Drcení dolomitských průsmyků 2015 - nejen po válečných cestách

18.7. Monte Bondone a okolí Lago di Garda (320km)

     Dnes si to chceme namířit k Lago di Garda. Sice tam netrefíme žádné válečné stopy, ale ještě jsme tam během našich dřívějších mototoulek nezavítali. Ráno obvyklá procedura - snídaně, nakoupit, natankovat. Pak už míříme k Trentu, ale oklikou přes horské letovisko Folgaria. Bezva svezení, napřed nahoru, potom dolů. Tady snad nejde najít blbou silnici. Je sobota, provoz po kopcích houstne, makaróni na víkend vytahují motorky a bicykly. Impozantní je hrad Beseno při sjezdu do údolí řeky Adige jižně pod Trentem.

     Trento pak mineme po obchvatu a hurá k výjezdu na Monte Bondone. To je masív hned jihozápadně u Trenta. Obávám se velkého víkendového výletního provozu, opak je pravdou. Monte Bondone je lahůdka, velmi pestré zatáčky, širší silnice, velmi dobrý povrch. Kalíme nahoru. Můj varan si jen chrochtá, pořád jen dvojka a trojka. Když za mnou jede Martin, nepotřebuji zrcátka. Charakteristický a uchu lahodící zvuk tří hrnců a jednoho laďáku jeho trypla je nahrazuje, po těch pár dnech už mám naposloucháno, jak je za mnou daleko. Silnice je plná gumových šliců od závodních aut, svodidla jsou leckde obouchaná. No jasně, tady nejezdit závody do vrchu by bylo hříchem. Nahoře je lyžařské středisko a zrovna tam chystají cíl cyklistických závodů. Pravděpodobně jde o přebor italských blázinců, rvát se na kole v tom vedru do takovýho krpálu, to normální člověk nemůže. Výjezd na Monte Bondone řadím k nejlepším co znám.

     Z Bondone směřujeme na jih už úzkou klikatou silničkou. Zase velice zajímavé. U nějakého jezírka zrovna klopím levou a periférně si stačím všimnout, že u auta na parkingu chlapec tisknoucí se zezadu k dívce pokouší sundat jí spodní díl od plavek. Několik dalších zatáček jsem rozhozenej, přemýšlím, proč začal zrovna odspodu. Mě připadá logičtější začít odshora a dobrat se k tomu hlavnímu postupně. No nic, jejich věc, asi měli fofr…. taky aby ne …. na parkovišti, o blatník či na kapotě. Lefloš později přiznává, že si také scénky všiml, jel až za mnou, ještě prý gaťky měla, chlapec měl ruce hodně hluboko. A pak že je Itálie puritánská.

     Už se blížíme ke Gardě, před Passo Santa Barbara dolů do Arco se jede traverzováním velikého kopce. Zase škoda, že jedeme dolů, opačně se zatáčky vychutnávají více. Dole je vedro jako v pekle, projíždíme Riva del Garda a šup do tunelu. Tunely mám tento výlet rád, příjemně ochladí. Směřujeme kolem jezera Lago di Ledro na Passo Tremalzo, kopec nad Gardou. Výjezd je zase parádní, spíš pomalejší. Nahoře v 1700 mnm je příjemně, v dáli Garda, myslel jsem, že budeme blíže. Přejet to k jezeru nejde. Nevadí, to jsme přece věděli. Cestou zpátky dolů je třeba si hlídat šmejra na nějakém kravinci.

A pak zase zpátky ke Gardě. Z Riva del Garda to vezmeme po západním břehu obrjezera. V užším místě Gardy využívají tryskový efekt borci na kaitech a surfech, závidím jim, nikdy jsem to nezkusil, plachty umím štelovat jen na lodi. V Limone sul Garda ohýbáme do kopců, chceme vyjet na nějakou vyhlídku nad Gardou. Po chvíli náhle odbočujeme na terasu na střeše nějakého hotelu. Trochu opožděný Lefloš (ne mentálně, jen zůstal pozadu) probublá na svém čopříku kolem nás a nezastavuje. Véna za ním vyráží ho zabrzdit, zazávodí si při tom s nějakou ostrou audinou, my s Martinem počkáme, až se oba vrátí. Výhledy na Gardu jsou impozantní, tady bych asi chtěl žít.

      Pak už se vracíme zpátky, jedeme údolími, kopců bylo dnes tak akorát. Malou zácpu na obchvatu kolem Trenta způsobují dva muslimáni pobíhající kolem přestárlé astry, které upadlo kolo. Kopyto velblouda to zrovna není, takže hoši vypadají dost bezradně. Jen tak rychle se odsud asi nevypakují. Budou muset oželet nejbližší modlitbu, roztáhnout vedle astry koberec bude na dálnici v levém pruhu o hubu. Astra je hrdinkou, že vůbec dala nájezd na dálnici, je to strašnej šrot.

     V Levico nejprve zajistíme logistiku na zítřejší cestu domů. Dosud jsme si celkem hlídali, abychom tankovali u benzínek s otevřeným shopem a netrápili se s automaty na placení. Naše obvyklá pumpa v sobotu odpoledne má pro nás překvapivě shop zavřený. Výsledkem je, že automat sežral Martinovi dvě desetieurovky a vyplivnul benzín jen za jednu. Nebo ji stroj blbě přijal a slušně vrátil, Martin si toho nevšiml a bankovku ukradl makarón stojící ve frontě za Martinem. Nevadí, bohatí jsme hlavně na duchu.

     Vybahníme se v bazénku, zase bez pivečka. Co s večerem? Jako obvykle, jsme konzervativní. Silikony dneska žádné nedorazily, alespoň máme klid a soustředíme se na ty tupější pánské radosti - žrádlo a chlast. Porušuji pravidlo střídání jídel, budou zase špagety. Véna svůj pitný režim uspokojuje aperolšpritzem, Forst mu prý nic nedává. Aperolem asi trénuje na limončelo. V záplavě barviček mu chybí už jen sežrat duhovou kuličku.

     Při diskuzi vytáhne Lefloš pro nás šokující téma - je to v dimenzi plánu na přemístění Hradčan na pravý břeh Vltavy. Lefloš, starý sveřepý ortodoxní čoprák, který nikdy nesedl na nic jiného než na chromované trubky, připouští myšlenku, že jezdit tady na čopru je na prd a že by to chtělo jinou motorku!!! Dostal snad dnes holubem do helmy? To je revoluce v jeho myšlení, posun z doby kamenné do reálného světa. Pravdou je, že lámat toho jeho dlouhého strajkra do některých zdejších zatáček je hrdinstvím, není to vždy jen o zábavě, občas také o starosti typu vytočím/nevytočím. Já jsem také před léty sedlával dragstára, hezké bylo na něm jezdit na koupák. Cesta do Alp znamenala si vždy pak přinejmenším nechat opravit obroušené podpatky u bot.

     Hned vymýšlíme Leflošovi nové stroje. Zprvu jsou fantazie bezbřehé, ten trpajzlík je však limitován výškou sedla. Musíme postupně z nabídky slevovat. Diskuze zůstane neukončena, odhaduji, že by to skončilo u nějakého skútříka, i ty stopětadvacítky jsou někdy vysoké, vyšla by mu nejspíš padesátka. Uvidíme s čím nakonec Lefloš přijede.

     Díky přeplněné hospodě a nestíhající obsluze se nám podaří utéci bez nutnosti vypít rozlučkový sajrajtík. Arrivederci, bylo nám tu dobře.

Denní trasa

19 .7. Návrat domů (636km)

     Bohužel musíme už domů. Zabalíme, vyrovnáme účty. Snad se jim pro další hosty podaří pokoje vyvětrat. Nevymýšlíme žádné zpestření, nejkratší cestou domů. Jedeme kolem Trenta a Bolzana zase na Brenner. Počasí příjemnější, není takový pařák. Při jedné zachcávce prostatik Lefloš hlásí, že už to nepálí, že už má své křapky definitivně natvrdo. Jedu první, v Innsbrucku máme plánováno tankování. U Shellů je prázdno, hned za nimi má být BP, tam nabereme. U BP je ale fronta jako kráva, možná tam dávají zadarmo, dlabu na to, rozhoduji, že dojedeme do Seefeldu. Stále koukám do zrcátka, jestli už Leflošovi došel benzín a on konečně použije svůj pidikanystřík, který sebou tahá, jako kdyby byl ve stepích Mongolska. Pořád nic. Tak snad až v kopci na Seefeld, je tam 16%, tam se čopr nakloní, to by bylo, aby nedošel.  Furt jede, to snad není možné! Trochu zklamaný stavím u pumpy. Lefloš hlásí, že je v pohodě, ale zprcá mě Véna, že od Innsbrucku jede na minusový dojezd a že byl Innsbruck domluven a blablabla ….. Prudič. Nemá tam mít ten dojezdoměr, ten patří do kamiónu a ne na motorku. Rýpu do něj, že šetřil centíky a nedal plnou u Italů.  Alespoň odhalil možnosti svého tygra, jezdí to na vzduch, tak může být vlastně rád.

     Pak už vjedeme do Němec, projedeme okraj Ga-Pa a šup na dálnici na Mnichov. Ne že by to byla zábava, ale utíká to více. Nasadíme stočtyřicítku, vypneme mozky a tupě vlajeme jak prádlo v průvanu. Za Mnichovem zastavujeme na benzínce. Čekáme na Lefloše, až dá u stojanu napít svému strajkrovi. Míjí nás červené ferrari se staženou střechou s českou značkou, zjevně načuřenou kočičkou a maníkem, kterého na podlahu vozu stahuje na krku pověšený těžký zlatý řetěz, s kterým se dle síly dají tahat lokomotivy. Za nimi přijíždí Lefloš a hned vykládá o hádce kočičky a maníka, kdy maník nechtěl uvolnit u německých benzínek obvyklých padesát centů na kočičino vyčůrání a zavelel k odjezdu.

     Po cca 30km začíná poprchávat, potřebuji zastavit a vzít si bundu. Slaboulinký deštík příjemně chladí, ale štípe to do napnutých holých paží jako sviňa. Na odpočívadle potkáváme známé ferrari. Kočička po vyprázdnění močového měchýře zadarmo ve smradlavé toice právě spokojeně usedá vedle škudlivého zlatořetěza. Ferrari zabouří a mizí, jen nastartování propálilo benzín za dvě eura, nepočítám opotřebení brzdových destiček. Tlemíme se jako hovada a asi tím odháníme déšť. Chcete-li ferrari, pak platí: brambora k bramboře, pytel je v komoře. Začněte chcaním do pangejtu!

     V Regensburgu nás dálnice přestává bavit a do Plzně dojedeme přes Folmavu. Stejně jako loni, tahá Lefloš i pátý den ze svých kufrů něco z nekonečné zásoby vakuovaných salámů. Každý den to slunce přeudilo alespoň třikrát. Lefloš vypadá spokojeně, je třeba obdivovat jeho opravdu pevný svěrač. Potvrzuje se domněnka, že v českých salámech maso být nemůže, to už by tím dávno hýbaly nějaké brebery. Musí to být výrobek nějaké babišovny, vedro tomu spíš prospívá, bude to asi ze zbytků po výrobě biopaliv.

     Jsem český patriot, ale návrat do Čech je vždycky rána. První, co nás z domoviny přivítá je kasino a zástup špinavých šeredných kurev u silnice. Ach bože, proč je toto tak jen u nás!!!

     Lefloš se chce ještě před cestou na Teplice stavit u dcery v Plzni. Čeká ho tam týden starý vnuk. Nepovažuji to za dobrý nápad. Chudák vnouček až uvidí svého dědka olezlého po pětidenním výletu v kožených hadrech a s křivýma nohama vytvarovanýma podle nádrže. Jeden z prvních vjemů po narození a taková to bude rána. Večer přichází od Lefloše esemeska, že dojel do Prdkova dobře, jen že nějaká kráva v audině ho málem sejmula. Přemýšlím, do jaké audiny se kráva může vejít, dodávky a náklaďáky Audi přece nevyrábí….

Závěrem:

     Je mi to už blbé psát – zase se to všechno povedlo. Počasí klaplo, vedro jsme přežili, objevili jsme krásné kopce, žádný problém s motorkami, limončelo jsme rozchodili, žádné ženské nás neotravovaly, policajti nás nemajzli, ani jsme se moc neopili, žihadlo jsme nedostali, potkali jsme ferrari. Parta vždy v pohodě a samá sranda.

     Objevili jsme pro sebe nové motorkářské lahůdky. A uvedené téma válečných cest? Přiznávám, že nás zajímalo jen okrajově, stejně jako jiné turistické zajímavosti. Hlavním bylo pohonit naše stroje. Ale rád jsem si našel nyní doma na webu spoustu informací o historii projetých cest.

     Koukal jsem na Motorkářích, že je zvykem v cestopisech psát o nákladech na cestu, o ceně ubytování, o spotřebě benzínu apod. Přiznávám, že to zas tak moc neřešíme. Zajímají nás zážitky. Na motorku se jezdíme bavit a zábava něco stojí, tak to prostě je. A řešit spotřebu motorky? To přece nejde. Motorka je dáma a na dámě se nešetří, getleman cáluje. Ale hlavně – na motorce je třeba pořádně zatopit, nechat si adrenalinem sevřít půlky, prostě si pořádně svézt prdel a ne počítat nějakou spotřebu. Ovšem pozor, když teď koukám doma na záběry z kamery, jak jsme to „hulili“, tak občas pláču nad bídou našich rychlostí, napadá mi, jestli jsme nejeli na fichtlech. Snad tedy opravdu platí, že kamera zpomaluje, jinak tam jezdíme naprosto zbytečně. A také se omlouvám za bídné fotky, nějak jsme to letos odflákli, spoléhali jsme jeden na druhého.

     V době vydání tohoto cestopisu už je Lefloš majitelem krásné Yamahy MT 09 Tracer, dřívější miláček Stryker je v propadlišti dějin, barbar Lefloš se ho zbavil jak starého koně, ještě že strajkr nešel strčit do salámu. Tak ať Ti to Jaroušku na pořádné motorce jezdí.

     Ještě si dovolím poznámku. Jezdím na motorce léta a rád se s kolegy pozdravím. V poslední době mi leze na nervy stále více rozmáhající se „pozdrav“ mávnutím nohou, většinou tak zdraví předjíždějící předjížděného. Já to chápu ve smyslu “trhni si nohou“.  No jo, nová doba. Třeba se také jednou budeme zdravit místo podáním ruky kopnutím do rozkroku, místo Čau bude Auvajs.

Doporučení:

     Máš-li motorku, tak vyraž do dolomitských kopců. Ježdění u nás je o ničem. V Dolomitech za jeden den nakroutíš to, co u nás za rok. Dolomity a sever Itálie mají spoustu parádních horských přejezdů, nějaká Sella Ronda či Stelvio jsou jen známými pozlátky. Pennes, Brocon, Manghen, Giovo, Bondone, Monte Grappa… to jsou ty správné lahůdky, tam chtějí vaše mašiny protáhnout vejfuky.

     Plánuj podle počasí. I přes pochybnost předpovědí je třeba si počasí vysedět u meteorologických webů. Byl jsem v Alpách více než desetkrát, nepočítaje nějakou přeháňku, ještě jsem tam nikdy pořádně nezmokl. Když hlásí chcavec, tak tam prostě nejedu. Vždyť za týden bude třeba lépe.

Tisíce stejně dobrých a veselých kiláků všem motorkářům přeje

Honza Suchý s Varanem pod zadkem

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE