti a flákáme se příbřežní promenádou. Příroda je už typicky jihoevropská, kvetou tady obrovský oleandry (doma na dvoře to furt pipláme, chráníme před zimou, lejem k tomu vodu, vyháníme psa, aby pořád nechcal do květináče a ten rozmazlenej keříček se nám každý jaro odmění tím, že chcípne), jsou tu v zahradách pravé středomořské cypřiše a často je vidět mohutné cedry - stromy staré možná dvě století i víc.

Však i u penzionu je to jako v botanickej zahradě – nad motorkama roste a bohatě kvete krásnej exemplář akácie perské. A taky pěkně sviní pod sebe, takže Frenky a Roman mají motorky posypané odkvetlými květy. Dojdu si vyfotit velkou makedonskou vlajku v centru obce. Makedonci si na vlajkovou výzdobu potrpí a ten jejich netradiční prapor je velmi často k vidění ve všech velikostech na kdejakém místě. Nakonec zasedneme v jedné pobřežní  kavárně a popíjíme pivo přímo pod korunama velkých platanů s výhledem na jezero. Majitel má ku pomoci asi patnáctiletou holku, zřejmě z rodiny. A protože pivo mají v třetinkových flaškách, slečna lítá, až se za ní víří písek na pěšinkách mezi stolkama. Když to skončí, asi si docela oddechla.  

Pátek, 1.7. 2022

Už je to skoro nuda, protože je ráno zase vedro a modro. Azůro. Ceremoniál balení věcí a shánění snídaně. Naproti penzionu je přes silnici malý krámek, kde se dá něco koupit, takže chlapi toho využívají. Já jsem včera těch malých flaštiček piva vypil jako celá ulice za minulej tejden, takže jídlo je tabu, neboť moje trávicí soustava dokáže opravdu divy a já rozhodně nemám náladu na skákání šipek do pole s melounama a rolí hajzláku v ruce. Takže v klidu dáváme ještě hodinu fóra, aby byla jistota čisté mysli a já se napájím studenou limonádou. 

Po chvíli Olda zjišťuje, že má jeho Guzzi Nevada defekt zadního kola.  Takže po krátké opravě blinkru v Maďarsku a nápravách pomuchlaných ploten v Bulharsku tu máme třetí zádrhel – prázdnou gumu v Makedonii.  Což o to; na opravy pneu jsme vybaveni dobře, a to jak na bezdušáky tak i na klasiku. Olda má na Nevadě dušový obutí.  Ale když chlapi kolo nafouknou, ono zase hned uteče. Příčinou je totiž utržený ventil. A to je problém. Musíme sehnat duši. Po poradě co s tím volíme možnost využití  asistenčního pojištění Motocare, které předloni dobře zafungovalo v jižním Maďarsku, kdy sehnali zkolabovanou baterku do Viraga. Zkouším to já na sebe. Trvá asi půl hodiny, než volají zpět, že našli pneuservis, jenž nám pomůže.  A že se nám ozve, jakmile budou moci vyrazit. Později (asi za 2 hodiny) skutečně zavolají, ale jejich služby už nepotřebujeme, neboť se to vyvinulo krapet jinak a pro nás dobře, a to hlavně časově. Přišel majitel penzionu a když viděl, co řešíme, nabídl pomoc. Naštěstí má kohosi známého nebo příbuzného v pneuservisu, jenž se nachází v asi 20 km vzdáleném městě Gevgelija. Takže tam hned volá a domluví nám přednostní opravu poškozeného kola. Musíme tam ale kolo dovézt. Olda se ihned pustí do demontáže.

Protože navigační pokyny k servisu si od majitele penzionu bral Maro, pojede on. Jenže na chopery nejde vyndané kolo uvázat bez další komplikované demontáže jejich kufrů. Já topcase nemám a díky tomu mám místo na nosiči. Malými popruhy s ráčnou přivážeme kus nemocný italský motorky na zdravou italskou motorku a vydáváme se za pomocí. V servisu o nás opravdu vědí. Šéf mluví perfektně anglicky, a je pro něj zoufalství, když vidí naší jazykovou impotenci. Drobet zde odbočím: ano, je to ostudné. S Marem se shodnem, že to je opravdu handicap a že s tím musíme aspoň trochu něco dělat. Je to jen naše dřeváctví. Čeština, Slovenština, Polština a Ruština, tedy řeči, jenž dokážeme použít, nic neznamenají. Světu vládne angličtina, a i ten poslední snědý vandrák ze Srbsko-Maďarské hranice si dokáže říct o kde co. A my - nic…. No, nakonec se nějak domluvíme. Servisáci vše perfektně opraví a asi po 40 minutách jedeme s opraveným kolem s novou duší zpět.  Z tohoto neplánovaného kousku cesty určitě stojí za zmínku malá přehrada Paljurci, kolem níž jedeme. Leží uprostřed vyprahlé pahorkatiny, není tam ani noha a září tyrkysovou barvou, jako má třeba řeka Neretva v Mostaru.  Vypadá to velmi lákavě a kdyby byl čas, možná by stálo za to zkusit koupání i tady. Po návratu do Stariho Dojranu Olda svůj stroj zkompletuje a můžeme se zhruba tříhodinovým skluzem pokračovat.

Rozloučíme se s majitelem penzionu a přes Sretenovo  jedeme po břehu jezera.  Kolem resortu Mrdaja  dorazíme po pár stech metrech k hranici Řecka. Na Makedonské straně projdou formality rychle a stojí zde jen pár aut.  Následně  ale musíme vstoupit do EU a země Schengenské zóny, což pro nás není nic těžkého, leč stejný záměr má asi třistametrová kolona aut, tvořená Makedonci a Srby před Řeckou hraniční kontrolou. Opět, stejně jako v Maďarsku, nechceme platit za arogantní debily a tak poctivě čekáme a popojíždíme v úmorným vedru na rozpálené silnici. Jde to ale velmi rychle. Řekové si  totiž před závorou kolonu dělí ke dvěma kontrolám. Celník je v klidu, jen vsadí pasy do on-line systému a žoviálně nás zdraví „Čau!“. Srbové a Makedonci ten postup tak lehký nemají a jsme svědky hádací scény srbského řidiče s řeckými  celníky.  Před  řeckou celnicí mě zaujme velký trávník, kde ve svízelu a kopřivách postupně zarůstají odstavená auta. Některá evidentně už velmi dlouho. Mají espézetky různých evropských států a některá už označená vůbec nejsou. Spekulujeme, co to může být. Patrně jde o zabavená vozidla, zřejmě čórky , nebo vozy dealerů, převaděčů či migrantů, kteří se pokoušeli dostat z Řecka nebo do Řecka, ale nevyšlo to. Řekové je zatkli a vůz byl zabaven. Původním majitelům kdesi v Evropě asi pojišťovny vyplatily náhradu a auto zůstalo zcela opuštěno a zapomenuto na hranicích, kde se pomalu rozpadá v plevelu.

Řecko

Asi ve 12:45 jsme kompletní a všichni vstupujeme na území Řecké republiky. Je to pro mě docela silnej moment. Opět jde o niterní pocit, chlapi o ničem netuší, já to nikomu nesděluju a pokud to tady budou číst, je to i pro ně nové. Abych to vysvětlil, trochu zase odbočím od cestopisu.

Už od dětství jsem ve škole nesnášel matematiku, češtinu a tyhle hrozné nudy, ale miluju zeměpis. Atlasy, mapy, vlajky, zajímavosti o různých  státech, a tak. Otec mi dal někdy ve třetí třídě starý kapesní atlas světa. Pořád jsem v tom listoval, až se mi knížka úplně rozpadla. Psaly se zhruba roky 1983 – 84, a mě v tom atlasu fascinovalo Řecko. Mělo zelenou barvu, a já se nemohl nabažit členitého pobřeží, stovek ostrovů a legendárních názvů, které zná celý svět – Atény, Pelopones, Olymp, Kréta, atd. K tomu se váže i můj zájem o některé úseky v dějepisu, vždy mě bavili králové, bitvy, historie různých zemí …. Rodiče mi tedy dali k Vánocům velkou tlustou knížku o vykopávkách z antického Řecka, plnou fotek. Představoval jsem si tuto dalekou zemi jako plnou slunce, pomerančů, palem a archeologů v kraťasech.  Dostat se tenkrát, před 40 lety, do Řecka  – v naší rodině naprosto vyloučená věc. Nepřicházelo v úvahu z finančních a obecně známých „společenských“ důvodů.  

Běžely roky. Dětské sny odnesl čas kamsi za hory, trochu jsem vyrostl, narostli mi fousy a poté díky bohu zavál svěžejší vítr od západu. O  řadě zemí  už se nemuselo jen toužebně vzdychat nad pašovanejma západníma katalogama cestovních kanceláří. Začaly se mi líbit nejen holky, ale i motorky. S kamarádem jsme vždy snili, jak na mašinách s velkým čtyřtaktním motorem projíždíme Evropu… Realita byla taková, že jsme na jawích olejnicích dvoutaktili maximálně kolem Lipna nebo na Orlíku. Strašlivá čísla v kolonce „PRICE“ pod obrázkama motorek v časopisech a následný pohled na naše výplatní pásky vyvolával jen žalostný úsměv. A zase prolétly další dvě desetiletí. Úděsná čísla v kolonkách „PRICE“ sice zůstaly furt stejný, zato na naše výplatnice odněkud časem přiskákala nula a usadila se na konci sumy se mzdou. A postupně se ukázalo, že se daří spořit, a najednou stála v garáži motorka s velkým čtyřtaktním motorem. A  po pár dalších letech tam stála ta motorka fungl nová… 

A teď zpět k cestopisu:  najednou mi vše došlo. Došlo mi, že jedu tou „zelenou“ zemí ze starého atlasu. Vidím jí na vlastní oči, dejchám řeckej vzduch, můžu si na tu zemi doslova sáhnout. Prostě – JSEM TADY. Ale hlavně - jedu na vlastní, novej motorce s velkým čtyřtaktním motorem…. Sny se splnily a dokonce dva najednou. Kamarád na mě bohužel už nějaký čas kouká odněkud z oblaků, ale sen přišel. Osud mi to umožnil. Co je šťastnějšího, než chlap, kterýmu se splnily dětský sny a sny z mládí? Nevím, jestli  někdo z kolegů něco takovýho někdy zažil, ale pár set metrů jsem docela rád, že na motorce sedím sám….  A tak si prožiju svou drobnou metu, na níž jsem čekal  třicet, čtyřicet let. Jó, jasný, já vím, že Řecko je dnes za vraty, a že kdejakej matla tam lítá dvakrát ročně za cenu mizerný televize a že se tam jezdí i na pinckovi a nikdo o tom ani nemluví, natož píše… a že slavím svobodu 30 let po převratu... To vše chápu. Ale o tom to přece není. Takže děkuju vyšší moci, že mi tento okamžik  byl umožněn prožít.

Avšak jedeme dál a pokračujeme v cestě k jihu, kde bychom rádi dosáhli přímořského letoviska Paralia, nedaleko města Katerini, kde Maro objednal ubytování v turistickém hotelu.  Řecko je vyprahlé a je tu neskutečný vedro. Místo palem a pomerančů jen nízká pahorkatina s malými stromy a keříky a moře zežloutlé trávy střídané obilnými strništi. Zastavíme na pumpě značky AEGEAN poblíž vesničky Stavrochori  a po napojení strojů bereme všichni útokem ledničku s pitím. Obsluhu na čerpací stanici zajišťuje mladej  kluk, jehož velmi zaujalo, že jsme z Čech. Po krátkém boji s jazykovou bariérou vyjde najevo, že jeho matka je Češka, původem z Ostravska, z Bohumína. A že je zrovna v Řecku,  a že jí musíme pozdravit. Maro jako Šenovák je pochopitelně „stejné krve“, tak má během chvilky od chlapíka z pumpy v ruce mobil a vyřídí jí krátký pozdrav od osmi českých motorkářů, kteří právě dorazili po ose do jejího druhého domova. Mladík je nadšenej a jsme obdarováni lahvemi studené pitné vody. V neskutečném horku, které atakuje 35°C, pokračujeme v cestě.

Než dojedeme k moři, je tu ještě jedna zastávka. Když se řekne Egypt, každýmu okamžitě naskočí pyramidy a sfinga. Když se řekne Řecko, hned každej vidí Akropolis, tedy starověk a jeden z kořenů Evropské civilizace. Stejně jako jsou v Egyptě pyramidy rozesety po ohromném území kolem Nilu, je i Řecko po celé zemi poseto prastarými vykopávkami. Jedna z těchto lokalit je Pella, kousek od metropole Thessalonike, tedy po našem – Soluň.  U Kilkisu tedy opustíme státovku EO65 a po silnici nižší třídy jedeme přes města  Polykastro a Goumenissa k Pelle. 

Řecký venkov je jiný, než ve zbytku Balkánu. No, sice úplný TOP, jak to známe ze západu, tady není, ale je tu na první pohled vidět, že všechno někomu patří a ten se o to alespoň základním způsobem stará. Chybí tady takový ten všeobecný bordel  v pangejtech, jako byl v Bulharsku a Severní Makedonii. Se sečením trávy kolem silnic si však Řekové taky hlavu nelámou. Silnice jsou jako u nás. Místy to drncá, ale letité výmoly na hranici sjízdnosti, kterými oplývá Bulharsko, to tady není.  Řekové mají sněhobílé, nádherně udržované hřbitovy. Nevšiml jsem si nějaké devastace, na níž byli experti zejména Srbové.  Všude rostou fíkovníky (to je tady všeobecný plevel, náletová dřevina), olivy a cedry. Malá fotka vpravo je fíkovník ve velikosti, jenž je tu zcela běžná (vyfoceno v Pelle). Jednu chvíli míjíme světle zelené pole s takovou fousatou trávou. To docela vyčnívá, okolní krajina je z větší části sežehnutá sluncem do okrových barev. Furt koukám, co to může bejt – a pak mi to dojde. Rejže! Slavná čínská pomsta ze školních jídelen. Samozřejmě to ani tady v Řecku není obvyklé, zřejmě tu nějaký místní rolník činí hospodářský pokus. Ale kde u nás jde ze silnice spatřit živé rýžové pole? Kupodivu, nikde nevidím citrusy. Ani jako okrasné dřeviny.  To je zvláštní. Myslel jsem si, že to tady bude jako v Itálii. Na polích, kde není strniště po obilí, roste všechno možný teplomilný. Vyskytují se tu hojné sady, zejména broskve, meruňky a tyhle měkké choulostivé potvory, co u nás musíme na zimu balit do dek, v létě odhánět mšice a na podzim nadávat, že „z toho zase nic nebylo, já už nevím, co s tím!“. Jsou tu velké plochy tmavězelených rostlin, rostoucí na podporách, až tvoří mohutný velký tunely nad uličkama mezi řádky. Připomíná to vzdáleně révu, ale je to aktinidie. Všichni to známe jako kiwi.

Řekové velmi rádi zdobí své stavby státní vlajkou. Modrobílý prapor vlaje nejen na úřadech a motorestech, ale často na soukromých domech. Mnozí tím dávají najevo svůj nesouhlas s politickým vývojem za uplynulé roky, kdy sice EU zachránila Řecko před státním bankrotem, ale velké části národa to přineslo výrazné snížení životní úrovně. Řecko vždy mělo bouřlivé politické dějiny.  Ale to nevadí, řecká vlajka je krásná, a navíc tady k ní skoro vždy mají nádherně zdobené žerdě v národních barvách s chromovaným nákončím.

S postupem k jihu se blíží přímořská zóna a hory. Krajina už není tak vysušená jako nahoře u hranic. V jednom místě se najednou musíme uhýbat balvanu uprostřed silnice. Má ale trochu moc pravidelný tvar a divnou barvu – když dojedem k němu, čumím jako trubka: je to želva! Živá, krásná želva. Je velká asi jako fotbalovej míč, má hnědozelený krunýř s takovými světlejšími proužky a snaží se překonat silnici. Snad se jí to i povedlo, byla už jen kousek od kraje.  

Blížíme se k Pelle. Nesnesitelné žhnoucí slunce trochu polevilo, protože od západu se blíží bouřka a nebe je napůl zataženo. Není to teda jako na pánvi, zato je to dokonalý papeňák. Když dojedeme ke vstupní bráně archeologického areálu, jsme tu sami. Uvnitř sice je hrstka lidí, ale to je jako nic. V Pelle je několik  starověkých nalezišť a velké muzeum s antickými vykopávkami. Největší jsou  severní  -  Anaktorro, a jižní  - Pella. Areály mají dohromady desítky hektarů, je naprosto nemyslitelné, vidět vše za půldruhý hodiny. Proto jsme vybrali  jižní areál, kde jsou k vidění zbytky starořeckých podlahových mozaik z domů tehdejší nobility. V pokladně sedí typická Řekyně – kyprá černovlasá  ženská a asi nějaký zřízenec areálu. Tady vládne angličtina. S našimi jazyky se vůbec nechytáme, tudíž musíme zase společně zabojovat s angličtinou a slovy z oblasti motorismu a sexu vybrat takový, aby pochopili, že chceme vstupné. Evidentně mají zkušenosti, neboť to není problém. Ke vstupenkám dostáváme i informační materiály, kde je to anglicky, tudíž aspoň něco málo pochopíme. Prohlídka je volná a časově neomezená. Pro našince bude pomocníkem zejména anglický text na tabulích, protože řecké písmo je nesrozumitelná klikyhákovina.  Chlapi to moc nebaví. Ale mě jo.  Konečně si můžu rukou sáhnout na 2400 let staré kamenné sloupy, zbytky schodů a zdí , a porovnat s tím, co si vybavuju z té staré knížky od táty a mámy, kterou mi kdysi dávno dali pod stromeček.  Místy je dodnes vidět hrany výkopů po vědcích, odkud deště vymývají stovky střepů. Na některých je poznat, že před tisíciletími sloužily jako střešní tašky. Mozaiky jsou zakryty zastřešenou konstrukcí, aby je nezničilo počasí. Nikde nechybí  grafika, která znázorňuje, jak to vypadalo původně. Jen dodám, že každá  místnost měla velikost dnešního rodinnýho domu, a starověká rezidence měla zastavěnou plochu, počítající se na tisíce m2.

Pella, řecká Makedonie. Rozsáhlé archeologické naleziště, odkrývající zbytky výstavby až z 5. století před naším letopočtem. Je charakteristické zachovalými podlahovými mozaikami v původním stavu. Roku 356 př.n.l. se zde narodil Alexandr Veliký (Alexandr III. Makedonský) 

Uprostřed areálu je pípa s pitnou vodou, Řekové moc dobře vědí, proč. Hic je jako v troubě, a z kohoutku teče – teplá. V celém areálu rostou koberce fialově kvetoucích lilků a plno jiných středomořských rostlin, které ani neznám.  Jediné, co nevidím, jsou ti archeologové v kraťasech a klobouku. Asi už jeli za ty roky hrabat někam jinam. Bylo to velmi zajímavé. Viděl jsem starověké Řecko na vlastní oči. Akorát že by na to bylo zapotřebí zhruba dvou dnů času, aby se dalo prozkoumat vše zajímavé.

Musíme chvíli prchat před bouřkou, takže vyrážíme vstříc vrcholu celé cesty, a tím je Egejské moře a Olymp. Zhruba po trase městy Platy, Alexandreia, Aiginio, Korinos, Katerini a Kallithea dojedeme do přímořského letoviska Paralia. Maro zde vybral ubytování v hotelu jménem Artemis, který využívají převážně dovolenkáři, jedoucí se cachtat do vody a smažit na písku. Dodnes jsem nepochopil, co na tomto masochismu kdo vidí za odpočinek, ale proti gustu....V hotelu je malá obsazenost, ale i tak máme okamžitě k dispozici studené pivo. Ve flašce sice, ale dobrý. Majitel hotelu je Srb. Moc se nenamáhá o domluvu, stačí mu jen heslovité pojmy v angličtině a na všechno říká „Nou problém“.  Motorky parkují před hotelem pod keři. Když jí odstavím a hrabu se v kufrech pro věci, v keři něco šustí. Slyším mlaskání a funění. A tak se sehnu, čumím do křoví … a v tom se naše pohledy setkaly. Oba poskočíme leknutím. On navíc zavrčel a utek. Pes!  Ano, i tady žije onen „Balkánský lidový pes“, velký, mohutný strakatý ořech, žijící na ulici z darů.  Neublíží. Ale respekt vzbuzuje. A najednou vidím, že hned vedle mojí motorky mají úplně pod keřem mističku s granulemi a vedle s vodou. A je tam vyležené místo, kde chundeláč odpočívá. Super, budeš mi  aspoň hlídat motorku.

Následuje pravidelný rituál očisty a praní oblečení. Dostává zabrat. Litry potu mi už stačily rozežrat do jednoho  trika díry, a to jich střídám několik a večer si to peru – nic platné. Horko tady v jižní Evropě je letos opravdu zničující. Hlavní věc je samozřejmě dojít se vykoupat v moři. Musíme k němu dojít přes širokou písečnou pláž, kde mají jeden z přechodných bodů pobytu i ti psi od hotelu. Jdou na to mazaně – aby jim nebylo takové vedro, vyhrabali si jámu až na vrstvu vlhkého písku, který chladí. A leží v jámě, takže jim koukají jen uši a nos.

Na pláži samozřejmě je spousta lidí, ale není to zas tak přelidněné, jako třeba na Makarskej. Budíme pozornost u skupiny turistek. No, že máme pupky (teda hlavně já), to by jim asi tolik nevadilo, ostatně tlustejch chlapů je tady spousta, ale – naše ruce. Ono jim to tedy samozřejmě nevadí, ale evidentně se tím baví. Stovky kilometrů posledních dní , strávených na slunečním úpalu v triku, učinilo z naší kůže bíločervenou strakatinu, takže vypadáme jako železniční  šraňky. Do ruda spálené ruce září na dálku. Moře je vcelku teplý a dá se jít desitky metrů pěšky. Ačkoliv nefouká, jsou tady docela vlny.  Seznámení se s Egejským mořem zakončíme zhruba za hodinu a bude nutné dojít někam na jídlo… což tady opravdu problém není. 

Po převlečení jdem víc do centra města. Je tu natřískáno lidmi, všech ras a všech jazyků. Babylon. Naštěstí restaurací a obchodů je tu stejná přehršel, takže se dá najít i dostatek místa k usednutí. Vyberem si podnik, jenž nabízí asi pro nás seveřany nejznámější řecký „gastropojem“: gyros a tzatziki. Mají to tady snad na sto způsobů. No, opravdu se nešetříme. K jídlu si někteří objednáme ještě saláty. Musím říct, že snad poprvně v životě vidím jídlo, kterého je víc a je hezčí, než v reklamě. Musím taky říct, že chuť je naprosto famozní. A musím rovněž říct, že všechno je absolutně čerstvý. To se v našich končinách tak často nepotká. K tomu mají točené pivo značky Alfa. To neznám, ale chutná mi. Ačkoliv vůbec nejsem příznivcem bezmasé stravy, musím uznat, že donesený Cesar salát (přesněji hora salátu) je výbornej . Chlapi mají zase jiný, takže vzájemně ochutnáváme. Poté donesou jídla, což jsou zase přehršle variant gyrosu nebo všelijaký smažený maso, hranolky, zelenina.  Nedal jsem to. Prohrál jsem boj s jídlem a donesené menu jsem nedojedl. To se teda už hodně dlouho nepovedlo.  Celodenní pečení na slunci a prolejvání teplou vodou si však vybírá svou daň, a já musím následnou procházku po večerních bulvárech vzdát. Hřmění tentokrát nepřichází od západu nebo jihu, ale z mých útrob.

Protože svůj zničený pajšl znám, je mi jasné, že na vyřešení situace mám řádově deset minut. Urychleně proto kolegy opouštím a velmi, velmi pospíchám zpět do hotelu. Poslední schody už beru po třech a na onu místnůstku skočím jako Železník přes Taxisův příkop. Poté už se mi nechce vracet zpět, jsem línej a necejtím se po desítkách hodin pečení na sluneční výhni vůbec dobře. Trochu trnu, aby mě nepostihnul známej problém pobytů v cizích destinacích – nekonečná sr…a. Naštěstí se nic takového nepotvrdilo, díkybohu. Prostě si jen hrozný vedro a značná únava z tisíců km v sedle motorky vybírá daň a tělo, naprosto nenavyklé takovému výkonu, jasně řeklo, že takle ne!  Volám Milanovi, poprosím o zakoupení flašky ledově chlazené perlivé vody, a jdu spát. Podobně dala příroda echo i Pazďovi. Pazďa je těžký kuřák, a jeho plíce jsou po desítkách let zanášení na hranici výkonu.  Poodešli s chlapama do nedaleké zahrádky nějakého baru, a Pazďa při zakašlání nemohl popadnout dech, až skoro omdlel. Naštěstí pohotová reakce ostatních zabránila katastrofě, leč podobný scénář se zopakoval ještě jednou po návratu na ubytování. Znovu jsme udělali maximum možného, takže kamarád se během několika sekund probral a vrátil se do normálu. Uf… bezkonkurenčně nejhorší chvilky celého tripu.  Pazďa tvrdí, že srdce má v pořádku, tudíž to opět přisuzujeme zátěži z vedra v uplynulých dnech, na kterou prostě nejsme zvyklí. Kdo to nezažil, těžko to pochopí.  Maro už před odjezdem velmi rozumně navrhnul, abychom zde v Řecku dali den pobytu bez velkého ježdění. A teď to přišlo jako na zavolání. Jdeme spát, ráno se nikam nechvátá, odpočinek nutný.

Sobota, 2.7. 2022

Pomohlo to. Celou noc běžící klimatizace umožnila spát v relativně svěžím vzduchu. Ráno se cítím mnohem líp, než včera, převrat v útrobách se uklidnil a snad už mě nebude ohrožovat na čistotě spodního prádla při každým kýchnutí. Pazďa se zdá být v pohodě rovněž, ale hned jak může, má dýmovnici v puse. Chápu, protože i já mám za sebou mohutnou kouřovou stopu. Hulil jsem přes 20 let, kolem třiceti denně, takže znám sílu této závislosti. Odvykačka – to bylo peklo na zemi… Ale zpět k realitě.  Dnes je v plánu den volna, neznamená to však úplný klid od motorek. Pojedeme se podívat na finální bod celé naší cesty, sídlo řeckých bohů – pohoří Olymp. Je to krátký výlet, tam i zpět dohromady kolem 70 km. Díky tomu dnes odpadá otravné skládání věcí do motorek.  Troufnu si tvrdit, že Olymp je nejslavnější horský masiv Evropy. A jestli ne nejslavnější, tak stoprocentně s nejdelší lidskou historií. V dobách, kdy zde staří Řekové viděli sídlit svá nejvyšší božstva a stavěli pro ně nádherné chrámy, vládli v Alpách předkové Ötziho, lovící sviště a prchající před medvědy. V Krkonoších vládli už jen ty medvědi.  Z hotelu je na Olymp krásný výhled , jelikož hory jsou vzdáleny zhruba 30 km.  Na cestu vyjedem kolem devátý, kdy ještě není tak zničující horko.  Po menších silnicích je nutné dojet do města Litochoro, kde začíná silnice, vedoucí do centra horského masivu. Následně stoupáme necelých 20 km do hor. Furt do kopce. Serpentýny, vracáky, kolem lesy z borovic a cedrů. Díky nadmořské výšce je tu mnohem svěžejší ovzduší, než dole. Sem tam se potká auto a někdy se objeví i dobrodruh s autobusem.

Chlapi dojedou až k odbočce, kde se klikatá silnice rozděluje. Jedna část klesá dolů a druhá pokračuje dál do kopců. Klesající silnička vede ke klášteru, jehož jméno české mapy foneticky přepisují názvem  Palaia Iera Mone Agiou Dionysiou En Olympo (Svatý Dionysius na Olympu). Toto církevní zařízení má dnes dvě provozovny… no, to asi není to pravé slovo, ale budiž. Tzv. „Nové“, to je o něco blíže k Litochoru, kde dodnes žijí mniši Řecké patriarchální pravoslavné církve a je známou turistickou destinací , a „Staré“, to je právě tady. Chlapům se dolů ke Starému klášteru nechce, ale moc se nedivím. Silnička se kroutí jako had, a s jejich stroji – to je jak kdyby Davidová střílela při biatlonu na terče z děla.  A tak se dohodneme, že dojedou do cíle, k občerstvovně Prionia a tam budou čekat.  Vydávám se tam sám. Asfaltka je kvalitní, ale po pár stech metrech vidím, že je to nějaký uzoučký…  V příkopu a do 1/3 silnice leží obrovskej kus skály, šutr kterej má snad 200 tun. Spadnul sem z vyšších partií už asi před dost lety, protože na něm roste tráva a menší stromky. Řekové to neřeší; provozu to zásadně nebrání, jelikož tu moc aut nejezdí. Dole u kláštera je udržovaný parkoviště a návštěvníci taky nechybí. V celém objektu probíhá rozsáhlá rekonstrukce a dělníci velmi čile pracují. Kameníci, zedníci, stavební stroje a samozřejmě hluk a prach. To však platí jen na poslední třetinu areálu – na zbytku je hotovo  a je to nádhera.  Nevím, jak to naši (samozřejmě zde řečtí) předkové dělali, že dokázali vložit své stavby do přírody tak, aby nejen své okolí nehyzdily, ale dokonce horským štítům tehdejší lidská díla sluší. Samozřejmě že o tomto místě vím jen tolik, kolik sdělí internet, takže vlastně nevím, co si prohlížím. I tady jsou podobné kaple, jako v bulharských klášterech – tmavé a s nádhernými interiéry.  Duchovně jde o stále činné místo s pravidelnými bohoslužbami, ačkoliv hlavní váhu nese nedaleký Nový klášter.  Projdu si to celé a ačkoliv by člověk vydržel hodiny čumět na okolní hory a výhledy, musím za kamarády.

Starý klášter Svatého Dionysia na Olympu, pod  masivem hory Mantres (2248 m).  Založen v 16. věku a tolerován Osmany až do počátku Řeckého národního obrození, kdy jej turecká armáda r. 1821 zdevastovala. Řekové klášter obnovili a za 120 let jim ho totálně zničila další okupační  síla – hitlerovská vojska.  Zakonzervované ruiny tohoto zločinu jsou dodnes součástí areálu, který byl potřetí znovu vybudován a v současnosti je dokončována rozsáhlá rekonstrukce.

Dojet za ostatními k horské osvěžovně Prionia není problém, jedná se o zhruba 5 km, posledních asi 800 m je cesta ze šotoliny, nebo je ten asfalt natolik rozpadlej, že připomíná nezpevněné povrchy. Chlapi už sedí ve stínu u motorek a čekají.  Bylo narváno, takže návštěvu restaurace vzdali, i najít místo pro parkování  celý skupiny bylo náročný. Potom popojeli kousek zpátky, kde bylo možné parkovat. Prionia je výchozím bodem pro milovníky horského trekingu, vychází odtud řada stezek, z nichž se dá dostat ke všem vrcholům bájného horstva. To ovšem není určeno nám, naše tělesná konstituce (ta hlavně) a časové možnosti  to vylučují. Jo, takle vyjet na Mytikas na motorce….. Zároveň jsme dosáhli bodu obratu celé naší cesty, odteď už se vracíme domů. Jsme nejdál a nejjižněji, jak to jen šlo, přesně 1070 km přímou vzdušnou čarou od Bulhar. Pro většinu z nás tedy ještě víc, počítám-li vzdálenost k našim domovům.  Nejkratší cestou po silnicích jsme asi 1350 km od Žanka, čekajícího na nás doma a léčícího si polámané kosti po úrazu.

Zeus, Diana, Athéna, Perseus, Héfaistos.... a další a další. Kdo by je neznal. Starořečtí bohové a bohyně, kteří sídlí právě zde - uprostřed fotky je v dáli vidět  vrchol  bájného pohoří Olymp, hora Mytikas (2918 m), nejvyšší bod Řecka a 9. nejvyšší hora Evropy.

S kolegy se domluvím, že nepojedu s nima, ale kousek po nich. V tlupě se nedá zničehonic zastavit a udělat fotku, ale toto je v mém životě příliš vzácné místo, než abych věřil, že se sem ještě někdy dohrabu. Není problém, chlapi počkají pár km níž, kde je nádherný výhled na mořské pobřeží z Olympského úbočí.  Po cestě je v jedné zatáčce upravená studánka, voda docela vydatně teče z trubky do kanálku a část jí šplíchá na silnici, kde se rozlejvá do okolí. Cedule s vykřičníkem nebo lebkou tam žádná není, tak to zkusím ochutnat. Jak na potvoru to nemám do čeho nalejt, takže s pomocí dlaní chlastám jen to, co se dá nalejt do mě. Je to krásně studený (ano, už je zase vedro).  Následky se žádné v nejbližších hodinách nedostavily, takže pramen je asi pitná voda. Sjiždím dolů, motorka spokojeně brumlá, je krásný počasí, mizivej provoz, nic mě zrovna nebolí a okolí je tak nádherný, že nevím kam čumět dřív. Chvíle, kdy musím hlídat silnici a provoz mě vysloveně serou. Doufám jen, že Zeus a jeho parta, co bydlí tam nahoře na vrcholech, nám zůstane nakloněna, nerozbiju si někde díky nepozornosti hubu a celej trip zdárně všichni dokončíme. Dojíždím zbytek spoluputovníků, čekající na odpočívadle horské silnice, odkud je neuvěřitelný rozhled na desítky kilometrů pobřeží Egejského moře, město Litochoro  (výhled na něj zachycuje malá fotka vpravo) a pobřežní pás pevniny.  Fotku zde pořízenou považuju za nejlepší z celé cesty a je titulním motivem cestopisu. Domluvíme se, že opět pojedu kousek za nimi a sjedeme se u Litochora na pumpě. Natočím je, jak o několik „pater“ níže projíždějí jednu ze zákrut (z videa vystřižený obrázek přikládám), a při odjezdu koukám, jak Roman zase způsobí horkou chvíli Mírovi. Chce přibrzdit zadkem, jenže ten nereaguje, tak vezme za předek, ten zareaguje okamžitě, Haryk stojí a Míra brzdí i nohama, aby se Honda nepustila do pojímání se s Harleyem. Příčina je údajně v totálně opotřebených brzdových deskách Romanovy motorky, protože Roman je nenechal před cestou vyměnit. Nevím, nemám bližší informace, takto to chlapi poté řešili.

Zůstávám tu zcela sám. Vychutnávám si nádherné místo pod mýtickými horami a pozoruju z výšky k obzoru se táhnoucí zemi, odkud před 2,5 tisíci lety vzešly nejstarší základy dnešní Evropy.  Olympijské hry. Demokracie. Antika. Tady má kořeny dnešní dramatická a divadelní tvorba, filozofie, moderní architektura, matematika, astronomie a já nevím co všechno dalšího... a samozřejmě nesmrtelná jména naší evropské civilizace - Platón, Sokratés, Hippokratés, Alexandr Veliký a další a další.... 

Mám úctu k těmto věcem, třebaže žádné z nich vůbec nerozumím. A upřímně – až se bude psát rok 4522, kdo si vzpomene, co dala světu civilizace, žijící kolem roku 2022? Mobily? Internet? K smíchu.... Dějiny především vzpomenou na vydrancované zdroje, přelidnění, terorismus, náboženské fundamentalisty, politický rozvrat a zdevastovanou přírodu…. A myslí si snad někdo, že tam budou archeologové vykopávat ze země sloupy a dlažby z Lídlů, dálnic nebo skladových hal? To asi těžko. Nojo, co nadělám. Třídím odpad, sázím stromky, a snažím se neplejtvat. Víc jako naprostá nula udělat neumím a tiše doufám, že náš Pánbů nebo i zdejší Zeus to vidí.  A tak tu stojím, poslouchám jak šumí vítr v korunách okolního horského lesa, zpívají ptáci a všude cvrčí kobylky nebo cikády, či co to je. Celou duševní očistu mi zkazí auto, hraboucí se do kopce, tak se zase vrátím do reality.

Znovu do sedla a musím dorazit za ostatními.  Sjedeme se na pumpě značky EKO mezi městy Litochoro a Karitsa. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem pumpa přesně nevystihovala řecký charakter. Je soukromá; majitel má zřejmě smlouvu s větším řetězcem, ale jinak je to jeho království.  Typický Řek. Je to vrásčitej, tmavej, neoholenej chlap, je mu kolem 55 let, nemluví, umí jen zahučet asi pět slov anglicky, jinak gesta a papír s propiskou. V hubě má cigáro, v klidu s ním chodí všude kam chce. Součást pumpy jsou dva stojany, autoservis, krámek, myčka a prodej motoristických potřeb. Tam to vypadá jako ve skladu ČSAO, a vyzná se v tom jen on. Před krámkem má židle a stolky, kde sedí několik chlapů jeho věku. Soudě dle oblečení a živé komunikaci, kterou s nimi vede v naprosto nesrozumitelné řečtině, jsou to jeho kamarádi, místní. Z toho, jak si všichni míní krky ukroutit, je vidět, že řeč je o nás. Tankování probíhá tak, že jedna motorka načepuje, řidič jde do krámku, tam si vybere pití, a nadiktuje to pumpadlářovi. Ten pomalu a rozvážně nadatlí vše do elektronické pokladny. Stroj je evidentně řecké výroby, protože reaguje ještě o něco pomalejc, než jeho majitel. Pak v tom zachrastí a leze účtenka.  Do kasy mezitím čerpadlářovi upadne popel z jeho Camelky, tak ho vyfoukává, čímž po celém krámku víří šupinky spáleného tabáku. Pak jde na řadu další motorka. No, a je nás osm. Je to jiný level. Žít se dá docela v klidu, to jen my, ztřeštěný seveřani furt někam chvátáme. Zřejmě do hrobu.  

Následuje asi 30 km přesun do místa pobytu v Paralia. Půldne je volno. Vydáme se k moři a do přímořských ulic na něco k jídlu a pak se budem čvachtat ve vodě a utrácet za suvenýry. Když parkujeme motorky, volá na mě Míra, abych se šel podívat, že mu na motorce sedí nějaká potvora. Na poutacím popruhu se vyhřívá velký, dost pancířovitě stavěný, okrově hnědý motýl. Spodní křídla mají  oranžovo-bílo-černý vzor. Nevím oč jde; tipuju dle velikosti, že to bude některý z lišajů.  Po chvíli se vznese, třepe se v okolí, obtěžuje ostatní hosty hotelu a leze jim do limonády. Když zjistí, že je to moc sladký, odlétá. Třeba se tu objeví někdo, kdo rozumí motýlům a druh určí. Na pozdní odpolední menu se vrátíme do podniku, kde jsme se včera tak necivilizovaně přežrali. Vybrali jsme sborově pizzu. Mají to na x variant, ale nakonec vyhraje názor, že když v Řecku – tak s gyrosem. Donesou ohromný kolo, blížící se 17´´ disku z Oldovy Nevady. Nasoukáme to do sebe, chuťově opět nemá cenu komentovat, protože to prostě NEMÁ CHYBU! Nebudeme to přehánět, každýmu stačí, i mně. Nekončíci vedro s azurově modrým nebem pokračuje, není ani nejmenší náznak, že by v brzsku mělo dojít ke změně.

Poté se vydáme courat po ulicích, a k moři, a na suvenýry…. každý jinak.  Míra s Oldou zůstávají na pláži. Dnes jsme blíž centra, takže pláž je plná lidí, lehátek, slunečníků, a je tu děsnej hic. Tohle já nemusím. Spásnej nápad dostal Milan. Seženeme někde vychlazený plechovkový pivo a půjdem si to vychutnat někam na místo, kde nebude tolik lidí. Ostatní však s náma nejdou nebo už se poflakují jinde.  Občerstvoven je tu mraky, sehnat chlazený není problém, dokonce řecké výroby – to mě baví. Je třeba ochutnávat místní produkci. Místo, kde nikdo není je hned vedle pláže. Vjezd do malýho přístavu je chráněn valem z velkých balvanů porostlých vilejšema, o něž se se s mohutným rozstřikováním rozbíjí příboj. A tak popíjíme pivo, čumíme na modrou plochu táhnoucí se do nekonečna … a jak říkají Tři veteráni: „válíme se“.  Sedíme na kamenech, voda nám šplouchá až ke kolenům a postupně k nám donese chcíplou světle modrou medúzu. No vida, taky jeden ze členů starořeckých bájí. Teď už chybí jen Perseus. Tahle ho už asi potkala, protože to má definitivně za sebou. Kolem chvílema jezdí malá loď a vozí rekreující se plážové smažily na projížďku při pobřeží. Pivo chutná znamenitě; má však jednu nevýhodu – aby to nestačilo zteplat, musí se to co nejrychlejc vypít. Pochutnáme si sice, ale jak v tomhle počasí člověk dopadne, kdyby se studeným pivem chladil moc dlouho, to si asi umí každej představit.  Takže s ohledem na zítřejší ježdění zatahujeme včas ruční brzdu a dýchánek ukončíme.  Vrátíme se ještě na chvíli zpět do hotelu na podvečerní siestu a pak půjdem – už zase všichni společně – na závěrečnou pochůzku po ulicích. Je kolem 20:00 a teprve teď to tady zaplavují davy lidí. Jihoevropani prostě vědí, proč mají (námi tolik záviděnou) několikahodinovou odpolední pauzu, s populárním názvem „siesta“. Prostě proto, že v tom žáru by pochcípali. Bulváry jsou plné obchodů, restaurací, barů, no prostě sebemenší kousek místa slouží turistické komerci. Zjišťujeme, že velká část kšeftů je ve vlastnictví Srbů. Jednoznačně dominují.  Zřejmě celá Paralia bude ovládána touto menšinou. V některých suvenýrových obchůdcích je to i vidět – v sortimentu nechybí nejrůznější zbytky a pozůstatky z dob před třiceti lety, kdy se jihoslovanské národy rozhodly poměřit síly na bitevních polích. A mají všude na prodej Srbské vlajky. Naštěstí mají i ty Řecké, v nejrůznějších velikostech, takže suvenýr pro dceru mám zajištěn. Dáme si pro zpestření  nějaký míchaný alko-drink ve specializovaným baru, kde obsluha trochu nezvládá obsluhu a bude následovat návrat na nocleh. V hotelu ještě neodoláme chlazeným lahváčům, načež jedna z cizinek, ubytovaných zde taktéž, se nemůže vynadívat na Marův Harley. A tak poprosí, zda si může sednout a její  asichoť jí u toho fotí. Míra s Hondou stojí vedle, ale neuspěje, Viraga taky ne, a my s Oldou – no, my jsme zase smutný. Ale klid, lidstvo ještě nedocenilo přínos italské  podalpské strojírny do jednostopého světa.

Neděle, 3.7. 2022

Je čas se pomalu rozloučit se starobylým Řeckem a vydat se na dlouhou zpáteční cestu k domovu. Dnešní cíl je opět Bulharsko a u jeho jižní hranice se nacházející přehradní jezero s městem Dospat. To však znamená překonat vzdálenost kolem 300 km, takže to sežere většinu dne. Asi v půl devátý jsme připraveni k odjezdu, poslední pohled na moře a na Olymp, a jedem. Přes Korinos a Aiginio objíždíme po jednom z městských okruhů mohutnou Soluň. Silnice je místy i tříproudová, a najednou vidím jakýsi balík v levém pruhu. Když se přiblížíme, tak je to zase – želva! Ta hnědozelená, jako jsme jí viděli při cestě sem do Řecka. Tady nevím, jestli má šanci svojí odvážnou výpravu dotáhnout do konce, ale nezbývá doufat, že se jí to povedlo. Dlouhou cestu přerušujeme vždy po asi  70 km, na pití, WC, jídlo nebo tankování. V jedné menší obci zastavíme ve stínu stromů u návesního krámku, kde jeho majitelka prodává zmrzlinu a chlazený limonády. Jako všude v Řecku, i tady mají stolky a židle, u nichž posedávají místní. Když se dunící stroje vyrojí na návsi a přistanou vedle jejich sezení, všichni ztichnou a pozorují. Většinou se najde jeden odvážlivec, jenž se nějakým způsobem dotáže, odkud jsme. Českou republiku znají, takže následuje usmání a místní poté pokračují v hovoru. To je vůbec taková zajímavost. Je dopoledne, ale v každé obci je otevřená taverna s venkovním sezením, a to je vždy plně obsazeno místníma chlapama v důchodovém věku. Sedí u kafe (že by lili pivo, to jsem moc nezahlédl) a všichni hulí. Na to, že Řecko před pár lety čelilo státnímu bankrotu, od nějž ho zachránily gigantické úvěry od EU s podmínkou, že řecký stát drasticky omezí výdaje ve státním sektoru (což defacto  mimo jiné znamená zmražení penzí na mizerné úrovni na x let dopředu), vypadají místní staříci spokojeně. Hornatým řeckým severem se blížíme k Bulharsku.  Přes města Assiros a Serres  vjíždíme do posledního řeckého pohoří jménem Vrontos. Někdy se může objevit název Thunder Mountains - Hromové hory. Dosahují výšky zhruba našich Krkonoš, ale protože jsme na horkém jihu, vypadá to tady poněkud jinak. Nepříliš mnoho lesů je tvořeno většinou borovicemi, cedry a nižšími dřevinami. Velmi značnou část pokrývá tráva. Místní obyvatelé to využívají jako obrovskou pastvinu. Spoustu kilometrů jedeme po silnici, která je celá posraná od krav a očistu zajišťuje jen déšť. Dobytčata se prochází kolem silnice a po ní a provoz jim pranic nevadí. Žádný ohradník, žádné ohraničené pastviny. Stačí pár cedulí s upozorněním, že v oblasti se pasou hospodářská zvířata. Nechceš-li si rozbít hubu, zpomal. Prosté. Už vidím, jak by se mnohé rozmazlené fifleny pohoršovali nad kravincem uprostřed cesty, a nedej bože, aby na něm někdo uklouznul a odřel si koleno. Následoval by lynč a soudy nebohého farmáře. Nic se totiž nesmí přehánět, ani ta bezpečnost. Postupně to totiž vede k nesamostatnosti a dekadenci.

Pohoří Vrontos (Thunder Mountains - Hromové hory), sever řecké Makedonie. Horstvo je přirozenou hranicí Řecka s Bulharskem. Nejvyšší vrchol uprostřed je vzdálen 8,5 km přímou čarou. Jeho název je Prophetes Elias, měří 1849 m. Hora v levé části je Lykolophos, měřící 1667 m.

Jedeme asi 20 km krásnou, liduprázdnou přírodou, provoz je slabej a společnost tak tvoří jen občasný skot spásající nekonečné travní porosty. Kupodivu je silnice velmi kvalitní, plná serpentýn a výhledů. V jedné ostré zákrutě je široká odbočka na polní cestu, Maro zastavuje a dáme pauzu pod vrcholem jménem Skepasma (1032 m). Místo umožňuje luxusní rozhled na podhůří i daleké kraje.

Společné foto pod Skepasmou v Hromových horách. Výhled na podhůří jihozápadním směrem do řeckého vnitrozemí. Modrošedý pás na obzoru je 150 km vzdálené pohoří Vermio, jenž v podstatě volně navazuje na masiv Olympu a táhne se severozápadním směrem až k Severní Makedonii. V Řecku tvoří přibližně hranici mezi kraji Thessalia a Západní řecká Makedonie

Než přijedeme do Kato Nevrokopi, což je poslední velké sídlo v Řecku před bulharskou čárou, uděláme ještě jednu krátkou zastávku, jenž nebyla v plánu a objevili jsme to v podstatě náhodou. U vesnice Ochyro je památník bojům z dob 2. světové války. Jedná se vlastně o muzeum, vybudované přestavěním bývalé válečné pevnosti. Muzeum se nalézá v podzemí, na povrchu je pouze vstup. Ten září do okolí sněhově bílou barvou, ale dle dostupných informací byl v bojích proti mocnostem Osy perfektně zamaskován do masivu pahorku, v němž je vybudován. Je zavřeno; jak jinak… Tak se alespoň vydáme kousek po kopci nad pevnost.  Vedou tam upravené malé schody a je odtud rozhled na celý malý areál a okolní krajinu. Areálu dominuje velká, nadživotní figurína (socha je blbý slovo) vojáka v dobové uniformě Řecké armády se zbraní a před vstupem do vnitřních prostor památníku je vystavena vojenská technika a protitankové ježky. Takto: musím říct, že je to pro nás nezvyklé. Bohužel, v Evropě je jen velmi málo zemí, jejichž území nepoznalo boty nacistických hord. Často se tvrdě, leč marně, bránili. A dnes jsou na tyto doby právem velmi hrdí. Řecký národ nevyjímaje. Jen ta forma…. no, je taková diskutabilní. Naše opevnění, udržované spolky nadšenců většinou v podobě, která se co nejvíce blíží původnímu originálu, je mi milejší.  Pevnost z války je pevnost z války. Strohá, studená, nenápadná, surově účelová stavba. Nabílit jí tak, až svítí kilometry daleko a udělat z ní v podstatě poutač, to je divný. Ale to jen kritizuju sám za sebe, jiní budou mít názor opačný. Forma není podstatná, hlavní je obsah. A ten bude navždy připomínat vzdor malé a nepočetné země agresivnímu, po zuby ozbrojenýmu Goliášovi. Řekové sice po ukrutných bojích posléze  padli, ale padli s rovnou  a nezlomenou páteří.  

Když obejdeme liduprázdné místo, je už načase se s Řeckem definitivně rozloučit.  Na pumpě BP v Nevrokopi, která se stylem velmi podobá té pod Olympem, doplníme oktany našim motorkám a jedeme  na hranice k přechodu Exochi/Sadovo. Mezi Řeckem a Bulharskem zde čára prochází přes asi 400 m dlouhý tunel, před nímž je řecká celnice. Je tu krátká fronta, ale jdeme v podstatě ihned na řadu. Řecký celník nás pokynem vyzve, ať vybočíme a navede nás na prázdný kamionový pruh. A tak se vyskládáme k budce, během chvilky jsme odbavení a můžeme pokračovat. Bulhaři dosud nejsou členy Schengenské zóny, takže ačkoliv přejíždíme vnitřní hranici v EU, zběžná kontrola tu stále funguje. Projetím tunelu se silnice změní z EO57 na prostou 19, a následuje kontrola Bulharská. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE