Kousek po Polsku

Cesta domů přes jezero Powidz  (od moře k jezeru u Poznaně, a cesta zpět do ČR)

Středa, 15.7. 2015

Odjíždíme tak trochu bez dalšího plánu, s vědomím, že zítřek padne celý na návrat domů, neboť Anežka už je v pátek vázaná jinými povinnostmi k jednomu z jejích zájmových kroužků. Takže se pojedeme podívat na trajekty a pak budem směřovat do centra Polska k Powidzkému jezeru.
Než však opustíme Camping No.24, prožiji nemilou zkušenost, která mrzí... sbalíme stan, popojedu s nabalenou motorkou 80 m k recepci, zastavím, chcípnu to, sundavám helmu a beru do ruky plastovou cedulku s číslem stanu, co mi předevčírem přidělili při placení. V tom okamžiku ke mě přiskočí ochranka (někdo jinej, než předevčírem, a už jsou dva) a jsem poměrně přísně polsky (bez náznaku ochoty použít jinou řeč) tázán, zda je vše zaplaceno. To mě tak trochu popouzí, takže svádím bitvu se svou prudkou povahou, abych se tedy ovládl a choval se pokorně, což se díky bohu daří. Ale nezůstanu nic dlužen, to už nedokážu, a zrovna tak přísně odpovídám naší řečí: "Ne vole, já zásadně nikde neplatím a ujíždím, to jsou dotazy, však vidíš že jdu vrátit číslo, ne?" Ochranář mírně krotne, evidentně rozumí zrovna tolik co já, tudíž vyhrkne už podstatně mírnějším tónem "przepraszam pán, my musimy faktury vidzieť" a krčí omluvně rameny, jakože to po něm vyžaduje jeho nadřízený... Já nejsem v tomhle bordelář, mám ji založenu v automapě. Ukazuju na brašnu, říkám "vydrž, musím jí najít", strážce se znovu omluví, a říká že to není nutné, abych to vše znovu nevybaloval, jen jesli jsou "vierchem". Mapu mám vierchem, tak mu ten papír dám, on to přečte, vrací, a znovu se omluví, přiblble se usmívá, děkuje a přeje šťastnou cestu.
Co k tomu říct... ne, ten kluk je nevinnej, dělá jen svou práci, kterou mu ti vyšší nařídili. Ale proč mu jí nařídili?  Tak trochu se bojím domyslet příčinu. Asi neblahá zkušenost z minulosti....asi motorkář....... asi Čech...... asi českej motorkář...., no doufám že se pletu. Ale vycházím jen z toho, že nikoho jiného si při odjezdu nevšímali, a jiný motorky tam nebyly. Třeba hned propadám zbytečné skepsi, ale tyhle myšlenky prostě napadnou každýho na mém místě. Dokud tam takle nezahaltýrujou jinou českou motorku, jsou to spekulace. Schválně, zkuste to někdo.
Ale dosti toho, věnujme se hezčím věcem. Pojedeme tedy do Swinoujscie podívat se na lodě a pak k jezeru. Jezera jsou typickým znakem Polska. Ta nejznámější, Mazurská, bohužel nestihneme. A tak vybíráme tuto bližší alternativu, Powidzké jezero poblíž Poznaně. K trajektům do Swinoujscie (kam míříme nejdříve) je to asi jen 20 km. Bohužel, přímo k lodím se dostat nedá, pouze se zakoupenou (nebo po zakoupení) jízdenkou. A tak očumujeme skrz plot a musíme se spokojit s pohledem na námořního obra, vyčnívajícího nad vlakovým nádražím.

Zjišťuji, že se mi spodek levé kožené brašny párá o nábu kola, takže přeorganizovávám věci v brašně a doufám, že to vydrží dojezd domu. Naštěstí se v ní nachází nářadí a náhradní díly ve velkých tvrdých obalech, antipich a rukavice do deště, takže ďoura ve švu až tolik nevadí. Příčinou je přetížení, protože na kožených brašnách jsou položený ty textilní. Bude třeba upravit podpěry brašen, a do budoucna to bude sloužit dál. Následuje dlouhá cesta do centrálního Polska. Kolem silnice se objevují velké cedule s nápisy: Uwaga! Zubry v droge! To neznamená, že by místní lesní obři fetovali, ale že můžou kdykoliv vlezt do silnice. Tfuj, hrozná představa. Bejk může klidně vážit i 12 metráků, což by sundalo ze silnice i kamion... motorku by asi bral, jako kdyby do něj narazil rozběhlej zajíc. Poláci ale stále v klidu řežou svých 120, a když jedeme 90, předjede nás i Daewoo Matiz, řízené maminkou a autem plným dětí. Stále směřujeme na Bydgoscz a asi 100 km před ní uhýbáme směr Gniezno. Oblast je charakteristická rozlehlými ovocnými sady a lány zeleniny. Zejména jsou zajímavé třešně. Červených plodů jsou taková kvanta, že se stromy ohýbají až na zem. To by mě zajímalo, co dělají proti špačkům... Doma mi ty potvory sežerou na třešni pomalu i listí, a tady se objeví sem tam jeden, a ten ještě evidentně zabloudil. Slavnou historickou katedrálu Gnieznu sice z motorky vidíme, ale čas na návštěvu centra vyplýtvám opět blouděním. Na svou obhajobu ale musím říct, že 370 km jsem projel bez problémů, zato poslední směr na město Powidz je zde značen tak katastrofálně, a automapu mám tak zoufale strohou, že zbývajících 30 km je doslova boj a já už se začínám vztekat. Nakonec jedeme do cíle silničkami snad osmý třídy, mezi lopuchem a třímetrovými kopřivami, s hnojišti a vraky rezatých zemědělských strojů kolem. Do Powidzu přijedeme směrem, kterým do něj zavítal naposled možná Wehrmacht. Naštěstí je zde obchod, fungující až do 22 hodin, a kemp je od centrálního městského parčíku 100 metrů.
Jeden kompletní nocleh vyjde na 31 Zl. Sprcha je zde ale automatická, a stojí 2 Zl, navíc je přes noc zavřená. Plocha pro stany je nevelká, a svým vzezřením vypadá jako parčík před školou - velké lípy, vydupaný trávník a poměrně živo. Pobíhá tady i pejsek, patřící do jednoho ze stanů, a po pohlazení se s Anežkou hned kamarádí. Pak nám odnosí plechovky od paštiky, takže je hned co uklízet.

Jezero Powidzkie je velké asi jako Slapská přehrada. Je zde velmi hezká příroda okolo břehů, rákosiny, lužní lesy a plno vodního ptactva. Rybáři si přijdou na své. Jezero je centrem jachtařů a Powidz je sídlem jacht klubu. Ke koupání u malé písčité pláže nabízí křišťálově čistou vodu, která má však jednu vadu - je neuvěřitelně studená. Po celoevropské vlně 36°C veder, která naší cestě do Polska předcházela, má jezero 17°C. Jakékoli brouzdání rovnou vzdávám, Anežka se tam chvíli brodí nad kolena. Ve vodě plave hejno okounů, a nenechá se ničím rušit.
Nocleh probíhá v klidu, i tady se ruch kolem kempu, jenž defacto leží přímo ve městě, se soumrakem rychle uklidňuje. Kupodivu, ačkoliv jsme přímo u ohromné vodní plochy, vůbec tu nejsou komáři. A je tu málo trávy, resp. žádná. Pro dvou - třídenní pididovolenou s dětma, kdy hlavní náplní bude koupání, doporučím. Máte-li radši klid, a soukromější prostředí, tady to nebude to pravý ořechový.

Trasa:
Miedzyzdroje - Swinoujscie - Sczeczin - Stargard Sczeczinski - Walcz - Pila - Chodziecz - Margonin - Wagrowiec - Klecko - Gniezno - Witkowo - Ruchocin - Ruchocinek - Powidz, ATC Posir Lazienki.
Najeto: 439 km.

Čtvrtek, 16.7. 2015

Ranní odjezd tentokrát proběhne bez potíží. Je 8 hodin, proto balíme potichu a motorku až k výjezdu z kempu tlačím, abych neotravoval kraválem ostatní  kempaře. Vyjma rodiny z Lucemburska jsou to samí Poláci. Vrátíme plastové číslo, slečna recepční se usmívá, (je to zase jiná, než včera), a když česky poděkuju a ona uslyší češtinu, porozumí, polsky odpoví a popřeje šťastnou cestu. Ochranka je i zde, ale pán nám pouze pokyne na pozdrav. Je to zase dočista jinej zážitek, a dává to úplně jinou příchuť celýmu dojmu. Že by ještě neměli zkušenosti, jako jejich kolegové na severu? Tajně v to doufám, a doufám, že je nikdy nezískají. Rád se vrátím, bude-li v životě ještě možnost.
Míříme směrem na jih, a v podstatě jediná starost je vyhnout se Wroclawi, a po státních silnicích dojet do Česka. Cesta má okolo 550 km až domů, a musíme jí zvládnout. Jedeme teda klidně, s dodržováním předpisů, ale nikde se nezdržujeme zbytečně. Silnice vedou méně obydlenou oblastí. Na pohled je to - nechci říct chudý (to je příliš silné slovo) - ale méně rozvinutý kraj. Nedozírná rovina, kterou charakterizují obilná pole, hlavně pšenice, velké vesnice hrozně daleko od sebe, soukromé zemědělské usedlosti (to se u nás moc nevidí), z nichž někomu se evidentně daří, dalšímu evidentně příliš ne. V každé vsi je krásný cihlový kostel, většinou ve skvělém stavu, každý je architektonicky jinak řešený. Pěkné, opět něco, co v naší zemi běžně neuvidíme. A ještě v každé vsi najdete sochu Krista, nebo Panny Marie, někde mají i jen samotný kříž - vše opět v absolutně bezvadném stavu, v barvách a s upraveným okolím. Někteří je měli ozdobené barevnými pentlemi - ale bohužel nevím proč se to dělá. Naopak, v Polsku jsem nikde neviděl to, co je úplně běžné aspoň u nás, v jižních Čechách - Boží muka. Ani ve vsích, ani v polích. Jejich víra v boha je velmi silná, a jako doslovnou národní ikonu mají Poláci Karola Wojtylu, aneb papeže Jana Pavla II. Jeho obrazy najdete všude a na věžích kostelů visí mnohdy i ohromné mnohametrové bannery.

Za zmínku stojí i hřbitovy - Poláci velmi často používají umělé kytky, hřbitov je bohatě ozdoben těmito květinami, a září barvami. Vypadá to zvláštně. My Češi jsme zvyklí na trochu střídmější zdobení hrobů, takže na někoho to možná bude působit až příliš pouťově. Ale nelze to shazovat - inu, jiný kraj, jiný mrav.
V jedné oblasti bylo i hodně čápů. Chodili neustále ve strouhách kolem silnice, po loukách i polích, a hnízda si stavěli kde je napadlo. Párkrát i na sloupu elektrického vedení, pár metrů nad silnicí. Provoz pod nimi jim vůbec nevadí. Lidé jim i vycházeli vstříc, a na sloupech bylo často připraveno kolo ze dřeva nebo z drátů, aby čápi měli aspoň základovou desku na novej barák.
Čím blíže k hranici, tím více kopcovitého terénu. Do Čech vjedeme kolem 13.30 na hraničním přechodu Lubawka. Je velmi hezké, teplé a slunečné počasí, takže se občas zastavíme na pumpě na studené pití. V podstatě už není o čem psát, protože jde čistě o přesun k domovu. Ten proběhne bez problémů, a doma přistaneme po 20 hodině.
 

Trasa:
Powidz - Witkowo - Wolka - Wrzesnia - Miloslaw - Jarocin - Kozmin Wielkopolski - Krotoszin - Rawicz - Scinawa - Lubin - Legnica - Jawor - Bolkow - Kamienna Gora - Lubawka - Trutnov - Dvůr Králové - Jaroměř - Hradec Králové - Pardubice - Chrudim - Havlíčkův Brod - Pelhřimov - JH a domů.
Najeto: 574 km.

CELKOVĚ NAJETO: 1832 km.

A co říci závěrem?
 Polsko je svým způsobem hezká země, nám coby suchozemcům může nabídnout hlavní devízu, kterou u nás nikdy nenajdeme - moře. Polská příroda je specifická - rozlehlé roviny jí dominují, což může vyvolávat dojem fádnosti, a to zejména když i po 300 km stále jedete po rovině, mezi poli, maximálně v borovicových lesících. Jídlo nám chutnalo, a to jak to normální, klasické, tak i běžný nákup v supermarketech - silniční sůl jsem buď nepoznal, nebo jí mají docela dobrou :-)) Poláci poměrně striktně dodržovali silniční předpisy. Zato to, co jsou schopní předvádět mimo obce na úseku, kde se dá předjíždět, to byl rachot. A to zejména, když je dlouho plná čára (tu všichni ctí) a najednou končí a začíná přerušovaná. 100 km/h není nic - pustí se do vás i každý kamion, a že jich v Polsku jezdí. Ve městech, na křižovatkách apod. naopak musím Poláky pochválit - neměli jsme nejmenší problém, velmi často naopak - vidouc nechápající cizince - nás pouštěli, čekali, atd. Bohužel, v Česku potkávám mnohem víc silniční agresivity. Na pitomce ale narazíte všude na světě, a nejinak tomu bylo v Polsku - tentokrát to byl polskej řidič kamionu, kterej předvedl doslova psí kus, když se pustil do předjíždění kolony za traktorem, a neodhadl rychlost protijedoucích aut - nacpat ho honem rychle do správného pruhu uprostřed kolony byla celkem psina - naštěstí to nezalomil před nás, ale mezi auta asi 100 m před námi - zuřivá gestikulace a spousta pochvalných slov ostatních Poláků na jeho adresu byla vidět až k nám.....

Polská policie byla velmi aktivní. Nás sice nikdy nechytili, ale jsou neustále vidět, velmi často kontrolují a tuze rádi měří rychlost trojnožkou - mnohdy velmi rafinovaně zašitou v křoví nebo za plotem. 
Finančně je v Polsku přibližně stejně, jako u nás. Měli jsme po loňské Slovenské zkušenosti k dispozici dostatek peněz, až zbytečně moc. Zní to sice divně, když si stěžuju na přemíru peněz, ale doma nešlo nic jiného, než Zloté odnést zpět do směnárny, nikdo známý je nechtěl (pravda, žiju na druhém konci republiky, odkud do Polska jezdí minimum lidí). A na tom tratíte. Není to sice vražedná suma, ale je to zbytečný. Zato času bylo pomálu. Neviděli jsme vlastně nic. Dosáhli jsme ale hlavní cíl, a to dojet k Baltskému moři - tak alespoň to. Polsko je víc jak 4 x větší, než naše země, a vzdálenosti tomu odpovídají. To jsem tak trochu podcenil. Motorka si to odpracovala prvotřídně bez jediného problému, netrápili nás zdravotní potíže a díky Bohu žádný karambol - co víc si přát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE