Sám na cestě do Gruzie

Jak jsem zapomněl natankovat

Stalo se to krátce po tom, co jsem pozdě odpoledne překročil státní hranici Bulharska s Tureckem. Nejspíš kvůli vidině, že už budu dnes spát u moře těsně před Istanbulem, jsem při stavu počítadla 170 km minul benzínku s tím, že přeci nebudu stavět na každé, kterou potkám. To byla fatální chyba.

Celou cestu úzkostlivě počítám spotřebu a vychází mi, že bych měl být schopný na nádrž ujet 250 km. Takže se nebudu stresovat, mám ještě rezervu. A pak se stalo přesně to, co jsem celou cestu tušil, že musí někdy přijít. Prostě zákon pravděpodobnosti. Znáte to: „Nejsem debil, budu si dávat pozor.” Jenže jsem to buď blbě spočítal nebo motorka měla ten den větší apetit. Prostě najednou uprostřed dálnice přestala táhnout až motor úplně chcípnul.

První, co mě napadlo bylo: “Já jsem ale retard, to snad není možný”. Ale moc mi to nepomohlo. Dojel jsem na neutrál mimo most, zamkl motorku ke svodidlům, hodil na ni plachtu, vzal si výstražnou vestu a šel stopovat. Benzínka 10 km. Nikdo mě ovšem nezastavil, protože se mezitím setmělo. Postavil jsem si tedy na travnatém plácku vedle motorky u dálnice stan a šel spát. Zítra dostopuju pro palivo.

Ve dvě ráno mě probouzí siréna a majáky. Hodím na sebe kalhoty a nazuji si boty, beru doklady a skoro s rukama nad hlavou vylézám ze stanu. Dálniční hlídka. Už si fotí motorku, kontrolují SPZ a volají na mě ať jdu k nim. Už to vidím - průser, pokuta, snad mě nezastřelí. Bylo by smutné skončit tady.

Pán mi vysvětluje, že tady nemůžu zůstat, protože je to nebezpečné a jestli mám problém s motorkou. Říká, že mi benzín přivezou a že si mám zatím sbalit věci. Svítí mi telefonem a já v rekordně rychlém čase balím vše do pytle a nesu ke krajnici. To co mi normálně trvá hodinu, mám hotové za 15 minut. Mezitím se mě ptá, jak se jmenuju. Když už chci vytahovat doklady, vidím, že se mě snaží najít na facebooku. Doklady ho nezajímají, chce selfíčko se mnou. Za chvíli přifrčí kámoši od čerpací stanice s pětilitrovým kanystrem. 

Benzín mi sami přelijí a ještě mi otírají nádrž, abych jí neměl umazanou. Další zádrhel, nemám liry. Mám ale naštěstí 5 euro a 5 dolarů. S radostí je odevzdávám a týpek mi skoro ješťe děkuje, je to asi víc, než kolik to stálo. Se zájmem studují motorku a můj facebookový profil, ptají se mě jestli něco ještě nepotřebuji, děláme závěrečnou fotku a odjíždějí honit další kriminálníky. Takže problém vyřešen a já se přesouvám na 6 km vzdálené odpočivadlo, kde podruhé stavím stan a dospávám mezi kamioňáky.

Pohostinné a vlídné Turecko

Turecko je opravdu neuvěřitelná země. V mnoha ohledech mě fascinuje. Svojí historií, kulturou, velikostí, ale hlavně pohostinností a přátelským přístupem lidí. Především dvě poslední věci zažívám v posledních dnech intenzivně. Pořád přemyšlím čím to je, že je jsou zde lidé tak rozdílní od lidí u nás v Čechách. Samozřejmě mohu soudit jen povrchně. Jsem v Turecku terpve podruhé, v celkovém součtu tak 4 týdny a neumím turecky. Srovnávám tedy jen to, jak se ke mně chovají jako k cizinci, západnímu turistovi.

Nezáleží však na tom nejvíc, jak se chováme ke svým bližním? Každý den, který jsem zde strávil mě někdo pozval alespoň na čaj, není výjimkou ráno luxusní snídaně a ke konci dne večeře. Zde v tomto kempu v městečku Akcakoca, jsem si říkal: “Konečně mám trochu času napsat něco na blog.” Když v tom přišel Husajn s kámošem, ať si s nimi jdu dát čaj. Protáhlo se to do jedné do noci. Ráno jsem dostal obří snídani. Ostatně můžete se přesvědčit na fotkách. Je to jejich vírou, kulturní tradicí, spontánností a přátelskostí jejich povahy? Budu dál zjišťovat. Rozhodně je to pro mě velkou osobní inspirací.

Porucha aneb jak jsem dojel podruhé

Včera mi na kraji Düzce motorka vypověděla službu, prostě nechtěla jet dál. Uprostřed velké křižovatky plné aut. Byla to docela sranda, jak na mě všichni troubili a objížděli mě, když jsem ji tlačil ke krajnici. Příčinu jsem zjistil poměrně rychle - prasklé lanko spojky. Takže jsem nemohl řadit. Respektive mohl, ale bez spojky to jde docela blbě a převodovce se to většinou moc nelíbí.

První věc, kterou jsem se rozhodl udělat, bylo dát si ve vedlejším bistru kafe a rozmyslet další postup. Nejspíš proto, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci, než byla káva, objednal jsem si omylem snídani. Tak to bude dnes už druhá. Moc jsem protestovat nemohl. Navíc ten plný stůl jídla vypadal moc hezky a já jídlo nikdy neodmítám. Zhruba ve chvíli, kdy jsem se vypořádal s míchanými vajíčky s klobásou a pustil se do oliv a rajčat se sýrem, vidím přijíždět někoho na motorce.

Shánění servisu a cyklo lanka

Vybíhám se hned zeptat, kde je servis. Pán neumí ani slovo anglicky. Nic co by mě zaskočilo. Ukazuji rukama. Vymontovává lanko a pryžovou hadičku a že mám jet s ním. Trochu rychlý sled událostí, a co věci? Nechávám je všechny na motorce. Snad mi je Sezer, prodavač grilovaných kuřat pohlídá. Vyrážíme. Je neděle, všechny servisi zavřené, objeli jsme jich pět včetně několika cyklo obchodů. Nakonec jsme koupili cyklo lanko, k tomu nám pán v dílně vyrobil ve stylu “do it yourself” koncovku a jedeme zpět. Bez helmy s větrem ve vlasech, pohoda. Trvalo to asi tři hodiny. Nerozumíme si absolutně nic. Pán se překvapivě zručně pustil do opravy a za chvíli bylo hotovo.

Mezitím přispěchal na pomoc další pán. Vždycky žasnu odkud se ty lidi berou. Najednou je jich kolem nás asi pět. Motorka jezdí, je to velmi provizorní, ale funkční a nyní budu schopen dojet do několik kilometrů vzdáleného servisu Honda.

Na koleně za karton cigaret

Kupuji jako odměnu kartón cigaret, za což dostávám ode všech vynadáno se slovy, že je to moc. Prý bohatě stačí řici děkuji, možná jedna krabička. Prodavač mi to téměř odmítl prodat. Pan opravář/zachránce je ostatními důrazně pokárán a skoro zlynčován za to, že to chce přijmout. Ale jednou jsem něco řekl, tak jsem mu ten kartón koupil a on si ho bez okolků vzal. Ostatní na to, že jsem blázen a že nemám takhle utrácet. Velmi zajímavé. Nicméně jsem u nich stoupl v ceně a ten pán chudák asi trochu poklesl. Já to beru z našeho evropského pohledu. Pomohl mi a to zásadně, bez zištných úmyslů a strávil tím půl dne. Ale oni zde fungují prostě jinak.

V autorizovaném Honda servisu - zdarma i s obědem

Dnes v servisu Honda se z pana opraváře vyklubal majitel, který nejen že opravil a zkontroloval i to, co nemusel a nic za to nechtěl, ale ještě mi koupil oběd, dali jsme cigaretu a poseděli u čaje. Seznámil mě s celou rodinou, zachránil před výkladem Koránu a popřál šťastnou cestu. Docela hustý.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE