Nordschleife 2010

Den 2 – Okruhové ježdění

Ráno stojí počasí za prd. Je mlha a silně mrholí. U snídaně se ptáme paní domácí, jak to vypadá s předpovědí počasí, ale dočkáme se pouze odpovědi typu "snad se to odpoledne vybere". Rozhodujeme se tedy zajet se podívat do Lucemburku s tím, že až se odpoledne vrátíme, bude snad lepší počasí. Oblékáme nepromoky a vyrážíme. Po pár kilometrech jízdy je najednou po mlze a silnice je úplně suchá. Občas vysvitne i sluníčko. Chvíli se dohadujeme, obracíme motorky a vracíme se do Nürburgu obhlédnout situaci přímo na okruhu.
Okruh je kvůli mlze zavřený. Jedinou vyjímkou jsou dvě Ring-Taxi, která jezdí bez ohledu na špatné počasí. Jedno z nich řídí Sabine Schmitz. Naloží tři pasažéry do BMW M5, povozí je po okruhu, udělá s nimi společné foto a už jde na řadu další skupinka. Celá tahle sranda stojí 185 Euro, takže si necháme zajít chuť. Navíc jsou stejně všechny jízdy vyprodané na měsíc dopředu. 
Děláme pár fotek a vracíme se do penzionu. Daniel se dívá na nějakou komedii a já pochrupuji. Kolem poledne se začíná počasí vybírat a je slyšet rachot motorů. Montujeme kamery a vyrážíme na okruh. Jen přijedeme k závoře, ozve se z ampliónu výstraha a už nás pořadatelé odstavují. Takže je jasno, na okruhu je točení zakázáno. Prý zhruba tři roky, od doby, kdy někdo dal na YouTube nějakou nehodu. Vlastníci okruhu nestojí o negativní reklamu. Včera jsme měli neskutečné štěstí, že nebyli pořadatelé kvůli sledování jejich fotbalového zápasu na mistrovství světa dostatečně obezřetní a pustili nás na okruh s kamerami.
Sundaváme kamery a vyrážíme na okruh. Už ho trochu známe a je sucho, takže za to hned od začátku vezmu. Po pár zatáčkách mi Daniel zmizí ze zpětných zrcátek. Mimochodem, zpětná zrcátka je třeba si neustále hlídat, protože na okruhu platí právo rychlejšího. Mají to nepřímo napsáno i na závorách při vjezdu na okruh: "Es gelten Stvo und Rechtsfahrgebot! German traffic law is valid. Keep to right lane!" Takže máte dvě možnosti. Buď jet tak rychle, že vás nikdo nedojede, nebo sledovat provoz za sebou a když vás někdo dojede, dát blinkr a uhnout, případně i zpomalit, pokud je třeba. Pro nás pomalé je to trochu rozptylující, ale je to určitě fér vůči těm rychlým, zejména těm jedoucích ve sportovních autech.
Cílovou rovinku jedu skoro krokem, než mě Daniel dojede. Už jsem začínal mít strach, že to někde nezvládl. Ačkoliv jsme byli původně domluveni, že pojedeme několik kol za sebou, odbočuji na parkoviště, abychom dohodli změnu plánu – každý si pojede své vlastní tempo a až budeme mít odjeto, sejdeme se u vjezdu na okruh. Daniel využívá neplánovanou zastávku, aby si na Nürburgring kartu dokoupil další jízdy. 
Když se začneme oblékat, ozve se z amplionu, že je trať kvůli úniku oleje pro motorky zavřená. Máme tak najednou spoustu času, abychom udělali další fotky a zašli se občerstvit do restaurace. V restauraci je možné platit pouze Nürburgring kartou, na níž si můžete složit finanční hotovost u vchodu do restaurace. Ceny pro nás (a myslím, že pro nikoho) nejsou zrovna příznivé. Například půl litru libovolného nealka stojí 3,40 EUR. Čekáme na otevření tratě a pozorujeme cvrkot. Pořadatelé řídící provoz jsou dnes opravdu důslední. Jeden řidič měl při výjezdu z okruhu zastavit a dát přednost a když tak neučinil, pořadatel mu prakticky skočil na kapotu, přinutil ho zastavit a couvnout. U jiného řidiče si při výjezdu z parkoviště všimli, že má odřené auto a půl hodiny zkoumali, zda se tak stalo na okruhu nebo ne.
Asi po hodině a půl otevřeli trať pro motorkáře. Okamžitě vyrážíme, abychom si to užili. Ačkoliv subjektivně se mi zdá, že moc nezrychluji, docela mě potěší, když mě na jedné rovince předjede motorkář na supersportu a v technických pasážích se ho dokáži bez problémů udržet. Ale to je asi vyjímka. Většinou se ti na supersportech kolem mě jen mihnou. Začínám také občas škrtat stupačkami. Ve třetím kole si jednu zatáčku špatně najedu a škrtnu si o zvýšené obrubníky tak, že mám co dělat, abych se udržel na trati. Kontroluji nohou, zda jsem neurazil řadící páku a stupačku. Naštěstí ne, takže mohu pokračovat. Řidiče auta, co jelo za mnou, jsem asi pořádně vyplašil, prože najednou má ode mě bezpečný odstup a moc se mu nechce mě předjet, i když zpomalím a dělám mu místo. Každopádně je to jasné znamení, že je čas udělat si přestávku. Na parkovišti pak zjišťuji, že jsem urazil držák a část kapotáže. 
Daniel měl zaplaceno méně jízd, takže má už odjeto. Alespoň mi může na poslední dvě jízdy změřit-odhadnout čas. Podle časů pořízení fotek na vjezdu a výjezdu je dosažený čas kolem 12 minut. Takže máme náš výkonnostní cíl splněn a můžeme se věnovat odpočinkovým aktivitám.

Den 2/3 – Návštěva Lucemburku a tranzit domů

V penzionu si vyzvedneme věci a vyrážíme směr Lucemburk. Asi v půlce cesty si to z boku přifrčí nějaký fógl a trefí Daniela přímo do helmy. Odrazí se od ní jak pingpongový míček a myslím, že to má za sebou. Jak je na tom Daniel zjišťuji, až když po pár set metrech odbočíme na odpočívadlo. Naštěstí dopadl docela dobře, pták sebevrah ho jenom trochu štejchnul z boku. Poté, co si Daniel umyje helmu, pokračujeme v cestě. Hned za hranicemi pak natankujeme (v Lucembursku je totiž hodně levný benzín).
Když se v Lucemburku převlékáme na parkovišti do kraťasů, hlásí se k nám radostně nějaká krajanka. Nejprve jsem myslel, že je to nějaká Danielova známá nebo zákaznice, ale nakonec se ukazuje, že je z Brna a přestěhovala se sem kvůli svému klukovi. Lucembursko se jí líbí, jen má zatím problémy se domluvit, protože neumí pořádně francouzsky a místní odmítají, stejně jako Francouzi, jiným jazykem mluvit.
Centrum Lucemburku je bývalá vojenská pevnost a jeho hradby a mosty jsou skutečně impozantní. Kromě velkovévodského paláce je pro našince zajímavá zejména katedrála Panny Marie, v níž jsou uloženy ostatky otce Karla IV., českého krále Jana Lucemburského. Při naší návštěvě katedrály zrovna probíhá mše a mohu říct, že tak plný kostel a tolik církevních hodnostářů pohromadě jsem už dlouho neviděl. Za zmínku stojí také pamětní deska studenta Jana Palacha na stejnojmenném náměstí. 
Druhý den brzy ráno vyrážíme domů. Dálnice jsou, stejně jako v sobotu, poměrně prázdné, s vyjímkou okolí velkých měst. Zácpa je jen jedna a to u Frankfurtu. Trochu si tu naběhnu s tempomatem, když potřebuji kvůli zácpě docela razantně zabrzdit a než vymáčknu spojku, pěkně se mi roztancuje zadní kolo, protože je díky tempomatu stále pod plynem. Jinak je cesta poměrně klidná. Těsně za českými hranicemi chytneme malou přeháňku a pak nám docela hustě prší dalších sto kilometrů, ale to už máme oblečené nepromoky, takže nám to tolik nevadí. Domů přijíždíme pořádně utahaní kolem půl čtvrté.

Za tři dny jsme ujeli celkem 2075 km, z toho cca 160 km na okruhu.

Závěr

Nordschleife je nádherný a náročný okruh. Hodně členitý, takže kromě cílové rovinky se jede prakticky furt z kopce do kopce. Střídají se na něm rychlé pasáže, které se na mé poměrně pomalé motorce (cca 55 k a 180 km/h) jedou na pětku nebo na šestku na plný plyn, s pomalejšími technickými pasážemi. Prostě paráda! Zájemcům o jízdy na okruhu bych doporučil jet na více dní (a před cestou zkontrolovat případně vyměnit brzdové destičky a pneumatiky) a popřál pěkné počasí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE