Vysněná cesta Lisabon – Frýdlant nad Ostravicí, cesta tam, část první

Den první, sobota 7.6.

Plán: Lisabon – Toledo, nocleh cca. 60 km od Toleda, v pidi hostelu, který normálně slouží jako ubytování pro poutníky v době, kdy chodí pěšky do Santiaga v severním Španělsku. Pod širákem spát nechci a nebudu, znám se a vím, jak jsem nesnesitelná, když se špatně nebo málo vyspím. A nerada bych pak někde z půlky Španěl jela potupně zpátky sama, až by mě tam Peťa nechal :D.

Dáváme poslední kafíčko v kavárně Milenium hned pod bytem, já téměř se slzou v oku koukám na naleštěné motorky, den D je KONEČNĚ TADY, pořád dokola studuju, jestli mám všechno, zkoumám svoje super moto kalhoty, parádní lehoučkou letní bundu, je to dokonalá kombinace síťoviny a protektorů, pořád si kontroluju, jestli mám přilbu, rukavice, druhou bundu v top casu..prostě klasický začátečník před větší jízdou. V tu chvíli ještě nemůžu vědět, jak strašně moc se mi všechny tyhle věci osvědčí, především ultralehká moto bunda . Předpověd počasí je na následující dny v Evropě parádní, samé slunko, jenom hrozí místní bouřky z veder, ale jsme optimisti, nám se vyhnou :-D.

Vyrážíme!! Čeká nás kolem 270 km Portugalskem až na čáru, první pořádnou zastávku plánujeme v Badajoz na španělské straně, kde taky chceme poprvé tankovat, už za španělské ceny, což znamená znatelný sešup z místního eura šedesát něco na příjemných cca. 1,4 eur za litr 95. Konečný cíl toho dne má být kousek od Toleda, kde už máme zajištěné a tudíž i zaplacené ubytování, za velmi rozumných 50 euro na pokoj. Den začíná parádně, všechno se daří, a jede se fantasticky. Nemůžu se přestat usmívat, pořád se chechtám do přilby, úplně se vidím, jak vypadám jak smějící se měsíček na hnoji. Cesta ubíhá moc fajn, zastavujeme se ve Vendas Novas na famózní bifanu, to je je plátek grilovaného vepřového v housce, ideálně s pořádnou dávkou hořčice. Já jako správný vegetarián milující sushi, steaky a bifany si připadám jako v ráji. Na hranice se dostáváme v rozumném čase, tankujeme plnou a jedeme směr Toledo. Cesta zatím ničím nepřekvapuje, pořád je na co koukat a teplota stoupá.

 Do Toleda přijíždíme kolem 8 večer, trochu později, než bylo plánováno. Už první den začíná být jasné, že jakékoliv časové plánování se mnou bude docela obtížné. Mě to prostě nejde. Čím více se snažím, tím je to horší, prostě nabírám zpozdění kdekoliv.

Už příjezd do Toleda je impozantní, je to nádherné, staré město s hradbami, vypadá jak z pohádky. Navíc zde probíhá nějaká festa, máme štěstí, všude hraje hudba, plno lidí a jídla, tak nějak si představuju Španělsko – hluk, zvláštní vůně ve vzduchu, plno jídla všude, bohužel taky plno turistů :-D. A protože celá tato cesta nemá být jenom o asfaltu a bolavém těle, tak si jdeme Toledo aspoň trošku prohlédnout. Nakonec najdeme i fajn restauraci se zahrádkou nebo jako nazvat to ohrazené místo plné uřvaných Španělů a objednáváme si paellu, já vegetariánskou, protože většině španělským názvům masa nerozumím, a Peťa s mořskými plody. Nikdy předtím jsem paellu nejedla, v Portugalsku se nepřipravuje, navzdory rozšířenému omylu, že je to i portugalské jídlo, ne, není. Ale tady je vynikající.
Takže, po parádní večeři a fajném nealko pivě přichází první mráček, vlastně dva. Prvním je účet, který nás svojí výší překvapí, dvě paelly a jedno pivo 38 euro, no budiž, je sezóna, centrum Toleda, tak se přestanu mračit a platím :-D. Druhý mráček je závažnější. Je už 10 večer a my máme před sebou ještě cestu do objednaného mini hotelu. Jelikož jsme objednávali nocleh přes booking.com, Peťa stráví dobrách 20 minut na telefonu zjištováním info, načež se ukazuje, že nám tam zavřeli v 9 večer, takže nemáme ubytování na první noc, jsem unavená jako kotě a představa hledání ubytka mě neláká. Nakonec chytáme wi-fi signál z vedlejšího mekáče a během chvilky máme náhradní nocleh asi 25 km od Toleda. V následujících dnech se mekáč stává našim globálním přítelem č. 1, pro svoji free wi-fi, díky které se vždy ubytujeme, haha.

Kilometrově máme tento den splněno, viděli jsme krásné portugalské Alentejo, dojeli jsme do Toleda, dali si parádní paellu, nechali si propadnout 50 euro za ubytování, ale cesta teprve začíná, jsem spokojená a očekávám světlé zítřky. A bohové bdící nad cestovateli se nejspíš tiše usmívají pod fousy.

Den druhý, neděle 8.6.

Plán: Toledo - Andorra, nocleh někde v Andořře, nejlépe nějaký malý a ne drahý hotýlek s výhledem na hory, opět kolem 650 km.

Den nám začíná celkem průměrnou snídaní, cítím se úplně dovolenkově, ještě mě nic nebolí, na motorku se vyloženě těším, tak nějak cítím v kostech super jízdu a parádní, horký den.

Tankujeme přímo u hotelu do plna, vyjíždíme, opět o něco později, než byl plán, ale to už se stává mým evergreenem. Prostě neumím vstát tak, abych se na moto vyšplhala dříve než v 9:30, Peťa asi začíná nervóznět.

Naštěstí se jede docela dobře, tankujeme po cca. 250 km na nějaké no name benzince, děláme tam malou pauzu, kupuju si vlaječku Portugalska . Projíždíme pod Madridem, až mě zamrzí, že nemáme čas na to, abychom se ve španělském capital zastavili. I když, místní provoz mě trochu odrazuje. Kousek za Madridem uděláme mini přestávku na pití, ještě si stěžuju Peťovi, že Madrid jenom míjíme. Nevadí, valíme dál. Natankováno je, máme pití pro motorky tak na dalších 200, 250 km. Španělské horko začíná být nepříjemné, vzduch skoro stojí, stín veškerý žádný.. I z toho důvodu se rozhodujeme, že Španělsko projedeme po dálnici. Dálnicím jsme se chtěli hodně vyhýbat, ale nedá se svítit, je strašné vedro. Dokud se jede, tak to větrá, horší, jak se zpomalí nebo nedejbože, zastaví, je na padnutí.

Po zhruba 200 km blikám na Peťu a dohodnutým gestem ukazuju, že Kráska rozsvítila hladové oko a budu muset zase tankovat. Ukazuje mi, že benzinka je podle GPS zhruba za 10 km, v pohodě. Sjíždíme do města, jehož název už nikdy nezapomenu – Calatayud, druhé největší město v zaragozské provincii. Vedro je už fakt nepříjemné, mám pocit, že mám halucinace a že se vzduch vážně chvěje. Tankuju a platím, ještě se divím, že Peťa má otevřené kufry a pořád v nich něco hrabe. Divit se přestávám, když na mě zavolá: „Prosím tě, más ještě účet z té poslední benzinky?“ Mám, ale nechápu, k čemu mu bude. Důvod se dozvím následně a v té chvíli se parádní den začíná hodně kabonit. „Nemůžu najít peněženku, potřebuju tam zavolat.“ Následné kolečko telefonátů všude možně by bylo lepší zapomenout.
Ukazuje se, že nemá řidičák, doklady, české kreditky, papíry od motorky...prostě nic. V hotelu nic nezůstalo, z recepce jde taky negativni zpráva, nic tam není. Takže zbývá ta poslední benzinka. Prostě nás tam někdo okradl. Už ani nevím, kolik času a peněz stálo vyřizování s pojišťovnou a blokace karet. Koukáme na sebe, a co teď? Máme obavy jít na policii, co když nám poví, paráda, mladý muži, nemáte papíry, motorka zůstane tady, dokud si to nevyřídíte. Nakonec jedeme na místní policejní stanici, jsme unaveni, zpocení, psychicky vyšťavení, je snad 40 stupňů ve stínu. Policajti mají atrakci..my neumíme španělsky, oni neumí anglicky, s portugalštinou tu nepořídím nic moc, tyto dva národy si rozumějí daleko méně, než by se zdálo. Navíc, mozek horkem a únavou opravdu pracuje na třetinový výkon.

Výsledkem úmorné snahy je dvoustránkový detailní zápis o krádeži všeho možného a nám je jasné, že se vracíme 230 km zpátky do Madridu na ambasádu pro náhradní pas, abychom mohli pokračovat.

Cesta po dálnici zpět je pro mě mor, zvedá se silný vítr, v pravém pruhu je to samý kamion, přesně ta kombinace, co nesnáším. V tu chvíli mi poprvé rupnou nervy, musíme zastavit na benzince a já už natahuju moldánky. Mám pocit, že mi to nejde, špatně se mi jede, rozhozená psychika dělá své, bojím se, že se nabourám, že vjedu pod kamion, nevyberu zatáčku, špatně jezdím v noci, určo se vymelu, prostě cokoliv. Trochu hysterčím, nakonec me Peťa jakžtakž zklidní a jedeme, už pomaleji, dále.

Zastavujeme v motorestu u dálnice, potřebujeme wi-fi na hotel, je mi už jasné, že potmě zbývajících 150 km do Madridu nedám, jsem dead. Ten motorest je jeden z vtipných momentů hodně blbého dne...objednáváme si menu z 10 euro, je to předkrm, hlavní jídlo a dezert. Už předkrm je otřesný, moje mini boloňské špagety se nedají jíst a Peťova katalánská polívka vypadá jako už jednou použitá. Ovšem, co přinesou potom, je hotový zázrak. Tak hnusné hovězí jsem ještě nejedla, vyschlý kus něčeho, co vypadá jako odtržená podrážka..zkouším asi 1 cm2 a vzdávám se, Peťa to samé. Na dezert nemáme odvahu. Nemáme chuť se hádat, tak platíme 20 euro, bukujeme hotel a valíme pryč.

Ten večer spíme 50 km od Madridu ve 4hvězdičkovém hotelu se snídaní za 68 euro na pokoj, jasně, je to rozežranost a pohodlnost, ale ten den si tu klimu, ohromnou vanu a naprosté ticho zasloužíme.
Kilometrově jsme na tom hodně blbě, měli jsme být v Andoře a jsme ještě ani ne zpátky v Madridu :-D, prostě nářez.

Den třetí, pondělí 9.6.

Plán – v troskách, máme zpoždění a vyhlídku na nějaké rozumné pokračování v cestě nám zatím kazí návštěva ambasády, tak se holt necháme překvapit, kam a jak dojedeme, už nic neplánujeme.

Ráno vstáváme těžce na pohodu a dáváme si v hotelu snídani, žádná křeč, rezignujeme na ochutnávání místní typické kuchyně a jíme klasickou kontinentální snídani s nulovým překvapením.

Do Madridu dojíždíme během chvilky, cílem bylo vyhnout se ranní špičce, protože představa 5-ti nebo kolika proudé dálnice ucpané auty mě láká jen velmi málo. Ambasádu není s GPS problém najít, ale to bych nesměla být já, abych se nebála otočit se na křižovatce, takže si zajíždím až na další kruhák a Peťu musím jít teprve hledat. Ne, že by to byl problém, ale já umím udělat problém úplně ze všeho, jako třeba ze zaparkování motorky tak, abych nezabrala celé parkovací místo, kam by vešlo pohodlně i SUV. Talent.

Ambasáda a byrokratický proces byl zpříjemněn velmi pohodovým ambasadorem, pokud to tedy byl pán osobně. Vyměnili jsme si zkušenosti s portugalským a španělským chaotickým způsobem života, je to celé jedna banda neorganizovaná :-D. S provizorním pasem se řítíme směr severní Španělsko, Zaragoza, we are coming to you! Sice s 1,5 dne zpoždění, ale přece. Těsně za Madridem se chceme gastronomicky odměnit, takže sjíždíme k něčemu s podezřelým názvem Grill něco, bratru 30 ecek na osobu, ale za ten steak a grilovanou kukuřici a nachos to stojí. Konečně něco španělského a podle osazenstva velmi oblíbeného mezí místňáky. Jo, Madrid jako jo.

Vyrážíme zase, už podruhé, směr Zaragoza. Na cestě nás tentokrát žádné velké překvapení nečeká, nikdo nás neokrade, nic neztratíme, nějaká nuda je to :-D. Nad naším oblíbeným Calatayudem se začíná zatahovat, už je pozdní odpoledne, celý den pekelné vedro, takže nebe hrozí bouřkou a podle barvy oblohy ne zrovna malou. Vzduch začíná vonět deštěm, tudíž oblíkáme nepromoky a batůžky balíme do pláštěnek. Čím více vrstev, tím větší nervozita u mě, protože se jako správná ženská bojím bouřky, což po pár minutách rovnou nahlas přiznávám, protože se mi začíná třepat brada a zima mi fakt není. Se mnou je fakt asi zábava někam jezdit, jak se tak pozoruju. Nakonec se nad náma Poseidon či kdo (pán moří nebo dešťů, mě to je fuk, hlavně že mi tu průtrž odpustil) slitoval a nakonec z toho byl jenom jemný déšť, ani jsem nestačila panikařit. A pneus držely jako přibité, ani náznak sklouznutí. Projíždíme kolem španělských větrných plání, a míjíme ohromná pole plná větrníků. Upřímně, jde z toho až mráz po zádech, všechny jedou naplno, nespočítatelné množství větrných elektráren po celém obzoru. Proletí mi hlavou, že tohle by stálo za panoramatickou fotku, ale holt není kde a jak zastavit, nechci, aby ta fotka byla to poslední, co udělám, než se osobně setkám tváří v kapotu s kamionem, že.

Přijíždíme do Zaragozy a já valím oči. Toledo bylo krásné, Madrid asi taky, moc jsme z něj neviděli, ale Zaragoza, ta je zatím the best. Nádherné město s úžasnou architekturou, akorát, že prší...a prší a prší, takže nefotíme a nechodíme, jdeme trapně hledat mekáč, protože potřebujeme wi-fi a hotel. Máme nepříjemný pocit, že by se nám rovněž velmi hodila především sprcha, ale maskujeme to drsným pohledem ještě drsnějších motorkářů :-D. Asi mi to moc nejde, protože se mi klepou nohy a už mě zase začínají podezřele štípat oči, především potom, co  se nám nedaří najít pořádný signál a představa postele je zatím nedohlednu. A to ještě motorky stojí venku na dešti, to me točí nejvíc, Krásku mám jako poloviční dítě (druhá půlka toho dítěte je můj pes) :-D.

Nakonec jdu ven na vzduch a Peťa hledá dál hotel, v tom mu věřím, že najde něco fajn, a taky že jo. Jedeme někam za Zaragozu, typický hogo fogo hotel, který postavili ve snaze hodně vydělat, ale při krizových cenách se dá pokoj pro dva sehnat za 50 euro, tudíž více než fajn cena. Bez snídaně, ale o tu na hotelu nestojíme, daleko lepší je pak najíst se po cestě a mít taky něco jiného než unifikované hotelové jídlo. Přiznávám rovnou, že jsem ráda, že se pohodlně vyspím, začínám cítit solidní únavu a začínají mě bolet svaly, o kterých jsem do té doby nevěděla. Naopak velmi dobře vím teď o trapézách a každém svalu v nohách, v kolenách mi asi někdo zapálil signální oheň či co.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE