Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně

Den 4., středa 15. 8. 2018

Bulharské průsmyky

Sluníčko mě kolem šestý tahá ze spacáku, ale rumovej kocour se mě ne a ne pustit, a tak hážu placáka do řeky. Vuháááááá, to jsem potřeboval. Jarec vyletěl ze spacáku a chtěl utíkat před mědvědem. Snídáme, balíme, startujem, když v tom se  přes řeku brodí stádo krav. Bez pasáčka? Polemizujem, jak bychom jednu kuchli a večer upekli na ohni kejtičku, když tu a tam se objevil malej snědej klučina. Chytrej to kluk, nebude přece brodit jak ty stračeny, ale přebehl řeku přes most. Jmenuje se Radostin, parádní jméno. Radostin obdivuje Jarcovu motorku. FJR mu neni dost dobrý?! Pokecáme, uděláme fotku, a na oplátku mu daruju plechovkáče.

Jarec: „Radostin, ochutnaj našo pívo“.

Radostin: „Nije, žena mě zabít.“ (ukazuje nůž na krku)

Radši jedem, ať mu nezpůsobíme rodinný trable. Chceme vokouknout pevnost Carevec, ale davy lidí a šílenej provoz nás odrazují. No a hlavně už jsme natěšený na ňákej ten průsmyk. Po E85, která se kroutí jak žížala po dešti přijíždíme k průsmyku Shipka. Ještě před ním stavíme u pramene při silnici. Starší pán si oplachuje auto. Chvíli ho nenápadně pozorujem, jestli se té vody napije. Jarec nevydržel a jde se zeptat.

Jarec: „Je ta voda pitná?“

Myč auta: „Da.“

Jarec: „ A je ta voda dobrá?“

Myč auta: „Da. Dobrá.“

Migel: „Tak sa napij, kamarát.“

Odvětil něco ve smyslu, že nemá žízeň. Poprvé jsme měli strach pít vodu z pramínku. No co, maximálně se poserem.

Kolem Shipky je to samej monument, pevnost a paráda. Navštěvujem jen ty nejznámější.

Monument Buzludzha – místo poslední bitvy proti Osmanům v roce 1868. Komunardi vybudovali tuhle „obludu“ v roce 1891 na oslavu vzniku jejich strany. Zajímavý je, že otevřena byla až v roce 1981. Po pádu komoušů budova chátrá. Poslední roky je vstup do budovy zakázán a je hlídaná. Čekuj kanál Vojty Lavickýho na Youtube, kde je o ní zmínka ve videu z jejich cesty kolem světa.

Pevnost Shipka – kamenná strážní věž, pomník/památník svobody těm, co zemřeli v letech 1877-1878. Slavnostně otevřen v roce 1934. Chtěl jsem jít dovnitř, ale platba kartou neprošla a neměl jsem u sebe hotovost. Kolem pomníků jsou „zaparkována“ děla, která míří na všechny světové strany.

Chci si koupit alespoň samolepku ve stánku se suvenýry. Bohužel stejnej problém s platbou, kartu neberou. Hecnul jsem se a běžim dolů po schodech pro peněženku s Euráčema. Běžím zpět nahoru, v půlce se zadejchávám a řikám si, že těch rumů bylo večer asi hodně. Když jsem se vysápal znovu na vrchol a vyčekal nemalou frontu, dáma v okýnku mi oznamuje, že akceptuje pouze Levy. Eura ne. Je mi trochu do breku a zároveň bych jí jedno z těch děl nejradši strčil do okýnka.  

Shipchenski Manastir – kostel/monastyr Shipka, obec Shipka. Je postavený v ruském stylu, protože je věnován padlým ruským vojákům.

Ta historie na nás pěkně dejchla a my se na tomto památném místě zasekli téměř na dvě hodiny. Škoda, že jsme tady nespali. Mohla to bejt zajímavá noc. Určitě doporučuju!

Tankujeme přímo pod průsmykem, kde vedle pumpy stojí jakási fabrika s obráběcími stroji. Strkám nos, kam nemám, ale milé obraběčky se mě ujímají, co že to potřebuju. Vysvětluju, že je mi strašný vedro a mám žízeň. Bylo mi trapný říct, že jsem jen zvědavej. Na oplátku dostávám mísu vody, jak pro psa. Mam ji vypít? Nebo si v ní vymáchat obličej? Řešim to po svém a leju si obsah misky na hlavu. Jarcovi, s plechovkou studený limči v ruce, nebudu radši nic řikat, nebo se mi bude smát zbytek Bulharska.

Další na řadě je průsmyk Troyan (Beklemeto) pass (1520 m n. m.), kterej omylem míjíme, ale vracet se nám nechce. Jedeme po pěkný nekončící klikatici č. 37, k průsmyku Batak. Přijíždíme ke známé jeskyni Snezhanka (rozuměj Sněhurka), respektive parkoviště s poutačem a plakáty. Z těch vidíme asi vše, co potřebujeme a tak Sněhurku necháváme trpaslíkům. Průsmyk Batak je spíš takovej kopeček, ve srovnání s Rumunskými Karpaty.

Nicméně je okolí opravdu jak ze Sněhurčiny pohádky, borové lesy, louky plné voňavých bylin, po kterých se prohání koně (vypadající jako divocí) a tyrkysová jezírka, která nabádají ke koupání. Bohužel je všude zákaz koupání. Asi by nás sežraly obří pijavice.

Za zmínku určitě stojí, že každé vesnici sedí u silnice chlápci, kteří ručně opracovávají kámen. Balkánská Rula se mu říká. Dosahuje stejnou pevnost jako mramor nebo žula, jen je výrazně levnější. Těží se právě v jižním Bulharsku a na severu Řecka. Zpracování a následný prodej Ruly zde živí prakticky celé rodiny.

Naděláno v gatích

Projíždíme několik cikánskejch vesniček u jezera Shiroka Polyanaa, kde se připadám jak u nás na severu. Všude bordel a smrad. Ve škarpě hoří koberec, na ohýnek přikládá mladík pneumatiku, ale místní policie si zvesela měří rychlost „za bukem“. Ještě že jsem se zrovna kochal touhle parádou, jinak bych jim ještě přihodil na cigára. Jak se ten kraj z ničeho nic mění. Co kraj, ten je stejnej, ale ti lidé tady…

Už jsem myslel, že mě nic nepřekvapí, ale že uvidim medvěda až v Bulharsku a ještě na řetězu, by mě nenapadlo. Kočovní cikáni? Cirkus? To mi hlava nebere. Dřevěný povozy zaparkovaný do kruhu, kolem pár stanů a ke kameni přivázanej medvěd řetězem. Se picnu, jestli tohle nevyfotím. Tahám foťák, když tu před očima dva medvědí pasáci, že jako nou foto a něco ve smyslu ať jdu do prdele, nebo mě daj sežrat medvědovi. A dětem.

Jára mi ujel a já si málem nadělal do gatí. Nastartovat a rychle pryč. Projíždíme kolem přehradního jezera Dospat, kde Krása střídá Nádheru. Jsem jak slepice, co kroutí hlavou po flusu. Stavíme na pár fotek a čučíme do mapy, kudy dál. V městečku Dospat to žije, samej hotel s výhledem na jezero, na plážích zaparkovaný plachetnice a šlapadla, a vůbec, na ten kraj je tu živo.

Ahoj Řecko!

Poslední bulharská tankovačka a hurá do Řecka. Hraniční přechod Koprivlen míjíme bez ztráty kytičky. Konecně zase civilizace a pořádná silnice, myslel jsem si. S tou silnicí jsem to celkem trefil, ucházející státovka č. 57, kroutící se mezi skalami, nás fakt baví. Jedem pořád z kopce, klasickou stodvacítkou a na krk nám dejchá kamion. Oni tady snad nemaj omezovače nebo co?!

S civilizací je to trochu horší, baráky jsou opuštěné, neštěkne tu ani pes. A to doslova. Od hranic kličkujeme mezi mrtvolami psů ležícími na silnici. Čím níže jsme, tím více přibývá těch živých. Myslel jsem, že se potulují převážně v Rumunsku a Bulharsku, ale zatím jich je nejvíc tady, v Řecku.

Nocleh jsem nám naplánoval na pláži v Orafanském zálivu, na divoko na pláži, u bistra, kde už z google map voněly rybí dobroty. Na pláž dorážíme kolem osmé večerní a shodujem se, že kemp, kterej mám v rukávu jako zálohu, bude rozumnější. Už jen proto, že ráno nás čeká půlden off a dnešní večer poteče Ouzo proudem.

Najeto: 523 km

Ubytování: Camping Asprovalta, Řecko (23 Euro/2 lidi, 2 moto, stan)

GPS: 40.735868, 23.717188

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE