reline_unor



Vysněná cesta Lisabon – Frýdlant nad Ostravicí, cesta tam, část první

Kapitoly článku

Den čtvrtý, úterý 10.6.



Plán nemáme, prostě konečně se vymotat ze Španělska, projet mojí vysněnou Andorru, přejet Pyreneje a hurrráááá na Francii!

Jak je Španělsko krásná země, tak se jaksi začínám těšit na jakékoliv hranice, hlavně už žádná español, por favor. Vyjíždíme trochu dřív než je mým zvykem, tak asi 9:30 :D, na hranice s Andorrou je to pořád nějakýc 300 km, už se trochu vztekám, že ty kilometry snad přibývají či co. No a pak se vždycky podívám na tu nádhernou mašinu pod sebou, krásnou cestu před sebou a jasné nebe nade mnou, uvědomím si, že mám dovolenou a před sebou pár tisíc km a je mi zase dobře. Do té doby, než mi začne být vedro a než se zase rozsvítí hladové oko, ta motorka má furt hlad! Tankujeme, kupujeme novou vodu a blížíme se k horám, severní Španělsko je rozpálené jako pec baby Jagy a mě se myšlenka zasněžených Pyrenejí značně zamlouvá.

Příjezd pod hory je fantastický, poprvé v životě si opravdu silně užívám zatáčky, řehtám se do přilby a úplně cítím nával endorfinů do krve. Je to paráda.

V duchu si maluju, jak se vyfotím ceduli z hranic s Andorrou, z čehož nakonec nic není, protože si stihneme s Peťou vjet do vlasů a já kolem hranic jenom nafučeně projedu :D.

Andorra je dechberoucí, předčí moje představy a zanechává fakt hustý dojem. Je to pidi země a já uvažuju, jak velký je asi hrubý domácí produkt a hlavně, z čeho že ho to tvoří? Samý les, hory, krávy a jedno místo, které se už dá nazvat městem. Dlouho nad tím nedumám a valím oči, a hlavně, tankujeme :D. Benzín za euro dvacet je jak z pohádky.

Stoupáme do hor a já pomalu obrazně padám na zadek. Zatáčky jsou jedním slovem úžasné, motorka je projíždí v podstatě sama, mám pocit, že se fakt jenom vezu a Kráska jede za mě, tak dobře se mi jede.. Cítím, jak se vzduch rapidně ochlazuje, je to více než příjemné, profukuje mi sítovanou bundou a mě je skoro zima, bože, už ani nevím, jak to vypadá. Nad prvními pár vracečkami zastavujeme, chci si převlíct bundu, no ale pak uvidím ten výhled. Doslova mi padá brada, pohled na zasněžené Pyreneje je fakt na me trochu moc, začínám bulet a bulet, úplně vidím, jací prcci jsme proti těm horám, navíc něco takového vidím poprvé v životě, tak řvu jako malé děcko. Asik štěstím, ne?
Jakmile se uklidním a nabudu jistoty, že si nebudu smrkat do přilby, tak pokračujeme a šplháme výš. Ve výšce 2450 m.n.mořem míjíme benzinku (klasika?) a horskou něco jako boudu. Jak ucítím jídlo, už hlásím, že mám hlad a musím se najíst, objednáváme si nějakou klobásu a pro mě kuře, a dvě nealka. Z těch se stává gastronomický zážitek dne, protože nám donesou španělského São Miguela a k tomu Sagres sklenice. Sagres je portugalské pivo...a to dost hnusné pivo, nepění a nebublinkuje, plus má fakt dost nepříjemnou pachuť. Nicméně, když si do Sagres sklenek nalijeme jiné pivo, tak neodolám a musím se s tím vyfotit, abych mohla namíchnout své portugalské kolegy, kteří mají Sagres za druhé nejlepší pivo na světě, hned po Super Bock, což je další portugalský pivní hnůj :D.


Čeká nás sjezd horama na francouzskou stranu, těším se a pro sebe si machruju, jak mi to pěkně jde. Toto sebevědomí mi vydrží asi 15 minut, než se za mnou nahromadí asi 5 aut, které mě holt nemají jak předjet a já známý šnek se bojím jet do ostrých zatáček z kopce rychleji. Jsem nad věcí do té doby, než mě začne vyblikávat Ttčko, co se mi pověsí přímo na zadek a bliká a stresuje. Asi to mladý nagelovaný muž s velkým Ž už nemůže vydržet a cítí se ponižován či co. Nasáčkuju se k straně a pouštím ho, ani nepoděkuje, manekýnka jedna.

Sjezd se začíná pěkně táhnout, navíc jsem si na ceduli vedle silnice přečetla, že jsme se ocitli v národním parku plném vlků a medvědů, na což zareaguje moje fantazie a já úplně živě vidím všechny filmy, kterých jsem se jako děcko bála, včetně Bílého tesáka :-D. Furt čučím do zrcátek, jestli už za mnou nějaký ten francouzský grizzly běží.

Jedeme už asi dvě hodiny, začíná se trošku smrákat a my jsme furt uprostřed ničeho zeleného, nikde žádná civilizace, už si skoro přeju nějaký ten beton. Děláme krásné fotky, příroda kolem stojí za to.

Mám velmi naivní představu, že ten den dojedeme aspon do Nimes, protože jsem si usmyslela, že další den dojedeme do Heilbronnu, kde mám rodinu a chci je navštívit. Peťa mě vyvede z omylu, že dojedeme ještě pár km a jdeme spát a na Heilbronn můžu další den zapomenout, leda, že bychom tam letěli :-D. Ale z Pyrenejí jsem vážně nadšená. 


Ten den spíme blízko Carcassonne, a čeká nás cesta Provence, na kterou se nehorázně těším.

Kilometrově jsme toho najeli fakt hodně, konečně plníme denní dávku přes 600 km a to se ani nemusíme nikam vracet, viď, Madrid?

Den pátý, středa 11.6.

Plán: Francie co nejdál to půjde a hlavně se dobře nasnídat :-D.

Na hotelovou snídani kašleme a hledáme nějakou pekárnu. Máme štěstí a snídáme úplně nechutně a odporně čerstvé croissanty s ještě horší čerstvou kávou a úplně hnusným pomerančovým džusem :-D :-D. Našli jsme rodinný podnik, paní prodává v krámku a hned vedle ní manžel se synem válí těsto na bagety, všude to voní, tak takhle si představuju parádní začátek dne.

Průjezd Provence je...voňavý. I když tu levanduli nevidím, tak mám pocit, že ji všude cítím! Máme zpoždění jak...velké zpoždění, takže nám nezbyde, než se napojit na dálnici a aspoň se snažit přiblížit se Německu. Po chvilce zmatků najdeme tu správnou a jedeme směr Lyon, docela to ubíhá, ale jako ne, fakt nás dálnice nebaví. Průjezd okrajem Lyonu je pro mě nejvíce stresující část dne, protože v záplavě aut ztrácím z dohledu Peťu a jako na potvoru se se blížíme přesně k místu, kde se dálnice rozpojuje na dva směry a mě nepřijde známý ani jeden název na tabulích. Na poslední chvíli před sebou uvidím blýsknout se bílou helmu, tak se zaraduju, dokud si nevšimnu, že nekoukám na Guzzi a Schuberhku, ale nějaký skútr. Chytá mě panika, už se vidím, jak jedu přesně na opačnou stranu, než Petr, ale nějakým zázrakem se mi podaří ho zahlédnout po tom, co se nacpu úplně ke krajnici, abych aspoň zprava něco viděla než zadek SUV před sebou. Konečně se vymotáme ze spleti sjezdů a já mám definitivně potvrzeno, že dálnice nesnáším.

Den ubíhá rychle a bez jakýchkoliv dalšíh nepříjemností, je vedro, vedro, vedro, ale bouřky se nám vyhýbají.
Spíme 200 km od německých hranic, na ubytko dojíždíme až hluboko v noci, sotva se motám, ten den jsme najeli kolem 900 km a já mám pocit, že bych potřebovala transplantovat pár částí těla včetně té sedací. Vážně zvažuji koupi polštářku. A taky výměnu kolenních kloubů.


Den šestý, čtvrtek 12.6.


Plán: dojet do Heilbronnu, dát si kafíčko s mojí au-pair rodinkou, kouknout na město a dojet do jižních Čech. Jistě, plán se logicky změnil v jinou realitu, překvapivě :-D.

Ráno se ještě domlouvám se svýma Heilbroňanama, že přijedeme přece jenom odpoledne a ne dopoledne, protože jsem jim jako známý geografický terorista řekla, že jsme 200 km od Heilbronnu, a byli jsme 200 km, ale od německých hranic. Oni mě znají, nejsou ani překvapeni.

Jedemeeeeee jako draci, cesta super, ani nemrknu a jsme v Německu, což poznáme především podle adekvátně zvýšené rychlosti všech kolem. I když, omezených úseků je dosti, tak se žádná dálniční střelba nekoná. Jak už je pravidlem posledních 3 dní, jedeme po dálnici, ale v Německu mi to rozhodně nevadí, těším se na Heilbronn a tři au pair děti.

Svižná jízda skončí na dálnici směr Karlsruhe. Zrovna si zkouším trošku vyšší rychlost, když najednou koukám, že se auto přede mnou nějak přibližuje. Tomu mamlasovi nesvítí brzdové světla a já poprvé zakouším, jak precizně mi funguje ABS. Brzdím i očima a stíhám se snad i modlit, ale ok, zastavím nadoraz za ním. Ten peugeot si budu navždy pamatovat, bude mi připomínat, že se mám více soustředit. Před námi kolona jako kráva, 4 pruhy plné daleko dopředu. Po chvilce na sebe kývneme, ano, jedeme mezi auty. Je vedro, stát nemá cenu, už se mi zase začíná horkem srážet krev v žilách či co. Čeká nás 20 km jízdy v koleně, vzduch má tak 40 stupňů, asfalt snad 90. Ucpaná dálnice je krásná ukázka lidske blbosti, fakt. Fakt mě dostávají maníci, co si řeknou, OK, stojím na dálnici, tak se půjdu projít, třeba najdu životní štěstí nebo co mimo auto ti tupouni hledají. A mají perfektní timing, aby nám lezli přímo před mašinu.

Styl jízdy „spojka-brzda-hlemýžď-bacha cvok mimo auto-bacha cvok strkající dítě mimo auto-spojka-brzda-vedro-začínám kolabovat“ je fakt o ničem. Navíc je to krásná přehlídka lidí, kteří nám buď autem trochu uhnou, nebo naopak udělají naschvál jako ten tupec ze Švajcu, co se asi cítí uražen, že mu chce Peťa projet kolem auta, když on musí stát v koloně, tak mu prostě schválně zablokuje cestu. Kdo naopak hodně uhýbá, jsou kamioňáci. Asi s námi soucítí. Pár plechovkářům z této zácpy bych ráda navrhla vyměnit si se mnou na půl hodiny stroje... já si sednu do klimatizovaného auta a oni si navlečou moje moto věci, dají přilbu, rukavice a zůstanou stát s motorkou přesně za tím autem, ve kterém se budu chladit já. A bude.

Po 20 km úmorné jízdy najednou konec kolony a z koukáme na havárku, její zbytky...kamion to nedal, kdo ví, co se tam přesně stalo, ale vzhledem k množtví oleje atd. na asfaltu to asi pěkné nebylo. Jedeme dál.

Příjezd do Heilbronnu parádní, návštěva rodinky taky, prostě 10 hvězdiček z 10ti . Z plánovaného pokračování do ČR ten den není nic, hlavně já jsem dead a nakonec si díkybohu prosadím, že přespíme v Německu. Mám tušení, že by pokračování a dojezd do jižních Čech kolem půlnoci nemuselo dopadnout dobře, cloumá se mnou únava a jsem fakt vyřízená. Hlavně vedro nám dává zabrat.


Den poslední, pátek 13.6.

Pátek třináctého, boha jeho, nemám žádné plány, chci dojet domůůů živá a zdravá a strašně se netěším na nejlepší český tankodrom, na D1.

Cesta Německem směrem na Norimberk ubíhá parádně, už nás popohání touha dojet na místo, měníme plány na zastávku v jižních Čechách a jedeme rovnou k mým rodičům, do Beskyd.

Cesta je fajn tak do Prahy, po napojení se na D1 nám tuhne úsměv na rtech. Věděla jsem, že D1 je nic moc, ale je fakt, že jsem na ni ještě nikdy nejela na motorce. Bylo mě těch mašin tak strašně líto. V duchu jsem spřádala strašnou pomstu pro ŘSD, za prvé za to, že si tu hrůzu dovolují nazývat dálnice a za druhé za tu miliardu omezení. No, aspoň, že se ta polní cesta konečně spravuje. Naše chmury se prohlubují ve chvíli, kdy Peťova italská kráska ztratí trpělivost s otřesným poskakováním a prostě vypoví službu šestému kvaltu. Následky mi v tu chvíli ještě nedojdou, zatím se dá pořád jet.

Z Brna už počítám kilometry, v Olomouci začínám počítat přímo i metry, které mě dělí od cíle. Bolest v kolenou začíná být nesnesitelná, trapézy mi hoří, mám pocit, že musím buď spadnout nebo se aspoň rozbrečet jako želva, poslední kilometry jsou fakt bolestné. Padá na mě únava za poslední dny, soustředím se co nejvíce, nechci se na posledních pár kilometrech vysekat.

Domů dojíždíme ve 23 hodin zřízení jako sedláci od Chlumce, ale výraz v očích mých rodičů, když uvidí dvě pro ně obrovské motorky, které s rachotem přijedou do spící ulice, mě to všechno vynahrazuje.
Lezu, nebo skoro padám z motorky dolů, opatrně ji stavím na stojánek, pohladím po nádrži a říkám si, ty vole, tys to fakt ujela...

A to mě ještě čeká celá cesta zpět, ale to až za 4 a půl dne :-D.

Malé shrnutí:

1) nejkrásnější vyhlídky a asfalt jsou v Andoře
2) nejohleduplnější řidiči jsou ve Španělsku a v Německu
3) země nejpřátelštější k motorkářům je bez debat Portugalsko
4) nejvíce divných řidičů a taky divnýh příplatků za cokoliv je ve Francii
5) největší vedro bylo ve Španělsku a v německé zácpě
6) až mě příště zase někdo řekne, že jízda na moto je romantika, tak ho na ní nechám zmoknout, pořádně profoukat větrem, potom skoro usmažit a ještě se za trest bude koukat na účty za benzín. Ale jo, je to romantika. Bolavá a drahá romantika. 
7) Krásko, moje milovaná motorko, děkuji, žes to vydržela a dovezla mě tam i zpět (část druhá, to be continued..)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):


TOPlist