Schwarzwald a Vogézy

3.den- čtvrtek:   První den ve Schwarzwaldu … aneb výlet po jezerech a Honzův let

Ráno dobrá snídaně a pan domácí je jako naše babičky: Hodně se najezte, vemte si s sebou svačiny (přináší papírové sáčky na ovoce, housky apod.), abyste neměli přes den hlad !
Protože Rosťa vedl oba první dny, střídám jej s cílem, aby si taky trochu oddychl a užil cestu a nehlídal jen navigaci. Spoustu tipů na místní motovýlety jsem ještě doma připravoval ze stránek místního „íčka“ od jejich motorkářů (odkaz zde). Prvních asi 20km je proto ve znamení intenzivního bloudění. Pořád zastavujeme, točíme se a nakonec přecházím v analogovou záložní verzi navigování. Vyndavám z kufru mapu Schwarzwaldu z edice Michelin (dá se koupit i u nás cca za 200,- Kč), beru tužku, papír a na nádrž si lepím tahák s průjezdními body. Volíme trasu kolem jezer Titisee a Schluchtsee. Kousek jedeme po silnicích I.třídy (docela provoz, kamióny),

ale za chvilku sjíždíme na silničky nižších tříd (ale s asfaltem lepším, než u nás na hlavních tazích…) Střídají se cesty lesem, po horizontech s nádhernými výhledy, sjezdy i výjezdy ke korytům řek v údolích. Protože nám počasí přeje (až moc), rádi dáváme pauzy ve stínu kolem koryt řek. Sice ještě jednou zabloudíme, ale začínáme chápat, jak píše p. Fryč ve svých motorkářských zážitcích ze Schwarzwaldu: je vlastně úplně jedno, jakou cestou k cíli jedeme, všechny jsou pro motorku super, mění se a nenudí ! Kousek od Titisee nacházíme obchod LIDL, doplňujeme zásoby tekutin a u vstupu mají výbornou kávičku do kelímku za jedno EURO. Dáváme si všichni, posvačíme a pomalu stáčíme přes kopce a údolí zpět do penzionku. Rosťa jede první a jakožto zodpovědný vedoucí jede na pohodu a hlídá ostatní v zrcátku.
 Před jedním krásným širokým esíčkem nás s Honzou vidí v zrcátku pohromadě naposledy. Vyjíždí z druhé zatáčky, koukne zpátky… a Dušan nikde !  A hrome, určitě lehnul !  Rychle se otáčí, ale jaké je překvapení, že vidí moji motorku na stojánku, nepoškozenou, ale já mezitím běžím k Honzovi, který jel poslední. Teda spíše letěl bokem poté, co se mu jeho křižník z Mississippi v pravé první zatáčce po smyku zadního kola zakopl a Honzu při jeho statném těle dokonale katapultoval k letu levým bokem napřed. Ačkoliv jel Honza pomalu a motorka zůstala až na pár drobností a prasklé plexi plně pojízdná, o Honzovi se tohle říci nedá.

Je při vědomí, sundavám přilbu, ale je v lehkém šoku. Jsme všichni tři zdravotníci, proto se snažíme rychle zjistit, co mu je. Popotáhneme Honzu ze silnice pryč, proklepávám si ho a s pomocí dalších lidí (volají na naše přání sanitku) uklízíme chopera mimo vozovku a ostatní řídí dopravu před a za zatáčkou. Tipujeme na žebra vlevo, klíční kost vlevo. Nohy a ruce OK, je při vědomí, komunikuje, ale vypadá to na slušný otřes mozku. Žebra a rameno fakt dost bolí… za chvilku je tu sanitka- záchranářka a řidič. Snažím se jim předat podstatné informace, co a jak se stalo (viděl jsem Honzův let), co si myslíme, že mu je. Volá si doktora a tak za chvilku je v horách i vrtulník. Překládám do němčiny otázky od posádky i od Honzy, dotazujeme se, kam s ním letí a rychle píšeme na papírek adresu a jméno úrazové nemocnice ve Freiburgu. Po chvilce přijíždí i policie, jinak velcí sympaťáci, vstřícní a ochotní. Snažíme se jim maximálně být nápomocni a na oplátku nám pomáhají s voláním odtahu na motorku. ADAC je na místě za chvilku a tak s policisty ofocujeme a sepisujeme dokumenty, kontakty apod. Zjišťujeme, že mladší z nich má babičku ve Furth im Waldu a jezdí se koupat na Babylon kousek od Domažlic, cca 30km od nás. Raději bychom jej ale poznali přece jenom u nás na koupáku, než tady.  Poděkujeme všem zúčastněným za pomoc, nakládáme na odtahovku motorku a s ujištěním, že opravdu máme peníze v hotovosti za odtah (296,- Euro za 1.5 hodiny) a míříme do penzionu do Simonswaldu. Ohříváme si večeři, balíme Honzovi do batohu do nemocnice věci k hospitalizaci a razíme za ním do Freiburgu. Probíráme s ošetřujícím chirurgem stav, co si všechno pochroumal a ten nás k němu na chvilku pouští. Dáváme mu batoh s věcmi do skříňky, je tlumený a tak stejně nekomunikuje, ale stabilizovaný.

 Vracíme se do penzionu s dobrým pocitem, že je o Honzu špičkově postaráno. Večer ještě voláme Veronice, potřebujeme sehnat Honzovu Simonu, čísla pojistek apod apod.
Najeto 150km + 50km (+ Honza 2metry vzduchem…).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE