Sicílie 2020

Cesta na Sicílii

 

Je to už nějaký ten pátek, co jsme s kamarádem Jirkou uskutečnili tuto cestu a splnili si tak další z našich snů, vidět a projet Sicílii. Jirka je člověk, se kterým jsem se seznámil teprve před pár lety, ale je to přesně ten chlap, se kterým si na první dobrou sednete a připadá vám, jako byste se znali už celou věčnost. Rozumíme si prostě lidsky a navíc nás spojuje i láska k jedné stopě a styl jízdy, tak že není divu, že se naše životy protínají velice často. Naším původním plánem bylo projet Balkán, dojet k Bosporu u Istambulu coby pomyslné hranice mezi Evropou a Asií. Koronavirová pandemie a uzavření mnohých států nám náš plán však zhatila a tak jsme na rychlo na poslední chvíli naplánovali cestu na úplný jih Itálie, kam se v té době, září 2020, vycestovat zatím dalo. Kromě nošení roušek v uzavřených prostorách zde žádná jiná opatření a nařízení nepanovala. Návrat jsme zvolili trajektem s vyloděním a projetím Sardinie a následně i Korsiky. Čas odjezdu se rychle blížil a my první záříovou sobotu vyrážíme...

 

Nekonečné stovky kilometrů uháníme nejprve po německých, následně rakouských a poté italských dálnicích, abychom nahnali co nejvíce času a mohli si pak o to víc užít jižní destinace.

První nocleh strávíme na předměstí Florencie v pokoji jednoho zdejšího hotelu. Ubytování vždy hledáme až v pozdním odpoledni přes Booking.com a jelikož jsme na cestě jen my dva, nikdy není problém najít si pěkný a zároveň levný pokoj. Nemusíme s sebou tedy tahat stany a karimatky a i to nám odlehčuje naše stroje, dovoluje svižnější jízdu a tím navyšuje zážitky z ní. Po večeři, několika pivech a fakt dobrých panácích kvalitního rumu usínáme jak zabití.

 

Druhý den ráno se rychle pakujeme a vyjíždíme na jednu z nejhezčích vyhlídek na Florencii, jež se nachází vysoko nad řekou Arno na Michelangelovo náměstí. Vidíme baziliku Santa Croce, která je místem odpočinku některých významných florenťanů jako např. Michelangela nebo Galilea Galileiho. Za ní stojí mohutný florentský dóm - katedrála Santa Maria del Fiore a opodál budova dnešní městské radnice zpodobněná středověkým opevněným palácem se strážní věží Palazzo Vecchio. Z mnohých mostů vedoucích přes řeku Arno si všímáme toho nejproslulejšího, mostu Ponte Vecchio.

V časném dopoledni je tu jen hrstka lidí a my si užíváme ty nádherné pohledy na celé město a vychutnáváme si při tom na sluníčku výtečnou kávu v jedné zdejší malé cukrárně. Dostatečně odpočatí pokračujeme dálničním přesunem níže na jih a cílem má být více jak třímilionová Neapol.

Před ubytováním chceme navštívit stále činný vulkán Vesuv, který se tyčí nad městem a byl by hřích se sem nepodívat. Po několikahodinové cestě tu konečně jsme a vyjíždíme klikatící se silnicí výš a výš k úpatí sopky a naskytuje se nám neskutečný pohled na celý Neapolský záliv.

Je zhruba čtvrtá hodina odpolední, v plánu je výšlap na Vesuv, následné objednání noclehu a večerní prohlídka Neapole. Plán je jedna věc, realita věc druhá. Při jednom průjezdu kolem krámku se suvenýry si všímáme cedule s nápisem prodeje lístků na Vesuv. Zastavujeme tedy a zde zjišťujeme první zádrhel. Dnes už se na sopku nedostaneme. Právě kvůli probíhající pandemii je denní počet návštěvníků limitovaný tisícovkou a ta je dnes již naplněna. Domlouváme se, že návštěvu odložíme na druhý den ráno a chceme si lístky rovnou koupit. To je možné, ale bohužel ne hotovostí, pouze registrací přes internet a následnou bezhotovostní platbou, jak nám ochotný postarší italský pár, který obchůdek vlastní, anglicky sděluje. Pán je opravdu milý a trpělivě nám radí a pomáhá vyplnit formulář na internetu, který je komplet celý pouze v italštině. Během vyplňování nám na mobil přijde několik PINů, které se musí zadat pro úspěšné pokračování v registraci. Problém je, že zde není téměř žádný signál, a tak běhám po okolí s mobilem nad hlavou a lovím ho, abych se dočkal smsky s kódem. Mezitím se v krámku množí další zájemci o vstupenky a tak to tu vypadá jak na nějakém finančním úřadu, ale musím tedy uznat, že s příjemnější povinností, než podávat daňové přiznání. Po více jak hodinovém martiriu se nám daří vyzrát nad složitostí tohoto systému a konečně máme zakoupené vstupenky na druhý den ráno, hned na první výšlap na Vesuv v devět hodin. Nebýt ochotných majitelů obchůdku, vyplňujeme to tam snad do teď!

Jelikož se odpoledne převalilo do své druhé poloviny, hledáme si zde další nocleh, který se nakonec trošku protáhne, což zjistíme ale až o nějaký čas později. Když se ubytujeme, míříme navštívit nedaleké Pompeje, starověké město, které zničil výbuch sopky Vesuv v r. 79 našeho letopočtu. Je šestá odpolední, rozlehlý areál Pompejí je otevřený do sedmi hodin, žádný problém s vyplňováním registrací a placením přes internet zde není, tak v čem je zádrhel? No v tom, že nás sem prostě už nepustí. Poslední návštěvník smí vstoupit hodinu před zavírací dobou a to jsme o pár minut prošvihli. Italské dámy u vstupu jsou nekompromisní a neoblomné a uprosit je nelze. No nic, zajedeme sem tedy druhý den po výšlapu na Vesuv, říkáme si. Ale prd, ani to není možné. Dnes je neděle a v pondělí jsou v Itálii památky zavřené....no to si snad dělají prd..?! Nedělají. Tady padá naše rozhodnutí zůstat zde až do úterka a v klidu si vše prohlédnout. Tato volba za to ale určitě stála, zůstáváme tu tedy déle, než jsme původně plánovali, ale zpětně toho vůbec nelitujeme. Vracíme se do našeho hotýlku, ale před tím ještě děláme krátkou zastávku v přístavu městečka Torre Annunziata a pořizujeme pár fotek.

Na hotelu nám paní domácí přidělila pokojíček jak pro novomanžele, stačilo se už jen chytit za ruce a to manželské lůžko by splnilo svůj účel, viď, Jiřinko (od té chvíle říkám Jirkovi Jiřinko 😁)

Paní majitelka nám servíruje báječnou večeři a lahodné víno a my si užíváme pohled na zapadající slunce nad zálivem. Romantika jak prase!

 

V pondělí ráno stojíme jako první u vstupu na Vesuv a čekáme na průvodce. S motorkou se dá dojet téměř až na vrchol k poslednímu odstavnému parkovišti. Odtud už se musí pouze pěšky a je to slabá půlhodinka výšlapu lávovou struskou až nahoru ke kráteru. Z výšky bezmála třináctiset metrů se díváme na krásné pobřeží Tyrhénského moře a zíráme také na dno vulkánu. Pohledy jsou to dechberoucí.

Kolem poledního jsme zpět na hotelu a jedeme jen na lehko bez zavazadel do centra Neapole. To je samo o sobě pro řidiče nezapomenutelný zážitek, jelikož provoz téměř bez pravidel a jeho hustota je zde neskutečná. S plně naloženou motorkou včetně bočních kufrů by to bylo asi o nervy a vzpomínali bychom na to spíš negativně. Takto si to však velmi užíváme a proplétáme se v té změti aut a nespočtu skútrů až do samotného centra. Motorky parkujeme u přístavu nedaleko majestátního středověkého hradu ze 13. století Castel Nuovo.

Vstup do pevnosti je možný za stejných podmínek jako na Vesuv, tak to vzdáváme a po prohlídce nejvyšší zastřešené nákupní pasáže v Evropě, Galerie Umberta I., se v parném horku pomalu drápeme změtí uzoučkých uliček plných tisíce obchůdků, restaurací a kaváren až na pevnost sv. Eliáše stojící na pahorku Vomero, který ční nad Neapolí.

V hradu pocházejícího ze 14. století dnes sídlí muzeum historie umění. Ze střechy pevnosti jsou opět neuvěřitelné výhledy na celé město, Neapolský záliv a Vesuv v pozadí, opravdová nádhera! Vidět Neapol a zemřít! I když toto rčení nevzniklo z toho, že je Neapol tak krásná, nýbrž z důvodu, že námořníci vozili do města syfilis a jiné smrtelné choroby té doby, které se nedaly léčit, tak že viděli Neapol a zemřeli, tak v našem případě by ta slova měla úplně jiný význam. Neapol je překrásná a určitě stojí za to se zde alespoň krátce zdržet a nasávat atmosféru tohoto města.

My tak činíme cestou zpět k motorkám při zastávkách ve zdejších malých hospůdkách a restauracích a v klidu, při popíjení vychlazeného piva, sledujeme ten neskutečný mumraj všude kolem. Uzoučkými uličkami lemovanými vysokými domy, které jim dávají stín a tím příjemné klima, projíždějí auta, která se sem na šířku jen taktak vejdou. Míjejí se zde jen o pár centimetrů se skútry, turisty i cyklisty, v našich podmínkách z hlediska bezpečnosti věc nemožná, tady to vše funguje, nikdo se nerozčiluje, vše má svůj nepsaný řád, pravidla...úchvatná podívaná.

Až za tmy se vracíme na náš hotel a trávíme zde poslední noc. Dostáváme jiný pokoj s krásnou terasou a úžasným výhledem. V tom našem původním se prý nějak porouchala elektřina, tak nás přestěhovali sem.

 

Ráno se loučíme s paní domácí, která nám doporučuje návštěvu Herculanea, což bylo antické město zaniklé stejným způsobem jako jemu nedaleko vzdálené Pompeje. Podle legendy jej založil mýtický řecký hrdina Héraklés (latinsky Hercules). Na jeho místě dnes stojí město Ercolano.

Rozlohou jde o mnohem menší plochu než jaká se nachází v Pompejích, ale pozůstatky zničených domů jsou prý mnohem zachovalejší. Píši prý, jelikož Herculaneum je zavřené nesmyslně i v úterý a nám se sem nedaří vstoupit. O chvilku později se tedy konečně procházíme po Pompejích. Je to opravdu impozantní místo s velikou rozlohou. Nánosy vulkanického popela, který dokonale zakonzervoval budovy a předměty, byly pečlivě a opatrně odstraněny, aby odkryly pozůstatky původního města, které bylo 24. srpna roku 79 n. l. zcela zničeno výbuchem již zmiňovaného Vesuvu.

V nekonečných uličkách zde můžete vidět úžasnou kulturu té doby a žasnout nad pozůstatky původního města, které bylo v r. 1997 zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO.

Po prohlídce si plníme žaludky obědem, nasedáme na motorky a pokračujeme opět dálničním přesunem až na samotný jih Itálie, do Villa San Giovanni v Kalábrii, odkud pak trajektem během zhruba půl hodinky přeplouváme na Sicílii do Messiny. Zjišťujeme, že ta pravá Itálie začíná až od Neapole dolů. Dálnice v celém tomto úseku je neplacená, mění se chování lidí, hlavně pak na Sicílii mi to dost připomínalo Balkán, větší chudoba, o to větší ochota, vstřícnost a pohostinnost. Vzhled krajiny je drsnější a teď v září i sušší, cestou míjíme rozsáhlé požáry hlavně travnatých luk, které jsou mnohdy prý zapalovány záměrně z důvodu zúrodnění půdy. V neposlední řadě i ceny jsou zde jiné, vše k lepšímu v náš prospěch než jak to známe ze severu Itálie. V podvečer si opět hledáme místo, kde složíme hlavy, a tak z Messiny přijíždíme do nedalekého městečka Olivarella, ve kterém strávíme noc.

 

 

Ostrov Sicílie

 

Ráno po snídani pokračujeme chvilku cestou podél severního pobřeží Sicílie a kousek za městem Sant´Agata di Militello najíždíme na silničku vedoucí do vnitrozemí přes největší chráněnou přírodní oblast na Sicílii – Park Nebrodi. Cestu si zpestřujeme offroadovým výjezdem k vysílačům na Monte Soro, což je se svými 1847mi metry nejvyšší hora této oblasti a my tak na pár kilometrech zdoláváme celkem značné převýšení, kdy se jen z několika mála metrů nad mořem dostáváme téměř do dvou tisíců. Kocháme se okolní nádhernou přírodou a pomalu se blížíme k ospalému malebnému městečku Cesarò, nad kterým ční sedmimetrová bronzová socha Krista z Montagnu.

Z tohoto poutního místa se nám naskytují překrásné výhledy do širého okolí a prvně spatřujeme majestátní, aktuálně 3323 metrů vysokou, Etnu, ke které naše cesta dnes směřuje. Jedná se o nejvyšší činnou sopku v Evropě a zároveň druhou nejmohutnější.

Cestu si chceme trošku zkrátit takovou silničkou, tedy jak později zjišťujeme, spíš nesilničkou, prostě rozjebanou cestou plnou děr a kamení, ze které postupně úplně zmizel asfalt a která připomínala spíše tankodrom. Jirka to tu v jednu chvíli při sjezdu prudkého kopce pokládá na bok. Pomáhám mu motorku zvednout a kdybych neviděl, jak je nasraný, tak bych si ho před tím nejprve vyfotil…😁. Dnes toho oba litujeme! 😁. Každopádně kromě pár kosmetických vad v podobě odřenin motorce nic není, Jirkovi také ne, tak pokračujeme dále. Po několika kilometrech se napojujeme zpět na hlavní a brzy nám úsměvy na tváři vykouzlí úžasná široká silnice s kvalitním povrchem, plná dlouhých táhlých zatáček, po které vyjíždíme na nejvyšší možný bod, na který se lze dostat autem nebo motocyklem ze severní strany Etny ve výšce zhruba 1800 m.n.m.

Nachází se zde prostorné parkoviště a nespočet stánků se suvenýry, ale zeje to tu prázdnotou z důvodu pandemie. Cestou sem míjíme nesčetná lávová pole a celá krajina vypadá dosti apokalypticky, ale zároveň úchvatně. Děláme si další a další fotografie a nemůžeme se těch pohledů nabažit. Až čas nás táhne dál a přejíždíme na známější, z jihu dostupný bod, odkud se pořádá většina výšlapů a výprav na Etnu.

V zázemí restaurací a obchůdků, kde se opět nacházíme téměř sami, plníme naše žaludky a nakupujeme pár dárečků a pobyt zde zakončujeme jen krátkým výšlapem na nižší z kráterů Silvestri. V dáli v oparu jsou vidět obrysy pobřeží Jónského moře, kde se budeme za pár dnů koupat. Bohužel nemáme dostatek času na výšlap až na vrchol Etny a tak naše návštěva zde končí ve výšce bez mála dvou tisíc metrů. V pozdním odpoledni neradi opouštíme toto úchvatné místo a pokračujeme podél pobřeží kolem Catanie až do antických Syrakus, kam přijíždíme až za tmy. Chvilku máme problém trefit správný dům, paní domácí mluví jen hodně špatně italskou angličtinou, tak je to po telefonu fakt báječná domluva, ale nakonec se nám podaří vzájemně se najít a konečně jsme v bytě postaršího italského páru, kde máme k dispozici svůj pokoj včetně koupelny s toaletou. Manželé nám doporučují nedalekou skvělou restauraci, kde se dnes večer takzvaně doděláme…😁

 

Následující den při snídani se ještě dozvídáme, že pán je reportér a jezdí po celém světě a dělá rozhovory a poté píše články o celebritách. Ukazuje nám ve svém albu fotografie, na kterých je zachycen po boku nejrůznějších hollywoodských hvězd a jiných světových umělců, je to velmi zajímavé. Ještě pár doporučení, jak nejlépe prokličkovat do centra Syrakus, loučíme se a hurá za dalším dobrodružstvím. Syrakusy jsou město zapsané díky své nekropoli na Seznam dědictví UNESCO. Část města leží na pobřeží a část na ostrůvku Ortigia, který je s pevninou spojen pouze dvěma mosty. Zde se dnes nachází staré město.

My nejprve trávíme na pevnině čas prohlídkou nádherného archeologického parku plného řeckých a římských památek a nádherných jeskyní a poté se projdeme pobřežní promenádou ve starém městě, kam přejedeme na motorkách.

V parném dni se ochladíme báječnou zmrzlinou a nasyceni historií pokračujeme na nejjižnější bod naší cesty a zároveň Sicílie, na malý ostrůvek Isola delle Correnti, na kterém dnes stojí chátrající kamenný maják z r. 1865 a také nově vystavěný 16ti metrový maják, jehož blikající světlo lze spatřit až na vzdálenost 20ti kilometrů.

Kdysi tady žil strážce majáku se svou rodinou, dnes je toto místo opuštěné a slouží jen jako atrakce turistům, kterých zde na štěstí moc nebylo. Na ostrůvek se při přílivu lze dostat pouze po pás ponoření ve vodě, odliv ho mění na malý poloostrov spojený s pevninou dnes již rozpadlou kamennou cestou. V okolí se nachází překrásné pláže, tak že je to zároveň ideální místo k relaxaci a koupání. A tak relaxujeme, popíjíme chlazené pivíčko, a koupeme se. Právě zde se totiž protíná Jónské a Středozemní moře a průzračná teplá voda ke koupání přímo nabádá. Čas neúprosně utíká a i když se nám odtud opět nechce, musíme pokračovat dále. Přejíždíme do vnitrozemí k městu Niscemi, kde po předchozí rezervaci máme k dispozici celý dům. Přátelská italská rodina tu na nás čeká, aby nám vše vysvětlila a předala klíče od celého areálu, ještě nám dává skvělý tip na večeři právě v nedaleké Niscemi a poté se s námi loučí a jedou domů a my na zmíněnou večeři, kde se nacpeme opravdu skvělým steakem.

 

Druhý den nám paní přijede udělat snídani a zanedlouho je tu i její manžel, od kterého se dozvídáme, že pracuje jako policista. Dává nám cenné rady, na co si máme na Sicílii dávat pozor, protože pokuty za překročení rychlosti jsou po celé Itálii značně vysoké a radary na každém místě. Kupujeme pak ještě ručně vyráběnou keramiku, abychom rodinu aspoň trošku finančně podpořili a pak už se loučíme a s přáním šťastné cesty jedeme dál. Chceme navštívit ruiny kdysi největších řeckých chrámů na světě a tak naší cestu směřujeme k městu Agrigentu do tkzv. Údolí chrámů.

Tato největší archeologická lokalita na světě, čítající 1300 hektarů, se rozprostírá na jižním okraji města na jihozápadě ostrova Sicílie. Kdysi na tomto místě stálo antické město Akragas. Valle dei Templi se pyšní nejbohatším seskupením zachovalých řeckých chrámů hlavně v podobě chrámu Héry Lacinie a téměř dokonale zachovaného chrámu Svornosti.

Nalézají se tady rovněž zbytky staveb z pozdějšího helénistického a římského období. Není tedy divu, že Údolí chrámů bylo v roce 1997 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Úmorné vedro nás nutí opustit krásu zdejších staveb a jedeme se zchladit k pobřeží na krásnou pláž nacházející se u města Porto Empedocle nedaleko Realmonte. K vidění je tu nádherný bílý skalnatý útes Scala dei Turchi (Schodiště Turků), který se stal turistickou atrakcí částečně díky zmínce v sérii detektivních příběhů Andrea Camilleriho o Komisaři Montalbanovi.

Celé odpoledne nabíráme síly na pláži a užíváme si sluníčko a průzračné moře. V jednu chvíli se mi poštěstilo a spatřil jsem na chvilku vynořující se bílou velrybu. Později zjišťuji, že to není velryba, ale Jiřinka, asi se mu stýskalo po manželce nebo jen vyhlížel mořskou pannu, čert ví...😁

Nechce se nám už přemisťovat nikam daleko, tak si ubytování hledáme jen opodál v nedalekém městečku Punta Grande a den zakončujeme opět několika drinky v jedné hospůdce na útesu s překrásným výhledem na moře.

 

Dnes je náš poslední den na Sicílii a my se potřebujeme vnitrozemím ostrova přesunout do pátého největšího italského města, Palerma, odkud se chceme dostat nočním trajektem na Sardinii.

Jedeme krásnou kopcovitou krajinou, první zastávku na protažení a kávu děláme v městečku Alessandria della Rocca. Ve stínu ospalých uliček tu téměř na silnicích posedávají staří, krásně upravení Italové, pijí kávu a vedou hlasité dialogy nebo jen tak pozorují projíždějící auta.

Děje se tak téměř v každém městě nebo vesnici a jakoby to byla předzvěst toho, že se blížíme do kolébky mafie, do města Corleone. To se, kromě neblahého spojení s mafií, spojuje také s okolní krásnou přírodou. Leží v oblasti tzv. Sicanských hor, město obklopují vápencové skály specifických tvarů vyskytujících se pouze v této oblasti. Místní vodní toky vytvářejí ve vápenci krasové jevy, peřeje a vodopády, celá oblast je tak turisticky velmi zajímavá. My si děláme pouze fotku u cedule při vjezdu do města a pokračujeme dále na sever k Palermu.

Od města Marineo je v dáli již vidět pobřeží Tyrhénského moře a my víme, že jsme od dalšího mafiánského města už jen opravdový kousek. Palermo je rušným městem plným majestátních oprýskaných budov. Celé působí prazvláštně. Je zároveň ponuré, ale nádherné, plné nezapomenutelných pohledů na nesčetné paláce a kostely. Historické centrum Palerma je fascinující, ač značně zpustlé.

Zatímco v přízemích zdejších budov jsou nejrůznější krámky, jejich horní patra jsou často obehnaná lešením či sítí, aby zdivo nepadalo na ulici. Nic to ovšem nemění na faktu, že historické jádro Palerma je jedním z největších historických center v Evropě. Čas a bohužel i silný déšť, který nás tu zastihl, nám nedává moc šancí si město podrobněji prohlédnout, ale i tak alespoň z části nasáváme atmosféru této až orientálně působící perly. Stihneme si projít pouze část od monumentální fontány Pretoria, přes náměstí Piazza Bologni po Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie stojící v blízkosti Normanského paláce. V podvečer se za stále silného deště naloďujeme na trajekt plující do sardinské Cagliari a dnešní nocleh tak proběhne ve spacácích na podlaze paluby trajektu. Máme štěstí, protože dle předpovědi počasí tak činíme na poslední chvíli a utečeme dešti, který se sem z jihu na pár dní hrne.

 

 

Ostrov Sardinie

 

Ráno, opět za jasné oblohy a svítícího sluníčka, vyjíždíme z útrob lodě již na sardinské pevnině. Tento ostrov je úplně jiný než Sicílie. Celkově je tu i v září mnohem více zeleně, nepůsobí tak vyprahle. Celá Sardinie je hlavně o překrásné přírodě a nádherných plážích a vnitrozemských horách. Z východu ostrov omílá Tyrhénské moře, ze západu pak Středozemní. Ceny jsou tu vyšší než na Sicílii, ale nikterak přemrštěné. Pro motorkáře jako bonus jsou tu nekonečné klikatící se silnice vedoucí právě skrz zdejší vnitrozemské pohoří. Sardinii a později i Korsiku máme v podstatě jako tranzitní místo pro návrat domů.

Než se plavit několik dní trajektem na pevninu, to si raději oba dva nádherné ostrovy projedeme. Jak jsem psal, vylodíme se na jihu v Cagliari a postupně se posunujeme směrem na sever přejížděje hornatým vnitrozemím ze západního pobřeží na východní a zase zpět. První den se tedy stáhneme na západ a ubytujeme se na agrofarmě nedaleko mysu Capo Frasca, který tvoří konec Oristanského zálivu. Cestou sem děláme první zastávku na útesech nedaleko městečka Nebida a z jedné z vyhlídek na útesu pořizujeme fotky. Odpoledne pak trávíme koupáním na krásné pláži u vesničky Pistis.

 

Následující den kromě jiného navštívíme při průjezdu vnitrozemím na východní pobřeží nejvýznamnější archeologickou lokalitu sardinských prehistorických staveb zvaných "nuraghe" nacházející se poblíž Barumini - Su Nuraxi di Barumini. Centrem zdejšího komplexu ruin je třípatrová kamenná pevnost, jejíž vznik se datuje do doby kolem roku 1500 př. n. l.

Naleziště je od roku 1997 součástí Světového dědictví UNESCO. Přes nádherné hory pokračujeme dále až do městečka Orosei, kde se ubytujeme. Cestu si neskutečně užíváme, je to ráj na zemi, ráj pro motorkáře. Každou chvilku zastavujeme a pořizujeme další a další fotografie okolních nádherných hor a úžasné přírody. Do toho nějaká ta italská kávička, dobré sardinské pivo Ichnusa a lahodné jídlo, co víc si můžete přát...

 

Dnes opět na západ. Ranní snídaně u pláže za Orosei a poté vyrážíme.

Přesun si zpestřujeme zastávkou v zapadlé vesničce Onanie, u jejíž cedule, kvůli pro nás vtipnému názvu obce, si musíme samozřejmě udělat fotku.

Pak už uháníme za dnešním cílem, 1200 metrů dlouhou Neptunovo jeskyní nacházející se ve vápencovém výběžku Capo Caccia na západním pobřeží severní části ostrova.

Dle legendy zde sídlil bůh všech moří – Neptun. Sestupujeme sem 110 výškových metrů po 656ti schodech Escala del Cabirol vytesaných do útesu. Prohlídka je úchvatná. Procházíme řadou sálů, průchodů, průzračných jezírek a různých chodbiček.

Následně nás čeká výšlap po schodech zpět nahoru, což je v úmorném vedru opravdu oříšek! 😁. Z útesů z vyhlídky Belvedere la Foradada děláme romantické fotky pomalu zapadajícího slunce a to je naše rozloučení s tímto mysem.

Ještě krátká zastávka v malém přístavu vesničky Tramariglio, nad kterým stojí stejnojmenná obranná kamenná věž, a pak už míříme do blízkého městečka Maristella, kde máme zamluvený pokoj v penzionu. Jelikož je úmorné vedro, stihneme před ubytováním ještě koupačku na vylidněné pláži Baia delle Ninfee, no a večer pak samozřejmě zasloužené chlazené pivo.

 

Poslední den na Sardinii zajedeme na Capo Falcone a odtud při severním pobřeží ostrova dojedeme do Santa Teresa Gallurana, odkud se v pozdním odpoledni hodinovou plavbou přelodíme na jih Korsiky do Bonifacia. Na mysu Falcone se nachází turisty vyhledávaná nádherná pláž La Pelosa přezdívaná „Evropský Karibik“.

Naleznete jí přímo naproti ostrůvkům Piana a Asinara, které si, spolu se strážní věží Torre della Pelosa stojící na stejnojmenném ostrůvku, fotíme. Navštívíme ještě také nejsevernější výběžek ostrova na mysu Capo Testa nedaleko přístavu Santa Teresa Gallurana. Jedná se o ostrůvek uměle spojený s pevninou, který tvoří typické žulové větrem erodované kameny. Stojí tady maják Faro di Capo Testa sloužící k navigaci v mořské oblasti úžiny Bonifacio, přes kterou je odtud nádherný výhled až na Korsiku vzdálenou pouhých 12 kilometrů. Bonifácký průliv je chráněnou mořskou rezervací s mnoha druhy mořských živočichů. Nalézá se zde také skupina asi deseti ostrůvků Lavezzi a na největším z nich je postaven hřbitov utopených sedmi set padesáti vojáků a námořníků z francouzské fregaty Sémillante, která zde 15. února 1855 ztroskotala při přepravě vojenských posil do Krymské války.

Máme před odplutím k dobru ještě pár hodin, tak proběhne krátká zastávka na pláži Cala Pischina, kde jsme téměř sami a naposledy nasáváme vůni moře a krásu sardinské přírody.

Loučíme se tak i se Sardinií a na chvilku vlastně i s celou Itálií a přeplouváme na francouzskou Korsiku, na které se v podvečer vylodíme. Stihneme si krátce projít nádherné Bonifacio, nejstarší město Korsiky, rozprostírající se na 70 metrů vysoké křídové skále. V malebných uličkách Starého města se navečeříme a zamluvíme mezi tím ubytování v sedmdesát kilometrů vzdáleném přímořském letovisku Proprianu, kam přijíždíme už za tmy.

Korsiku znám dobře, v r. 2016 jsme ji na motorce s manželkou důkladně projeli a poznali (odkaz na můj cestopis o Korsice: https://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/francie/korsika-2016-35288.html). Jedná se o nejmalebnější a také nejmenší z námi navštívených ostrovů. Zároveň je však cenově nejdražší, tak že kdo plánujete navštívit a projet tento malý ráj na zemi, myslete při tom na nadité peněženky.

Krásou je srovnatelná se Sardinií, ostrov je nádherně zelený i v druhé půlce září, ale vše je zde napěchované na mnohem menší ploše. Hory tak stoupají při západním pobřeží téměř hned od moře a jsou protkané nesčetnými kilometry klikatících se silniček. Jirka zde ještě nikdy nebyl, tak už se těší na zítřejší přesun přes hornaté vnitrozemí do Bastie, odkud nám večer bude vyplouvat trajekt do Savony.

 

 

Ostrov Korsika

 

Celý den dnes máme na to, abychom přejeli na délku pouze 183 kilometrů dlouhou Korsiku a dostali se z jihozápadu ostrova až na sever do Bastie, která leží na východním pobřeží. Počasí nám opět přeje a tak si užíváme každý kilometr cesty, často stavíme a fotíme si ty krásné pohledy na nádherné hory. Z prosluněného Propriana tedy vyrážíme severně míjejíce rodné město nejslavnějšího Korsičana Napoleona Bonaparta, Ajaccio. Pokračujeme po silnici T20 vnitrozemím do univerzitního města Corte. Pár kilometrů před ním se kocháme pohledem na Viaduc sur le Vecchio neboli Pont Eiffel (Eiffelův most), což je téměř 171 metrů dlouhý a 84 metrů vysoký železniční viadukt postavený přes soutěsku řeky Vecchio v letech 1891 - 1893 podle návrhu slavného konstruktéra Gustava Alexandra Eiffela.

Odpoledne už jsme v hlavním přístavu na Korsice, v Bastii. Máme dost času, tak si procházíme město a odpočíváme ve stínu slunečníků útulných kavárniček. V podvečer se v přístavu sjedeme s početnou skupinou motorkářů z Čech a probíráme vzájemné zážitky z cestování. Kromě jiného se dozvídáme, že pandemická situace se zhoršila a většina států uzavírá své hranice nebo vyžaduje test na Covid. Měli jsme to tedy doslova za minutu dvanáct… Už za tmy vjíždíme do útrob trajektu a poslední noc trávíme opět na lodi.

 

Ráno 18.9.2020 stojíme v savonském přístavu a čeká nás poslední nezáživný den cesty, dálniční přesun domů. Musíme zdolat více jak 1000 kilometrů dálnice, tak není čas se zdržovat a vyrážíme. Cestu bez problémů zvládáme a já přijíždím domů před desátou večerní, Jirka to má ještě o kus dál, ale do půlnoci je také doma. Naší dvoutýdenní motodovolenou jsme si parádně užili a na tachometrech nám přibylo dalších více jak 5000 najetých kilometrů. Vše bez sebemenšího problému, ale na to jsme u svých strojů už zvyklí…😁

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE