Island v závojích dvoutaktní mlhy

26. srpna, sobota

Ráno jsme napakovali motorky a vyjeli jsme na západ. Dnešní den byl naplánován víceméně jenom jako tranzitní s cílem v Borgarnes, kde jsme měli zajednané další ubytování.

Trochu neplánovaně jsme se zastavili v Ystafell Transportation Museum, které leží na silnici č. 85. 3 haly naplněné osobními automobily, traktory, nákladními automobily, několika motocykly a spoustou drobných předmětů, které k motorismu patří. Muzeum založil otec dnešního majitele v podstatě náhodou. Provozoval autoopravnu a lidé mu postupně dávali vozidla, která již nepotřebovali. Mnohdy i ve velmi dobrém stavu. Tak založili muzeum. Velmi nás překvapilo silné zastoupení vozů z bývalého východního bloku. Volhy, Moskviče, Lady, Škodovky a i Trabanty nebo Wartburg. Jak nám později majitel muzea sdělil, bylo to nejenom pro jejich poměrně nízkou cenu, ale i pro velkou výdrž, spolehlivost a snadnou opravitelnost. To bylo v 50., 60. a 70. letech jistě důležité, protože tehdejší hlavní tahy se podobaly spíše polním cestám. Dále byly zastoupeny především terénní modely z Velké Británie a Ameriky. Čas letěl, takže jsme se s majitelem rozloučili. Když jsme nasedali na naše motocykly, bylo vidět, že by je nejraději zařadil do sbírky. Nakonec mu stačila společná fotografie, kterou jsme večer objevili na FB stránkách muzea, a zápis do návštěvní knihy. Majitel muzea si zaslouží obdiv, protože i přes to, že je na invalidním vozíku, zvládá provoz muzea i renovace exponátů téměř bez pomoci.

Po silnici č. 1 jsme dojeli až do města Akureyri. Na jeho prohlídku nám bohužel nezbývalo moc času a navíc se začalo hodně kazit počasí. Takže jsme se navlékli do nepromoků a pokračovali po silnici č. 1. Počasí si s námi opravdu nepěkně zahrávalo. Déšť se střídal s lijákem a vítr si s námi pohrával tak, že mnohdy byl problém udržet motorku na silnici.  Déšť a vítr byl tak silný, že jsme si připadali, jako bychom jeli proti proudu z hadice. Ani jsme příliš nevnímali nádhernou horskou krajinu, kterou jsme projížděli. Zastávky jsme dělali pouze pro benzín, na jídlo a na záchod. Kolem 7. hodiny jsme se dostali do Borgarnes. Ubytování v Borgarnes Hostel nebylo již tak stylové, ale bylo tam teplo a sucho. Voda ve sprše byla trochu cítit sírou, nám to ale nevadilo. Jak jsme se později dozvěděli, voda pochází z teplých sirných pramenů a i když prochází úpravou, tak zápach nelze zcela odstranit. Slečny z Německa, které s námi byly ubytovány na pokoji, si ale neustále stěžovaly v recepci. Za 20 € asi očekávaly Hilton.

27. srpna, neděle

Počasí na ráno slibovalo podobný stav, jako předešlého dne, po obědě se to ale mělo zlepšit. Vyčkali jsme tedy do 1 hodiny odpoledne. Sice jsme jeli opět v nepromocích, ale schytali jsme pouze několik přeháněk. Při odjezdu trochu protestovala Vespa, ale po výměně svíčky a úpravě zapalovacího kabelu se rozeběhla.

Záliv Hvalfjörður jsme překonali podmořským tunelem. Serpentýny pořád ještě s Islanďany nekamarádí, takže padák 15% dolů, rozjet se, co to jde a na druhé straně zase 15% kopec přímo nahoru.

Hlavní město Reykjavík jsme si nechali na nějakou z příštích návštěv ostrova a po silnici č. 36 jsme jeli k nejstaršímu parlamentu v Evropě: Þingvellir. Jedná se o oblast plnou říček a luk na severním okraji jezera Þingvallvatn. Místo do půlkruhu obklopují kolmé skalní stěny a vytváří krásnou atmosféru. Bohužel už je zde znát masivnější turismus, takže u parkoviště je moderní návštěvnické centrum, budují hotel a turisti lezou naprosto všude.

Ubytování na příští noc jsme měli v hostelu v městečku Laugarvatn. Protože jsme měli spoustu času, nechali jsme těžké věci na pokoji a jenom nalehko jsme po silnici č. 37 dojeli do další geotermální oblasti Haukadalur. Opět se jedná o turisticky hojně navštěvovanou oblast, protože zde tryská gejzír Strokkur a občas i ten nejznámější, podle kterého mají všechny ostatní svůj název, tedy Geysir. I když zařízení pro turisty je i zde poměrně rozsáhlé, je pojato mnohem méně megalomansky a neruší tolik atmosféru místa. Gejzír Strokkur tryská asi každých 15 minut. Sloupec vody dosahoval asi 20m. Hodně nás tu pobavil jeden selfie turista, který si to všechno tak dlouho šteloval a zkoušel, až celý výtrysk propásnul. Geysir netryskal, ale jak jsme se dočetli na informačních tabulích, bylo to dobře, protože k životu se probouzí pouze při zemětřeseních. Celé území je potom poseto spoustou menších jezírek s vroucí vodou nebo bublajícím bahnem.

Silnice č. 37 nás dále dovedla k obrovskému vodopádu Gullfoss. I zde můžete obdivovat ohromný několikastupňový vodopád, kterým se valí neskutečné množství vody. Na parkovišti jsme si vyfotili setkání Davidů s Goliášem, tedy speciálně pouze pro Island upraveným teréňákem, jehož pneumatiky byly vyšší než celé naše stroje. Také jsme zde natrefili na cyklistického průvodce z Itálie, kterého už to doma nebavilo, tak se vydal průvodcovat na Island. Od něho jsme se dozvěděli, že silný vítr, který nám znepříjemňoval cestu v sobotu, měl nad vnitrozemím sílu orkánu a dokonce shazoval i motorky ze stojanů a lidi z chodníků.

28. srpna, pondělí

Co by to bylo za návštěvu Islandu bez zkoušky termálních pramenů. Hodně profláknutou Modrou lagunu jsme zavrhli, ale na doporučení cestovatelky Adély, která projela celý Island jen s batohem na zádech, jsme navštívili termální koupele v Laugarvatnu. Umělé bazény, které se nesnaží splynout s přírodou, ale zároveň ji ani neruší, byly naplněny termální vodou s teplotami od 30 °C až skoro do 50 °C. Postupně jsme je vystřídali všechny, některé i několikrát a během relaxování jsme si užívali výhled na jezero Laugarvatn. Když už vás nebaví horká voda, můžete využít saunu, nebo naopak ledové vody jezera. My zkusili tu druhou možnost.

Dneškem se naše cesta tak nějak zlomila a my jsme si uvědomili, že už se vlastně vracíme domů. Silnice č. 35 a 37 nás dovedly na hlavní okružní silnici č. 1 a do městečka Selfoss. Zde jsme opět vyměnili nějakou hotovost, doplnili zásoby a vydali se na východ. Za celý pobyt jsme v Selfossu poprvé zahlédli vývěsní štíty mezinárodních řetězců. Do té doby, ale potom i dále na cestě, byly všechny benzinky, obchody a restaurace vždy pouze místní, národní.

Cílem pro dnešní den byla nejjižnější vesnice na ostrově, či městečko chcete-li, Vík. Počasí nám již opět přálo, takže v nepromocích, ale bez deště a ve velmi příjemných 10 °C jsme jeli podél zelených pastvin, ovcí a spousty vody. Zastavili jsme u vodopádu Seljalandsfoss, za kterým je ve skále prohlubeň, takže ho můžete obejít i zezadu. Zmáčení turisté nás ovšem od tohoto záměru odradili, takže jsme prohlíželi pouze zepředu.  Dále jsme chtěli navštívit vrak dopravní letadla Dakota na pláži nedaleko Víku, ale bohužel navigace ve Fandově telefonu s námi odmítla spolupracovat, takže bez této atrakce jsme se museli obejít.

Ve Víku nás čekalo nemilé překvapení. Celý den jsme potkávali znatelně větší množství turistů, než jsme byli na severu zvyklí. Jih ostrova je mnohem navštěvovanější. Díky tomu byly všechny ubytovací kapacity ve městě vyčerpané. Celý den jsme potkávali farmy s nabídkami ubytování. Utěšovali jsme se tedy tím, že pojedeme dál a na něco určitě narazíme. Ukázala se ovšem ohromná rozmanitost ostrova. Snad jen několik stovek metrů za hranicemi městečka zmizely jako mávnutím kouzelného proutku všechny pastviny, ovce, farmy, auta i lidi a kam až oko dohlédlo, se rozkládala kamenná planina s asi 0,5 m vysokými kamennými věžičkami – panáky. Skoro hodinu jsme nepotkali ani jedno auto a bohužel ani jedno ubytování. Když už jsme byli téměř smíření se spaním na některém z odpočívadel, usmálo se na nás štěstí ve vesnici Hunkubakkar, kde nabízí ubytování v dvoupokojových chatičkách.

29. srpna, úterý

Po vydatné snídani jsme navštívili nedaleké vodopády a kaňon s krkolomným názvem Fjaðrárgljúfur. Voda se zde zařezává do hlubokého kaňonu lemovaného skálami, které trochu připomínají ty naše Prachovské. Na parkovišti jsme se potkali s velmi milým italsko-českým párem, kde on se zajímal o Vespu a ona překládala. Příjezd k vodopádům je po silnici č. 206 se štěrkovým povrchem, ale dalo se to bez problémů zvládnout.

Cílem dnešního dne bylo městečko Hofn. Krajina se opět změnila, travnaté pásy se střídaly s černými poli lávového kamene. I když krásně svítilo sluníčko, byl znát studený protivítr, který se hnal od ledovcových polí. Cestou jsme navštívili památník Gigjukvisl Bridge Memorial. Ten zde byl vybudován na památku mostu, který smetla povodeň. Při prohlídce masivních ocelových nosníků původního mostu, které jsou zohýbané a zmačkané, jako by to byly kusy papíru, si člověk uvědomí, jakou sílu může příroda mít. U památníku jsme opět zažili fantastické setkání díky našim strojům. Tentokrát to byla německá rodinka. Maminka nám vyprávěla o sbírce Jawiček, kterou doma mají a o tom, jak je sami opravují. Ona by si povídala, ale tatínek byl evidentně proti, takže jsme se rozloučili a pokračovali dále v cestě. Později jsme rodinku potkali ještě několikrát.

Když už na nás studeně z ledovců foukalo, tak proč si některý neprohlédnout. Zajeli jsme tedy k ledovcovému splazu ledovce Skaftafellsjökull. Cesta je plná výmolů, ale dá se projet. Potom se ještě kousek projdete pěšky, ale pokud máte alespoň trochu lepší boty, než měla ta parta japonských turistů v žabkách, tak to bez problémů zvládnete. Pod splazem je ledovcové jezero. Překvapila nás struktura ledovce, která vypadala jako milióny kuliček spečených do sebe.

Dalším dnešním cílem bylo jezero Jökulsárlón, ze kterého vyplouvají ledové kry na volné moře. Zde nás nejprve pobavil Ind, který hned od našeho příjezdu pokukoval po Vespě. Ta se v Indii vyráběla v licenci pod značkou LML. Nenápadně jsme ho mezi řečí také postrkovali k Jawě. Moc se v tomto případě nechytal, ale hned jak uviděl překlápění startovací/řadící páky, tak okamžitě zahlásil Yezdi. Po této příhodě už jsme pouze žasli nad majestátností obrovských ledových ker, které pomalu vyplouvaly na volné moře. Mezi nimi si hráli lachtani. Projížďku po jezeře jsme pro velký počet čekajících turistů zamítli, ale šli jsme se podívat na Diamantovou pláž. Na černém sopečném písku zde leží malé kousky ledu, které opravdu vypadají jako diamanty. Jezero Jökulsárlón může být zajímavé i pro příznivce agenta s povolením zabíjet. Natáčely se zde záběry do automobilové honičky v Bondovce „Dnes neumírej“.

V dnešním cílovém místě Hofn jsme opět pocítili větší turistickou zátěž jihu. Ubytování jsme sice měli zajištěné, už ale nejste vítaný host, jste jenom kus. Abych ale jen neočerňoval, tak ve zbytku městečka se nám moc líbilo. Prohlédli jsme si přístav, vyfotili se v odrazu jakési chromované památeční koule a zašli jsme na večeři. Když už jsme tady, tak alespoň jednou zkusit něco místního, místo obvyklého chleba se salámem. V přístavu jsem si ještě hezky popovídal se starším Američanem, který ve Státech vlastní sbírku 2T motocyklů ze šedesátých a sedmdesátých let, a v jehož sbírce má Jawa jedno z předních míst. Moc hezky se to poslouchalo. V restauraci Fanda jako odpůrce mořských pokrmů opět trochu trpěl, ale s pomocí obsluhy, která pocházela z Čech, jsme si pochutnali oba.

30.s rpna, středa

Poslední den naší cesty po Islandu. Trajekt na nikoho nečeká, takže dnešní den byl čistě tranzitní. Počasí bylo opět slunečné, pouze foukal silný protivítr. Cesta vedla po pobřeží, takže co chvíli jsme si užívali krásné výhledy na moře, pláže nebo strmé útesy. Abychom trochu nahnali čas, využili jsme zkratku po silnici č. 939 a 95. To nám ušetřilo dobré 3 hodiny jízdy, které jsme využili v Egilsstaðiru k údržbě a přípravě zavazadel na cestu na lodi. Povrch celé silnice č. 939 a části silnice č. 95 byl štěrkový, ale bez problémů sjízdný. Cestou jsme míjeli jezero Skriðuvatn, v jeho klidné a čisté vodě se odrážely okolní hory tak, jako by tam stály dvakrát.

V Egilsstaðiru jsme zaujali strategickou pozici na půli cesty mezi benzinkou a obchoďákem, takže jsme měli stejně daleko k doplnění zásob jak pro nás, tak pro naše stroje. Fanda zběžně zkontroloval Vespu, já jsem trochu důkladněji prošel Jawu, ale kromě výměny prasklé žárovky a úpravy odtrhu kladívek jsem nemusel dělat nic. Chvíli jsme strávili diskuzí s německým párem, který cestoval po Islandu ve starším Land Roveru a s našimi krajany, kteří žijí v Norsku. Zaslechli nás už předchozí den, jejich slovy: „Sedíme u moře a slyším známý zvuk dvoutaktu. Ty voe to je Vespa. No a hned za ní jede Jawa. Ty musíme dojet.“ Později jsme si s nimi povídali na trajektu. Doma mají Jawu 500 OHC a vyrážejí s ní po srazech jak v Norsku, tak občas i do Čech.

Další a další přijíždějící expediční stroje nám napověděly, že odjezd trajektu se blíží. Proto jsme i my dobalili naše stroje a vyrazili přes pobřežní hřeben do přístavu v Seyðisfjörðuru. Aut a motorek plujících do Evropy bylo mnohonásobně více, než kolik jsme zažili při cestě na ostrov. Odbavení před naloděním bohužel neprobíhalo tak hladce a rychle jako v Dánsku. Paní v budce se více věnovala přístavnímu dělníkovi, se kterým asi měla cosi za lubem, než své práci. Abychom jí to trochu osladili, nechal jsem Jawu u její budky chvilku blafat na volnoběh, aby věděla, že zdržovat týnecký twin se nevyplácí. Při čekání jsme opět prohlíželi expediční vozidla našich spolucestujících. Terénní vozidla všech typů a výrobců trochu narušoval autobus Robur a starý traktor Hanomag se zapřaženým obytným přívěsem. Cestovat se dá opravdu s čímkoliv. Při kurtování jsme se potkali i s naším známým Korejcem, který už plánoval další kilometry své cesty kolem světa.

Vypluli jsme na čas a asi za hodinu se nám ostrov ztratil z očí. Z paměti nám ho ale nikdy nikdo nevymaže.

31. srpna, čtvrtek

Jinak už celkem nudnou plavbu nám dnes zpestřila zastávka na Faerských ostrovech. Loď zde překládala nákladní návěsy a tak měli cestující asi 8 hodin čas na krátkou prohlídku hlavního města Tórshavn. My jsme je využili na návštěvu přístavní pevnosti s děly z 1. světové války, obhlídku vládní čtvrti a prohlídku přístavu a okolních domků. Dále do města jsme se nepouštěli. Zaujal nás místní zahradník, který trávu místo před domem sekal na střeše domu. Po opětovném nalodění se nám i Faerské ostrovy ztratily z dohledu a my začali vyhlížet evropské břehy.

1. září, pátek

Voda, voda, voda, …

2. září, sobota

Dopoledne jsme měli podle původního plánu dorazit do přístavu a ještě před polednem vyrazit. Bohužel aut bylo v podpalubí opravdu hodně, takže než se uvolnila cesta pro motorky, bylo už dávno po poledni. Ještě v Hirtshals jsme doplnili pohonné hmoty a už jsme uháněli po dálnici č. E39 a E45 na jih. Přesun zpět do Čech byl již čistě dálniční, protože v pondělí ráno jsem musel být připravený na značkách v zaměstnání. Dánové se lépe jezdit nenaučili, ale už jsme si asi zvykli. Počasí nám také přálo, dešťové mraky před námi ustupovaly, takže kromě kousku mokré dálnice jsme vodu neviděli. Během jedné zastávky na tankování jsme si zamluvili ubytování na další noc. Kousek za Hamburkem trochu zazlobila Jawa, ale rychlá úprava odtrhu vše napravila a my mohli za pár minut pokračovat. Jeli jsme asi do 11 do večera, ale dojeli jsme až do Hannoveru.

Z ubytování Formule1 v Rendsburger Straße se vyklubala ubytovna pro polské dělníky a různé jiné živly, takže jsme poprvé za celou cestu z motorek odnesli opravdu všechno a obě jsme přivázali řetězem k sobě a k nějakému zábradlí. Abych ale jen nenadával, tak pokoj byl čistý a na přespání úplně stačil.

3. září, neděle

Ráno jsme vstali kolem 6. hodiny, vynosili všechny věci a nabalili je na motorky. Ještě jsem na přesno seřídil odtrh, zkontroloval předstih na Jawě, namáznul filc vačky a vyrazili jsme na další cestu. Kromě zastávky na snídani jsme přestávky opět dělali jenom na tankování nebo toaletu. Z jedné takové zastávky jsem odjel trochu dřív než Fanda. Podobně jsme to dělali celou cestu. Vespa jela přece jenom o něco rychleji, takže mě Fanda vždycky během chvilky dostihnul. Kdy už jsem ho ale delší dobu neviděl ve zpětném zrcátku, tak jsem raději zastavil. Na telefonu hromada zmeškaných hovorů, takže jsem tušil problém. Kousek po odjezdu z benzinky se Vespa zastavila a odmítla jet dál, úplně ztratila kompresi. Vrátit jsem se bohužel nemohl, protože Fanda visel ve zúženém místě, kde nejbližší nájezdy byly opravdu daleko, a navíc policie, která mezitím k němu dorazila, zastavila provoz, takže vzniklou kolonou bych k němu stejně nedojel. Vše jsme tedy řešili na dálku. Telefonováním jsme ztratili asi 1,5 hodiny. Fanda si zavolal odtah, který měl předplacený v ceně pojištění a já vyrazil dál po svých.

Bohužel služby předplacené u ÚAMK se ukázaly jako velmi špatné, protože ani po hodině Fandu nikdo nevyzvednul. Toho už asi měla německá policie dost, takže Fandu požádali, jestli by Vespu nemohl kousek odtlačit do místa, kde může bezpečně stát a čekat na odtah. To udělal. Pro protijedoucí vozidla to musel být zvláštní pohled. V čele tlačil Fanda plně naloženou Vespu, za ním jeli policajti s rozsvícenými majáky a za nimi nekonečný štrůdl vozidel, kam až oko dohlédne. Průběžně při každé zastávce jsme byli telefonem v kontaktu. Odtahu se dočkal asi až po 4 hodinách čekání a ne na hranice, ale jenom asi 30 km za Lipsko. Naštěstí náš kamarád Jirka Riant z Moto Guzzi clubu Bohemia byl ochotný pomoci, takže vyrazil Fandovi na pomoc s dodávkou. V týdnu potom zjistili, že došlo k poruše dávkovacího čerpadla odděleného mazání a k přidření motoru.

Tak a to byl opravdu závěr výpravy. Já jsem s Jawou dojel zdárně do Čech a asi v 8 hodin večer naposledy vypnul zapalování. Fanda už seděl s Jirkou v dodávce a domů dojeli asi v 10 večer.

Závěr

Cestu jsme plánovali skoro 2 roky a splnila opravdu všechna naše očekávání. Nádherná příroda, milí lidé, motorkářské zážitky. Všeho vrchovatě a ještě trochu víc. Pokud budete chtít na Island vyrazit, tak doporučím buď závěr sezóny, jako jsme jeli my, nebo naopak její začátek v červnu. V obou případech se dá počítat se slušným počasím a vyhnete se davům turistů, ubytování i doprava trajektem jsou levnější. Okružní silnice je téměř celá asfaltová a snad kromě té jedné, po které jsme chtěli k vodopádu hned na začátku cesty, jsou i štěrkové cesty bez problémů sjízdné i bez enduro stroje. Cena pohonných hmot je srovnatelná s cenami v Německu nebo v Dánsku. Všude lze bez problémů platit kartou. Aby jste se vyhnuli placení zbytečných bankovních poplatků, doporučuji platbu provádět vždy v místní měně a ne v Eurech. Potraviny seženete levně v obchodech podobných našemu Penny nebo Lidlu, na Islandu mají ve znaku růžové prasátko.

Kromě té poslední závady na Vespě musím pochválit i oba stroje, které po celou dobu fungovaly bez problémů. I na starším stroji můžete cestovat, jen je nutné mu dát trochu péče. Opravdu jen trochu, v součtu jsme se údržbě obou strojů věnovali tak 4 hodiny.

Pokud by jste chtěli vidět i krátké video, najdete ho na Fandových facebookových stránkách "A co cafe Praha?".

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE