La France

Den 7. - Pont du Gard

Do centra Avignonu, až ke slavnému mostu, lze trefit velmi jednoduše prostým udržováním přímého směru. Navigace od Garmina se v celé Francii nezvykle malinko zpožďovala, a tak odbočiv preventivě, leč nesprávně, o ulici dříve, nezbylo než se proplést leckdy jednosměrnými uličkami starého města. Parkujeme, jak jinak než zadarmo, přímo u slavného, do půli řeky sahajícího a pro vysoké vstupné liduprázdného avignonského mostu, který se ve skutečnosti jmenuje Saint Bénezet. Těžko říci, co je na něm tak zvláštního. Stát někde u Budějic, nikdo by si ho asi nevšiml. Ani na druhý pohled z úhledně pokoseného břehu nepřinesl zásadní ohromení.
Zato papežský palác rozhodně je ohromný. Z dálky se zdá jako vytesaný do kusu skály, chladný, ponurý, neveselý a nikterak fotogenický. Na náměstí před ním je živo. Tolik oblíbení pouliční hudebníci a jiní umělci, probouzející se kavárny a dokonce pouliční divadelní společnost. Všude kolem barvy. Z nějakého důvodu bylo celá terasa schodiště před palácem vyzdobena řadou žlutých umělých kachniček a na zdech hotelu, zakončující náměstí, bylo navěšeny a vylepeny snad stovky plakátů s propagací úplně všeho. 
Procházkou kolem paláce jsem zjistil, že takový způsob inzerce je zde naprosto obvyklým. Většina domů, stojanů na kola, zábradlí a věcí, co se dají ověsit nějakým tím plakátem ověšena byla. Ulice tak získaly na nečekané pestrobarevnosti a po fanatickém ochránci památek s nůžkami ani... ...ani památky.
Z parku u paláce lze přes řeku vyhlížet na hradby Fort Sant André, nebo se podívat na přesný čas na slunečních hodinách, jejichž stíhovrhajcíí ručičkou je právě pozorovatel. Tedy pokud zná francozské měsíce a ví, kam si stoupnout. Mě se to tak úplně nepovedlo. Vedro opět dosahuje hranice snesitelnosti, pročež opouštím město a mířím na neoficiální cíl, respektive oficiální nejzazší bod výpravy – římský akvadukt přes řeku Gard.
I zde mi přímo hlídač parkoviště radí prokličkovat závory a zadarmo zaparkovat ve stínu, na konci parkoviště. Pro davy návštěvníků zde vybudovali nejen zmíněné parkoviště, ale celý komplex kaváren, zmrzlináren a krámků s tunou suvenýrů. K mostu vede cesta jedině tudy, takže byznys určitě jen kvete.
Pěšky je to k mostu skutečně pět minut. Alespoň pro mě se zde opakuje situace jako s římským koloseem. Tuhle stavbu určitě každý alespoň letmo zahlédl na obrázku, leckdo o ní mnoho četl, ale na pohled, na pohled to bylo, alespoň pro, mě dílo překvapivě obrovské. Po prvním, rozšířeném patře oblouků lze přejít na druhý břeh a vylézt po skále až k patru vrcholovému, kudy kdysi dávno proudila čerstvá voda do Nimes. Přechod tudy už je opět za poplatek 10E, což je skoro až zbytečná investice, jelikož z mostu toho odsud logicky příliš k vidění nebude. 
Jelikož sraz na večeři byl na základně až na sedmou a na courání po Orange nebo Arles mi přišlo smrtelně vedro, vydal jsem se víceméně náhodnou cestou blíže k moři. Podle ukazatelů lokálních zajímavostí lze úspěšně minout nejprovařejnější hrad Tarascon a zastavit se v mrňavé vesnici Les Baux de Provence. Tedy zastavit se pod ní. Les Baux je sídlo vytesané a vystavěné v / na skalním masivu. Zajímavý je celý vrch skaliska, který byl kdysi pevností s hradem, ale také přilehlá vesnička, žijící dnes, jako jiné, výhradně z cestovního ruchu. Téměř všechny domy jsou zde krámky s kdečím, kavárnami, restauracemi nebo galeriemi. Těch tu bylo na tak malém prostoru nezvyklá koncentrace.
Zbytky historie v Les Baux Adrien Mertens - "Téte au bonet" Les Baux de Provence
Zvědavě jsem zabrousil do jedné z nich až na konci vesnice, v domě z větší části vytesaném přímo ve skále. Nádherné obrazy od Daniela Densborna si je velmi lehké zamilovat na první pohled. Koně úžasného kraje Camarque, květinové lány Provence, plachenice na rozbouřeném moři... Všechno naprosto originálním způsobem zachycené, plastické a nádherně barevné. Nad největším obrazem „Au piano“ jsem zůstal doslova s otevřenou pusou a pojal myšlenku vyzdobit právě tímto nějaké čestné místo v mém budoucím domě. Nicméně jeho cenovka zněla 2 900 E.
V sedm se dle domluvy setkávám s Tomášem a Kristínou v obchodní zóně na naší straně Avignonu. Objevili tady totiž jídelnu, přesně zapadající do teorie „nažer se co můžeš“, ačkoli ne zadarmo, ale alespoň za jednotnou – rozumnou cenu. Po celodenním vysílení rozhodně nebyl problém na tomto modelu náležitě vydělat.
Po setmění jsem vyprovokoval hromadnou výpravu na Pont du gard, s fotovýbavou a stativem, cíleně na parádně osvětlenou noční scenérii. Po této zkušenosti bych se příště raději pořádně vyspal, jelikož slavný kus historie byl nasvícen všemi barvami, jen ne neutrální bílou či žlutou. Pár vteřin modré, postupně převažující červená a hned zase zelená. Nechápu, kdo z místní samosprávy mohl tohle podpořit. 

Trasa: Avignon centrum, Pont du Gard, Les Baux de Provence, Avignon.
Km: ...

Den 8. - Tour de France a do deště

Další nádherný a parný den začal na předměstí Avignonu piknikem na travnatém ostrůvku parkoviště před megasupermarketem Auchan. Zde se také naše výprava dělí na dálniční přesun do Grenoblu a mou horskou tůru přes malebný francouzský venkov, Mont Ventoux a podle plánu také mnohé další hřebeny Alp. Ani jedna volba nebyla ve výsledku příliš šťastná.
Při stoupání do vyšších oblastí na město Sault ustupuje nepříjemné vedro příjemnému chládku a široká silnice se začíná více klikatit. Vytrvale svícítí kontrolka mě nutí zastavit u nejmenší (i když asi jediné) benzínky v širokém okolí. Chlápek v umaštěných montérkách, jemuž dva čerpací stojany před garáží s všechnoservisem patří, spisuje účtenku na náhodně nalezený bloček a nezapomene přidat úsměv. V Česku by u něj těžko někdo zastavil.
Mont Ventoux je hora, která podezřele osamoceně ční z relativně rovinaté oblasti až někam do mraků, pročež je jedním z největrnějších míst a těžko říct, proč právě její pokoření je součástí Tour de France. Nicméně cyklistů tu i dnešního dne šlape spousta. Většinou s doprovodnými vozidly, karavany zaparkovanými na půli cesty, nebo možná i jen tak, na vlastní pěst. O to odvážnější ve dne, kdy by se vzhledem ke stahujícím se mračnům dalo o pěkném dni na výlet na kole s úspěchem pochybovat.
Spíše vyhlídkově, než ostrou jízdou, kličkuji mezi cyklopomatenci na vrchol s vidinou obřího rozhledu do širého okolí. Což byla představa zcestná, jelikož byť větrno bylo dost, vítr ani trochu nerozháněl mračna, sídlící těsně na špičce slavné hory. Na vyhlídku stavím tedy až kousek pod vrcholem na severní straně. Všude nad krajinou visí od pohledu pořádnými tlustými kapkami nacucané mraky, nerozhodnuté, zda už mají spustit. Směřuji přímo na Grenoble horskými údolími a sledujíce povážlivě černá mračna vynechávám zkratku po serpentýnách hřebenů hor. Chybělo asi šedesát kilometrů, když začalo pršet. Ale zodpovědně. Včas ukryt pod střechou venkovké benzínky lepím McGyver izolačkou potrhané nepromoky na brašny, což v reálném provozu vydrželo zhruba tři minuty. Pršet už nepřestalo a tak dálniční zkratkou dobývám Grenoble s rybníčky v botech, rukavicích ke ždímání a nevalnou náladou. Tomáš s Kristínou už se ohřívají v mikroskopickém hotelovém pokoji po jejich dálniční trase, která ovšem propršela téměř celá.
K večeru už tedy vyrážíme jen na hřejivou kávu k Mc Donaldovi, což v zóně předměstí Grenoblou a pěším dosahu byla snad jediná otevřená restaurace. S ponurými myšlenkami na další den a nevalné předpovědi počasí s totálním vyčerpáním brzy uléháme...

Trasa: Sault, Mont Ventoux, A51, Grenoble
Km: 2 890 

Den 9. - Grenoble

Probuzení do deštivého rána znamenalo krátkou bojovou poradu a operativní změny plánu. Doneslo se nám, že v horách napadlo poněkud nepříjemné množství sněhu a kde není sníh, tak prší, pročež devátého dne výpravy tak místo šplhání po švýcarských vrcholech zůstaly oba stroje poslušně stát před hotelem.
Na průzkum města jsme vyrazili hromadnou dopravou. Postávaje na zastávce tramvaje, nechali jsme první soupravu ujet. Přece nepojedeme na černo (ačkoli takový návrh padl). S lístky z automatického kiosku v rukou, oblečeni tak na půl v motorkářském (= velmi podivně a podezřele), usadili jsme se pohodlně v liduprázdném voze, aniž bychom vypátrali jakékoli „štípací“ zařízení. Jen co se dovřely dveře, přišel mi na mysl malý sloupek na nástupním ostrůvku. Rozumějte – venku.
Klid liduprázdného víkendového dopoledne narušila skupinka revizorů, přistoupivší v následující zastávce. Vědomi si neoznačených lístků, ale zároveň vlastního dobrého úmyslu nepodvádět, zahráli jsme vcelku s úspěchem tři pitomce na výletě beze slova angličtiny, ačkoli výhružkám o převeliké pokutě jsme rozuměli velmi dobře. „Jes, byg machina, many, tiket! Tiket OK, hm?!“ Na další zastávce jsme tedy s doprovodem vypochodovali ven, pod dohledem označili lístky a mohli pokračovat dál... 
Poznávací znak Grenoblu - zvláštní lanovka Město pod mraky Staré město
Lanovou dráhou s na pohled archaickými mechanismy lze snadno dobýt Bastillu, pevnost čnící na skále a asi jedinou smysluplnou atrakci jinak zapomenutého údolního města. Shora je výborně vidět celá městská zástavba, táhnoucí se údolím až k patám hor. Vpravo město staré, s červenými střechami různých trvarů, vlevo město nové jehož výškové budovy a funkcionalistické paneláky sousedí s rozlehlým hřbitovem.
Kromě dobré kávy už tu nebylo co vymyslet. Při courání starým městem se mezi mračny zablýsklo pár slunečních paprsků a zpátky k hotelu už jsme opět putovali slunečným dnem. Grenoble rozhodně není místem, kde byste chtěli na den ztroskotat.

Trasa: Zelená (tramvaje)
Km: 2 890

Den 10. - Švýcarskem k jezeru

Druhé ráno v Grenoblu vypadalo o mnoho přívětivěji. Ideálně modro a po dešti ani památky. Na snídani padly všechny zbývající potraviny, což byla nutnost i z hlediska prostorové úspory. Brašny a kufry byly s příbývajícími dny a špinavým oblečením narvané k prasknutí.
Čekala nás dlouhá tranšvýcarská pouť z Grenoblu až k Bodamskému jezeru. Dálniční pouť zpestřovalo jen počasí. Na hranice Švýcarska jsem několikrát stavěl a zdržoval neustálým přioblékáním se, při neskutečně nudné cestě po Švýcarské dálnici zase naopak. Obecně se traduje, že Švýcaři jsou neúměrně hákliví na porušování dopravních předpisů. Po dálnici navíc můžete jet jen 120. Proč sakra? A skoro všichni tak také jedou. Což znamená opravdu spoustu času na přemýšlení na libovolné téma. Motor se válel někde nad volnoběhem a dvouválcové dvanáctikilo ten den vyžadovalo snad rekordních 4,2 litru na stovku. Tak že by snad kvůli ekologii? 
Bez báglů, zanechaných v typickém německém Gasthofu, vydáváme se na průzkum nedalekého Lindau. Ostrovní městečko vyniká architekturou barevných domků podél spletitých ulic a velkým přístavem plachetnic.
Nejfotografovanější scenérií je tu jistě brána přístavu se sochou lva a na večer nádherně osvíceným majákem. Na přístavní promenádě narazíte na četné pouliční umělce a turisty. Alespoň večer ne v takové koncentraci, abyste si odsud neodnesli pocit pohody, klidu a míru. Cestou na parkoviště ještě můžete potkat zaručeně pravou hradní věž s uvězněnou princeznou, která si asi bude muset ještě chvilku počkat, než její spletený cop doroste až k zemi. I když – možná ze sedla bílého koně už by byl možná dosažitelný...

Trasa: Grenoble, A41, Genéve, Bern, Zürich, Friedrichshafen, Lindau, Friedrichshafen.
Km: 3 504

Den 11. K pohádkovému zámku

Od Bodamského jezera k pohádkovému zámku Neuschwanstein a zpátky je to příjemná odpočinková celodenní cesta. Ráno jsme se vydali jižní cestou, přes Warth, což je opravdu spíše odpočinková záležitost, jelikož nabydete dojmu, že vede z jedné vesničky do druhé a tak dále. Architekruta štíhlých kostelíků s vysokou věží a typických alpských domků ve všech vsích stejná vám začne pomalu splývat v paměti. Ale najde se i spousta úseků, silnic vyloženě pro radost, tak akorát alpsky zakroucených a pečlivě udržovaných.
U samotného zámku je pravděpodobně v kteroukoli dobu narváno nepřiměřeně aut. Placené parkoviště sice stíhají, ale méně už krajnice přilehlých silnic, polní a lesní cesty všude kolem. Dlouho (a neúspěšně) jsem pátral, kudy vyjet někam na kopec za zámkem pro ideální snímek unikátní stavby. Ten pravý úhel je asi jen z padáku, kterých tu z vrcholou hory startovalo spousta.
Po nebi nad nimi se neustále nerozhodně honily mraky. Na severní cestě domů – kolem Alpsee – jsem potkal nějaké silniční uzávěrky a ztratil se někde na německém venkově. Právě tam, mezi kopečky, zelenou trávou a malými vesničkami, bylo naprosto úžasně. S dobrotami z náhodně potkané pekárny jsem sjel ze silnice, lehnul si na louku, uždiboval sladké pečivo a jen tak odpočíval. Chyběl už jen klobouk proti slunci a probudil bych se až ráno.
Ale zpět do Friedrichshafenu. Toho dne se konalo něco na způsob naší pouti. Spousta nesmyslných atrakcí, stánkových prodejců, hudebních stylů a mraky lidí, kam se podíváš. Břeh jezera zdobí pár zajímavostí, jako například železná socha, kterou asi nelze zcela pochopit. Je-li už večer a chystáte se spát, nezapomeňte vystoupat na kovovou vyhlídkovou věž, odkud je úžasný pohled na slunce zapadání... 

Trasa: Warth, Neuschwanstein, Německo, Friedrichshafen. 
Km: 3 921

Den 12. Zpátky do garáží

Cesta od Bodamského jezera až domů byla dlouhá, nekonečná a neskutečně neubývající... Sledovat navigaci pro trefení správného sjezdu na další dálnici, občas mrknout na zásobu benzínu. Po obědě už jsme přejížděli čáru a z posledních sil dorazili ve zdraví domů.
Až na uvedený „spotřebák“ oba stroje zvládly dlouhých čtyři a půl tisíce kilometrů ve většinou až příliš horkých letních dnech spolehlivě a bez protestů. Tak příště třeba zase někam na sever...
Mé stránky