Po Filipínských ostrovech na malých Hondách

 V pondělí ráno byl Superbowl, Eagles vyhráli a věřte, že takovou radost jsme hodně dlouho neměl. Po 10 letech fandění se konečně povedl titul 🤗, byli jsme v takovém fajn Sportsbaru, SB začínal v 7:30 místního času, takže jsme to měli akorát ke snídani. Vedle mě seděl starší pán z New Jersey, vyrostl asi 30km od Philadelphie a na vítězství Eagles v SB čekal celej život, tak jsme tam spolu byli takový dost dojatý :-). Hned poté jsme se vydali zpátky na pevninu sousedního Panaye, kde jsme si v servisu vyzvedli motorky a mohli se vydat na cestu do Iloilo. 225km by v Evropě znamenalo asi dvě hodiny. Na Filipínách i s přestávkami to je asi na 6 hodin.

Bohužel původní plán, který byl jet na dva dny na ostrov Guimaras, kde má jeden český pár malý resort, nám nevyšel, protože když jsme dojížděli za tmy k Iloilo, tak nám na poslední chvíli vlítlo dítě přes ulici a Míša jednoucí až za mnou se lekla, hamtla na brzdu a motorku položila. Bohužel ABS na motorce za pár šupů není, jinak jsme asi jeli v klidu dál. Drobné šrámy na motorce a ohnutá řídítka nebyly nic, co by zásadně komplikovalo jízdu, ale bohužel měla Miška i hlubší odřeninu na kotníku. Naštěstí jsme měli kevlarové džíny a mikiny a svoje helmy z Evropy (místní zásadně kombo žabka-kraťasy a bez helmy), jinak to mohlo dopadnout o dost hůře. Místní nás dovedli na nedalekou polikliniku, kde doktor s perfektní angličtinou ránu vyčistil a preventivně nasadil antibiotika (protože infekce v tropech mohou být velký problém).

Druhý den jsme hecli cestu zpátky do ověřeného Mambukalu, což obnášelo cestu trajektem + cca hodinu jízdy. S čerstvě rozbitou nohou žádné terno, ale pro mě to bylo důležité, kdyby se něco zkomplikovalo a já musel odvézt obě motorky, tak tohle zkrátilo cestu do výchozího bodu ze tří dnů na dva. V Mambukalu jsme strávili dva dny, kdy jsme se v podstatě jen váleli a dělali rekonvalescenci.

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili z Negros Islandu, což znamenalo vstávání v půl 6, abychom stihli trajekt v 9, což se nakonec povedlo i když jsme přijeli asi 15-20min před odjezdem a museli jsme narychlo vyřídit všechny papíry a nalodit se. Cesta klasicky místo 1h20m trvala pres dvě hodiny, ale pohoda, už jsme zvyklí a počítá se s tím. Následoval 2h přejezd ostrova Cebu, který byl fajn (v horách je to mnohem hezčí, než na pobřeží a je tam chladněji). Závěrečná pasáž skrz Cebu City byla opět vražedná, ale stihli jsme oběd a ve 13h jsme byli v přístavu abychom mohli jet trajektem ve 13.30... Až na to, že Filipíncům se rozbila loď a ten den zrušili všechny cesty. Na dotaz, co zítra byla odpověď "Maybe", říkám takže 50/50, odpověď ve smyslu "I don't think it's 50" znamenala že musíme k jiné společnosti. Ten trajekt co jsme chtěli jet, je odzkoušená společnost Fastcat, která má moderní a rychlé trajekty typu katamarán. Jediná další společnosti (LiteFerry) má nějaké 50+ let staré trajekty, které moc nechcete. Navíc nejbližší odjezd v 7 večer. To bylo dost napikacu, protože co dělat 6 hodin ve městě kde nic není a venku je 35*C. Nakonec jsme zajeli do blízkého obchoďáku, kde byla klimatizace a kavárna, ve které jsme strávili 3 hodiny 🙂.

Zpátky v přístavu jsme byli pro jistotu 2h předem, abychom se určitě vešli. Mohli jsme tak pozorovat balet tří ještěrek, které na trajekt nakládaly palety s kdečím počínaje pytly s rýží, přes ocelové trubky, až po televize. Zbylé místo na trajektu pak lodní zřízenci vyplnili auty (motorkami, dodávkami) a ještě tam nějak nacpali i ty ještěrky. Odjezd v 7 znamená za tmy (u rovníku v 6 večer lusknutím prstu zhasne), takže jsme se jen modlili ať dojedeme na druhou stranu v pořádku 🙂. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme ještě dojeli cca 20min po prázdné silnic a přenocovali jako jediní hosté v krásném resortu uprostřed pralesa. Večer nás uvítal hlídač s brokovnicí (tu tady nosí každý securiťák), ale ráno jsme dostali tu nejlepší snídani za 3 týdny na Filipínách. Pak jsme přejeli do Tagbilaranu, kde jsme vrátili jednu z motorek, pozevlovali a večer šli na pizzu.

V sobotu jsme měli naplánovaný delší výlet - nejdříve jsme jeli na Tasier Sanctuary. To je chovná stanice pro malé opičky Tasier, které jsou hrozně vzácné a nedají se chovat v zajetí, protože okamžitě ze stresu spáchají sebevraždu. Mají je tak v oplocené části pralesa, kde s vámi jde průvodce a ukazuje vám kde zrovna spí - jsou to noční tvorové. Tasier je velký asi jako mončičák, ale mezi sebou jsou dost agresivní a pokud se jich na 1 hektaru potká víc, tak se mezi sebou vyvraždí. Jinak Mr. Yoda že Star Wars je Tasierem inspirovaný. Pak jsme se skrz "man-made" forrest přesunuli na Chocolate Hills, což jsou takové šíleně fotogenické zelené kopečky, mezi kterými se nachází ještě zelenější rýžová políčka. Večer jsme zakončili... Znovu pizzou 🙂. Další den jsme se rozhodli strávit na pláži a jenom jsme se váleli a popíjeli. Po delší době to bylo celkem fajn.

Odpoledne jsme se museli rozloučit s druhou motorkou a tak jsme už zůstali odkázaní jen na taxikáře.  No a večer nás čekalo překvapení - mysleli jsme (no dobře, hlavně já myslel), že už další den letíme do Manily a pak Dubaje, ale odlet byl až v úterý. Den dovolené navíc! 👌🤭. To ale možná vypadalo na Danajský dar - náhodou (pokec s tutukářem) jsme zjistili, že se na ostrov žene Tajfun (no oni tak asi místní říkají všemu, ale tohle byla "jen" tropická bouře, to je stupeň pod Tajfunem) a že má na ostrov v plné síle dorazit ve 2 odpoledne. "Trochu" nás to znervóznilo, protože lodě jsou prej už od předchozího dne zrušený. Ten večer předtím trochu pršelo, ale v noci fakt přišel megaslejvák a náš let byl naplánovaný na 10 ráno. Každopádně letiště Tagbilaran je pravá Asie. Je tak malé že se tam vejde jedno letadlo. Tj. letadlo přistane, vyženou těch 30metrů po ploše houf lidí ven a obratem naženou lidi z čekárny do letadla a to odletí. Čekárna má tak 10x10 metrů. Celý letiště asi 20x20 😅 ale zas kde jinde dostanete deštník abyste si mohli doběhnout k letadlu suchou nohou 🙂. Jakmile se tu sejdou lidi do víc, než jednoho letadla tak je to tu jak sardinky v konzervě. Ale už se staví letiště nové, které otvírají někdy v červenci 2018. Na druhou stranu tu mají live music od kapely slepců a musím říct, že kapela hráli fakt dobře. Naštěstí jsme nakonec odletěli a tím naše Filipínská část dovolené skončila 😊

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE