Ardeny, Normandie 2023

Poslední den mé tůry. Vstal jsem před osmou a paní domu mi donesla snídani po francouzku. Po snídani jsem neváhal a vyrazil ještě před devátou. Plán byl jednoduchý, cestou po asi 250km navštívit Maginotovu linii a následně jet domů s dojezdem do cíle kolem 19h a nájezdem 800km. Chyba lávky! :-) Ze začátku cesta ubíhala standardně, bylo celkem teplo. Když jsem se blížil k prvnímu cíli, po pravici se ke mně blížil obrovský černý mrak, slibující pořádnou a nemilosrdnou sprchu, i dle aplikace. Když jsem viděl, že šance ho minout je stále menší, zastavil jsem a vzal na sebe nepromok. Silnice i mrak se točily tak, že jsem ho jen lehce líznul, takže na mě spadlo pár kapek, spíš jsem ale jen jel po mokré silnici, kde před chvíli muselo dost pršet. Protože jsem měl mrak za sebou a k cíli ještě nějaký km zbýval, sundal jsem na následující mýtné bráně nepromok. Chyba!

Za další pár desítek km jsem se stále více stáčel vlevo, načež mrak se stále více zezadu blížil k mé levici a nepříjemně mě doháněl. Zbývaly již opravdu jednotky km k mé první zastávce, načež jsem usoudil, že za podmínek extrémního lijáku nebude prohlídka „Mažinotky“ zcela dle plánu. Přepnul jsme tedy „navi“ do přímého směru domů. V ten okamžik na mě již začaly dopadat první, celkem rozměrné kapky. Naneštěstí mě navigace vedla ne vpravo od mraku, ale vlevo přímo do něj. Něž jsem se stačil otočit, zasáhla mě bouřka plnou silou. Po cca pěti minutách jsem uviděl podobně „postiženého“ motorkáře, jak se schovává pod stříškou autosalonu Peugeotu. Zamířil jsem k němu se taky schovat, protože pokračovat v tomto masakru bez nepromoku by bylo o totálním promočení. I těch pár minut stačilo, aby mé letní, perforované oblečení bylo nasáklé vodou. Vyhodnotil jsem jako nejlepší se převléct do co možná největšího počtu suchých věcí a vyrazit bouřkou domů. Než jsem se převlékl, déšť zvolnil na letní deštík. V procesu mého převlékání a postupného otevírání všech třech kufrů se mě německý „kolega“ zeptal, zda za chvíli z těch kufrů nevytáhnu espressovač :-D Protože jsem potřeboval pořídit nějaké „francouzké“ bonbony, jel sem asi 800m k nákupnímu centru vedle. Než jsem se opět „rozbalil“, něco nakoupil, přestalo pršet úplně a zase vylezlo slunce a bylo vedro. Protože bylo asi půl jedné, říkal jsem si, že se tady i najím. Popojel jsme zase asi 100m k nějaké „ÓCečkové“ restauraci a jal se ze sebe sundávat výbavu.

V ten okamžik, jsem zažil nejhorší chvíli celého výletu. Jak jsem byl uotvíraný a uuzavíraný kufrů, sundávání, nandávání nepromoku, rukavic, přivazování helmy zámkem atd., tak v okamžiku, kdy jsem byl ready to go jíst, jsem zjistil, že nemám klíček od motorky. Zběžným pohledem a checkem kapes, pak i detailním, jsem vyhodnotil, že jsem je musel dát do top casu, který jsem zaklapl. Náhradní klíče jsme neměl, napříště mít budu!:-) S chladnou hlavou jsem rozmýšlel jaké mám možnosti. Skvělé bylo, že hlavní telefon jsem měl v topcasu taky! Měl jsme jen služební, kde nemám kartu, nic. V poslední zoufalé chvilce jsem si prošel poslední kroky, kdy jsem měl klíč ještě v ruce a díky tomu jsem je nahmátl zapadlé v madlu bočního kufru! Uff! Zase žiju! :-) Mimochodem, stejná věc se mi stala s klíčkem od zámku v Caen, ale to už je jen drobnost, protože to bylo po odemknutí helmy a vesty. :-D

Pln nové pozitivní energie jsem se najedl, sedl na stroj, již v letním módu a jel natankovat. Na pumpě jsem potkal poláky. Ty jsem oslovil polským „češť“ a bez obalu česky je poprosil o využití jejich plastikové karty k natankování, které jsem jim zaplatil cashem, jako již potřetí ve Francii. Se zájmem a i udivením četli údaj o dojezdové vzdálenosti a času z mé "navi". Kéž by to byl finální údaj! :-)

Pokračuju v jízdě, bylo asi půl třetí, zbývalo asi 550km a necelých 6h. Když jsem přejel do Německa a najel na dálnici, začal mi zlobit telefon, kde jsem měl navigaci. Když se po pár kilometrech neprobral, zastavil jsem na odpočívadle a jal se ho oživovat. Marně. Prudký, ikdyž krátký déšť ho paralyzoval. Co bych to byl za junáka, kdybych by si nedokázal poradit, že? Nejsem lama. Kouknu do mapy na druhém živém telefonu, ale protože je to iphone a ten prý nerad vibrace v držáku, tak se jen podívám, že musím po dálnici A6 a ta mě dovede až do Čech. Jak snadné. Jedu. I ty naivo! :-)

Po pár kilometrech vidím sjezd na A6, pravděpodobně někde u Mannheimu. Když sjíždím, vidím hned vpravo sjezd A6 Hellibronn a druhý rovně, pak vpravo, na Saarbrucken. Saarbrucken jsem xkrát viděl v osé mé trasy, když jsem sledoval jak se pohybují mraky bouřky. Sjel jsem tedy druhým sjezdem na A6. Další velká chyba!! Zkrat, únava, nevím.

S pocitem, jak krásně to ubíhá držím slušný dálniční průměr kolem 145km/h….čas od času 160km/h a těšil se z toho jak krásně cesta utíká. Doprava slábla. Po nějaké době mi přišlo divné, že na ukazatelých stále ve větší míře vidím směry jako Paris, Mety, Lux…..když jsem jel po velkém mostě nad údolím, které si pamatuju z prvního dne mé tour, bylo mi jasné, že tady něco nehraje. Sjel jsem ve městě, ano, Saarbrucken. Když jsem se podíval na mapu, polilo mě vedro. Něco přes hodinu jsem celkem slušnou rychlostí uháněl na opačnou stranu!!!! Současně mi docházel benzín, tak jsem alespoň natankoval za nedálniční cenu, dal kafe a detailně zkontroloval cestu. Bylo půl šesté a já byl 645km od domova. Říkal jsem si, to dám. Nasadil jsem stabilní tempo kolem 155km/h. A jel. Bohužel mě zpomalovaly časté omezení na 120 km/h, případně omezení u staveb na 80 km/h. Tam jsem si alespoň ulevoval zadku jízdou ve stupačkách. Po asi 200km jsem opět viděl před sebou mého „starého známého“, černý mrak. Když začala dálnice povážlivě vlhnout, teplota klesat, tak jsem usoudil, že je jen otázka času, kdy do toho zase vjedu. Nahodil jsem nepormok, již po třetí toho dne, a pokračoval. Ve svém „skafandru“ jsem se plně soustředil na jízdu po vlhké dálnici rychlostí, co mi dovolil můj moral a snaha to přežít. :-) Tak moc jsem se soustředil, že ze stále, až monotónně se opakujících směrových cedulí s číslem 6, se najednou „objevilo“ číslo 81. Hned sem věděl, že je zle a sjel na prvním sjezdu, který byl naštěstí jen 2km. Náhodou mě zase docházel benzín, tak jsem popojel asi 3km na Aralku a natankoval za nedálniční sazbu. A hned vedle byl Burger King. Protože bylo skoro osm a začalo se smrákat, rovnou jsem se navečeřel. Navi mi ukazovala ještě 4:42 a přes 400km. S plnou nádrží a žaludkem jsem vyrazil na cestu, kde mě mělo čekat už jen jedno tankování a konečně cíl. Nyní jsem se nenechal „zmást“ a bedlivě sledoval ukazatele. Jel jsem již přímo. Mokro, kamiony, aerosol od nich, víc než 110-120 se nedalo, pak zúžení na 80, tak v levým zúženým pruhem jsem se urychloval alespoň stovkou, bylo to úmorné. Několik kilometrů před Norimberkem, asi 50, byla již plná tma, mrak jsem měl stále před sebou, ale v něm jsem nebyl, nicméně dálnice byla mokrá, neustálý aresol vody byl značný a já bezmezně věřil stabilitě motocyklu a novým pneumatikám. V ten okamžik, mě velice důrazně napadlo, že by možná bylo rozumnější sjet, najít si nocleh a dojet to druhý den. Ne! To dám, znělo mé hlasité ego!

Za Norimberkem začala být silnice spíše vlhká než mokrá, provoz výrazně zeslábl, taky bylo již po deváté, zima nebyla a vlastně se jelo celkem dobře. Moje rychlost oscilovala kolem 150-160km/h, motorka seděla jak přibitá bez vlnění, sem tam jsem se podíval i ke 170ce. To samozřejmě hnalo spotřebu hodně nahoru a já bedlivě sledoval ukazatel nádrže. Už od Norimberku směr ukazoval na Prague(CZE), takže jsem jen čekal, kdy konečně přejedu čáru. Čekáni na čáru bylo nekonečné. Mokrou, vlhkou dálnici vystřídala sice suchá, ale po dešti parou a lehkou mlhou zahalená. Benzín v nádrži ubýval a já hypnotizoval ukazatele, kterak se na nich objevilo město Pilsen a věděl, že už to nemůže trvat dlouho. Jel jsem již jak v matrixu, sledoval ty dvě bílé čáry ukazující jízdní pruh, jen čas od času předjíždějíc kamion nebo pomalejší osobáky. Zajímavé, všichni byli pomalejší. :-)

Ta krásná značka Tschechische republik!!!! 500m pumpa! S dojezdem asi 23km jsem natankoval opět, již poslední plnou, osvěžil se minerálkou a podíval se do mapy.

Zbývaly poslední 2 hodiny jízdy. Po D5, sjet na Zdice, pak Příbram a přes Nový Knín do Třebenic u Slapské přehrady. Po suché D5, bez větru a s plnou nádrží jsem držel rychlost na 160km/h a sledoval jak ubíhá již notoricky známá trasa. Před sjezdem s dálnice jsem ještě zvažoval, zda nezměnit cíl z chaty na byt, kde bych dojel celou cestu po dálnici, byť by to bylo dál. Sjel jsem u Zdib, směr Příbram. Tento poslední úsek byl asi nejnáročnější. Po půlnoci, cesta převážně lesem po okreskách, jel jsem kolem 60-70km/h, a stále mi běželo hlavou „smolíček, pacholíček, smolíček, pacholíček, smolíček, pacholíček, …..“. Těch posledních cca 50min ze mě vymáčklo poslední kapku soustředěné síly, kdy jsem hypnotizoval všechny kraje silnice, kukuřičná pole, až jsem konečně dojel do Třebenic a poslední zatáčkou vlevo nahoru po posledních 200m dorazil do cíle. Účet? 1 260km!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE