Alpský motočundr 2013

Úvod a 1. den

Po pěknou řádku let jsem se těšil, až si zas pořídím motorku a znovu na ní vyrazím na delší výpravu. Ale znáte to, chtít je jedna věc, realita pak druhá. Nakonec to trvalo dlouhých šestnáct let, než jsem znovu usedl na vlastní stroj, BMW R 1150 R. První stovky kilometrů s velkým Bavorákem pro mě byly výzvou i dobrodružstvím. Motorka se sice přes poměrně značnou hmotnost ovládá snadno, ale má rozhodně i svá specifika a drobné mušky. Netradičním ovládáním blinkrů počínaje a poměrně jadrným řazením konče. A ano, energičtější přidání či ubrání plynu v nižších otáčkách provází charakteristické boční proti-naklonění motorky. Ale na vše si člověk zvykne a brzy mi přišlo ovládání samozřejmě intuitivní a ježdění na Bavoráku se stalo skutečným požitkem. Plány kam jet jsem spřádal vlastně od prvních dnů po koupi a od jara jsem se snažil ukecat některého z kamarádů s motorkou, aby jel se mnou. Bohužel se mi to u nikoho nepodařilo a tak jsem nakonec zůstal před rozhodnutím, zda vyrazit na cestu úplně sám. Představa, že bych měl nakonec zůstat trčet doma i já, byla tristní. A tak jsem si řekl, to radši sám. Koupil jsem si stan, přítelkyně mi jako zkušená trempka a turistka vybavila potřebnými radami i ešusem a zůstala tak jen volba trasy. Lákaly mi různé destinace, ale nakonec to vyhrálo Bavorsko a Alpy. Cestu jsem naplánoval kolem jezer, aby bylo kromě poznávání i plavání a také jsem do ní zařadil jízdu trajektem. Plán cesty jsem si připravil klasickým způsobem, tedy psaný itinerář a zákres tratě do mapy. Nic proti GPS, je to neocenitelný pomocník, ale na motorkářský výpravě mi jednoduše přijde lepší jet tam, kam jsem si přesně naplánoval a ne tam, kam mi cpe hlas z krabičky.  A přiznejme si, ta případná zakufrování jsou přeci kořením výprav. Termín výpravy padl na druhý týden v červenci, protože tou dobou byla přítelkyně na Islandu a tak nevadilo, že vyrazím na výpravu bez ní. Pár dní před odjezdem jsem nakoupil pár konzerv a polévek v sáčku, lihový vařič s tabletami lihu, vytiskl mapy s itinerářem a pak už jen čekal na termín odjezdu. Dopoledne v úterý 9. července jsem ještě musel vyřídit v Praze poslední povinnosti a pak hned hurá, vyrážím. Před čtvrtou přijíždím autem ke garáži s tím, že vše na Bawinu zabalím, přejedu s ní na chalupu k Bechyni a z chalupy 10. července ráno vyrazím za hranice.

Přijde mi to lepší proto, že kdyby vyvstal nějaký problém, šel by ještě v Česku poměrně snadno řešit. Ale neobjevilo se nic a tak si akorát večer na chalupě připravuji svačinu na cestu a dělám do termosky čaj, abych měl vše připraveno na odjezd, a jdu brzy chrnět.

Denní nájezd 112 km.

Druhý den

Vstávám časně, protože se už nemůžu dočkat, kdy vyrazím. Sprcha, něco menšího slupnu a už se oblékám do kůže. Vytahuji Bawi z dílny před chalupu, pak zamknout branku, stisk tlačítka startéru a tradá. V nedalekých Bernarticích si ještě kupuji čerstvé koláče, dotankovávám nádrž po hrdlo, nuluji počítadlo tachometru a přesně v osm hodin vyrážím vzhůru za zážitky. Bawi si přede jak spokojená kočka, krajina kolem se budí do slunečného dne a já se těším na výpravu jako malý kluk! Jedu přes Písek, Strakonice a Vimperk k přechodu Strážné. Těsně před čárou ještě dočerpávám po hrdlo za české, dávám sváču a posílám na Island SMS, že akorát vjíždím do Němec. Bavorské silničky mají krásný asfalt, a jsou prakticky bez provozu, takže zanedlouho vjíždím do Passau. U řeky na nábřeží slézám poprvé za čárou z biku, beru do ruky foťáček u dělám si pár momentek. Také si pořádně loknu z láhve uložené v tankvaku, protože mi v tom letním vedru řádsky vyprahlo. Ale Pasov není cílem, sedám na Bawi a frčím dál. Jedu po silnici směrem na Brannau am Inn, kde z nepozornosti míjím odbočku na pokračující silnici č. 12 a k mému překvapení vidím na mostě přes řeku Inn ceduli Republik Österreich. Aha, asi nějaký navigační renonc. Pod stříškou bývalé celnice zastavuji, jdu si odskočit a pak čubrním do mapy, kde se stala chyba. Ale žádná trága, předpokládám, že jsem si moc nezajel. Beru přilbu, rukavice a otáčím mašinu. Odhadem po kilometru vidím správnou odbočku a tak si to metelím dál. Cesta bavorským venkovem je velmi půvabná, méně žádoucí, zato silný odér hnojení se střídá s horkou, opojnou letní vůní čerstvě posečené pšenice. Vůbec mám při cestě bavorským venkovem často úplná čichová dejavu. A mile mne překvapuje, když z ničeho nic míjím ceduli Camping Kupferschmiede a přímo přede mnou se následně zaleskne hladina jezera Chiemsee. Je chvíli po poledni a já v pořádku a výborně naladěn dorážím do cíle dnešní etapy. Hurá Stavím bike na policajta, kterého pro jistotu podkládám prkénkem pro tento účel přibaleným, a hned svlíkám kožené hadry. Je pěkné vedro a jak mě přestal chladit proudící vzduch, upekl bych se jak kačer na pekáči. Vzápětí přijíždí na bicyklu správce kempu, tak jdu vyplnit pár formalit a rovnou platím jednu noc. Chlápek je sympa, radí, kde si můžu co koupit, jak se sprchami a záchody, prostě ochota a vstřícnost, jakou člověk pokaždé nepotká. Pak stavím stan. Je to úplně poprvé, doma jsem ho jen rozbalil, abych se přesvědčil, zda je kompletní. Ale jde to snadno a stan je za chviličku rozbit. Když jsme u toho, nikdy vám nepřišlo divné slovní spojení rozbít stan? Mně vždycky! Ještě dofouknout karimatku a rozbalit spacoš, abych se s tím už nemusel večer zabývat. A pak šup do chladivých vod jezera. Ještě si před tím navlékám na pravou ruku látkový nátepníček s kapsičkou na klíčky. Mám ho pro tento případ od Helči. Perfektní vynález, díky! Voda v jezeře je teplá a krásně čistá, ale samotné jezero je velmi mělké a člověk se pěkně projde po klouzavých oblázcích, než dosáhne dostatečné hloubky na koupání. Plavání mi to vynahrazuje, a po delší jízdě si krásně protáhnu záda. Vylézám z vody jako znovuzrozený, skáču do kraťasů a jdu ochutnat místní pivko z pivovaru Augustiner Bräu. Je studené, chutná mi a má říz jako křen! Se svlaženým hrdlem si jdu do kempu uvařit polévku a vůbec se nasytit. Na řadu tak přichází starý dobrý ešus a test lihového vařiče.

 Tři čtvrti litru čínské nudlovky se uvaří za chvilku na třech tabletách. Baštím k tomu obložené housky, které jsem si nachystal ještě na chalupě před odjezdem a válím se u toho na trávě. Po polívce zůstávám natažen a vyndávám knížku Šnupec od Pratchetta, abych si prodloužil pohodovou siestu. Než se začtu, objeví se vedle mě tak osmnáctiletá žabka, usmívá se a něco německy zašvitoří. Taky se usměji a ptám se, zda můžeme mluvit anglicky. „Yes, no problem, have you a hammer?“ říká hezkou anglinou s lehkým německým přízvukem. Kladivo? No jasně, rozbíjení stanu… Otáčím zrak ve směru její ruky a vidím partičku pěti holek skotačit kolem větší změtice barevné celtoviny. Jedna hezčí než druhá. Odpovídám: „I’m sorry, but no, I’ve got only the Swiss knife. What´s the matter, may I help you?“ Jasně, chtějí pomoc zatlouci kolíky. Nabízím jim pomoc i bez kladiva, ale holky odmítají a hihňají se nemlich stejně, jako česká děvčata. No, však to k tomu věku patří. Ostatně půda je tu měkká, kolíky jdou zatlačit do země rukou, takže mou pomoc nepotřebují. Jak tak čubrnim na ty baby a vede se řeč o zasouvání kolíků,

napadají mi rozličný veselý myšlenky, co se stavbou stanů pranic nesouvisí… V podvečer odložím Pratchetta, beru foťáček, oblíkám dlouhý gatě a košili a vyrážím do blízkého lázeňského městečka na prohlídku. Městečko Seebruck je sympatické, čisté a pěkně úpravené, má hezkou jachtařskou marínu a kolonáda vinoucí se podél břehu jezera je vroubená kavárničkami a restauracemi. Než zapadne sluníčko, otáčím nazpět a vracím se do bikerský hospůdky u kempu na véču. Objednávám si motorkářský currywurst s hranolkama a po jídle si u pivka ještě chvíli čtu. Ale s přibývající tmou se množí komáři, tedy platím a jdu do hajan. Než zatáhnu zipy u stanu a spacáku, musím ještě zmínit krásně čisté záchody i sprchy, ty za 50 centů. Tak dobrou.

Denní nájezd 285 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE