Čtyřdenní jízda jižním Bavorskem

Den 4 - úterý 1.5.

Teplota nad ránem nás pochopitelně v alpské horské kotlině (ne)nechala chladnými, neboť jsme se probudili tím, jak klepeme kosu. Ranní sluníčko však všechno vrátilo do požadovaného tepelného komfortu a mohli jsme po snídani a sbalení vyrazit vstříc dalším kilometrům. Kousek návratka do města Lofer a odtud zase jednou po dlouhé době do Neměcka na Bad Reichenhall. Město to bude zjevně hodně spojené s těžbou a zpracováním soli, hned na prvním kruhovém objezdu nás přivítala ohromná skulptura ve tvaru slánky a většina místních popisů začínala na Salz. Ale my jsme se nenechali splést a směrovali jsme dál do Solnohradu v Rakousku. Město vskutku zajímavé.

Pro ty, kteří mají rádi barokní umění nebo procházky v černých kožených motohadrech a třicítkach teplotách na jasném slunci, je toto město jako stvořené. My jsme bohužel ani jednomu moc nefandili a tak po krátkém prodíraní se záplavou turistů historickým centrem a pořízení pár dokumentárních snímků Mozartova města jsme se splavení posadili opět na stroje a vyrazili.  Tentokrát směr Passau, rakouskou dálniční „vignette“ nemaje, takže po německé straně hranice. Cesta ubíhala svižně v malebné bavorské úrodné nížině. 
Snahu se podívat do známého motorkářského „supermarketu“ v Passau nám bohužel zkazila oslava svátku práce nepracovaním taky v tomto krámě. Na provětrání jsme pro další přesun zvolili kousek dálnice na Regensburg a po několika kilometrech proti směru Dunaje jsme v Deggendorfu uhnuli na silnici E53 , kde už jsme s radostí našli značení směr Pilsen. Pomalé nastoupávání nadmořské výšky v lesnaté krajině přišlo v horku vhod a cesta zdárně ubíhala průměrnou rychlostí kolem 80 km/h přes malebné vesničky, už ne nepodobné těm českým.
Přechod pod Korunu českou nebyl překvapivě ani moc spjat s nárůstem namáhání tlumičů. Ale ostatní změny byly zřetelné. 10x víc zbytečných, nic neříkajících značek, 50x víc přechodů v obcích a 100x víc značek omezujících rychlost. Nepředvídatelně a netolerantně jezdících autíčkářů  v Německu a Rakousku bylo tak málo, že jsme cestou rychle odvykli a návrat domů byl vyloženým šokem. Ten byl ale vynahrazen na české poměry velice příjemnou cestou z Železné Rudy do Klatov. Průměrná rychlost klesla na 60, ale bez komplikací jsme se přes Klatovy připojili na plzeňskou dálnici. Další dojezd do Prahy byl už jenom povinným cvikem, ale milým překvapením byla plynulost provozu, kterou jsme v ten den spíš nečekali. Asi už bylo na lufťáky pozdě.
Díky počasí i zvolené trase můžeme výlet plánovaný dlouhé čtyři dny předem ohodnotit jako zajímavý, nenáročný a vhodný právě na prodloužené víkendy. Alpy skrývají mnoho zajímavého a i v podhůří je co objevovat, proto návrat k německy mluvícím sousedům určitě nebudeme odkládat a zase brzo vyrazíme zašprechtit. Á propos, s němčinou jsme raději kromě danke a gůtentág nezkoušeli nic, všude se dá domluvit anglicky nebo rukonožně. A ještě jeden poznatek – i sebelepší navigace je v kapse k ničemu, držák opravdu není zbytečnost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE