Lovci francouzských průsmyků aneb z pankáčů padavky

Z pankáčů padavky

A je tu zmiňovaná vesnička Saint-Sauveur- sur-Tinée, kam jsme přijeli za občerstvením. Dvě restaurace v obci zavřené. Parkujeme u krámku s nápisem BAR , TABAC, SNACK, RESTAURANT, před kterým bylo pár stolečků a lidé popíjící kávu. To přesně potřebujeme, pít kafíčko a koukat při tom na kolemjedoucí motorky. Uvnitř to vypadá jak u našich čangejšů, prostě krámek se vším.

Po zasloužené pauze vyrážíme na sever, k Isole a dalšímu průsmyku. Po ujetí stovky metrů na mě padají první kapky deště, dívám se do dáli, kde se honí blesky, a říkám si, do čeho to zase jedeme. Chvilka nepozornosti si vybírá svou daň! Periferně silnice vede rovně, ale rovně je odbočka na vedlejší. Hlavní, po které jedeme se stáčí ostře vpravo za barák v zatáčce, což já registruju pozdě a panicky brzdím. Nepomohla ani motoškola Pepy Sršně. Metrovej smyk předním kolem, motorka jede po pravém boku do protisměru, a já za ní. Kdyby v protisměru nejelo auto, asi by to byla sranda, ale takhle jsem si v tom momentě stihl v duchu říct jen: „Do prdele!“ To není jak ve filmu, kde se ti při nehodě promítne celej život, nene, jen ty dvě slova jsem stihl. Jediný, co jsem si plně uvědomoval, že nesmím narazit hlavou, tak jsem si jí rukou kryl. Bum, ozvala se Járovi do interkomu rána. Když projel zatáčku, a viděl co se stalo, napadly ho stejný dvě slova.

S vyděšným výrazem posbíral nejdřív mě, pak motorku, pak spoustu věcí kolem a odstavil ke kraji.

Jarec: „Kámo, jsi v pohodě?“

Já: „Co já, ale podívej na mojí Yarušku, zaparkovanou v tom autě!“

Jarec: „ Ty vole čum, ta jeho kára má teď o stopadesát koní víc. Hehe..“

Já: „ Dík nó, mě zbyl jen jeden osel, super.“

Hlavou se mi honí spousta věcí: Co teď? Jsem celej? Co mě všechno bolí? Co s tou rozsekanou motorkou? Kdo pro mě přijede? Zrovna kolem jede sanita, tak na mě hned vyběhl záchranář. Snědej chlapík (škoda že né baba) mě prohlídl, posvítil mi do očí, a nevěřil, že mi nic není. Bolavý rameno jsem zatajil, bolest prstů pravý nohy taky, jinak jsem celej. Důchodci z protijedoucího auta zavolali cajty, ti mě celkem pobavili, když přišli pěšky. Že prej to maj kousek. Si nás tak prohlídli, a hned jsme oba s Jarcem dejchali. Alkohol test negativní. Okoukli motorku, a ptají se, jestli je motorka ready a odjedu na ní. Nastartovat jde, jen nejde pořádně otočit řídítky. Odpovídám kladně, nebudu s nima tady přece řešit odtah.

Já lajdák s sebou nevozím Záznam o nehodě, a tak vyplňujeme ten důchodcův. Ve francouzštině! Ani jeden z osádky jejich auta nemluví anglicky, takže je to opravdu výživný. Několik škrtanců a přepisovaček a po snad hodině dáváme papíry dohromady a loučíme se. Ti frantíci jsou strašně pohodoví. Nejen lidi kolem nehody, i saniťák (pokud to nebyl gay), cajti taky super, a nejvíc v pohodě byli ti poškození důchodci. Já se jen pořád dokola omlouval, že jsem jim zkazil čtvrteční výlet.

Po rozloučení a přání šťastnýho zbytku cesty, vymejšlíme co dál. Jára navrhuje zůstat tady ve vesnici a pokračovat ráno. Já se bojim, jak se mi rozleží bolavý rameno a noha, a jsem pro pokračování podle plánu. Minimálně do Itálie, a tam se uvidí, co dál. Co taky tady v tý prdeli? Všechno zavřený a kdo ví, kde by nás (a jestli vůbec) ubytovali. A sedět zbytek dne v tom zaplivanym snack baru fakt nechci. Pouštíme se do o(ú)prav.

Nejprve vyhazujeme přebytečný zásoby vody a jídla. Původně jsem chtěl vyházet i plachty a camping výbavu, ale nakonec jsme to vše pobrali. Držák zadního kufru se skoro utrhl, dva ze tří šroubů nedrží, tak je přichytávám na jiné místo a celej zadek motorky balíme do dvou pavouků. Plexisklo se utrhlo, tak ho vážu k bagáži. Ulomené levé zrcátko přidělávám gafou, pravé zrcátko má „jen“ rozlámané sklo. Demontujeme budíky, abych mohl otáčet řídítky, a přibalujem je Járovi na motku. Jediná Suzuka, co má budíky v kufru. Vylámané kousky masky zahazuju do konťáku, čehož následně doma lituju a čeká mě koupě masky nové. Naštěstí to přežili světla, která „pouze“ svítí do nebe, protože celý lešení držící předek motorky, je na sračku zkroucený. Za co děkuju všem svatejm je, že to vydržely vidle, brejle a že vůbec zůstala motka pojízdná. Utrženej konec pravýho řídítka „okrajuju“ kleštěma, aby mě neřezal do ruky. Až v první vracečce zjišťuju, že je krapet ohnutý k nádrži a skřípu si o ní prsty. Ohnutej a obroušenej padák otáčím, ať to tak blbě nevypadá.

Oblečení klasika, odneslo to rameno, bůček, koleno a loket. Překvapilo mě odřené plexi na helmě a odřená helma v obličejové části. Jet v kraťěsech a triku, s otevřenym blembákem, tak nevim jak bych vypadal. Zničená špička mejch fungl novejch Alpinstárek, mi taky radost neudělala. Ale co mě nejvíc štve, že jsem neměl zapnutou kameru, nebo aspoň neudělal pár fotek z nehody. Bohužel v tu chvíli jsem měl jiný starosti.

A proč padavky? Nejsem sám, komu upadla motorka. Při včerejším návratu ze Saint Tropez:

Já: „Pozor Járo, je tu na asfaltu všude štěrk. Dobržďuj to radši zadní brzdou.“

Jarec: „Jasný, vim co dělám.“

Pak jen slyším ránu a zvuk motorky drhnoucí o asfalt. Než jsem slezl z motorky, Jarce už sbírali sousedi od vedlejšího stanu. Naštěstí to zahodil téměř v nulové rychlosti, v kempu. Odnesly to jen plasty, na nichž se to stejně ztratí, a nový kufry, nad kterejma Jarec uronil slzičku. Akorát blinkr to nepřežil, tak jsme si zahráli puzzle a trochu ho poslepovali.

Se staženym zadkem do Itálie

Po několikahodinovém zdržení vyrážíme dál k Isole, kde tankujeme a oblékáme pro změnu nepromoky. Chystáme se přejet průsmykem Col de la Lombarde (2350 m n. m.) do Itálie. Nechávám jet Járu prvního a se smrtí v očích zdolávám první mokré zatáčky. Tady mám teprve staženou prdel! Průsmyk Lombarde vypadá ve skutečnosti líp, než na mapě. Kroutí se jak metr točeňáku nad ohněm. Nejet takhle rozbitej a v tomhle počasí, byl by to neskutečnej zážitek. S přibývajícím stoupáním klesá teplota, ale my už jsme si tak nějak zvykli. Nahoře jsme téměř sami. Zastavili jsme jen na pár fotek a pokračujeme dolů, do Itálie. Severní strana průsmyku mi příjde jednodušší, teda až na ten konec, kde je dalších tucet vraceček. Přijíždíme k další z kouzelnejch křižovatek. Vlevo vede silnice průsmykem Colle de la Maddalena (1996m n. m.) do Francie. Vpravo nás čeká dalších pět sedel a zpátky by se člověk vrátil na Lombarde.

Stavíme v městečku Demonte, kde rozmejšlíme, co dál. Trochu jsem se otrkal a zvykl si na svůj tuning eFJéeRka, a mám zase roupy. Blbý je, že je dost hodin, a nad kopci, kam míříme, se honí mračna a evidentně prší. Čekají nás průsmyky Colle Fauniera (2511 m n. m.), Colle del Vallonetto (2447 m n. m.), Colle d´Esischie (2370 m n. m.), Col d´la Bicoco (2287m n. m.) a Colle di Sampeyre (2284 m n. m.), což dohromady dělá tři hodinky cesty, a nám se nechce zase za tmy a v dešti hledat nocleh. Po telefonátu s ženami nám padá hřebínek a tuto část trasy vynecháváme. Volíme nejrychlejší cestu směr Turín, Miláno. Cestu po dálnici nemá smysl popisovat, i když pro mě je to bez zrcátek celkem pestrý. Jarec jede za mnou a do interkomu mi hlásí, kdy můžu předjíždět. Na pumpě v půli cesty do Turína nám pumpařka hledá na internetu kemp v Turíně, kam ochotně volá a zjišťuje dostupnost. Čekají nás, a my na devátou míjíme bránu kempu Area sosta camper Grinto. Až na mraky komárů je to nejluxusnější kemp, kterej jsme za tuto cestu potkali. Nám je dnes všechno šumák. Po zabydlení vyrážíme do nově postavené restaurace, odkud je slyšet živá hudba. Skvělý jídlo a víno je hezká tečka za tak náročnym dnem. Panáčka na dobrou noc a do hajan.

Najeto dnes 340 km, celkem 2602 km

Ubytování: Aresta sosta camper Grinto, Torino, Itálie. 35 Euro/ 2 lidi, 2 moto, stan. GPS: 45.009692, 7.671554.

 

8. den, pátek 25. 8. 2017

Dálniční opruz, zpět do Švýcar

Vstávání je den ode dne horší, ten pocit, že už se blížíme domovu, je tu. Využíváme slušně vybavený sociálky v kempu, balíme, a loučíme se s recepční. Cestu volíme přes centrum Turína, který stojí za vidění. Jen co jsme najeli na milánskou dálnici, ztrácím Járu z dohledu. Zaslechl jsem jen něco o tankování na další pumpě, tak jedu dál. Jenže další čerpačka je třicet kiláků odsud. Už to máme vychytaný, posílám přes whatsapp svou polohu a shledáváme se po půl hoďce o kus dál. Zbytek dálničního přesunu nuda nudoucí, sjíždíme v Miláně na silnici SS36 směr Lecco. Projíždíme kolem jezera Lago di Como, kde máme v plánu koupačku. Nejprv nemůžeme najít sjezd z hlavní silnice, a když konečně spatříme hladinu jezera z blízka, nemůžem najít cestu k vodě. Samý soukromý cesty, převýšení jako prase a samá skála. Kochačka několika městečky, až nacházíme naši pláž, v městečku Lagheto. GPS: 46.123943, 9.346812. Nádherná podívaná. Z hladiny jezera doslova rostou skály, do kterých jsou zakousnutý vesničky, a nad nimi se tyčí vrcholky hor. Jarda je nervózní ze zákazu, v kterým parkujeme, tak koupačku odkládáme na později.

Vyjíždíme zpátky do kopců. Pozvolna stoupáme do městečka Chiavenna, kde doplňujem nádrže, srovnáváme dluhy, a loučíme se s Itálií. Chiavenna je další skvěle strategický místo pro motorkáře. Koupání v jezerech kousek na jih, Splužský průsmyk pár minut na sever, a Malojské sedlo, co by kamenem dohodil vpravo.

Při odjezdu z čerpačky:

Jarec: „Migeli, něco z tebe ulítlo, ňákej papír. Sundal sis z kufru těch pět É, co jsem ti vrátil?“

Já: „Dík nó. Proč mi ty prachy strkáš za pavouka vole? Pět É hledat nebudu, ještě že zbytek jsi vrátil v kovu.“

Jarec: „Jako hloupej Honza hehe, taky se za nim kutálely zlaťáky.“

 

Těsně za hranicemi Švýcarska nás staví četníci. Silnici a kousek vesnice Bondo tu doslova smetla řeka. Neuvěřitelný, co ten živel dokáže. Sesuvy půdy zničily několik domů, mosty přes řeku a silnici, doslova odnesly o desítky metrů dál. Lidi tu musel dokonce evakuovat vrtulník. Mazec. Objížďka naštěstí jen kousek a kroucená silnice je zase v cajku. Vyjíždíme další, loni projetý, ne moc dlouhý, ale o to zatáčkově náročnější, průsmyk Malojapass (1815 m n. m.). Po projetí víc jak tuctu vraceček jsme nahoře na vyhlídce. Z průsmyku na západ je rovina. Projíždíme kolem jezer Silsersee a Silvaplanasee, kde jsme loni nocovali. Chceme se koupat, ale nemáme na to ani jeden koule. Obdivujem stovky serfařů s kajty a windserfy, jak to sviští po vlnách na hladině azurové vody. V jedné ze zatáček mám strach, že serfař doslova vyskočí z vody a skalpuje mě.

Údolím Engadin, mezi švýcarskými velikány

Projíždíme Svatého Mořice, kolem jezera St. Moritzersee, nám známou cestou, kde závodíme s červeným vláčkem typickým pro tuto zemi. Potkáte zde mnoho Šotoušů, kteří na něho číhají doslova na každém rohu. Kolem údolí Engadin se tyčí vrcholky třítisícovek, protkané známými průsmyky Julier, Albula, Bernina, které už máme projeté.

 

V Zernezu nakupujem sýry a čokoládu od fialových kraviček, a míříme k Rakouským hranicím. Sice tudy jedu po několikáté, ale stejně to tu miluju. Silnice č.27: doleva, doprava, nahoru, dolu, prostě euforie jako prase. Na semaforu se řadíme za partičku němců na Harlejích. Desítky nablejskanejch burácejících strojů, chlápci v džískách a koženejch vestách s logem MC, na hlavách křivolaký a divotvorný blembáky, vohulená muzika z jejich obřích autobusů. Nic zvláštního. Po zaposlouchání se do hudby v podobě orientálních „nářků“ vycházejících z repráků, připomínající mi ranní modlitby v Turecku, zjišťuju, že do jednoho jsou tihle kluci z naší „rodiny“ černí. To mě poser, němci jak poleno. Z toho halekání mě bolí hlava, tak jim dávám poslechnout svůj symfonický duet od Leo Vince a Torakusu Yamahy.

Pod průsmykem Reschenpass a známou pevností Nauders, kudy míří tisíce motorkářů ke zatopenému kostelu a na Stelvio, přijíždíme do Rakouska. Kolem Landecku, přes řeku Inn, skrz Imst, kde jsme před pár dny rozjímali nad hambáčem, kudy dál, míříme k průsmyku Fernpass (1212 m n. m.). Motorkářsky nezajímavé, spíš turista se tu vyřádí. Za návštěvu stojí hrad (nebo co to je) Fernstein a Kaple čtrnácti pomocníků, průzračně čistá jezera a samozřejmě několik výhledů na Zugspitze. Co ocení motorkář je, po všech těch předraženejch čerpačkách, superlevnej benzín! Taky se tu sjíždí motoristi z celého okolí. S nadšením na Jarce mávám samolepkou.

Jarec: „Ty sis jako koupil samolepku průsmyku pod 2000 m n. m.?“  

Já: „Fernpass mám v prdeli, ale jak mám před mámou asi schovat ten odřenej kufr?“

Jarec: „Tak to sis měl koupit celou roli na ten tvůj francouzskej fejslift, vole!“

Původně jsem plánoval někde tady v průsmyku přenocovat, případně dojet k nedalekému Plansee, ale je tu strašná kkkkosa. Do Tomtoma zadávám jezero Sylvensteinsee, kam nás první večer nepustili hasiči, a řítíme se dolů, do Němec. Kousek za Ga-Pa příjíždíme k budce s mýtným. Výběrčí je moudřejší než my. Už šel dávno na kutě, nebo aspoň na pivo. My si (už tradičně) při stmívání vychutnáváme ouzkou silničku skrz jakousi přírodní rezervaci podél řeky Isar. Vzápětí přijíždíme k cílovému jezeru. Bohužel je jezero obseté zákazovými značkami, je tma jak v pytli, a my nemáme síly něco dál řešit. Bivakujeme u stolku s lavičkami, kousek pod parkovištěm na severním břehu jezera. Nad mapou dopíjíme poslední zbytky alkáče a vstřebáváme dnešní dlouhej den.

Najeto dnes 630 km, celkem 3232 km

Ubytování: na divoko, jezero Sylvensteinsee, Německo. GPS: 47.578730, 11.543110

 

9. den, sobota 26. 8. 2017

Bavorskou nížinou plnou zatáček, k domovu

Poslední den, nemluvně balíme a opouštíme místo činu. Zadávám do TomToma domov, klasicky bez dálnic. Po pár zatáčkách projíždíme místem, kde nás otočili před týdnem hasiči zpět. Škoda že ten strom nespadl o kousek dál. Projíždíme kolem Tegernsee a severně objíždíme Rosenheim, dále podél řeky Inn, až k Pasovu. Miluju tenhle německej venkov. Parádní silnice, samá zatáčka a všude kolem čisto, malebno a klid. Před Pasovem křižovatce je cejtit strašnej smrad. Očuchávám se a řikám si, že snad takhle nesmrdim, když jsme přes tejden v sedlech. V tom zaslechnu chrochtání z náklaďáku stojícího vedle. Jó to jsou bavorští vepříci, uklidňuju se. V Pasově nás trochu vylekala civilizace, kterou známe za poslední týden jen z průjezdu Turínem a ze Saint Tropez. Soukáme do sebe hambáče od Donaldů a hledáme plácek na koupačku. Na co jezdit k moři, když v Dunaji jsou vlny jak v Portugalsku? Frekventovaná lodní doprava nám připravuje tenhle nevšední zážitek. Stavíme zase, jak jinak, než v zákazu, tak se dlouho nezdržujeme a vracíme se na silnici.

Na hranice kousek, v Česku jsme za půl hodinky. Vždy po takovéhle cestě si uvědomuju, jak tu naší zemičku mám rád a pobrukuju si do helmy státní hymnu. Strážný, Vimperk, Strakonice, jako vždy při návratech domů. Ve Strakonicích se potkáváme s partičkou motorkářů. Nechtějí mi uvěřit, že na tom svym tuningu jedu už 1200 kiláků. Ráno jeden z nich skončil s motorkou pod kamionem. Naštěstí to schytala jen motka. Jeho vzala sanita do nemocnice a nic mu nebylo, tak si ho zbytek party přijel vyzvednout. Chudák teď musí jezdit jako batůžek.

Cesta ze Strakonic pěkně odsejpá, Lety, Milín, Dobříš, Mníšek. Už se nemůžu dočkat rodinky, a jsem větší blázen, co se týče jízdy mezi plnými čarami, tak se na čerpačce u Řitky s Jarcem loučíme. Skoro se slzou v oku. V pět odpoledne jsem doma. Jarec chvíli po mě.

Najeto dnes 493 km, celkem 3725 km

 

Závěr:

Dříve jsem hledal partu lidí, s kterejma bychom jezdili ven (myšleno za hranice), ale každej na to nemá koule (promiňte holky), finance a čas. O to víc jsem rád, že mám tak skvělýho parťáka, Jarce, kterej mě nenechá ve štychu. Jsem drzej, protivnej a náladovej mezek, kterej má věčně hovězí nápady, a on to se mnou vždy vydrží. Díky Járo!

Letošní trip byl zas o něco delší a náročnější, než ten minulej. Míň hlavních silnic, o to víc průsmyků a (jak tom říkám já) motorkářsky zajímavejch míst. A jak jsem již psal v cestopisech dříve – za málo peněz, hodně muziky. Každej rok se posunujem o kousek dál, a postupně si plníme sny.

Letos před odjezdem jsem měl takovej blbej pocit, ale až v Saint-Sauveur- sur-Tinée jsem zjistil proč asi. Jsem blbec no, co na to říct. Člověk dělá věci automaticky, vypne mozek, a průšvih je na světě. Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř a jsem rád, že jsme se domů vrátili celí. Motorky jsou opravené. Jarec to vyřešil sám v garáži za pár stovek. Mě oprava vyšla o něco dráž. Velké díky patří mému dvornímu mekánikovi Jardovi Svobodovi z Lysé nad Labem.

 

A jak zpívaj kluci Kuba Ryba a Pekař: "Myslete hlavama, nejenom prdelí. Šaty se zašijou, rány se zacelí..." Teď už jen přišít záplaty na prodřený hadry, otřepat se a začít plánovat další trip. Kam? Konečně ta roky odkládaná Korsika, nebo Balkánská "pětitisícovka"? Co Járo?

Shrnutí:

Termín cesty: 18. 8. - 26. 8. 2017

Projeté země: Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Itálie, Francie

Celkem najeto: 3725 km

Průměrná cena benzínu: cca 1, 40 E

Průměrná spotřeba FJR: cca 6, 7 L

Celková spotřeba benzínu: cca 250 L

Náklady na ubytování: 17 E

Náklady na cestu: cca 350 E 

Ostatní náklady: cca 150 E 

Nejkrásnější místo výpravy: Cime de la Bonette a okolí

Nejhezčí jezero: Luzernské jezero

Nejlepší koupání: Grand Canyon du Verdon

Nejstudenější voda: Walchensee

Nejlepší spací místo: plácek pod ledovcem Charbonel (Col de la Madeleine - Val d´Isére)

Nejlepší silnice: Col de la Madeleine - Montgellafrey

Nejnáročnější silnice: Col de la Cayolle

Nejlevnějsí benzín: Fernpass

Nejmilejší lidé: venkovští francouzi

Projeté průsmyky:

1. Rakousko:
2. Fernpass
3. Arlbergpass
4. Švýcarsko:
5. Rickenpass
6. Satteleggpass
7. Wilhauspass
8. Wasserfluhpass
9. Ibergereggpass
10. Brünigpass
11. Grimselpass
12. Champexpass
13. Malojapass
14. Francie:
15. Col du Grand Saint-Bernard
16. Col du Petit-san- Bernard
17. Col d l´Iseran
18. Col de la Madeleine (Val d Isére)
19. Lacets de Montvernier
20. Col de la Madeleine (Valmorel)
21. Col du Chaussy (offroad)
22. Col du Glandon
23. Col de la Croix de Fer
24. Col du Télégraphe
25. Col du Galibier
26. Col du Lautaret
27. Col d´Izoard
28. Col de Vars
29. Col de Restefond
30. Col de la Bonette
31. Col des Fourches
32. Col de Couilolle
33. Col de la Cayolle
34. Col d´Allos
35. Col des Saint Michael
36. Grand Canyon du Verdon
37. Col d´Ayen
38. Col de Toutes Aures
39. Col de la Lombarde

 Všem, co dočetli až sem, děkuju za přečtení a přízeň. A tobě Honziku za korekturu.

Budu rád za každej komentář ;)

Finč

 

a Jarec :)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE