Lovci francouzských průsmyků aneb z pankáčů padavky

Savojské Alpy a dva Svatobernardské hraniční průsmyky

Silnice č. 21 k profláklému a hodně vychvalovanému průsmyku Colle di Gran San Bernardo (2473 m n. m.) je ze švýcarské strany celkem nůďo. Těšim se sem jak malej kluk, a tak jsem trochu zklamán. Proto odbočujem na motorkářsky náročnější průsmyk Champexpass (1470 m n. m.). Cesta se kroutí jak žížala na dešti, vede lesem a kvalita asfaltu připomíná české silnice. Stavíme u jezera Lac de Champex, kde se plaví spousta lodiček, serfů s kajtem a jinejch plavidel. Při tankování pramenité vody z pítka nás oslovuje česky mluvící chlapík. Tento starší pán sem jezdí za sestrou, co před lety emigrovala. Těšíme se na další setkání s našimi krajany, ale to ještě nevíme, že je to poslední Čecháček, kterého během naší francouzské cesty potkáme.

Serpentiny dolů mi znovu zvyšují tep, klikatá cesta lesem, kde není vidět do zatáčky, není zrovna med. V městečku Orsieres znovu najíždíme na hlavní silnici a vyjíždíme na Velký Svatobernardský průsmyk. „Jak je tu hned cítit ta Francie“, říkám si. Ale hraniční cedule mě vyvádí z omylu, jsme v Itálii. Chci ve stánku se suvenýry koupit dceři malýho plyšovýho Bernardýna, kterejch mají mraky.  Cena za nejmenšího hafana, kterej se vejde do dlaně přes 12 Éček.

Cesty dolů vedou dvě, buďto nezáživná cesta tunelem, nebo stará kupecká cesta s označením SS 27, kterou volíme my. Před námi se tyčí vrcholky Grajských Alp a krásné výhledy do údolí na Aostské pastviny a louky, střídá jedna zatáčka za druhou. Než se nadějeme, jsme v Aostě, a ztrácíme jeden druhého. Jarcova navigace má jinej názor na cestu než ta moje. Po dvaceti minutách zmatků a telefonátů, to Jarec otáčí u letiště na západ za mnou. Hlavně že máme takovou „moderní“ techniku, smějeme se.

Přestože jedeme proti sluníčku, vykukuje na nás mezi skalami zasněžený Mount Blanc, jedna z nej atrakcí švýcarsko-italských hranic. My odbočujeme k dalšímu průsmyku, a to Col du Petit Saint Bernard (2188 m n. m.) a konečně té vysněné Francii. Spousta lidí neví, že Svatobernardská sedla jsou dvě. Velké, na hranicích Švýcarska a Itálie. Malé rozděluje Itálii a Francii. Malý Svatobernardský průsmyk nás příjemně překvapuje levným benzínem, malým provozem a super rychlým sjezdem z jižní strany. Bodejť by ne, převýšení z průsmyku do městečka Séez je půl druhého kilometru. Odbočujeme vlevo a podél řeky Isére pokračujeme na Tignes a Val-d´Isére, jedno z nejznámějších francouzských zimních středisek, v roce 1992 proslaveném Olympyjskými hrami. Stavíme kousek před ním u jezera Lac de Chevril, kde se s foťákem v ruce marně snažím zachytit zapadající slunce.

Dauphinéské Alpy aneb Třítisícovky nadosah

Výjezd nahoru k Col de l´Iseran (2770 m n. m.) si vychutnáváme plnými doušky, vrcholky hor krvavě zbarvené od západu slunce, nekončící zatáčková mánie a stoupání jako prase. Nahoře je zima, že se mi mlží i čočka foťáku. Ale má to výhodu, jsme tu jen my dva. Všichni se sem šplhají o něco dřív než takhle večer. Fotím pár fotek s místní kaplí a honem pryč, respektive níž, do tepla. Dnešní plán projetí průsmyku Col du Mount-Cenis (2083 m n. m.) a přespat kousek pod ním v jeskyni v Pas du Paradis z časových důvodů vzdáváme a hledáme plácek na spaní cestou. Sešup jižní strany Iseranu ve mně vzbouzí určitou nejistotu. Možná je to pokročilou hodinou, možná únavou, možná zimou..., nevim. Ale Járovi se jede zřejmě dobře, když mi hned v první zatáčce ujel. S každou zatáčkou je tepleji, a já si můžu hlavu vykroutit u každé polní cesty, která by mohla nabídnout plácek na spaní. Víme, že v devět večer už je tma, takže máme necelou hodinku, abychom to někde zapíchli. A to se nám daří po půl hodince krutihlavu, na super plácku u horského potůčku. Nejistě váhám, jestli tu nejsme moc na očích, ale parta trampů s GAZíkama nocující kousek za námi, mi dodává odvahy i k rozdělání ohně. Proč? Protože je tu fakt kosa! Dnes přišel čas na vybalení stanu a na nejlepší rum, jakej vezeme.

Najeto dnes: 410 km, celkem 1313 km

Ubytování: na divoko, pod ledovcem Charbonnel, GPS: 45.327510, 7.009199

 

Den 4., Pondělí 21. 10. 2017

Otvírám oči klasicky v šest, ale zima a pára jdoucí od huby, ve mn+ě vzbouzí strach vylézt ze spacáku. Dneska to s močením nebude tak růžový, když spíme ve stanu. Hodinu se ještě choulím ve spacáku a bavím se nad Járou, spícím v motohadrech ve spacáku, zahrabán snad všemi věcmi, co má. Zmrzlá sedla motorek, bílá tráva kolem a ledovec Charbonnel za zády, to vše vysvětlují. Ani voda na kafe se dnes ne a ne uvařit. S balením dnes nespěcháme a čekáme na první paprsky sluníčka krčícího se za italským masivem Ciamarella.

 

Startujeme na půl desítku, loučíme se se „sousedy“ a vyrážíme přes biatlonovou vesničku Bessans, kolem odbočky na plánovaný Monte Cenis. K snídani si dopřáváme průsmyk Col de la Madeleine (1746 m n. m.) a opouštíme Národní park Vanoise. Dál po silnici D 1006 míříme k jedné z tzv. Balcony roads. Tento přesun netřeba popisovat, další kousek francouzského zatáčkového ráje. „Balkónovou cestu“ Lacets de Montvernier jsem viděl v televizi v rámci Tour de France, a hned jsem věděl, že se sem musím podívat. Sedmnáct lacets, tedy vlásenek, či tkaniček do bot, vzdoruje převýšením 250 m na pouhých dvou kilometrech. K tomu vostrý stoupání a úzká silnička plná utažených vraceček. Autem bych to teda jet nechtěl.

Cestou necestou se suchou nádrží

Vydejcháváme to v průsmyku Col du Chaussy (1533 m n. m.) a smějem se, že už nic náročnějšího bejt nemůže. Může! Varovaní TomToma, že cílový bod je na nezpevněné trase nebylo jen tak. Po pár kilometrech se silnička zužuje a pomalu ale jistě se ztrácí asfalt. Hned jsem si vzpomněl na zážitek ze Slovinska, kde jsem minul ceduli s nápisem „Konec asfalta“. Slovinci si na rozdíl od frantíků dali aspoň tu práci s označením. No co, dáme si kousek offroadu. Jak rychle zmizel asfalt, tak rychle přibejvaj větší a větší kameny. A já se v duchu děsím, co budem dělat, až tady prorazíme pneu. Do toho mi Jarec hlásí, že mu dochází benzín. Pohled z vršků sjezdovek do údolí na lyžařské středisko Saint-François-Longchamp mě naplňuje blahem a s offroad vložkou si nelámu hlavu. Po návratu na asfalt se jen smějem do interkomů a míjíme ceduli průsmyku Col de la Madeleine (2000 m n. m.). Dnes už druhé sedlo se stejným názvem? Nemám halušky, je to tak.  Stavíme v „Madlence“ a sosáme sluníčko a kocháme se výhledy. V tý alpský euforii zapomínám, že máme otočit motorky zpět, a jedem špatným směrem, což mi dochází až v půlce kopce. Jára se suchou nádrží z toho zrovna nejásá.

Já: „Nahoru to je kousek a dolů už to pojede samo, Járo“.

Jarec: „Mlč! Jestli mi dojde šťáva, potáhneš mě jako můj osobní mezek.“

 

 

Vychutnáváme si „Madlenku“ ještě jednou, i z druhý strany. Sjezd jižní strany tohoto průsmyku je zatím to nejlepší, co jsem kdy jel, co se týče motorkaření! Skvělej povrch silnice, která se kroutí jak had na piku a nekonečno zatáček, do kterejch je krásně vidět. I Jarda zapomněl, že jede na výpary.

Po krátké tankovací pauze v údolí najíždíme na silnici Route des Cotes, která mi taky zůstala zarytá v hlavě. Už se vlastně ztrácím v tom, kterej průsmyk je lepší. Tady je to prostě jeden velkej ráj! Přijíždíme do průsmyku Col du Glandon (1924 m n. m.), kde stavíme krátce, páč na dohled nás čeká další, Col de la Croix de Fer (2067 m n. m.). Fotíme, kocháme se, nasáváme atmosféru. Kdo nejezdí do Alp, nepochopí. Kdo jezdí, zná.

 

Cesta dolů na jihozápad prolíná lyžařské středisko Les Sybeles, kam jezdí československá partička Big Snow Jam. Až do údolí je na co koukat a než se nadějeme, jsme dole. Míříme zpět na západ a shodujeme se, že tohle „kolečko“ čtyř průsmyků s balkónovou šněrovačkou stálo za ty tři hoďky zajížďky. Svižnou cestovní rychlost nám přerušuje uzavírka, kde nás po krátké navigační hysterii, dělník v oranžovém posílá na dálnici. No co, kousek to přežijeme. U mýtné brány se rozčiluju, že platit nebudu, když jsme nemohli jinudy. Žena za pultem jen mávne rukou, ať jedeme dál, paráda.

V údolí se dlouho nezdržujeme a stoupáme ze severu profláklej průsmyk Col du Télégraphe (1566 m n. m.), kde stavíme na pozdní oběd. Hlady skoro šilháme a tak se těšíme na ňákou mňamku. Číšník, barman a nejspíš i kuchař v jednom už má v nabídce pouze zapečenou bagetu se šunkou a sýrem za 6 E, proč ne. Ze zapečené bagety se vyklubal toustovej chleba s plátkem šunky a trochou nastrouhanýho sýra typu Eidam třicítka, zapečenej v salamandru. Haha, prej francouzská gastronomie. Spíš takový německý gastroporno typu Osamnělá důchodkyně a Helmut - čistič bazénů. Ale je tu krásně.

Ochutnávka Route des Grandes Alpes a Kottických Alp

S plnými břichy pokračujeme dál Národním parkem Ecrins, kolem zimního střediska Valmeinier, a po pár svižnějších zatáčkách zdoláváme asi nejznámější francouzský průsmyk Col du Galibier (2642 m n. m.). Pobíhám tu s foťákem jako šílenec a snažím se urvat co nejvíc snímků. Z průsmyku je krásně vidět na nejvyšší horu celého pohoří, jedinou čtyřtisícovku – Barre de Ecrins.

 

Když jsme kocháním nabažení, startujeme a řítíme se dolů na jih. Cesta je svižná, jen s několika zatáčkami, ale o to větším převýšením. Než se nadějeme, míjíme průsmyk Col du Lautaret (2058 m n. m.), kde se vydáváme vyhledávanou silnicí Route Des Grandes Alpes údolím pod lyžařským střediskem Serre Sevalier Vallee, k Brianconu, nejvýše položenému městu v Evropě. Byli jsme zde s Járou před pár lety na lyžovačce, tak se tu nezdržujeme. Ale určitě stojí za zmínku staré město s pevností a stovky metrů dlouhými hradbami kolem, které brání myslím, že dvanáct děl, chráněné organizací UNESCO. Plán nakoupit v místním hypermarketu mi Jára vymlouvá, že se v tom vedru nechce pařit mezi tolika lidmi, a nakoupíme někde cestou.

Kousek za Brianconem řežeme další zatáčky vedoucí k průsmyku Col d´Izoard (2360 m n. m.). Cesta nahoru ze severní strany je super motorkářskej zážitek, ale jižní sešup, to je taková malá motoextáze! Kolem to vypadá jak na Měsíci, a hlavně nikde nikdo. Ty francouzský Alpy mají v tomhle fakt navrch. Poměrně úzká silnička se spoustou malých zatáček, zakousnutá do hřebenů hor nás vede stále dolu k lyžařskému středisku Risoul-Vars, kde musíme vymyslet, kam dnes složíme hlavy. Máme taky poslední možnost něco nakoupit, jelikož civilizaci už dnes nepotkáme. Nemáme ani kapku vody a nikde žádnej otevřenej obchod, fakt super. Že já tě Járo poslouchal. Svůj vroubek si záhy žehlí pohotovým nákupem v restauraci. Kupuje dvě PETky - tři točená piva, tři půlitry točené kohoutkovky, dohromady za 18 Eur. No co, pitnej režim muší bejt. Chvilku tady váháme nad kempem, ale když ty vrcholky hor nasvícené zapadajícím sluncem jsou tak kouzelné, že musíme jet ještě alespoň kousek.

 

Na silnici jsme úplně sami, bodejť by ne, když už je dávno po večerníčku. S plným plynem jedem na krev, že brousíme stupačky, a když na nás vykoukne za poslední „kurvou“ cedule s nápisem Col de Vars (2109 m n. m.), začíná se stmívat. Cesta dolů bude opět výživná. Na pohodu, kocháme se pomalu se rozsvěcejícími světýlky vesniček pod kopcem a koukáme po plácku na spaní. Mám jeden vytipovanej z google map, kousek před Jausiers, ke kterému nakonec dorážíme za tmy. Jsou tu stolky s lavičkami, u divoké říčky a nikde žádnej zákaz, krom rozdělávání ohně. Troufale parkujeme motorky až u stolku, kterej dneska patří jen nám. Další skvělej a náročnej den řádně splachujeme třtinovým destilátem, když do noci debatujeme nad mapou o tom, co nás zítra čeká.

Najeto dnes 380 km, celkem 1694 km

Ubytování: na divoko, soutěska Pas de Grégoire, Jausiers. GPS: 44.433576, 6.742206

 

5. den, Úterý 22. 8. 2017

Nejvyšší bod naší výpravy, v ráji!

Z rumovýho snu mě probouzí kroky zvědavce, kterej šmejdí kolem našeho noclehu. Na zloděje nevypadal, asi ho k nám přivedla pouze zvědavost. Tahám Járu ze spacáku a „už“ v devět startujeme a jedeme nakoupit zásoby do blízké vesničky Jausiers. „Tady bych chtěl bydlet“, říkám si. Ty nejzajímavější průsmyky, co by kamenem dohodil. Dále vyrážíme k nejvyššímu cíli naší cesty, Col de la Bonette (2715 m n. m.) a silnice kolem vrcholku hory Cime de la Bonette, která je 2802 m n. m. Celou dobu jsem myslel, že samotnej průsmyk je až tam, přitom je o něco níž.

Cesta nahoru pozvolna přidává na obrátkách, zprvu vlažnej čajíček, ale už po pár stech metrů to začíná bejt dost výživný! Nevim co dřív, jestli koukat po krásách okolní „měsíční krajiny“, vojenských bunkrech a pevnostech, nebo tahat za plyn jak kravku za vemeno. Projíždíme průsmykem Col de Restefond (2680 m n. m.), kde se z mlhy probouzí stany a karavany. Mají náš obdiv, spát v týhle nadmořský vejšce.

Jarec: „Čum na ty hovada, bych tady v noci zmrznul, pyčo“.

Já: „Myslim že nemaj spacák z Glóbusu, jako ty, vole.“

Tu a tam mě sice ňáká vyhlídka donutí k zastávce na focení, ale víc si užíváme jízdy. Vojenskou pevnost Caserne de Restefond si ale vyfotit musím. Dva cestovní Bavoráci se s námi chvíli snaží závodit, tak je při fotopauze pouštíme, ale vzápětí zase dojíždíme. Takhle se to několikrát opakuje, až nahoře měníme vzájemně úsměvný pozdravy. Je nás tu jen pár, tak necháváme motorky nabalené u silnice vedle cedule s názvem průsmyku, a šlapeme dalších 60 metrů převýšení pěšky, na vrchol Cime de la Bonette (2860 m n. m.).

Tady se zastavil čas a připadám si jak pán světa. Už jsem několikrát psal, že je to jak v ráji, ale to jsem ještě nevěděl, co nás čeká. V ráji jsme teprve teď! Bonette je nejúžasnější místo, kde jsem zatím na motorce byl! Kdo tu nebyl, určitě prohloupil. Kam se na něj hrabou profláknutý Stelvio a Grossglockner, o Červenohorskym sedle a Dubé nemluvě. Rajskej vzduch vychutnáváme skoro hodinu a vůbec se nám odsud nechce. Při návratu k motorkám nás překvapuje, kolik lidí se zde během naší kochačky sjelo.  Potkáváme už podruhé enduráka, s kterým jsme se zakecali v průsmyku Chaussy, asi má stejnej plán trasy. Snad není takovej pijan, jako my.

 

Jedeme jihovýchodním sešupem dolů, průsmykem Col des Fourches (2261 m n. m.), kousek pod Bonettem, kde projíždíme bývalou vojenskou vesnicí Camp Forks, která čítá 26 kamenných budov. Škoda, že je tu zákaz nocování, při svitu měsíce, u táboráku by tu bylo magicky krásně. Svahy kolem jsou poseté dalšími vojenskými bunkry a zarostlými zákopy. Dále silnice prudce klesá a čím jsme níž, ubývá zatáček. Než se nadějeme, jsme v Isole, kudy se budeme za pár dní vracet z Francie. Silnice z Isoly na jih je široká a my nabíráme mnohem rychlejší tempo. Kolínkáři by se tady vyřádili!

Provensálské Alpy a NP Mercantour

Před vesničkou Saint-Sauveur-sur-Tinée, která bude ještě v cestopisu figurovat, odbočujeme na můstek přes řeku Tinée, z rychlý silnice, na záplatovanou ouzkou šílenost bez svodidel. Cesta ze západní strany má rychlé stoupání, je plná malých zatáček a tunýlků, a řadí se taky mezi tzv. Balcony Roads. Asfaltový povrch místy střídají kočičí hlavy nebo beton, a tak je vhodná spíše pro cestovní stroje. Dobrá zpráva je, že silničáři už pracují na povrchu novém. Ta blbá je, že kde není částečná uzavírka se semaforem, tam je nový asfalt posetý štěrkem. Takže zas stažený půlky jak vězeň ve sprše, když mu upadne mejdlo.

Soutěska se otevírá a pohled na městečko Roubion, zakousnuté ve skalním masivu mě fascinuje. Jak ta obydlí stavěli? Než se nadějeme, jsme nahoře. Col de la Couilole (1678 m n. m.) nenabízí při zastávce nic, než jednu restauraci, kterou nám znechucuje servírka vyhánějíc nás z fleku před ní. Zřejmě tady neposlušné motorkáře nestrpí. Ješitně nasedáme na motorky a jedeme dál. 

Já: „Co chtěla ta uječená ženská? Ať jdeme do prdele?“

Jarec: „Né, řikala něco, ať si dáme ty motorky na parkoviště.“

Já: „Vždyť to řikám, ať jdeme do prdele.“

Jarec: „Pussy! Jedem jinam.“

Zatáčkovitá cesta dolů vede lesem a je užší a užší. Chvíli dostávám strach, kam nás zase dovede. Přivedla nás k lyžařskému středisku Beuil les launes, které je v rozkvětu i v létě. Spousty cyklistů, motorkářů a samá „šlapička“ a „paragán“. V horském městečku Valberg nestavíme, což mě pozdeji docela mrzí. Fotograf by se tu s padákovými kompozicemi vyřádil. Hned za ski resortem se začíná silnice znovu kroutit a před námi se rozprostírají dechberoucí výhledy. Kochačku nám kazí bílý pickup, kterej se nám lepí na zadek. Nejdřív se smějem, že je to jak honička v akčním filmu. Později, když na nás začne najíždět a vybočovat do protisměru, nás smích přechází. Vynervovanej Jarec ho pouští před sebe, já chvíli odolávám a přidávám plyn. Jeho řidič to buď nemá v hlavě v pořádku, nebo to tu dobře zná a má rád adrenalin. Když už mi nárazníkem téměř brousí zadní pneu, vzdávám se a nechávám ho předjet. Zbytek sešupu do údolí k řece Var už jedeme za ním, v koloně aut. Na křižovatce mám chuť slézt z motky a jít si to s ním vyřídit. Ale podle ksichtu, oblečení a bouráku, si nejsem jistej, jestli na mě nevytáhne upilovanou brokovnici nebo mačetu. 

Dál podél řeky jedeme k dalšímu průsmyku Col de la Cayolle (2326 m n. m.). Nevim jestli je to tím, že už jedeme několik dní nebo už je dost hodin, ale výjezd tohoto sedla mi přijde nejdelší a nejnáročnější ze všech. Jára mi to potvrzuje, a jede zabrat místo v hospůdce mezi rozsedlinami, než udělám pár fotek. V trávě všude kolem se povalují funící cyklisti, kteří zrovna orgasmicky vydejchávaj vejšlap k vrcholu. Nezávidim ale obdivuju. Zajímavá hospoda, mají jen zahrádku a při vstupu dovnitř vlezete rovnou do kuchyně. Ale jídlo super. Tady je vlastně všechno super!

 

 

Nekončící zatáčková mánie pokračuje i při sjezdu severní strany tohoto kopce. Vracíme se na sever, do Barcelonnette ležící kousek od Jausiers, odkud jsme ráno vyjeli. Takový kolečko. Tankujeme a stáčíme to zpět na jih k průsmyku Col d´ Allos (2250 m n. m.). Cesta nahoru je tak trochu krkolomná, asi kozí stezka. Projíždíme stejnojmenným lyžařským střediskem, kde si můžu hlavu vykroutit. Moc pěkný. Dolů to jede jako po másle, než by řekl švec, jsme zase v nížině. Atmosféra toho francouzského venkova mě baví. Člověk by tu se stéblem trávy v koutku pusy mohl sedět na mezi a jen tak čučet na pohodovej život tady.

 

Čím jedeme jižněji, tím víc je cítit ten středozemní vzduch, jako u moře. Ba ne, to se jen blížíme k vodní nádrži Lac de Castillon, ve který Járovi od rána slibuju koupačku. Cestou podél vody vyhlížíme plácky na koupání. Občas zahlédneme písečnou plážičku, ale vždy je nadupaná lidmi. Jedeme radši vomrknout přehradu, ale z koupačky asi nic nebude. Kdo ví, co v takový hloubce žije. 

Kolem Verdonského kaňonu k jezeru Svatého kříže

Cesta podél vody je široká a samá zatáčka, tak akorát na kolínko. Jsme téměř v cíli, další z tzv. Balcony Roads, Grand Canyon du Verdon je, co by kamenem dohodil. V městečku Castellane se rozmejšlíme, zda jet kratší cestou, severní stranou kaňonu Verdon, nebo delší, jižní. Vyhrává ta delší. Nekonečně kroutící se silničkou mezi zakrslými borovicemi přijíždíme k známému obloukovému mostu Pont de Chauliére, vedoucí přes Canyon de l´Artuby. Tady se skáče Bungee Jumping, což musí bejt fakt mazec. Bohužel jsme tu dost pozdě, tak máme smolíka.

Silnička se kroutí podél kaňonu Verdon, jen na chvíli se vzdaluje od něj, nahoru, dolu, mezi borovicemi. V zápětí se vrací na úpatí kaňonu a skrze tunýlky nebo z balkónových vyhlídek skýtá pohádkové výhledy. Každé možné místo k zastavení je obseté turisty s mobily a foťáky. Nejsympatičtější mi je dvojice sedící na zídce nad kaňonem, s piknikovým košem a se sklenkou vína v ruce. Fotku odmítli. Při sjezdu serpentýn k jezeru se nám naskytl romantický pohled na zámek Château d'Aiguines. Jehož vížky zdobí různobarevné tašky, které v odlescích zapadajícího slunce působí pohádkově, až kýčovitě. V osm večer dorážíme do cíle, k mostu Pont du Galetas – Gorges du Verdon, kde ústí řeka Verdon do jezera Lac de Sainte-Croix. Předem vytipované plácky na spaní nám nesedí a jelikož zde chceme strávit dva dny, bereme kemp Camping de Galetas, téměř na pláži.

 

Po tmě nacházím skvělej flek pod stromy u plotu, zatímco Jarec se dopuje nikotinem a koketuje s recepční. Po nutné hygieně a zbudování noclehu, jdeme ochutnat něco na zub do restaurace u silnice pod kempem. Hostinskej z nás asi moc radost nemá, když je 22 hodin. Ale pizzu a pár piv jsme ještě usmlouvali. Dokonce i panáčka nalil. Připadáme si tak nějak nezvykle po tolika dnech panku, najednou mezi lidmi. Zbytek večera se s lahvinkou kapitána bavíme u stanu svícením na zadky nahatých holek čůrajících u plotu. Do peřin nás před čtvrtou ranní zahání sousedka z vedlejšího stanu.

Najeto dnes 372 km, celkem 2066km

Ubytování Camping de Galetas, 17 Euro/2 lidi, 2 moto, stan. GPS: 43.796289, 6.243157

 

6. den, Středa 23. 8. 2017

Záchodové drama

Dneska máme DAY OFF. Ne OFF jako Offroad, ani ne jako OFF, že by jsme se zlili do němoty, ale OFF, jakože si budem válet šunky a trochu odpočinem od řídítek. Pizza byla včera skvělá, ale ráno mě vytáhla ze spacáku dřív, než bych chtěl. Ten náš flek zas tak suprovej není, když nebližší záchod je víc než půl kiláku pěšky. O frontě minimálně deseti lidí na dvě záchodové mísy nemluvě. Kolem jdou zrovna kočky v bikinách a já s hajzlákem v ruce stojím v zástupu na vysvobození. Sakra, dávám nohy do kříže, snažím se zachovat kamennou tvář a hodit na ně aspoň malej úsměv. Místo toho bych radši hodil bobek. Holky si stouply do fronty vedle mě a chtějí se bavit? Né, kdykoliv jindy by mi to udělalo radost, ale teď s orosenym čelem mizím pryč, hledat další kadibudky. Na druhý straně kempu nacházím další dvě mísy, a bez front. Cestou zpět ke stanu  se škodolibě usmívám, jak pošlu na tenhle kilometr vzdálenej hajzlík Jarce.

Jarec: „Tak kousek jo, ty parchante?!“

Já: „Aby ses neposral. A to doslova. Hehe."

Jarec: „Klídek, mam na sobě tvoje trenky, viď.“

Do chřtánu kaňonu, šlapadlem jak na autodromu

Po snídani vykračujeme na pláž, půjčit šlapadlo a jako všichni tady, zajet na čumendu proti proudu řeky do kaňonu. Přišli jsme včas, protože fronta je větší a větší (cca 30-50 lidí, podle času odjezdu), my jsme to chytli naštěstí jako sedmí. Protivná madam, kterou Jarec nenápadně předběhnul, nás propichuje pohledem, tak jí radši pouštíme před sebe. Šlapadel je tu jen pět, tak musíme čekat.  Moderátor a kouč čekajících vyvolává do amplionu: „Le Džarosláv, haló Džarosláv“. Jo! Máme plavidlo, jdem do toho. Super zážitek, doporučuju všema deseti. Jen těch lidí by zde mohlo bejt krapet míň.

Čím hlouběji zkoumáme kaňon, tím dalších plavidel přibývá. Šlapadla, kajaky, kánoje, motorový loďky, serfy, dokonce i nafukovací lehátka potkáváme. Ty lidi jsou fakt magoři. Bojim se tady víc jak nasranejch mamin v Lidlu, po vydání nový kolekce dětskýho oblečení. Bouraj do sebe a ještě si nadávaj. Nervákům a psychopatům tenhle vejlet nedoporučuju. Cestou zpět skáčem do řeky a zjišťujem, že je tu fakt hloubka. Na plážích sice písek, ale stoupání z vody prudký tak, že při vylejzání ven vypadám jak s dvojkou pod kůží. Hodinka šlapání nás vyšla na 20 Eur.

 

Relaxování a válení se není pro nás. Oblékáme kombošky, startujeme a jedeme na otočku do Saint Tropez! Ale popořadě... Jen co za mnou zaklapla závora v kempu, tahám za plyn a s úsměvem kluka, kterému prodali jeho první Playboy, klopím první zatáčky. Jako paní Mc Alisterová ve filmu Sám doma si v pořád říkám: „Nezapomněl jsem na něco?“ Jó, na Járu! Kde zase je? My jsme fakt jelita! Už máme v hledání trénink, úspěšně se shledáváme na další čerpačce.

Levandulovou krajinou za četníkem Kryšotem

Pokračujem dál po rozpáleném asfaltovém hadovi kroutícím se mezi skalami a zakrslými borovicemi. Užíváme francouzskej venkov naživo. Vesničky, farmy, opuštěné zříceniny, žádnej turismus! A levandule. Tuhle modře kvetoucí rostlinkou je tu cítit všude. Čekal jsem nezáživnej přesun, ale opak je pravdou. S rostoucí civilizací přibývá provozu a tahle "romantika" mizí. Od města Sainte Maxime, kde se setkáváme po několika dnech s civilizací, se kodrcáme v koloně podél pobřeží. Inspirujeme se místní omladinou na skútrech a jedeme uprostřed silnice mezi dvojitou čarou. Občas přes retardér, tu a tam přes obrubník, ale lepší než se uvařit mezi stojícími auty. Četl jsem o tomhle Azurovém pekle v cestopisech a musím souhlasit.

 

Po půlhodině akrobacie mezi jízdními pruhy přijíždím k četnické stanici Gendarmerie Nacionale, známé z četnických filmů. Kde je zase ten Jarec? Zvoní mi telefon a už se fakt směju. Jemu tolik do smíchu není, tak mu dělám navigátora. Krátce na to se setkáváme. Četnická stanice fajn, ale co tady? Můžeš si za pár Éček prohlídnout fízlárnu zevnitř, ale fronta na lístky nás odrazuje. Můžeš si udělat fotku s dvojníkem Kryšota, kterejch tu je v sezóně hned několik. Dokonce ve stánku prodávají lahvinky provensálského vína s Kryšotem na vinětě. Celkem úlet. Jen škoda že neprodávaj ňákou samolepku s jeho ksichtem, bych jí lípnul na kufr. Víc zážitků než lidí, to pro nás není. Chtěl jsem zajet k majáku na pár fotek, ale jednosměrky a přeplněné ulice nás tam prostě nepustily. Jedem se koupat.

 

Motorky necháváme na parkáči u silnice, a štrádujem pěšo na pláž, na půli cesty k Sainte Maxime. GPS: 43.290786, 6.609506. Vyvalujíc špeky na rozpáleném písku, relaxujeme a zaslouženě odpočíváme. Ve slané vodě "desinfikujeme" naše zapařená těla. Po hodince budím Járu, že bychom mohli vyrazit, ať zase nejedeme za tmy. Člověku se najednou nechce. Ale stan a věci máme v kempu u Verdonu, takže musíme. 

Na několik dní zase opustíme civilizaci, tak ve Špáru nakupujem zásoby a pár suvenýrů domů. Už teď vim, že ty smradlavý sejry po třech dnech v kufrech budou fakt vonět. Cestu zpět na sever trochu obměňujeme, ale v zásadě je stejná jako na jih. Při sjezdu serpentin ve vesnicích nad kempem slintáme hlady nad vůněmi z restaurací. Do kempu dorážíme klasicky za tmy.

Rychlá sprcha, hodit se do gala a jdeme na véču do restaurace, kterou jsme očíhli včera. Úspěch, dnes o hodinu dříve. Hostinskej nás vítá jak kamarády ze starý školy a jeho manželka se nám věnuje zbytek večera. Myslím tim obsluhu v restauraci, žádný prasárny. Vedle ke stolu si přisedly dvě černošky, nejspíš z Afriky. Prohazujem úsměvy a pozdravy, prohazujem pár slov, a než se nadějem, holky sedí u nás. Jsou z Německa. My to chápem tak, že v Německu žijí a pracují, tak se ptáme odkud pochází. Z Německa. To mi hlava nebere... černý Němky. Vyprávíme (teda spíš Jára vypráví, moje angličtina je na úrovni základní školy), jak jsme zdolali průsmyky ve Švajcu, Itálii a Francii a holkám padá čelist. Až po čase je vyvádíme z omylu, že nejedeme na kole, ale na motorkách. Ach to slovo Bike. Hlavně že Jára má mikinu Suzuki a já na triku motorkáře přes celej hrudník. Z holek se záhy vyklubaly socky, co chtěly zaplatit jídlo a pití. No bylo nám divný, že pijou malý pivo na půl a jedí rozpečenou bagetu s kečupem. Na nic jsme je sobecky nepozvali, ale gentleman Jarec dal alespoň napít svého piva. Zbavit se jich trvalo o trochu dýl, ale do kempu jsme šli sami. Snad nebudu doma o hladu, až si to žena přečte.

Najeto dnes: 196 km, najeto celkem: 2262 km

Ubytování: Camping de Galetas, 17 Euro/2 lidi, 2 moto, stan. GPS: 43.796289, 6.243157

 

7. den, Čtvrtek 24. 8. 2017

Zpátky na sever

Balíme a po zaplacení opouštíme kemp a Verdonský národní park vůbec. Míříme na západ a vychutnáváme si severní část kaňonu, která je zajímavější než jižní. Projíždíme nízko položeným průsmykem Col d´Ayen (1031 m n. m.), kde se dnes sjíždí cyklisti snad z celé Francie. Stavíme u první čerpačky dolejt nádrže. Před námi postává mladý páreček u auta s hadicí v ruce. Zkouší několikrát hadici strčit do nádrže, a nic. Vedle nás stojí cisterna a kolem ní pobíhají dva staříci. Tak co, počkáme, asi doplňují nádrže. Jeden ze staříků nás přišel s úsměvem pozdravit, než mu úsměv zkazil páreček před námi. Vztekle odstrčil vykulenou slečnu od stojanu a hadici vrazil do hrdla nádrže, zamáchal rukama a něčim je zprudil. Škoda že jsme jim nerozumněli, i tak to byla dobrá groteska. Až při tankování mi došlo o co šlo. Hadice po sejmutí ze stojanu měla několika vteřinovou odmlku, než sepla čerpadlo a začlo makat.

 

Dál nás klikatá silnice vede podél řeky Verdon, zpět kolem jezera Lac de Castillon, kde v Saint Julien odbočujeme vpravo na Route de Grenoble. Šplháme se do dalšího průsmyku Col de Toutes Aures (1124 m n. m.), což nám přijde jako malej zatáčkovitej přejezd kopce, po tom, co máme za sebou. Pokračujeme na Entrevaux, podél řeky Var, kde jsme jeli cestou do průsmyku Cayolle před pár dny. Úmyslně si prodlužujeme cestu o půl hodinky a znovu projíždíme průsmyk Col de la Couilole (1678 m n. m.) jinou cestou. Výjezd nahoru jižní stranou je motorkářsky mnohem zábavnější, pln zatáček, tunýlků, o kvalitním asfaltu nemluvě. Připadám si jak na Marsu. Všude kolem do červena zbarvené skály, ostře vyřezané tesáky a prostředí jak z natáčení Flashe Gordona.

Lepí se na nás černý dvoustopý BMW, tak se necháváme předjet. Mladej frajírek - závodník nás začne vybržďovat, což probudilo mejch stopadesát kobylek. Obávám se, že jsme hošanovi pokazili den a jeho motoristický ego utrpělo újmu. Dolů jedeme v zástupu několika aut, takže je čas na kochačku a musím říct, že tato tzv. Balcony road stojí nejen za projetí, ale i za vidění. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE