Kousek po Polsku

Z Čech k Baltskému moři, s jedním dnem pobytu (Zatoka Pomorska, Miedzyzdroje)

Pondělí, 13.7. 2015

Chčije a chčije. Lapidární filmová hláška pana Kemra alias dědy Komárka naprosto jasně vystihuje pondělní den. Za ustavičného bubnování deště do střechy stanu pěchujeme věci do brašen a následně taky mokrej stan do tašky. Ale přece to nevzdáme! Déšť však vytváří zajímavou kulisu v horách - Hejnický klášter s kostelem vypadá na pozadí mlžných hor až malířsky krásně.

Silnice je za Hejnicemi směrem na Frýdlant uzavřená, takže objížďka a po najetí 10 km navíc už jsme na hranici. Zawidów. Anežka sbírá jako trofej další snímek ze státní hranice. Vjíždíme do sousední země. Déšť ustává, a následuje poprchávání. Jízda v nepromokách z pracovních potřeb pokračuje.
Přímý směr sever. Tzn. Zgorzelec. já vůl jsem si myslel, že všude bude dostatek směrových tabulí, takže to končí vjetím do centra a přistáním na německé hranici do Görlitzu. Probojujeme se zase zpátky, abych se následně ztratil kdesi v lesích někde mezi Pieńskem a Wegliniecem. Liduprázdná oblast, silnice rovná jako pravítko s mizerným povrchem a nekonečné borové lesy. Auto potkáváme jednou za 10 minut. Líbí se mi systém lesních odpočívek. Jestli jsem to správně pochopil, neprovozují je silničáři, ale státní lesy jednotlivých vojvodství. Jsou vždy několik metrů od silnice, vede k nim ulička a mají travnatý povrch. Nechybí jednoduché posezení, infotabule, odpadkový koš, velká výstraha že v případě lesního požáru máte ihned volat hasiče (tyto tabule jsou hojně po celém Polsku), na některých je i altánek. Všude vzorně uklizeno, ani vandalové tady téměř neřádí. Pěkné, velmi pěkné... když si vzpomenu na ty naše roztřískané a horami odpadu zavalené asfaltové plochy - nebe a dudy. A že chybí WC? Ale kdež - vůkol jsou nedozírné lesy, a jak známo, co je pro živočicha tělním odpadem, je pro rostlinu nepostradatelnou potravinou. A taky je to o lidech, nepochybně.
Poté se už konečně chytneme, a jedeme dál už správně. Zagań. Zde mě uzemnil jeden pán, kterej šel okolo, zrovna když jsme stáli a studovali mapu. Tvářil se zamračeně, ale jakmile uslyšel češtinu, ožil, přistoupil k nám a povídá lámanou češtinou: przepraszam, mogu pomoci? Jářku: určitě! Kudy na Źary? A ten pán povídá:  Vy Češi - to jo. Já myslel Němci. Němcům neradím. A následně nám  polskočeštinou vysvětlil, kudy z města na Źary. Byl jsem velmi mile překvapen (než mě zchladili u moře, viz dále), akorát nevím, čím ho iritoval náš společný západní soused, tu už nám neřekl :-). Dojeli jsme bez chyby.  Město Źary je hrubě velké, zhruba jako jihočeský Tábor. Najíždíme na hlavní a míříme na metropoli Zielona Gora. Toto už je podstatně větší sídlo, velikostí asi jako Hradec Králové a podle toho to tam vypadá - velmi silný provoz. Místní Lidl je zdrojem našeho oběda. Ceny potravin i benzínu jsou zhruba stejné, jako u nás. Litr benzínu se dá natankovat i za 4,5 Zl, ale obecně je to kolem 5 - 5,5 Zl (cca 34 Kč). Nejdražší, ale zároveň nejčastější pumpou je Orlen. Mezitím se mění počasí na oblačné dusno, ale bez deště. Pláštěnky ukládáme do tašek.
Najedeme na rychlostní silnici E65/S3. Je to sice hroznej opruz a únavný svištění konstatní rychlostí furt dál, ale jediná možnost jak nahnat čas, ztracenej blouděním.
Proč sem pořád bloudil. Samozřejmě proto, že nečumím, to je hlavní problém. Nicméně, na svou obranu - Polsko používá dočista jinej systém ve směrových tabulích. Jsou až za křižovatkou, ty menší těsně u ní, i když před. Žádný takový, že 100 m za deskou bude odbočka, jako u nás. Kdo to neví, mine. A desky ve tvaru šipky - na ty úplně zapomeňte. Vše je obdelník, navíc zelenej s bílým nápisem. A na jeho kraji se krčí malinká šipečka v různých směrech. Když těch návěstí máte nad sebou třeba pět, je rychlá orientace ve 100 km rychlosti docela prdel. A protože Poláci můžou po státních jezdit 110, pojedou všichni konstantně 120+, a vy způsobíte vaším kilem kolonu, co vám funí na záda. Podobně kouzelně působí i zobrazení jízdních pruhů ve městě, které jsou na tabulích nad silnicí. Vidíte nejen ty svoje ve vašem pruhu, ale i protisměr, včetně odbočovacích... jako naprostou raritu pak uvedu, že na rychlostních silnicích se občas vyskytuje otáčecí pruh, takže když se spletete, nemusíte sáhodlouze jezdit po okolním kraji přes nájezdy, ale najedete ke středovému svodidlu, kde je "branka", a čekáte - pravda, docela adrenalinová disciplína.
Míjíme Swiebodzin, a slavnou sochu Krista Krále. O celé tři metry vyšší, než světoznámý Kristus Spasitel v Riu a Polsko tím vyfouklo Brazílii před 5 lety světový primát. Nekonečné proudy lidí, a proud aut, sjíždějící z dálnice a mířících k poutnímu místu.
Řítíme se dále, a blíží se Gorzow Wielkopolski. Další město velikosti Plzně. Silnice nekompromisně míří přímo doprostřed modrošedého mračna, co se furt zvětšuje. Nemineme, to už je jistota. Takže zase rychle do nepromokavého setu pro "sociálně slabé motorkáře", a jen co se rozjedeme, je to tady. Liják jako ďas i s krupkama, kamiony víří kolem nás tisíce litrů kalný vody, teče mi to do huby, takže odprskávám jako Michael Phelps v olympijským finále. Písek mi skřípe v zubech. Ale jinak "pohoda" - dcera je v naprostým suchu, a je jí teplo, totéž já. Pracovní pláštěnka je neuvěřitelná věc. Až u odbočky na Pyrzice se konečně počasí definitivně vylepší. Vane severní vlažnej vítr, všude kolem pšeničná pole, borové lesy a větrné elektrárny.

Objíždíme obrovitý Štětín, a po krásné silnici - teď už zase klasická 1. třída - míříme konečně k Baltu. Silnici lemují prodejci borůvek a medu - na sebemenším výběžku asfaltu za bílou čáru na krajnici je obsazeno, a řidiči velmi často zastavují a kupují.
Mořskou hladinu však ze silnice nelze uvidět. Až asi na 5ti vteřinovou vyjímku, kdy se v dálce zatřpytí Štětínský záliv. Sjíždíme tedy směrem na Miedzyzdroje, kde se chystáme najít kemp. Toto město velikosti Prachatic je jednou z největších turistických destinací na Baltském pobřeží. Kempy tu samozřejmě jsou. Silnice nás přivádí přímo k bráně jednoho z nich - Autocampu No.24. Ještě štěstí, že máme sebou připravené natištěné formulace v Polštině - domluva je totiž dost háček. Já umím trochu rusky a česky, a recepční zase anglicky, francouzsky, německy a polsky... Následně pochopím, že mi dávají vybrat, zda chceme stan stavět ve stínu borovicového lesa, nebo na rovném povrchu travnatého prostranství. Je mi to jedno, a slečna recepční chtíc se vyhnout dalšímu jazykovému boji pověřuje člena ostrahy, aby nás odvedl na místo v lese. Skočí tedy na kolo, a pokyne, ať ho následujeme. Po asi 80 metrech nám přiděluje kvalitní plácek ve stínu. Kompletní noc (moto, stan, junior, dospělý a poplatky) vyjde na 38 Zl. Stavíme stan, v okolí jsou jich desítky. Na motorce jsme široko daleko jediní. Je zde hodně stanů a chatek obsazených skupinkami mladých lidí, kteří se sem jezdí bavit. To bude cirkus, říkám si. Ale nic se nestalo, se soumrakem všichni sbalili grily a flašky a šli poctivě spát. Ale to jsem předběhnul. Po zbudování stanu a konečně možnosti se vyvléct z motohadrů jdeme k pláži. Asi 0,5 km musíte projít ulicí města a přímořskou promenádou, která je doslova a do písmene dojícím zařízením na peněženky turistů. Jako v Česku o poutích. A teprve poté vidíme hladinu Baltu. Na pláž se schází z promenády uličkami v zeleni a po schodech. Oba vidíme Baltské moře poprvé v životě.

Pláž je písčitá, písek má strukturu hladké mouky a boří se do 20cm hloubky. Následuje 2 hodinové cachtání ve vodě, projdeme asi kilometr pobřeží, fotíme trajekty na obzoru. Moře je průzračné, voda má 21°C, a vlny kolem 30 - 40 cm u břehu. Je dost větrno. Místy se houpou řasy a místy zase vlny přehazují vrstvy drobných mušlí. Skupina třiceti jespáků obecných je úplně zvyklá na lidi, a s naprostým klidem se lidem pletou pod nohama a vyzobávají mořské plže ze schránek. Jako holubi někde na náměstí. U břehu se houpou na vlnách nedaleko lidí také velcí mořští rackové i s mláďaty (ti v brzských ranních hodinách zalétají za halasného křiku až do kempu, kde se přiživují na lidských zbytcích od jídla. V poklidu se nám procházel metr od dveří stanu) V moři se nikdo nekoupe, jen pár lidí se brouzdá maximálně po pás ve vodě. Po pláži chodí postarší pán s detektorem kovů, ale příliš se mu nedaří. Tuto zálibu občas doma taky provozuju na poli, a tak koukám, co pán najde. Našel jen dvě věci, a následně je zahodil, asi pouhý odpad. Kupodivu, základna Polské pobřežní stráže nevykazuje žádnou aktivitu.

Nemá smysl popisovat vizuální ani zvukový zážitek, to je třeba prožít. Kulisa šumění vln je ale mohutná. V Miedzyzdrojích měří pláž odhadem asi 6 kilometrů, a celá tato délka vydává mohutný zvuk vlnobití. Jako první zážitek tedy stačilo, jdeme zpět už po ukončení turistické části dne, sníme večeři z marketu a jde se spát.

Trasa:
Hejnice - Frýdlant - Zawidow - Zgorzelec - Wegliniec - Ilowa - Zagań - Źary - Nowogrod Bobrzanski - Zielona Gora - Swiebodzin - Gorzow Wielkopolski - Mysliborz - Sczeczin - Goleniow - Miedzyzdroje, ATC Camping No.24.
Najeto: 489 km
 

Úterý, 14.7. 2015

Miliardy krvežíznivých komárů, který pokud ve stanu nepobijete, budete se škrábat ještě tejden. To je první poznatek. Ale jinak klid. Rozhodujeme se, že dnes zůstaneme a stejně jako na Slovensku vloni, si uděláme den volna. Dnešní slečna recepční zrovna tak nerozumí česky jako ta včerejší, nicméně při vyslovení slova "repete" ihned chápe a tak si obratem připlácíme ještě jeden nocleh. Poté odcházíme na průzkum přímořské promenády a přilehlých ulic. Pohledy mají, známky nikoliv, takže ještě musíme na poštu. Paní u přepážky bez problémů rozumí, takže posíláme pohledy domů. Jejich cesta trvá týden, takže jsme nakonec doma dřív než oni... Spousta atrakcí, zmrzliny, jídla, plážové výbavy, cetek a předražených nesmyslů a - davy lidí. Mezi tím množství "gelíčků" - týpků typu Džustýn Bíbr, kteří v tatínkově X6 nebo Maseratti jezdí pomalu mezi turistkami stále dokola, v černých brýlích, s ulízanou makovicí a stereo soupravou volume max, dunící asfaltem 100 metrů na každou stranu. Asi to pomáhá, protože co chvíli naskakují pubiny evidentně stejné inteligenční úrovně do luxusního vozu a odjíždějí si za.... no, však víme kam. Babylon jazyků, nejvíce jsme potkávali Němce a hned po nich Nory a Švédy, našinců minimum. V obytném přívěsu kdosi z jižní Moravy a mezi stany i mladý pár z Ostrova nad Ohří, se kterými jsme prohodili pár slov. Paní říkala, že původně byli na dovolené kdesi ve středním Německu, ale neustálé deště je hnaly až sem. Pobaltí bylo v těchto dnech opravdu jediné místo střední Evropy, kde nelilo, to můžeme potvrdit.

Molo v Miedzyzdrojích - pěší promenáda, směřující k přístavišti výletní lodě

Samozřejmě musíme i projít Molo, což je asi nejslavnější mořská atrakce v Miedzyzdrojích. Ani zde to však není nic jiného, než luxování vaší šrajtofle předraženým šmelcem. Na konci Mola je přístaviště, odkud ve 3/4 hodinových intervalech vyjíždí motorový výletní člun plný turistů v přestrojení za vikingskou loď. Dají se tu alespoň pozorovat odvážné kousky plážových záchránařů, kteří se nudí a prohánějí po okolí vodní skůtry. Poblíž Mola se nachází i Aleja gviazd - česky řečeno: chodník slávy. Mají zde z bronzu odlité otisky dlaní slavných osobností, dlužno však dodat, že jde "pouze" o hvězdy Polské národnosti, tudíž pro našince je 90% z nich neznámých...
Ale už jdeme opět k moři. Anežka vybavená na koupání, a opravdu se pak v moři koupala. Já jsem odvahu nesebral, a dobrouzdal jsem se tam až pod prdel, načež jsem utek, jak to bylo studený. Nasbírali jsme trochu drobných mušlí pro mladší dceru, co je doma s mámou a až do večera pobyli na pobřeží moře. Dnes nebyly vlny tak mohutný jako včera a počasí bylo teplejší. Pláž je ze 3/4 obsazena dětmi, které jsou zde v doprovodu babičky a dědy. Je totiž běžný pracovní den a rodiče makají. Navíc všude v okolí jsou velká záchytná parkoviště, protože Poláci z okolních měst se sem jezdí prostě koupat, jako my k rybníku. Večer jsme poblíž místního obchodu objevili zajímavý artefakt z minulosti - betonový rozcestník s německými názvy okolních měst - památka na předválečné období, kdy tato území patřila Německu. A pak už jen zabezpečit stan proti dravým komárům a spát.
Dnes jsme nechali motorku odpočívat.

Anežka se šla koupat - no, nával tedy opravdu zrovna nebyl.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE