Budweisers na Sardinii aneb Chlapi sobě

Středa  17. září 2014  -  Portoscuso - Teluada (80 km)

Na dnešní den, je vyhlášen tzv. Sadílkův hnilobný den, takže až na Džanina s Milassimem (Honza s Milošem), kteří jedou do Cagliari přezout „Fabbro cavalla (kovářovic kobylu)“ za 380,- eur na nové gumy, my máme za úkol najít jedno z nejhezčích míst Sardinie – písečnou, dunovou pláž Teulada. Podle mapy se motáme v její blízkosti, ale navigací zvolená cesta vždy skončí na nějakém soukromém dvorku. Po delším bloudění nás Sabyniaro (Zbyněk) s Giardem Mascarrinim (Jarda Maska) do Teulady vítězoslavně dovedou. Euforie a naparování však rychle opadá, když zjistíme, že se nejedná o onu kultovní pláž, ale o městečko stejného jména asi 20 km od ní. Ještě že se nějaká pláž nejmenuje třeba Černobyl.

 

Je hrozné horko a tak volíme v navigaci první odbočku k moři. Cesta končí u přístavu, kde v nám slečna v infocentru doporučuje asi kilometr vzdálenou pláž. Vede k ní prašná cesta mezi dunami a až na agresivní vosy u kiosku, hodnotíme toto místo jako skvělé. Jedinný kdo oponuje je Carlito, který schytal žihadlo do rtu a opuchnul tak, že na moře nevidí. Zatímco Carlo dává kuřákům přednášku o tom, že přestat kouřit je jednoduché, protože sám přestal už nejméně třicetkrát, my z břehu pozorujeme slečnu, jak její plavky svádí marný boj s vodním živlem. Někteří se snaží v sobě probudit schopnosti k mimosmyslovému vnímání a směrem k jeímu příteli vysílají uhrančivé příkazy typu " Tak už se konečně utop! " Nakonec nám nezbývá nic jiného, než to jít rozplavat.

Dozvídáme se, že pověstná Teulada je ve vojenském prostoru vedle nás a je přístupná pouze dva měsíce v roce. Giardo (Jarda) se pokusil o průnik, ale i přesto, že vizáží připomíná často do boje nasazovaného legionáře, byl vojáky odhalen, zadržen a vykázán.

Po obědě přejíždíme na pláž do Porto Pino. Tato část moře, se nazývá italské Maledivy. Voda je zde průzračná a křemičitý písek čistě bílý. Ačkoli je počasí odpovídající vrcholu léta v ČR, na několika kilometrové pláži jsme pouze my a sardinský Mič Bjukenen. Večer, je ve stejném duchu jako minulý, až na to, že v baru kde sedíme, došlo červené a posléze i bílé víno. Z toho usuzujeme, že buď je po sezóně nebo Sardové nepočítají s tím, že my víno nepijeme na chuť, ale proto, abysme se motali. 

Čtvrtek 18. září 2014     Portoscuso - Alghero  (260 km)

Ráno snídáme na hotelové terase a kocháme se nádherným výhledem na moře. Je znát, že po včerejší pauze se všichni na jízdu těší, protože k odjezdu jsme připraveni poprvé včas. Dnes nás čeká přejezd na severozápad ostrova, do vyhlášeného letoviska Alghero. Úsek z Iglesias do Guspini opět patří mezi Top silnice Evropy. Teploměr občas ukáže i 36 st., což je pocitových 45, ale za jízdy je to snesitelné. Parádně poobědváme v nenápadné restauraci nad přehradou Lago di Omodero a pokračujeme dál.

Cesta po „žlutých“ (viz. mapa Sardinie od Michelin 1:200.000) je opět skvělá a do hotelu Oasis (37,- eur) dorážíme kolem páté. Původní představa o „komunistickém“, panelákovém hotelu se rozplývá. Vjíždíme do uzavřeného moderního, hotelového komplexu s početným personálem, palmami u bazénu, luxusními pokoji, bazénovými bary, vířivkami, fitness a pouze 100 metrů vzdálenou pláží.

Procházka promenádou na večeři, se těm zhýralejším protahuje do páté hodiny ranní. Zpět do areálu hotelu, lezou pod dohledem kamer přes 3 metrovou zeď, byť u vrat, je zvonek na noční službu. Ve 02.57 hod nachází Carlo nešťastného Marca ve spacáku u bazénu. Ten tak řeší bezvýchodnou situaci, kdy se nemůže doklepat na usnuvšího Milassima, aby ho vpustil do pokoje. V 03.10 hod je 4. patro vzbuzeno Carlem, který ukazuje Marcovi, jak silně má bouchat na dveře, aby se spící spolubydlící vzbudil. Ve 3. patře se děje to samé, leč spolubydlící není na pokoji, ale bloudí po městě hledajíc hotel, takže hoteloví hosté jsou vzbuzeni zbytečně. Alespoň se tedy hromadně zamykají, kdyby se neúspěšný žadatel o nocleh rozhodl jít k nim. Nakonec, nebylo by to poprvé. Při cestě na Korsiku se pan Peťko nanominoval do pokoje ke dvěma německým seniorkám. Dlužno dodat, že pánskou návštěvu již nikdy nečekali a tak v zásadě nebyly proti.

Pátek 19. září 2014 Návrat k trajektu, Alghero - Olbia (155 km)

Ráno ve smluvený čas, je na snídani jen zlomek osazenstva. Situace připomíná návrat osleplých Bulharů do vlasti. Nedorazil ani Carlos, zvaný pro svou odolnost vůči kocovině "Lasice Kolčava", což bylo zlé znamení. Ke stolům nás uvádí obsluha a na stolech to vypadá, jak kdyby tu probíhala svatba. Jako na potvoru, žaludek trapně všechny ty dobroty odmítá. Je nám jasné, že plánovaný odjezd se ruší a tak svoláváme u bazénu krizovou poradu. Výsledkem, je rozdělení se do skupin podle „stavu“.

Ta první, jede velký okruh podél pobřeží do Porto Tores, s plánovanou prohlídkou Neptunovy jeskyně a opuštěné radarové základny NATO. Druhá jede okruh vnitrozemím po „žlutých“ a čas před odjezdem k trajektu stráví na plážích u Olbie. Třetí, nejpočetnější, se vzájemně podpírajíc odbelhává na pláž, kde bude sbírat síly k odjezdu. Trasu na trajekt, pak přejede v podvečer nejkratší a nejrychlejší cestou. I přes velké procento pravděpodobnosti že to nevyjde, se na trajektu všichni setkáváme.

Po týdenním maratonu sportu a zábavy konstatujeme, že jsme sice unaveni a játra budou potřebovat detoxikaci, ale vracíme se bez újmy a plni super zážitků. Jako tečku za povedenou akcí, kde nebyl absolutně prostor pro nudu, boucháme šampaňské a rovnou si plánujeme návrat. Snad dokážeme, s velkým sebezapřením, vylíčit manželkám tuto lokalitu jako odpudivou, aby je snad nenapadlo se sem vrátit s námi.Co řící na závěr? Pokud máte rádi slunce, zatáčky, motorky a moře, tak Sardinie je ta nejlepší volba.
 

 Shrnutí na konec .....

Pokud bychom srovnali Sardini s Korsikou, tak Sardinie má mnohem lepší silnice, je zde levnější a větší výběr ubytování. Za podobné peníze jsme na Korsice spali v bungalovech připomínajících squat, kde nám společnost, namísto lepých děv, dělaly pasti na hlodavce a různí členovci. Levnější je tu i jídlo a benzín, jsou zde lepší pláže a vybavenost na nich. Trajekt, přestože je Sardinie jednou tak daleko, stojí stejně jak na Korsiku a i praktiky společnosti Moby nám přjdou normálnější. Konkrétně jde o to, že Corsica Ferries nás budila neodbytnými hlasitými hlášeními již 2 hodiny před přístavem zatímco u Moby to bylo 40 minut, což je i pro zhýralce tak akorát. Vytknout lze snad jen kulturu toalet po pár hodinách plavby a ráno, kdy jsou nejvíc potřeba, jejich uzamčení kvůli úklidu. 

Korsika, jako ostrov,  je romantičtější a to nejen překrásnou, hornatou přírodou, ale i způsobem života a tradicemi. Silnice jsou tam sice také točité, ale více rozbité a díky všudypřítomným prasatům i trochu nebezpečné. Pokud se tam nenaobědváte do půl druhé, tak si musíte počkat až na večeři po sedmé. Ideální by bylo projet oba dva ostrovy najednou a zážitky z nich si spojit. Obyvatelé jsou v obou destinacích velmi milí, vstřícní a ohleduplní. Nikde jsme se nesetkali s nevraživostí vůči motorkářům, tak jak je to běžné například u nás. Pokud se tedy rozhodnete sem vyrazit, tak nezapomeňte na nové pneumatiky. Ve srovnání s ježděním v Alpách, je to zde o level (spíše o dva) výš, takže pokud rádi taháte za plyn, tak tady gumy za týden určitě zmydlíte.    

 

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE