Cesta na jih, za moře, do země Quattro Mori

7.9. Arbatax den odpočinku (20km)

dnes máme naplánovaný odpočinek. Michal nekecal, kemp je perfektně vybavený. Sociálky jsou řešeny tak, že máš pro sebe jednu jakousi koupelnu, kde je sprcháč, umyvadlo, hajzl, bidet. To celé máš jen pro sebe, kde se zamkneš a nikdo tě neruší. Vedle je prádelna, kde je několik automatek, snad i sušička (to jsem nezkoumal), a dřezy na umývání nádobí. Popelnice s tříděným odpadem, který denně vyprazdňují a snad i dodatečně třídí. Všude čisto. Odpoledne dáváme s Ríšou menší procházku na poznání okolí. Kupuju nezbytný pohled. Turisticky profláklou skálu v Arbataxu nenacházíme. Zato potkáváme mladý pár z Čech. Přiletěli letadlem nějakou nízko nákladovou aerolinkou,  po ostrově budou cestovat stopem. Tak jim přejeme šťastnou cestu. Čecha najdeš všude. Taky jsme okoukli místní pláž patřící ke kempu. Ten den jsme proflákali. Na večer jsme zajeli do města pro víno, pivo a nějaké jídlo. Na vaření nebo spíš ohřívání jídel a vaření čaje používám k velké spokojenosti vařič z Lidlu. Výhodou je levný provoz. Používá ty nejlevnější kartuše. Má jednoduchou, ale bytelnou konstrukci. Nevýhodou je neodjímatelná kartuš, nedá se odšroubovat po napíchnutí. Naštěstí je kartuše schovaná v pevné plastové schránce. Za celou dobu s tím nebyl problému i když jsem vařič nijak nešetřil a balil ho do pytle bez zvláštní péče. Michal nás naučil jednoduché jídlo, které má základ v těstovinách, k tomu špek a pasta. Jednoduché ale dobré. Západ je krásně kýčovitě-fotogenický.
Dělám pár fotek. Setmělo se hodně brzo, což je dobře, protože jako správní gentlemani pijeme až po západu slunce. Na obzoru zasvítí první hvězda. Ne, Ríšo, ne to opravdu není lampiónek štěstí. Kecáme, popíjíme a domlouváme si zítřejší vyjížďku. Já vyrazím brzy ráno abych něco nafotil a kluky (ne tak nadšené fotografy) nezdržoval.  Jak už mám vytažený foťák, pouštíme se do focení s dlouhou expozicí. Blbneme hezky, se svíčkou, s baterkou namířenou do ksichtu atd. Nálada je výborná a vydrží nám dlouho do noci. Trochu zapomínáme, že nejsme v kempu sami. Najednou nás z ničeho nic okřikuje nějaký Němec ze stanu. Nerozumíme mu, ...ale vlastně jo... rozumíme mu, v tomto stavu už plynně mluvíme několika světovými jazyky. Nijak se na něj nezlobíme... stejně je pozdě,  jdeme spát.

18.9. Arbatax - Tortoli - Sadali -Mandas - Sant Andrea Frius - Escaplano - Arbatax (280km)

ráno brzy vstávám a vyrážím jen s tím nejnutnějším. Počasí vypadá nadějně. Vyjíždím na vrchovinu a dělám pár fotek ještě v ranním světle.  V jednom městečku narážím na první MURALES. Dostávám se do míst, které mi připomínají prérie v Americe, ještě když vidím lebku nějakého koně nebo co to je, pověšenou na plotě.
Projíždím vylidněným městem, které zasypala kamenná lavina. Lidé se odstěhovali a už se nevrátili. Město duchů, docela psycho. Pak sjíždím k přehradě, kterou dokola kolem neobklopuje žádné město nebo městečko. Vnitrozemí je hodně opuštěné. Vyjíždím opět nahoru na náhorní plošinu, ta mi poskytuje krásné výhledy. Bohužel zjišťuji, že to počasí není až tak skvěle. Občas spadne i pár kapek. Zatím je ten deštík slabý májový. Zastavuji se ve městečku Mandas, kde je vlaková stanice úzko rozchodky vedoucí do z Arbataxu do Cagliari. Hlavně je to turistická atrakce. Nyní už po sezóně.  Přijíždím do města Sant Andrea Frius, kde je náš „otočný bod“ Stavuji se na kafe. Hned u vchodu mě pozoruje místní štamgast. Evidentně se chtěl bavit, ale Italsky fakt neumím, kemo. V tomto případě jsem i rád. Ale násoska se nedá odradit a v kavárně, do mě neustále klavíruje. Začínám chápat, že rozebírá mezinárodně-politickou situaci. Já (anglicky) a obsluhující servírka (italsky) mu říkáme, že z dialogu opravdu nic nebude. Ale do zádele, nedá se odbýt, monolog mu vyhovuje! Beru si kafe odcházím před hospodu na terasu. Uf naštěstí mě nepronásleduje, můžu si vychutnat skvělou kávu. Ti taliáni ji fakt umí! Pokračuju dál, stavím u krásně upravené studánky. O kousek dál zastavuji a dávám přednost stádečku krav, které se zrovna prochází po silnici. Pasou se vyloženě sami, nikdo je tady nehlídá. Na odpočívadle rozbaluji svačinu. Počasí se vylepšuje. Na další zastávce jsou mým foto objektem opuncie.
Takovej přerostlej kaktus. Plody jsou žlutooranžové a jsou prý dokonce jedlé, ale dnes to zkoušet nebudu. Úplně mi stačilo, když se mi do ruky napíchaly malé ostny, takové jehličky. Než jsem je z prstů všechny vytáhl, měl jsem 10 min o zábavu postaráno,  Už každou chvílí čekám, že mě dojedou kluci. V dalším městečku mě udivuje extrémně široké koryto řeky. Nechápu, kde se tady může vzít tolik vody. Teď tam teče sotva viditelný potůček. Za městem čekám na kluky, už mě musí každou chvílí dojet. A opravdu, po chvíli čekání přijíždějí. Vyrážíme společně na náhorní plošinu. Poprvé na Sardinii narážíme na větrné elektrárny. Počasí na jedničku, zastavujeme a děláme společnou fotku. Na protějším kopci je nějaký radiolokátor, dělám fotku a chlapi se smějí, že mě brzy zatkne vojenská policie. Ale no tak, nestrašte, nejsme v Řecku. Další cesta nám nachystala krásná panoramata. Hory a skály na obzoru mi připomínají obrázky ze Skalistých hor. Hmm tak to je fakt paráda. Už to úplně vidím Cevin Costner na svém oři klusá po prašné cestě, mhouří oči v zapadajícím slunci, cigaretu v koutku. Mizí za horizontem. Sluneční kotouč se pomalu třepotá a potápí. Den končí. I ten náš den se blíží ke konci. Sjíždíme z hor, opět řada serpentin a jsme u pobřeží v našem kempu. Večer opět na nákup. Večer sedíme u vína. Nad horizontem zase svítí výrazná hvězda. Ne, Ríšo, ne, to opravdu není lampionek štěstí...

19.9. Arbatax den odpočinku (20km)

Ráno nás přivítala lehce zatažená obloha, ale nic tragického. Na dnešek nemáme nic velkého v plánu. Jen se trochu okoupat a najít už konečně tu skálu ….....Dopoledne jsme tedy u moře a po obědě jsme vyrazili hledat tu turistickou atrakci. Osobně jsem si od toho moc nesliboval. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsme ke skále přišli. V zádech odpolední slunce, na obloze pár mráčků, tmavě modré lehce zčeřené moře a z šedého pobřeží vystupuje načervenalá skála. Zážitek byl umocněn tím, že jsme byli od skály poměrně daleko a když jsme se přibližovali skála se neustále zvětšovala. Když jsme u ní stáli, bylo zajímavé pozorovat tři druhy různobarevných nerostů. Šedý, červený a černý. Pro zpáteční cestu jsme zvolili jinou trasu. Nějak mi to v těch sandálkách nešlo a cesta byla o dost delší. Unaveni jsme došli do kempu. Večer opět nákup. Michal nám poradil dobrý obchod s názvem Conad. Je to nějaký obchodní řetězec s dobrými cenami a slušným výběrem. Obchodě si všímám, že místní jsou poměrně malého vzrůstu. Tak i já s průměrnou výškou si připadám jak obr. Je to celkem úsměvné a Michal znalý poměrů mi to hned potvrzuje. Zkrátka na Sardinii jsou sardinky. Při večerní siestě proběhlo plánování další cesty na jih. Michal chce relaxovat v kempu a ostrov už zná. Zůstane zde. My se ráno sbalíme a vyrazíme na okružní cestu po ostrově. Na jih pak po západním pobřeží na sever. Večer se s náma rozloučil lampiónek štěstí...

20.9. Arbatax - Costa Rei - Cagliari - Camping Portu Tramatzu (230km)

Ráno balíme a odjíždíme z kempu. Michal nás kus cesty vyprovodí. Ještě nám poradí dobrá místa pro přespání. Asi 50km jede s náma a pak se loučíme. Jedeme po východní straně ostrova, ale silnice nekopíruje pobřeží, tak moře vidíme jen zřídka. Vjíždíme na místní dálnici. Po chvílí nevidím Ríšu v zrcátku, raději zastavuju. Za okamžik přijíždí a nestačím se divit. Na nádrži drží můj kufr!  Okamžitě se ohlížím za sebe na místo, kde bych měl mít svůj kufr. Kurva, můj kufr je fuč a má ho Ríša. Nechápu. S úsměvem mi popisuje jak ho viděl klouzat po dálnici. Naštěstí byl provoz malý a kufr se zkušeně šinul přímo ke krajnici. Když zjišťuju, že se jen odřel a nikde nepraskl, musím se tomu začít smát. Asi jsem ho v kempu špatně přišrouboval. Systém jeho uchycení je dost nepraktický. Na dně je šroub, který se musí ručně dotáhnout. A když je kufr plný, je to dost na houby. Asi jsem ho uchytil přes závit. Vibracema se povolil a bylo vymalováno. A to, že nikde nepraskl, mě fakt udivilo. Aspoň, že ti soudruzi v Číně použili dobrý matroš, když už systém uchycení mají na prd. Kufr jsem si opět nasadil, tentokrát zodpovědně a jedeme hledat nejkrásnější pláž – Costa Rei.  Cestou zastavujeme u další Nuragi, co jsme na cestě potkali.
Věž je zachovalá a leží vyloženě uprostřed ničeho. Aspoň mě to tak připadá. Zanedlouho jsme našli to profláknuté pobřeží – pláž je opravdu krásná. Bílý písek jak ze žurnálu. Mě se tam líbí moc, dokázal bych tady strávit odpoledne a večer na divoko přespat, ale Ríša je proti, prý musíme víc na jih, jinak nestihneme ostrov objet. Možná to byla blbost, ale po dohodě jedeme dál.  Jedeme po pobřeží a jižnější výběžek. Našli jsme tam i vhodný kemp. Vylidněný, ale byl blízko pláže. Hned jsme se šli vykoupat a smýt pot. hledáme nějaký hodný kemp. To, co jsme zatím viděli nestálo za nic. Rozhodli jsme se zajet až na nejjižnější místo ostrova. Tam by měl být taky kemp. Motali jsme se chvíli na dálnici, která byla nově postavena a ani já ani Ríša jsme ji neměli v navigaci. Projeli jsme hlavním městem – Cagliari. Neměli jsme v úmyslu se zde stavovat. Časově by jsme to nestihli, a to je škoda. Na druhou stranu nedá se všechno stihnout, to by jsme tady museli být snad měsíc, či dva. Dojížděli jsme na nejjižnější místo ostrova. A opravdu jsme dojeli k nějakému kempu. Nebyl to ten úplně nejjižnější. Pár km se vracíme a pak odbočujeme na takovou horší cestu a po několika stech metrech  nacházíme ten původně zamýšlený kemp. Je vylidněný, jen pár karavanů, ale nám to neva. Shazujeme hadry a chystáme se na pláž, co je nedaleko od kempu. Brrrrr kurňa co to je? Voda je sakra studená, vůbec mi to nejde dohromady s tím super počasím co tady na nás středoevropany útočí.
Aha, tak proto se tu koupe tak málo lidí. No teď je to jasné. Na pláži fungují stánky, po horkém dni si zasloužíme pivo a nějaký ten fastfoodový nesmysl. Žádný gurmánský zážitek to nebyl, ale celkem to ušlo. Cestou zpět jdeme kolem karavanu, kde slyšíme češtinu. Jsou to Brňáci, mají dokonce skútr. Přijeli ze západního pobřeží, prý za teplejší vodou, no to jim nezávidím. Vyvádíme je z omylu, netváří se nadšeně, hlavně ženská část výpravy. Večerní očista probíhá zajímavě, sprchy jsou na žetony, které jsme si nekoupili. Takže si hrajeme už podruhé na otužilce. K večeři něco ohřejem na vařiči a jdeme brzy spát, den byl náročný. 

21.9. Camping Portu Tramatzu - Sant Anna Arresi - Peonia Rosa - Calasetta - Camping Portu Tramatzu (220km)

Ráno vyjíždíme brzy, máme v úmyslu zajet na poloostrov Sant'Antioco , kde by mají být vysoké útesy. Přejíždíme úzkou šíjí spojující poloostrov - zajímavý zážitek. Po cestě potkáváme další Morales, celkem hezké, tak si je fotíme. Blížíme se k hledanému místu, na pobřeží vidíme další z mnoha Nuragi. Útesy tady jsou, ale menší než ty co jsme očekávali. Možná jsme nenašli to správné místo. Máme ještě dost času, proto jsme se rozhodli, že vyjedeme z poloostrova a omrknem ještě kousek západního pobřeží, kde by taky měly být fotogenické útesy. A si po hodině jsme u útesů, jsou opravdu hezké. Skaliska mají hnědočervenou barvu, s modrou barvou moře tvoří hezký kontrast. Celkem zde fouká, tak vidíme i slabší příboj. Chvíli jsme zde pobyli a kochali se tím, pro vnitrozemce, nezvyklým pohledem. Udělal jsem poměrně dost fotek, místo je hodně fotogenické.
Zpět jsme jeli stejnou cestou. Po cestě jsme nakoupili něco na večer. Oproti Česku jsou zde rybičky o dost levnější. Proto si často kupuju tuňáka, kterého mám rád. Víno taky není drahé a vychlazené pivo z ledničky je dražší než nevychlazené. Jinak ty ceny jsou o něco dražší než u nás.  Dojeli jsme v podvečer. Ještě jsme si začli na pláž, něco rychlého uvařili, něco popili a šli spát.

22.9. Camping Portu Tramatzu - Carbonia - Iglesias - Guspini - Oristano - Bosa - Alghero (270km)

Budíme se do krásného dne, azurová obloha bez jediného mráčku. Dnes balíme, čeká nás dlouhý přejezd až do Alghera. Nejdříve jedeme vnitrozemím, projíždíme vesnicemi s úzkými ulicemi a s poklidným až ospalým životem. Opět narážíme na malby na domech - murales. Ríša našel nějakou zkratku, abychom se dostali dřív k pobřeží. Brzy nás opouští asfaltová silnice, pak i civilizace. Kolem prašné šotolinové cesty se objevují vybydlené domy a opuštěné továrny, kamenolomy nebo tak něco. Už se blížíme k pobřeží, ještě nás čeká jeden brod. Tady potkáváme další turisty i motorkáře.
Od nějakého Němce se necháváme odfotit. Na dohled máme písčité pláže a otevřené moře. Tohle v Chorvatsku jen tak neuvidíš. Podél pobřeží pokračujeme dál na sever. Počasí skvělé, po levé straně otevřený prostor s dalekým horizontem. Cesta se kroutí podél pobřeží, občas zajíždíme hlouběji do vnitrozemí, abychom se zase vrátili k moři. To má krásnou tmavou barvu občas u pobřeží zpěněnou doběla. Stále je na co koukat, Ten pocit se snažím uložit do paměti. Projíždíme městem Bosa, na ním se vypíná pevnost. Udělám jen rychlou fotku, už není moc času a Ríša začíná být z mých zastávek nervózní. Chápu, nechce stavět stan potmě. Ale to už jsme kousek od  Alghera. Přijíždíme a slunce je ještě vysoko. Ubytováváme se v předem vybraném kempu Calic Blue. Na přivítanou dostáváme slevu na večerní pizzu. Stavíme stan v téměř prázdném kempu. Protože máme dobrý čas, zajedeme se podívat do města na západ slunce. Je to asi 3km od kempu, jedeme jen na lehko, je stále krásně a teplo. Ba dokonce horko, na světelné tabuli čtu „18:30 – 29st.“ Je pravda, že byla  otočená ke slunci, ale i tak je hic. Alghero má krásné historické centrum, stojí za prohlídku. Kupuji další pohled a nějaké dárečky pro rodinu. Tržnice je plná černochů, pro našince nezvyklý pohled. U nás máme Vietnamce, tady jsou to černoši. Jiný kraj, jiný mrav. Včas přicházíme na kolonádu a čekáme, stejně jako mnoho dalších, na západ slunce. Poprvé za naši cestu vidíme slunce zapadat za moře. Krásný teplý večer, který u nás koncem září těžko zažijete. Ríša by prý takový západ mohl sledovat každý den. Někdo by možná mohl namítnou, že nic moc, že výlet na Kokořín má taky něco do sebe, ale my víme svý... Večer jdeme na uvítací pizzu do kempu a potkáváme tam starého známého. Kluka na Simsonu, co jsme ho potkali v prvním kempu. Houknem na něj, poznal nás, pozdravil, ale nebyl nějak komunikačně naladěn. Sedl sám ke stolu. No jak nechce. Pizza byla fakt výborná, velká a jiná než u nás. Přes prosklenou stěnu vidíme kuchaře, jak se s tou přípravou vyloženě mazlí. Nacpali jsme se náramně. Zalili to dvěma pivky a šlo se do hajan.

23.9. Alghero – Bosa - Alghero (110km)

Ráno jsem vstal dřív než Ríša. Ten prázdný kemp byl fakt divnej. U nás by za takového počasí byl ještě plný. Bylo jasno a slunce vrhalo dlouhé stíny, využil jsem toho pěkného ranního světla a nafotil pár fotek. Poblíž kempu je záliv a pár fotogenických míst. Po kvalitní hygieně a snídani dolaďujeme dnešní plán. Dnes se poprvé rozdělíme a každý se pojedeme kochat jinými zážitky. Ríša má naplánovanou Neptunovu jeskyni na západě ostrova a já, protože mám jeskyní od dětský let dost, jedu zpět na jih podívat se na městečko a pevnost Bosa. Brzy po snídani vyrážíme, sraz si dáváme až odpoledne v kempu. Mírně zvýšený provoz v Algheru střídá poklid na pobřežní silnici. Slunce mám po levé straně a velmi klidné moře po pravici. Moře je temně modré, klidné. Pohled na nekonečné moře je balzám na středoevropanovy nervy. Udělal jsem mnoho fotek. V Bose jsem brzy, hledám strategické místo na parkování, abych to neměl daleko k pevnosti, ale nějak se mi to nedaří. Parkuju na menším náměstíčku. Beru to nejnutnější a vyrážím směrem k pevnosti. Po mnoha slepých cestách, co končí daleko od pevnosti to vzdávám a jdu vychladnout do úzkých uliček v centru. Dávám si opět to dobré italské presso. Po dohodě sám se sebou jsem se rozhodl, že na pevnost kašlu a projdu si městečko. Vypadá totiž skvěle. Starobylé úzké propletené uličky, pestře barevné domy, kamenná dlažba i domy, asi hodně staré. Tohle městečko stojí za prohlídku. Taky jsem koupil nezbytnou pohlednici a když jsem naznal, že mám zážitků dost, odebral jsem se na zpáteční cestu. Po cestě jsem opět neodolal a pořídil pár snímků. Světlo už bylo zase jiné než ráno. Zastávek a tím i fotek bylo dost. Do Alghera jsem dojel poměrně brzy odpoledne. Ríša líčil svoje zážitky z jeskyně. Nejlepší byly schody vedoucí po skále až k hladině moře, kde byl vstup do jeskyně.
Parádní skála, trocha adrenalinu a dech beroucí výhled na otevřené moře. Jinak samotná jeskyně prý nic moc. Co by taky na nás, moravský kluky, co mají moravský kras projitý křížem krážem, mohli zkoušet. No nic, slunce je vysoko, zajdem ještě na pláž před kempem. Tam se ukázalo, že je opravdu po sezóně. Pár zapomenutých vorvaňů na pláži a ještě míň ve vodě. Večer jsme opět zajeli do města na delší procházku po historickém jádru. Tady bylo turistů požehnaně. Setmělo se brzy, neváháme a jedeme do kempu. Večer ještě probíráme další plány a jde se spát.

24.9. Alghero - SantaTheresa (150km)

Dnes nás čeká přejezd na severní výběžek ostrova. Někam k Santa Terese. Ráno hygiena,  lehká snídaně, balení, zaplatit kemp a jedem. Počasí je takové „monotématické“ - žádná změna za několik posledních dní - azurová obloha. Jeli jsme částečně po dálnici, v Sassari jsme trochu bloudili, ale nic tragického.Někde tady poblíž pobřeží by měl být pověstný Elefante Roccia neboli sklaní slon. Nějak jsme to vypustili, prostě jsme zapomněli. Škoda, jeli jsme fakt na dostřel. Teď už jsme se přibližovali k pobřeží. Měli jsme dobrý čas. Když už jsme byli nedaleko od St. Teresa, odbočili jsme k pláži, že se vykoupáme. Bylo to úchvatné místo. Široká a dlouhá písčitá pláž. Na konci pláže jsou postaveny rákosové ploty proti dunám, bývá zde asi větrno, ale dnes je klid. Asi 2h jsme si oddáchli a pokračovali dál. Ubytovali jsme se v nedalekém kempu, postavili stan a nalehko odjeli do St. Teresa. Našli jsme severní výběžek, není to  sice ten nejsevernější mys, ale o to nám ani tak nešlo. Byl prostě blíž našemu kempu.  Je na něm krásná věž Nuragi. Vstup samozřejmě zpoplatněn. Tak jsme ji minuli a vyšli na vyhlídku, ta byla zdarma a rozhled z ní nebyl o nic menší. Na dohled byla Korsika. Mimo jiné zde bylo jakési historické dělo a jedna velmi zajímavá skulptura (viz foto). Prošli jsme si i St. Teresu. Sice pěkné městečko, ale je zde hodně poznat, že je těžce pod vlivem turismu. Stánek vedle stánku, tretky, cetky, kýč... Trochu jsme to prošli, spíš ze zvědavosti. Do kempu jsme vyjeli včas, abychom ještě stihli západ slunce v zátoce za kempem. Z kempu to byl celkem kus cesty, ale stihli jsme to a stálo to za to. Poklidná zátoka, jen kousek od nás nějací potápěči. S padajícím sluncem vyjeli na vodu rybáři a poskytli nám krásně kýčovitý pohled na západ. Myslím, že se ten kýček celkem povedl. Vraceli jsme se téměř za tmy. V kempové samošce jsem koupil 2 pivka na klidné spaní.

25.9. Santa Theresa - Olivastri Millenari - Capo d Orso- Olbia (170km)

Dnešní den je poslední na Sardinii, takže je to takové smutné. Ale počasí není ani smutné ani špatné, je takové, jak to říct a neopakovat se, je jasno, krásně obloha azurová a bezmračná. Jak jinak. Dnešní plán je jasný, musíme do večera dojet do Olbie na trajekt. Po cestě máme v plánu najít „OLIVASTRI MILLENARI“ neboli tisícileté olivovníky. Před cestou jsme si tohle místo vybrali, ale jaksi jsme zapomněli zapsat, kde se přesně nachází. Naštěstí servis z domova funguje a manželka nám posílá GPS souřadnice. Orientační bod je Lago di Liscia. No a další zastávka je na Capo de Orso, kde je maskot ostrova Sardinie – sardinský medvěd. Ne teda živý, je to jen zvětralá skála do podoby medvěda nebo jen jeho hlavy. Platíme kemp a vyrážíme pár km podél pobřeží na JZ. Pak odbočujem a s mořem za zády vjíždíme do vnitrozemí. Hned zpočátku stoupáme a silnice jsou tady užší a v horším stavu. Na chvíli zastavujem a pohledem se loučíme s tímto krásným kouskem pobřeží.Už teď vím, že bych to tu chtěl vidět ještě jednou. Ale sentiment stranou, startujme a jeďme. Silnice jsou stále horší až se mění na offroudovou vložku. Je to nutné, jinak by jsme si hodně zajeli. Sjíždíme z prudkého sešupu a udržet se na kamenité a prašné cestě dá trochu zabrat. Nakonec vše dobře dopadá a nikdo z nás nepadá a přijíždíme na místo. Při pohledu na vstup trochu nechápeme. Taková přírodní rarita a u vstupu jen jakási kadibudka, samozřejmě za vše řádně zaplatit, za vstup, za propagační materiál – ten se platí zvlášť. Vcházíme na místo, je to takový mírný svah snad i můžeme říct dolina, otevřená na jihovýchod, směrem s k „pěknému“ jezeru. Na okrajích je olivový háj a uprostřed několik velkých olivovníků a asi ty 2 nejstarší jsou obehnané provazem a jinak nic, žádný plot, cedulky, žádné informace prostě nic. U nás je u každé cyklostezky spousta tabulí o rostlinách a zvířatech, které ani nezahlédneš a tady tohle. Tak jen tak odhadem si říkáme který je který. Nejstarší by měl mít prý až 3 tis. let, další 2,5 a 1 tis. K těm mladším se dá přijít až ke kmenu. Jasně že probíhá nezbytná fotodokumentace. Olivovníky nejsou tak monumentální jako třeba sekvoje, ale tyhle staré mají svoje kouzlo. Určitě stojí za návštěvu. Pokračujeme dál okolo jezera, ale najednou končí silnice. Z navigace zjišťujeme, že musíme jezero objet z druhé strany.  Pěkně nás vypeklo „pěkné“ jezero. No nevadí, je to jen pár km navíc. Cesta se začíná zase pěkně kroutit. Do Palau to není tak daleko a teď jen najít toho medvěda. Chvíli si s náma hraje na schovávanou, ale už jsme na místě a parkujeme. Opět platíme za vstup, ale tady už to má lepší úroveň i ta obsluha je taková příjemnější. Stoupáme nahoru a začínají se nám otvírat fajnové rozhledy.  Zálivy plně jachet, otevřené moře. Nahoře mírně pofukuje. Jdeme pomalu k medvědovi. Je to slušná podívaná. Je úžasné, jak vítr s pískem dokáže omlet skálu do takových bizarních tvarů. Medvěd je často zobrazovaný turistický tip na Sardinii. Mám ho dokonce vyfocený na obálce bedekru. Do odjezdu trajektu máme dost času. Obsazujeme lavičku a kocháme se výhledem. Kolem chodí turisté a najednou slyšíme češtinu, hned se dáváme do řeči a zjišťujeme, že jsou z Brna a přijeli s CK Viktoria. Inu svět je malý. Loučíme se s medvědem a přesunujeme se do přístavu v Olbii. Po cestě se ještě stavíme v supermarketu pro večeři a něco na cestu. Piknik si děláme poblíž parkoviště. Nekoupil jsem dobře, ta slanina mi připadá nějaká syrová. Snad to přežiju bez úhony. Slunce už padá k horizontu, je čas se přesunout na trajekt. V přístavu si ověříme odjezd trajektu a mrknem do duty free shopu. S předstihem se řadíme na seřadišti před trajektem, i když to vypadá, že jsme zase poslední motorkáři, čekáme ještě dlouhou dobu. Po nás už žádný motorkář nedorazil. Zřízenec si nás zavolal dopředu aby si nás odfajfkoval, čehož rádi využíváme, bude se nám to hodit při nájezdu do lodě. Máme výborný výhled na nájezdovou rampu, tak vidíme, jak to mají kamioňáci těžký, když se musí vměstnat tak, kam jim zřízenci ukazují. Někteří to dávají až na několikátý pokus. Konečně jsme na řadě. Přijeli jsme poslední, ale vjíždíme jako první z motorek. To je dobře. Motorky zkušeně vážeme. Michal nám poradil jak výhodně nocovat na trajektu. Příkaz zněl jasně: obsaďte výhodnou pozici na horní palubě daleko od motorů. Uvnitř lodě to prý není ono. No nechali jsme si poradit a zabíráme každý 2 lehátka na dobrých krytých místech na přídi. Já si ještě skočil pro 2 plechovky piva a už jsem se nasoukal do spacáku. Zpočátku je tam celkem dost lidí, ale potom postupně odcházejí. Loď vyráží, pofukuje a na palubu občas dolétne vodní mlha, ale my jsme kryti plexisklem.  Chvíli kecáme, ladíme zítřejší program, netrvá to dlouho a spíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE