Nástrahy alpských průsmyků

6. Den 10. 6. 2023 See – Zernez – Passo Stelvio 155 km

Ráno je krásně, balíme. Z našich dostihových koní jsou zase soumaři. Po čtyřech nocích v See se vydáme na další cestu. Jedeme naposledy pod Zababovským hradem do Landeku a potom údolím proti proudu Innu. Držíme se řeky a po necelých čtyřiceti km překračujeme hladce hranici do Švýcarska. Slunce pálí a my hledáme místo, kde bychom mohli zastavit ve stínu. Jedeme dlouho a nikde nic. Dokonce ani na sluníčku není moc kde zastavit. Krajnice jsou úzké. Silnice se na mnoha místech opravuje a je zde kyvadlový provoz řízený semafory. "Přece nebudeme čekat za náklaďákem, když jsme tu na motorkách." A drze se nacpeme dopředu. Svítí červená a když přejedou auta v protisměru, začne po čase začne blikat oranžová. Náklaďák na nás troubí. "Tak jeďte vy machýrci". Pokračujeme dále a zjišťujeme, že to na kyvadlových semaforech funguje stejně. Zelenou tady asi neznají. Žár slunce a nového asfaltu je vražedná kombinace. Jedeme bez bund. Mám pocit, že řidiči jsou k sobě ohleduplnější než u nás. Po poledni přijíždíme do města Zernez. Tady v centru je trochu stínu, který vrhá dům na lavičku u jeho zdi. Parkujeme za rohem, protože všude jsou cedulky upozorňující na to, že vše někomu patří. Usazeni na lavičce obědváme z vlastních zásob. Sledujeme, jak před malinkým Coopem naproti přes ulici parkují tři jezdci, tři černé Suzuki Vstrom, rozdílného stáří. Mají švýcarské značky. Po odložení helem jsme přesvědčeni, že dědeček s babičkou vytáhli vnučku na výlet, když jsou ty prázdniny. V Zernezu opouštíme silnici vedoucí k jihu a obracíme na východ směrem na Santa Maria. Stoupáme lesy a skalisky. Obloha je jasná, asfalt prvotřídní, slunce spaluje. V místě, kde se krajina otevírá do šířky odpočíváme ve stínu vzrostlých stromů. Máme možnost vidět orla, jak visí v naší úrovni, v termických proudech a sleduje údolí hluboko pod námi. Je obrovský a svobodný. "Orel létá sám". Další krátkou zastávku máme v sedle Ofenpass (2149 m) kde je motel se stařičkou Sůzou na střeše a potom je to už jen z kopce dolů. Ještě že tak, naposledy jsme tankovali v Rakousku a naše bandasky jsou skoro suché. V Santa Marii jsou pouze dva čerpací stojany a ty jsou v průčelí starého domu, kde je místní autoservis. Když tam zastavíme, vyleze prošedivělý chlapík v montérkách, na kterých má nášivku se jménem. V ruce má francouzák a když zjistí, že chceme jen hlt benzínu, otře si ruce od šmíru a jde nám natankovat. Platím kartou v uvnitř dílny. Na nejbližší křižovatce je ukazatel do Itálie. Cesta stoupá a nám se vybavuje loňská dovolená, kdy jsme se v opačném směru vraceli s vypůjčeným Transportérem T4. Tehdy jsme dost trpěli tím, že tu nejsme na motorkách. Teď se ženeme po úzké cestě vzhůru, zatáčka střídá zatáčku. Léčba loňských mindráků právě začíná.... Občas si lámu hlavu, jak jsem se do těch vraceček s dodávkou vůbec vešel. Na motorce je to hra. Passo Umbari (2501 m) nás vítá impozantními výhledy na okolní hory.

Cesta se tu dělí. Jednou je možné sjet na protější straně dolů do italského Bormia. (Tu známe, jeli jsme to v loni  nahoru). A nebo to vzít ještě výš, přes nedaleké Passo Stelvio (2758 m) do Itálie jinudy.  Točíme pochopitelně na Stelvio. Všude okolo jsou jen kameny, sem tam tráva. Stromy zůstaly daleko pod námi. Silnice se svíjí v táhlých obloucích. V sedle samotném je mnoho hotelů a horských chalup. Některé musejí být opravdu staré. Krámky u hlavní cesty jsou obsypány turisty. Na jedné straně hřebene se vypíná na skále švýcarská hraniční pevnost. My odbočujeme opačným směrem, kde na konci cesty stojí kamenná kruhová stavba zvaná Tibet Hütte. Ubytování na dvě noci v takto exponovaném místě považuji za majstrštyk mojí drahé polovičky. Na Booking se tu nehraje, a přesto mají pořád plno. Parkujeme u zdi, stroje není pod střechu kam dát. Už nás tu čekají. Pokoj svojí dispozicí i rozměry připomíná spíše lodní kajutu nižší třídy, ale výhled z oken to velkoryse kompenzuje. Hlavně to záchodové zobrazuje něco jako vizi motocyklového ráje. Majestátní velehory se strašlivě zašmodrchanou silnicí, mizející kdesi dole v mracích. Snažím se rychle osvobodit oba motocykly od nákladu. Beru si Sportstra a proháním se v zatáčkách na obou stranách sedla tam a zpět, jako malej kluk. Nic nedbám toho, že na něm při svých dvou metrech, vypadám jako slon na kole. Proti Drakoušovi je to přeci jen lehčí stroj a v otáčkách blízko omezovače generuje emoce po kilotunách. Blíží se večer. Silnice je prázdná, protože všichni bikeři a cyklisti co tu nespí, už jsou dávno na cestě dolů. Poslední paprsky slunce využíváme k tomu, abychom za hotelem udělali pár snímků, které nechutně smrdí kýčem.

Když se jdeme večer podívat ze zvědavosti do restaurace, zjišťujeme, že máme rezervovaný stůl. Číslo odpovídá číslu našeho pokoje a stojí na něm planoucí svíce. Milá pozornost.

7. Den 11. 6. 2023 Passo Stelvio – Bormio – Passo Stelvio 50 km

Motorky jsou odstrojené, je krásně a my jsme na jedné z nejhezčích silnic v Evropě. Večer jsem objevil na straně k Passo Umbari kus staré sinice, kterou museli uzavřít kvůli padajícímu kamení. Nová se vlní dál od skal. Bereme si foto vybavení a uzavřená část s několika zatáčkami se stává na pár hodin naším fotoateliérem.

Bohužel externí blesk nefunguje a snímky tím hodně trpí. V poledne se jedeme schovat před sluníčkem do hotelu a po jídle a siestě dostáváme chuť na italskou zmrzlinu. Hurá do sedel a spouštíme se dolů do Bormia, na italskou stranu. Provoz v odpoledních hodinách je tu celkem hustý. Za Passem Umbari je to silnice, kterou známe z loňska. Z prvu vede mělkým horským údolím a pak se ve vracečkách propadá do hloubky. Zastavujeme na stejných místech, kde jsme stáli před rokem s autem a kocháme se. Poblíž vodopádu v jedné ze zatáček je kavárna, před kterou stojí pár motorek. Co do počtu dominují cestovní stroje. Parkuje tady ale taky hrozná úchylárna v podobě Triumphu Rocket se sidecarem.

Monstrózní vozítko má kolo na side hnané kardanem a tažné zařízení (karavan si asi odpřáhli dole). Další cesta dolů vede přes úzké tunely. V některých z nich je provoz řízen kyvadlově, pomocí semaforů. Dvě auta vedle sebe by se tam určitě nevešla. Celkově je italská část silnice svažující se do Bormia širší a má lepší povrch než na švýcarské straně. Sklesáváme do pásma stromů a blížíme se k cíli. Bormio je starobylé městečko ležící ve 1225 m. Chvíli se motáme spletí křivolakých jednosměrek ve snaze dostat se úplně do centra. Nakonec to vzdáme, parkujeme a jdeme pěšky. Náměstíčko s kostelem není daleko. Hned se vysvlékáme, protože mezi budovami bychom se brzy upekli. V kavárně na náměstí mají stín a vynikající stracciatellu. Odpoledne je dokonale ospalé. Koukáme, jak místní děti lumpačí kolem kašny a nikdo se nevzrušuje. Emoce rozjitří jen kvílení brzd a zdánlivě sražený psík. Ten se nakonec z pod auta vyhrabe a utíká k páníčkovi, který se stále hlasitě dovolává pomoci všech svatých. Káva na stolečku a kulisa pravé Itálie je dokonalá. Cestou zpět máme méně kochacích zastávek a více si užíváme jízdu. K večeru už je zase na Stelviu klídek. Zatavujeme u jednoho z mnoha krámků se suvenýry, abychom si tu koupili nějaká trička. Za chviličku zavírají. Po večeři zase montuji držáky zavazadel na motorky. Říkám si, že dnešek byl snad nejkrásnější den z celého roku. Před spaním se zvedá silný vítr a potom začíná déšť. Nad protějším masívem je každou vteřinu vidět blesk. Na fotky dobrý, ale bouřka v horách naučí člověka pokoře. Jen aby se to do zítřka umoudřilo....

8. Den 12. 6. 2023 Passo Stelvio – Merano – Zwieselstein 145 km

Je to marný, leje, že by psa nevyhnal. Mlha umožňuje dohlednost s bídou na 50 metrů. V deset musíme vypadnout. Pomalu snídáme a modlíme se. Krátce po deváté déšť ustává, ale když montuji brašny na Yamahu, přiženou se kroupy s takovou silou, že se tak tak stihnu schovat dovnitř. Smiřujeme se s tím, že hned od prvního kilometru pojedeme vodou. V deset opouštíme pokoj, platíme na baru útratu a loučíme se s personálem, který byl velmi vstřícný. Když odcházíme ke strojům nastrojeni do nemoků, cítím v zádech zvláštní pohledy. Jsou plné obdivu a soucitu. Štěstí přeje odvážným. Přestalo pršet a mraky sklesaly do 2500 m. Nad hlavou pobleskuje modro. Přes silnici teče voda, místy docela dost. Sjíždíme o 300 metrů níž a děláme si fotku nad mraky. Pak už nám zbývá jen se nadechnout .... a potopit se do bílé peřiny.

Klesáme mnoha zatáčkami opatrně dolů. Dohled je tak na 100 metrů. V určité výšce je vlhkost 100 %, takže se nám zamží brýle i zrcátka. Kolem 1500 metrů vypadneme z mraků a suneme se pošmourným údolím směrem na Meráno. Jak se blížíme k městu, mraky se rozpouští. Je nechutné vedro a dusno. Svlíkáme se z nemoků a v Meránu i z kůže. Děláme nákup v obchoďáku a obědváme. Potom vyrážíme z města směrem na San Leonardo in Passiria, kde také tankujeme. Na pumpě Eni si dáme kafe a koblihu, mají uvnitř kříž s Ježíšem. Není to tady nic neobvyklého. Taky zjišťujeme, že nám natekla voda do vytištěného itineráře, a tak to sušíme na sluníčku. Za městem volíme západní cestu na Passo Rombo. Jak stoupáme vzhůru, cesta se zužuje a kvalita povrchu se horší. Výhledy jsou ale čím dál lepší. Blížíme s k hranici mraků a je nám zima. Po dosažení vrcholu sedla v 2509 m se ocitáme u restaurace a muzea. Prochází tudy hranice. Chvíli se spolu radíme. Ruce máme vražené mezi válce abychom se trochu ohřáli. Zjišťujeme, že to muzeum motocyklů je ještě kousek dál v Rakousku. Cesta vede pustým údolím, s balvany porostlými lišejníkem. Výšku okolních hor můžeme jen tušit, protože kousek nad našimi hlavami je hustá poklice z mraků. Viditelnost pod ní je ve stovkách metrů, a tak se jede celkem dobře. Budova Top mountain motorcycle muzea , která povstala před dvěma lety z popela, tvoří zároveň mýtnou bránu a dolní stanici lanovky. Platíme 16 eur za každý motocykl a projíždíme na parkoviště na druhou stranu. Je 16 hod. a začíná pršet. Tak honem dovnitř. Vstupné je 15 eur za osobu. Ale co je horší, v 17 hodin to tu zavřou. Chviličku váháme, ale pak si stejně kupujeme lístek. Expozice má dvě patra a jsou tu stovky motorek. Ale jakých! Jeden  skvost větší než druhý. Podélných čtyřválců je tu tolik, že mají vlastní sekci. Srdce patriota zaplesá nad závodními speciály z Jawy a zejména pak nad vidlicovou Laurinkou, která vzhlíží na peloton řemenáčů z vyvýšeného piedestalu. Pro samého Indiána není kam plivnout.

Připadám si jako toulavej pes, kterého omylem zamkli na noc do řeznictví. Člověk propadá depresi, protože neví, kam dřív. Tahle expozice je prostě na celej den. A to už se zavírá. Sedíme venku na lavičce, žmouláme sváču a koukáme, jak nám prší na motorky. No co, vypadalo to, že v tom pojedeme už od rána. Pak se vystřídalo čtvero ročních období a teď nás to zase dohnalo. A to už nám zbývá jen 12 km. Mlčky se nasoukáme do nemoků a opatrně sjíždíme dolů do Zwieselsteinu. V půlce cesty už jsme úplně promočení. Zwieselstein je malé městečko, ležící na břehu řeky, která je zařízlá hluboko mezi horské masivy. Orientaci k pensionu Simone usnadňuje malebný kostelíček známý z pohlednic. Paní, která penzion provozuje, je bývalá biatlonová reprezentantka. Ukazuje nám, kam zaparkovat pod střechu, kde rozvěsit mokré svršky v lyžárně a dává klíče od pokoje. Už je po dešti. Z balkonu vidíme duhu nad kostelíkem. Převlékneme se a jdeme ven. Večeříme v restauraci dole u řeky. Jídlo je znamenité, obsluha úslužná. Zítřejší předpověď počasí slibuje spoustu vody.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE