Až do Provence aneb motokamzíci i 5x na Gd.St. Bernard

5. den - Mont Ventoux

Ráno dopřeji všem francouzskou snídani v hotelu – marmeládu. Již v horku vyrážíme kolem parku Luberon do Aptu. Dáme malou ranní zácpu a pak přes Saint-Saturnin-les-Apt vyjedeme do Saultu. Při sjezdu již vidíme náš další cíl – pro cyklisty bájnou Mont Ventoux (1912).

Ze spodu potkáváme cyklisty. Silnice je široká a na 20 km vystoupá přes 1500 metrů. Jela se zde 15krát Tour. Před vrcholem zastavujeme u pomníku Toma Simpsona, který v roce 1967 zemřel při výjezdu na Mont Ventooux na následek předávkování amfetaminem.

  Sjíždíme na Malaucenne, kde ve stínu poobědváme. Podél potoka L’Ouveze, přes soutěsku Gorges d’Ubrieux a přes další brdek (nemohu ani najít jeho jméno) sjedeme do Sainte-Jalle, a pak na hlavní D94 do Curnier.

Dalším údolím řeky Le Pereras pálíme do Serres. Dáme kafe a zmrzlinu a na náměstí trochu znečistíme kašnu naším potem.  Mineme Route de Napoleon a před Gapem vyjedeme na Col du Festre (1441), kde na nás opět dýchne alpský chlad. Neboli těsně pod 30 ve stínu. Sjezd k Lac du Sautet a městečku Corps nás opět navede na trasu Tour. V La Salle–en-Beaumont najdeme ubytování. Pár piv, víno s domácími a zničeni uleháme po 306 km. Horko má pokračovat a tak se těšíme do hor.

6. den - Přejezd do Švýcarska

Opět vyrážíme bez snídaně. To ještě nevíme, že se bude jednat o nejtěžší den. Před La Mure zatočíme doprava na Valbonnaise a Col d’Ornon (1318). Cestou nahoru i přes upozornění na „Gué“, což je brod, si párkrát skočíme – voda samozřejmě v potoce není. 

Cestu známe opět z loňska a tak se zastavujeme před Le Bourg d’Oisans. Posnídáme na benzince, natankujeme a vyrážíme. Galibiere je zavřený, a tak volíme cestu směrem na Col du Glandon, ale proti loňsku sjedeme přes Col de la Croix de Fer (2087). Pokouším se o panoramatickou fotku.

Napřed ale musíme vyjet ve 2 serpentinách hráz Lac du Verney. Obdivuji lidi, co si v klidu bydlí ve vesničce přímo pod hrází.

Výjezd je úchvatný a ne nadarmo se v okolí točili všechny 4 horské etapy letošní Tour. Lac de Grand Maison známe také z loňska. Sjezd do lyžařského střediska Saint Sorlin-d’Arves jedeme asi poloviční rychlostí než cyklisti na Tour a dá nám zabrat. Pak omylem odbočíme po trase Tour na Col du Mollard. Vracíme se zpět, pomalu sjedeme do etapového města Saint-Jean-de-Maurianne.

Údolím řeky L’Arc po hlavní hned vedle dálnice míjíme zavřenou odbočku na Col de Galibiere a přes Modane stoupáme k nejvyššímu bodu trasy – Col d’Iseran (2770 metrů).

Jedeme z jižní strany a nějak úplně přehlídneme Col de la Madeleine (1993), jelikož okolo již jsou zasněžené třítisícovky. Jižní strana je krásná, jen s několika vesnicemi. Na rozdíl od severní strany se středisky Val-d’Isere a Tignes.  

Celé stoupání má 38 km. V téměř 3000 metrech je příjemně teplo, ale na ledovci Grand Pisaillas, kde se vloni lyžovalo, letos není po sněhu ani památka. Mezičas máme skvělý. Zadní kolo Hynka také nic nového a tak voláme do Švýcarska k příbuzným, že přijedeme již dnes. A opět platí -  nechval dne před večerem.

Město Val- d’Isere míjíme po obědě, takže žádná zácpa. Dlouhý sjezd kolem přehrady Lac du Chevril směrem k Bourg-Saint-Maurice, ale před městem zahneme doprava a řadou serpentin vyjedeme do střediska La Rosiere před malým Bernardem – Petit Saint-Bernard (2188).

Odměnou je nám neskutečný výhled na Mont Blanc. Odpočíváme, jelikož vidíme množství serpentin na italské straně.

Kafe od Itala je fakt jak od Itala – za poloviční cenu a v dvojité kvalitě. Sjedeme do La Thuile a stejně jako ve Val d’Isere s každým metrem dolů roste teplota. Pro urychlení jedeme do Aosty po dálnici. Zde si dáváme přestávku před Velkým bratrem – Grand Saint Bernard (2469). Kolo drží a zbývá nám asi 150 km. Teploměr na slunku v Aostě ukazuje přesně 40. Stoupání začínáme klasicky – za mnou Martina a tým uzavírá Hynek. Po 2 tunelech ale Hynek nikde. Vracím se k němu dolů pod vesnici Echevennoz a vidím, že je zle. Motorka je odstavená a Hynek kroutí zadním kolem. Naštěstí již zde není takové horko. Je už po šesté a tak posílám Martinu dopředu. S Hynkem se domlouváme, že pro ně přijedu. A tak začíná moje cestování Bernard tam a zpět. Beru to přes vrchol, dolů kvapíkem po známé silnici do Martigny. Tam ale Martina nečeká, psala SMSku, že jede dál po dohodnuté trase. Beru to po státní mimo dálnici až k Villeneuve. Zde na sprosťáka beru dálnici bez dálniční známky. Získávám tím asi hodinu, abych kolem 20. hodiny byl u příbuzných. Hynek zatím vyřídil z asistencí, že mu moc nepomohou. Dojel do nejbližší vesnice, ale ložisko skřípalo, a tak našel garáž na uskladnění motorky. Rychle sprcha, něco málo jídla a beru to zpět. Tentokrát celé po dálnici tunel (tam i zpět 46 franků). V 23.00 nabírám Hynka i s Janou (vděčni se pouští do jídla) a kufry, opět tunelem a po 1 ranní jsme doma. Najeto 508 km na motorce a asi 300 v autě. Celkem z domova 2464 km na motorce. Zadek mám jak po výprasku, a tak se těším na odpočinek.

Další den kujeme pikle, co dál. Rozhodnutí je dáno. Opravovat to nebudeme. Hynkův brácha přijede v neděli s vozíkem. V sobotu budím Hynka před pátou a vyrážíme na Bernarda s půjčeným džípem a vozíkem.

Motorku přitáhneme přes vrchol. U Itala na hranici opět výborné kafe.

V neděli ještě relaxujeme a na pondělí se chystáme všichni odjet. Jen na motorkách již pokračujeme s Martinou sami.

 7. den - Cesta přes Švýcarsko

Loučení u kafe v 7 ráno. Hynek s Janou nasedají do bráchova auta a po dálnici vyráží k domovu. My s Martinou na Savigny a Bulle. První kopec je Jaunpass (1509). Švýcarsko má jen několik cest, jak projet napříč. A tak volíme stejnou cestu jako před 2 lety, ale tentokrát obráceně. Sjezd do údolí Simmel a podél stejnojmenné řeky do Wimmisu. Přes kopec do Spiez a jsme v Interlakenu. Po Thunersee obkroužíme i Brienersee a za Meiringenem začneme stoupat ke Grimselsee a na Grimselpass (2165).

Na vrcholu kafe, šup dolů do Gletsche (1759), nahoru Furkapass (2431).

Opět krásné počasí, ale příjemně je jen nad 1500 metry.

Svačinka v Andermattu (1441) a nahoru na Oberalppass (2044). Zde přejedeme z kantonu Uri do Graubundenu. Cedule nám jasně říkají, že jazykem zde není ani němčina či francouzština, ale rétorománština. Dlouhý sjezd k Churu. Naštěstí je pondělní silnice téměř prázdná. Před Churem na Thusis, natankujeme a zahýbáme směr Davos na Allbulapass (2312). V údolí je opět hrozné horko, ale na Albule je příjemnější stín. V půli stoupání dáme přestávku na kafe. Jedná se asi o jeden z nejhezčích pasů ve Švýcarsku. Ze severu od Tiefencastlu se silnice proplétá s železnicí na neskutečných viaduktech. Sjíždíme až za St. Moritz a dál klesáme podél Innu do Zernezu. Martina rezolutně odmítá návrh na Stelvio, tak točíme doleva na Scuol. Silnice se opravuje, a tak se párkrát zastavujeme na semaforech. Na hranicích se rozdělíme. Martina počká v Pfundsu a já si dám ještě 11 zatáček nahoru do Nauders a zpět po hlavní. V Pfundsu zakotvíme ve stejném penzionu, kde jsem již jednou byl, hned naproti Billy na hlavní silnici. 469 km na přejetí Švýcarska.  Weissen, dančí hřbet a odpočinout. Hynek je v 7 také úspěšně doma. Konec cesty se nám blíží. Večer nás ještě překvapí déšť – první za celé 2 týdny cesty. Krátký zahradnický alespoň trochu vyčistí vzduch, ale předpověď je stále stejná. Horko.

8. den - Přes Rakousko a Německo

Není kam spěchat, a tak před Landeckem v Prutz odbočujeme doprava na Kaunertal. Ale v půli kopce se stáčíme doleva směrem na Pitztal. Po dešti ani stopa. Z 1550 metrů je krásný výhled na celé údolí Innu.

Pitztalská silnice je ucpaná. Po hlavní na Innsbruck jedeme jen kousek, než znovu uhneme, tentokrát na Otztal. V Oetz natankujeme a z přecpané silnice doleva nahoru na Kuhtai (2020). Letos v zimě, když nikde nebyl sníh, se zde jel světový pohár. Nahoru vedou serpentiny, ale sjezd je 16% kolmo.  Na kopci ještě vše spí, a tak kafe dáváme až v St. Sigmundu.

V Gries se musí objížďkou ve svahu mezi domy. V Sellrain zpět na hlavní. Opět začíná s poklesem výšky růst teplota. Innsbruck projedeme co nejrychleji. V Jenbachu zatočíme na Achensee, a tak ho projedeme alespoň po cestě zpět. Je to hlavní silnice, Achensee je hodně turistické, ale naštěstí ho silnice míjí. Před hranicí ještě oběd, pak pádíme podél říčky Weissach na Rottach. Tegernsee je opět ucpané auty a tak Gmund objedeme přes Hausham. U Irschenbergu najedeme na dálnici a objíždíme Rosenheim až k Chiemsee. Zde opět zácpa.  Do Altemarkku to jde, pak je ale objížďka, a proto místo na Altotting jedeme na Burghausen. Mineme hlavní na Passau a přes Tann a Pfarkirchen sjedeme k Dunaji u Vilshofenu. Silnice je krásná, rychlá a prázdná. Zde přejíždíme dálnici, ale bohužel na špatném mostě. Proto místo k hranici šplháme do Bayerischer Waldu. Prokličkujeme se po úzkých silničkách k Freyungu a hop, Strážný v 8 večer. Tankujeme, jídlo. Kulisu nám dělá „příjemná“ společnost dívek z cestovního ruchu, brrr. Jsme na dně se silami. Před Lenorou je penzion co nás již jednou zachránil, tak tam ještě s vypětím posledních sil dojedeme. Jeden z mála bez srdíček. Je kolem 9., máme za sebou 512 km.

9. den - Domů

Příjemně chladná Šumava – dokonce máme mokré motorky od ranní rosy. Snídaně na OMV a jedeme se ještě přes Borovou Ladu podívat do Křesanova. Skvělá silnice, ale již nás to žene domů. Vimperk, Strakonice, Příbram a po 10. již parkujeme v Říčanech. 193 km a motorku nechci vidět.

Celkem najeto 3638 km na motorce. Kromě jednoho ložiska na BMW bez jakýchkoliv problémů. Nepromoky a teplé oblečení jsme poprvé vůbec nevytáhli. Jen nadáváme, proč tu Francii nemáme blíž. Letos se mi zdálo v horách nějak míň lidí. Počet kaňonů a průsmyků je ve francouzských Alpách impozantní. Všem motoobjevovatelům doporučuji se vyhnout těm vyhlášeným jako Verdon a za vítěze krásy stále považuji Mencantour – dost daleko od horských středisek na severu, ale i pláži na jihu. Tak zas někdy příště.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE