Sardinie – ostrov zatáček

Den třetí

„Legendary Route SS125“ 200 km. Po dvou předchozích dnech jsem nabyl dojmu, že co se týče svezení, lepší už to být nemůže. Ech, chyba lávky… Dnešní etapa směřovala přes Tortoli severně po SS125. Zhruba 6 km za Lotzorai je slepá odbočka k úžasnému útesu a výhledu na Cala di Pedra Longa. Azurové nebe bez mráčku, monument bílé skály a mořská hladina, na které zůstávají brázdy projíždějících lodí. Po krátké zastávce se vracíme zpět na hlavní SS125 a pokračujeme severně, k nejvyššímu bodu horské silnice, k vyhlášenému passo Genna Silana. Stovky zatáček, stoupání, klesání, zářez horské silnice ve skalním masivu. To vše nabízí SS125. V baru Silana, který je součástí passa, pijeme výbornou kávu a „soda lemone“. Je tu k prodeji pár cetek, takže ke své potěše kupuju samolepku na kufr a trička s logem silnice. Její severní část za passo Gema Silana je lemována hlubokou roklí, je to prostě čirý extrakt super svezení. A je úplně jedno, jestli chcete jet palbu, nebo se jen tak kochat. Míjíme odbočku do tunelu, vedoucí k přístavnímu městečku Cala Gonone a pokračujeme dál po SS125 na sever. Odbočujeme na východ až po 8 kilometrech a silničkou místního významu klesáme serpentýnami kolem útesů k přístavu v Cala Gonone. Oběd v restauraci s terasou a výhledem na přístav. V nabídce jsou chobotnice, sépie, tuňáci a výhled na kotvící plachetnice… Po jídle pokračujeme z městečka směrem k tunelu, který jsme prve schválně minuli a za tunelem se napojujeme na SS125 a užíváme si ji v opačném směru. Při návratu do Tortoli ještě zajíždíme k pobřeží, k přístavnímu městečku Arbatax a k jeho dominantě, červeným skalním útvarům. Všichni jsme utahaní, ale extrémně šťastní. Cesta k ubytování je už jen rutina, večer koupání v moři a pizza v plážovém baru.

Den čtvrtý

Okruh 250 km, návštěva pod astronomickou observatoří Ferdinando Caliumi + zatáčky u Lago del Flumendosa + návštěva záhadných staveb Nuraghe Arrubiu. Ráno vyrážíme směr Bari Sardo, Loceri, Lanusei a odbočkou z hlavní silnice SS198 se dostáváme po uzounké asfaltce na vyhlídku pod astronomickou observatoř. Úžasný výhled na okolní krajinu. Zvlněné horské hřbety, které se táhnou od východního pobřeží až někam tam do dáli, kde člověk tuší západní konce ostrova. Po krátké pauze pokračujeme po úzké asfaltce dál, až na křížení s SS389, u vlakové stanice Stazione di Villagrande Strisaili. Pravidelně během každého dne křížíme kolejové přejezdy úzkorozchodné dráhy, která se jeví již řadu let nepoužívanou. Znova se napojujeme na SS198 a kolem opuštěného města duchů Gairo Sant'Elena se prozatáčkujeme až k severní části jezera Lago del Flumendosa. V zatáčkách nad jezerem, které jsou k tomu účelu přímo stvořeny, pak probíhá focení. Vracíme se kousek nad jezero a po SP53 míříme na jih. Na oběd stavíme v Mistral Escalaplano. Sečtělejší část výpravy zatouží po místní specialitě, která nám byla nabídnuta. Jedná se o sýr Casu Marzu - Evropskou unií zakázaný, který se konzumuje s žijícími mušími larvami, které se hemží uvnitř. I když osobně souhlasím, že součástí poznávání nových zemí by mělo být také poznání typického místního jídla, jsou chvíle, kdy by se měly jasně určit hranice. A co je moc, to je moc… Až jednou dorazím někam, kde budou jíst hovno s cibulí, také s díky odmítnu, stejně jako tady. Takže mimo běžných těstovin k obědu si část z výpravy dopřává onu živou „delikatesu“. Od kluků, kteří ten hnus dali, jdou reference, že teda nic extra. Sýr spíše nahořklý a v ústech pocit mrskajících se miniaturních larev. Tož tak… Odpolední putování zakončujeme návštěvou tajemných staveb Nuraghe Arrubiu z doby bronzové. Tato tajemná věžovitá stavba z doby 1500 let před Kristem sloužila k… Nikdo neví přesně k čemu. A my můžeme jen spekulovat. A tak plni dojmů (někteří i plní larev) z dnešního dne míříme zpátky do Baia Cea. Večer padáme únavou. Obava z toho, že si tady zajezdíme málo, opustila i ty nevětší škarohlídy, jako jsem byl já. Poslední večeře na pláži a spát. 

Den pátý

Baia Cea, SS125 s passo Genna Silana, Nuoro, Monte Ortobene, Olbie 240 km. Ráno před snídaní jedu udělat pár fotek východu slunce na pláž. Klid rozbřesku kazí Rudy a krosí s Kawou v písku. Potrestal jsem ho tím, že ho fotím tak, že mu na fotce z hlavy čouhá cedule. V 8:00 jdeme na snídani, pak nakládáme bágly do dodávky, uvidíme se s nimi až na konci dne v Olbii a vyrážíme na poslední Sardskou vyjížďku. Mraky na severozápadě slibují oblačnost, ale podle meteoradaru se nám déšť vyhne. Plán cesty je vyrazit z Baia Cea přes Tortoli a po SS125 na sever. Bohužel už při tankování v Tortoli začínají padat první kapky deště… Cestou na passo Gema Silana se protrhne obloha a provazy vody padají z nebe. Když intenzita srážek překonala únosnou mez, zastavujeme na okraji městečka Baunei. Naštěstí je během 15 minut po dešti a než dorazíme na passo Gema Silana, je už suchá i silnice. Severní částí SS125 pokračujeme až k odbočce SP38 vedoucí k městu Nuoro. Tam děláme okruh okolo monte Ortobene a zastavujeme v místním lesoparku. Malá procházka k vrcholu hory, kde nad městem ční socha Krista. Umělecké dílo znázorňuje syna Božího, jež zadupává ďábla. Docela působivé. Ke společnému obědu v Nuoro máme plněné těstovinové taštičky. Po jídle pokračujeme opět klikatou cestičkou na sever, přes městečko Buddusò a Monti a v pozdním odpolední přijíždíme do sluncem zalité Olbie. Pět dní uteklo jak voda. Všichni se ale shodujeme, že trvat tenhle výlet, byť jen o jeden den déle, volili bychom místo vyjížďky lenošení na pláži, či na lehátku u bazénu. Intenzita každodenního ježdění byla opravdu na samé hranici maxima. A to mi vyhovovalo. Teď, po těch pěti dnech jsme unavení, uježdění, ale šťastní. Oblékáme civil, motohadry balíme do dodávky, motorky jsou nakládány na valník a my, „účastníci zájezdu“, opět nabíráme směr Mnichov. Po příletu počkat na dovezenou motorku, uklidit ji do garáže a se slzou v oku vyhlížet příští moto sezónu 2020.

Tímto bych chtěl poděkovat Janě a Martinovi za bezvadnou organizaci a popřát jim spousty spokojených lidí, kteří s nimi navštíví překrásnou Sardinii – ostrov zatáček.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE