Vezmem PAVa na Etnu a třeba ještě i kousek dál

Den 9. Otočka

Vstaneme před šestou a jdeme na pláž.

 

Viděli jsme Slunce vylézající z vody. Hezké. Vojta pak zase zalezl do stanu a dospával. Já jsem připravil snídani a trochu naplánoval další pohyb. Budeme se už přibližovat k domovu. Jedna z variant byla, že bychom si tu Sicílii trochu objeli, nakonec jsme se rozhodli že to necháme "na jindy". Jedeme tedy k severu. Odbočíme do města Siracusa. Mají tam být nějaké starodávné památky, tak ať se vzděláme trochu i v té historii. Natankujeme, zaparkujeme a jdeme. Kolem přístavu, kde okoukneme obří výletní loď, dál do města. Dáme zmrzlinu. Velká a dobrá.

 

Projdeme pevnost a uzké uličky, náměstí, kostely Ortigia. Na jednom náměstí okukujeme místní tříkolové rikše pro turisty. Povozit se nechceme, máme svoje vozidla.

 

Jedeme dál. Chceme se přiblížit k přístavu trajektů, abychom to ráno neměli daleko. Rozhodli jsme se přespat v kempu z předminulé noci, pod tím kouřícím kopcem. Byli jsme spokojeni a za 10 eur za oba není co řešit. Večer relax na pláži, co víc si přát.

 

Den 10. Opět trajekt

Do přístavu v Mesině jedeme po dálnici. Celkem jsme za dálniční poplatky utratili tak do 10 eur. I tak musíme kus cesty přes město a je to horor. Totálně ucpané, víc času strávíme stáním, než jízdou na jedničku. Přece jen jsme si už trochu zvykli na italské poměry, tak kličkujeme mezi stojícími auty, jak se dá. Uprostřed křižovatek policajti, co se snaží ten zmatek nějak organizovat. Mám trochu obavy, jak se s nima budu dohadovat, ale oni se jen smějí a ukazují - jeď! Na jedné velké obzvláště ucpané křižovatce nás odchytne nějaká místní televize a Vojta s nimi stihne spáchat rozhovor před kamerou. Škoda, že jsme neměli možnost vidět se v místní televizi. Mezi auty kličkujeme snad hodinu. Už jsme u trajektu. Najedeme, za námi ještě jedno auto a zavírají rampu a plujeme.

 

Štěstí. Celá ta děsná kolona přes město byla na trajekty, a kdybychom nepředjeli všechna ta auta, tak jsme tam asi do večera. Holt, jiný kraj - jiný mrav. V Itálii jedou motorky automaticky dopředu. To u nás v krásné České republice mají řidiči aut obvykle jinou zásadu: "Když nemůžu jet já, tak nikdo!" Jedeme chvilku kolem moře, chvilku vnitrozemím, měníme plány "za pochodu" a pří jedné zastávce si pochutnáme na zralých fíkách. Večer se ubytujeme se v kempu u města Scalea.

 

Den 11. Paestum

Budeme se posunovat k Neapoli. V mapě je naším směrem nějaká památka Unesco, zamíříme tam. Jmenuje se to Velia. Věž, vykopávky, amfiteátr,... Vstupné já 12 a Vojta student 2 eura. Vojta se se starším pánem v pokladně nedokáže domluvit. Za to, co vidíme z dálky se nám to vstupné zdá i dost drahé. Nemusíme vidět všechno, jedeme dál. Kousek dál u města Agropoli je další Unesco památka. Jedeme okolo ní a říkám si, že tohle stojí za to vidět.

 

Vstupné stejné jako v tom minulém areálu, ale neváháme. A pak ani nelitujeme. Stálo to za to. Chodili jsme tam asi tři hodiny. Pak nejbližší kemp.

 

Den 12. Vesuv

Dnes chceme vidět Pompeje! Dorazili jsme někam do blízkosti hlavního vstupu. Na nějakou benzinku. A že tam necháme motorky. Chlapík, co tam prodával, se motal venku, tak se ho ptáme, jestli nás tam nechá stát. Že jo. A kam a odkud jedeme... A že chceme navštívit Pompeje. On na to ,že dneska ne, že je dnes zavřeno. Že je pondělí jsem věděl. Proto jsme se taky včera toulali jinde a nikam nespěchali. Mysleli jsme, že v neděli bude v Pompejích víc lidí, než v pondělí. Měli jsme pravdu, v pondělí tam nebyl nikdo. Jaksi jsme nepředpokládali, že ten krásný český zvyk z dob minulých - v pondělí zavřeno - zde platí. Tak změna plánu. Najít kemp. Přímo u areálu, kousek od nás, je kemp Spartacus. Ubytujeme se. Takhle po ránu jsme stan ještě nestavěli. Jako náhradní program se chceme podívat na Vesuv. Zkoušíme nějakou cestu z jihu. Přijeli jsme k zamčené bráně areálu policie. Tak musíme jinudy. Ze severu. Objedeme kopec městem. Provoz prostě hustý, ale jede se. Stoupáme k Vesuvu. Parkoviště. Dál můžou jen autobusy. A motorky. Tak přijedeme až k pokladnám. Tam zjistíme, že vstupenky na vrchol se zde nedají koupit. Dají se koupit jen předem on-line. Skvělé. Kde, na jakých stránkách? A signál je zde chvilku mizerný a chvilku žádný. Pomůže nám s tím jedna místní slečna ze stánku. Pak ještě problém s platbou on-line, signál vypadává, komunikace vázne. A až to všechno překonáme, máme v mobilu imaginární vstupenky na termín za hodinu a půl. No prostě akce na celé odpoledne. Ještě že nemáme kam spěchat. Když zkoušíme jít dřív, automatický turniket nás nepustí. Tak už. Byli jsme už na Etně, tak nás to tady nepřekvapuje. Ztuhlá láva, škvára různých barev a velikostí. A veeeliká jáma. Tak si tu díru obejdeme. Neobejdeme,v půli okruhu je zábrana a zákaz vstupu. Ale je odsud hezký výhled na město a moře a hory v dáli. Jen ty původní Pompeje nemůžeme jaksi najít. Pak jsme je našli. Odsud z hory je to jen malý šedivý flek ve velkém bílozeleném městě.

 

Pokochali jsme se a vracíme se do kempu. Zdá se mi, že mi nějak víc hrčí převodovka. Pravda, olej z ní kape celou cestu. Že by už chyběl? Musí to ještě kousek vydržet. V kempu u stanu se na to kouknu. Myslel jsem, že olej teče kolem řadící páky. Tam jsem dal před odjezdem nový O kroužek, nejsilnější, co tam vešel. Ale olej teče ze šroubku za pákou. Ten je taky nový. Ale jsem si neuvědomil, že když už mám zrušené mazání vidlice, musím i pod nový šroub dát těsnění, co jsem měl i na starém šroubu s očehlanou hlavou. Pérovka netěsní... Kousek pucfole namotaný pod hlavičku to vyřešil. A dolil jsem olej dvoutaktní, co byl po ruce.

 

 Den 13. Pompeje

Před branou, vzorně orouškovaní, stojíme dříve, než otevřou. Zaplatíme a jsme uvnitř. Je to zajímavé. Chce to vidět. Mimo zbytků obydlí nás nejvíc překvapí mistní vozovky. Z velkých plochých kamenů. A v nich hluboké vyježděné koleje od povozů, co tu asi jezdily, než jim to Vesuv zatrhnul. Ty koleje v kamení jsou fakt hluboké, těch povozů, co tudy projelo, musela být spousta. A jejich přechody pro chodce jsou pozoruhodné. Jsou to kameny v úrovni chodníku nad úrovní silnice, co asi sloužila i jako odpadní stoka. Projdeme zhruba vše.

 

Za jeden půlden se vše projít a prohlédnout nedá. Areál hezký a zajímavý. My už ho ale opouštíme. K obědu si koupíme chleba a pečené kuře.

 

V duchu počítám, kolik ještě máme oleje do benzínu. Odhaduju, že nám bude chybět, chtělo by to litr koupit. Ptám se na benzince, mají. Litr za 20 eur. No, zeptáme se ještě někde jinde. Hned vedle je druhá benzinka. Olej mají, 5 eur za litr. Beru dva. Za ty prachy to kupuju i doma. Sníme kuře a odjezd směr vnitrozemí. Musíme na východní pobřeží. Dnes tam ale nebudeme. Kempujeme u jezera Lago Del Salto. První kemp byl zavřený a dle vzhledu už léta opuštěný. V druhém kempu jsme uspěli. K dispozici stoly a lavice a jsme tam sami.

 

Den 14. Na sever...

Během mé služby...ne, jinak, tento den se nic zvláštního nestalo. Prostě jedeme. Sem tam malá pauza na pití, jídlo a tankování. Tankujeme tak po 250 - 300 km. Pumpy jsou tu většinou bez obsluhy, ale už jsme si zvykli. Je potřeba mít stále v zásobě vhodné bankovky a odhadnout za kolik toho chceme. Nemám odvahu strčit do té bedny kartu, se bojím, že bych o ni přišel. Většinou do obou motorek dohromady za 25. Někdy přidáme ještě za 5. A taky se nám 2x stane, že zaplacené množství nám do nádrží ani nevejde. Při jízdě přes kopce se těšíme, až po rovinkách pojedeme rychleji a při jízdě po rovině se zase těšíme na kopce, že to bude zajímavější. Azyl na noc jsme našli v kempu Campeggio Vittoria. Na břehu mořském, s koupáním. Poslední koupání v moři na tomto výletu.

 

Den 15. Do Alp

Rozhodl jsem, že jet domů stejnou a krátkou cestou, jako při odjezdu je škoda a nuda. Tak dnešní cíl se jmenuje Heiligenblut. Opět projedeme kolem Benátek, ale nezastavujeme. Před námi jsou Alpy. Kopce, serpentýny, tunely. Na hranicích Itálie - Rakousko si uděláme pauzu. Jdeme obhlédnout zbytky opevnění z 1. světové války. Jsem rád, že jsem tu až teď a ne tehdy, kdy to tady "žilo".

 

Po obhlídce směřujeme dál, máme vyhlédnutý kemp Nationalpark Camping Großglockner.

V jednom městečku, už ani nevím, jak se jmenovalo, jsme našim Jawám našli sestřenici Čezetu. Čezeta se tam už asi dlouho nudí, tak jsme jim dopřáli chvilku na společný pokec. Udělal jsem jim společnou fotku a jedeme dál...

 

Ubytujeme se zase jako vždy ve vlastním stanu. Večeře a pivo z vlastních zásob. Zítra nás čeká výškový rekord pro naše Jawy - Edelweißspitze (2572 m).

 

Den 16. Großglocknerstraße

Jo, každý to tam zná a každý už tam byl. Já 3x. 2x na Hondě a 1x autem s rodinou. Ale ještě ne na Jawě Panelce. A když už jedeme tak nějak skoro kolem, tak to vezmem přes ty kopce. Po snídani a sbalení tábořiště jedeme k mýtné bráně. Ceny stále pomalu stoupají, jako všude. A pak už kroutíme zatáčky. Na kruháči jedeme směr Kaiser Franz Josef Hohe. Je zima a mlha. Jsme rádi, že vidíme silnici, jinak nic. Teploměr u parkovacího domu ukazuje 8. Na chvilku máme štěstí, že dírou v mlze zahlédneme zbytek ledovce.

V bronzovém člunu uprostřed areálu přibyli nějací asi námořníci. Ale všichni stáli, k veslům si nesedli. Přijel k nim asi jejich šéf a začal je šroubovat. O pár hodin později jsme je znova viděli, tentokrát leželi ve vozíku za autem a asi cestovali na nové "pracoviště". Místní muzea, výstavky a vyhlídky jsme si prošli už při minulých návštěvách a za příjemnějších teplot. Tak se tu ani nezdržujeme a jedeme dál. Edelweißspitze (2572 m). I zde je pořádná kosa. Ale má to i výhodu, volné parkoviště. I ten výhled je trošku lepší. Ten největší kopec ale vidět není. Hodně tu fouká, tak se ani tu nezdržujeme a jedeme dál, do nižších poloh a vyšších teplot.

 

Teď už je to převážně z kopce dolů. Bude se brzdit. Brzdíme průběžně přední brzdou, zadní si necháváme pokud možno studenou, kdyby bylo potřeba. U mýtné brány z legrace polejeme brzdové bubny vodou. Hezky to bublá. Opouštímě placenou silnici a v městečku Fusch se dívám, kdeže jsme to při naší první návštěvě v roce 2013 nocovali. Byl to kemp - hotel Lampenhausl. Jo, poznal jsem to. Pokračujeme k domovu. Je hezky, teplo tak akorát. U vesničky Moadörfl zastavujeme v restauraci na oběd. Velkým chutným řízkem se nikdy nic nepokazí. Tady taky padlo rozhodnuti, že dnes už nebudeme hledat kemp a stavět stan, ale dojedeme už až domů. Cesta ubíhá naprosto v pohodě. Občas si dáme malou pauzu, ještě jednou natankujeme a v 10 večer jsme doma. 

 

Výlet se nám povedl. Byli jsme na cestě 16 dnů a ujeli jsme asi necelých 4700 km. Byl to zatím náš nejdelší výlet na motorkách. Všechno bylo v pohodě. Nikde nebyl žádný problém, ani s motorkama, ani s lidmi. A kromě prvních dvou dnů nás už ani déšť nepotkal. Doprava v italských městech je hustá, ale vždy to stále jaksi jelo. Italové nebazírují strikně na své přednosti a bez problémů pouští ty, co tu přednost momentálně nemají. Taky mají na mnoha místech značku STOP. Častěji než u nás. Ale za celou dobu jsem neviděl jediný případ, že by u této značky někdo zastavil, když po hlavní nikdo nejel. Nikdy jsme se nedostali do žádné rizikové situace a ani jsme neviděli žádnou dopravní nehodu. Náklady na cestu jsem nijak nepočítal. Každý den natankovat, někdy i 2x. Většinou jsme tankovali na samoobslužných benzinkách za 25 eur celkem do obou motorek. Někdy jsme doplnili ještě za 5 eur. A 2x nám předplacené palivo do nádrží nevešlo a nechali jsme jim tam nedobrovolně dýško. Spali jsme kromě jedné noci vždy v kempu. Za oba jsem platil od 10 eur - kemp pod Etnou, až do 37 eur. Většinou nás nechali v prvním kempu, co jsme našli, ale párkrát se stalo, že nás odmítli, že mají plno. Jen jedenkrát jsme uspěli až ve třetím kempu.

Naše staré motorky byly všude středem pozornosti, kdekoliv jsme zastavili. Vojta běžně poskytoval informace o naších strojích místním motorkářům na křižovatkách při čekání na zelenou. A nejvíc pozornosti budil Páv. Asi tam nikdy nikdo neviděl motorku s přívěsem. Taky se stávalo, že nás někdo předjel, pak se nechal předjet od nás, aby nás předjel znovu a při tom si nás vyfotil.

 

Tak příští rok snad to Španělsko a Portugalsko. Ale z časových důvodů asi na Hondě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE