Ve městě
Banja Luka tankujeme. benzínky mají pouze jeden stojan a výjímečně dva. Vybíráme tedy tu větší. Během tankování se z nás snaží vytáhnout cenu našich mašin. Za platbu kardou se lístku nedočkáme a jelikož nechceme motorky prodat, musíme zvýšit hlas a nekompromisně odjet. Takový přístup nás trochu vyděsil. Ve změti směrových tabulí s azbokou nemůžeme najít cestu z města. V divokém provozu bloudíme a začínám mít pocit, že se ven nedostaneme. Při dotazu dostáváme vždy informaci, která nás vede do úplných končin. Začíná převládat pocit, že poslání turistů do co nejzapadlejšího konce města je tady snad národním sportem. Když selhala i pátá rada, vjedu na další benzínku a chci mapu. Díky tomu se po bezmála dvou hodinách dostáváme ven a ještě k tomu správnou cestou. Ta se klikatí zařezaná ve skále kolem řeky
Vrbas tekoucá v hlubokém, skalnatém kaňonu. I přes mírné stoupání jedeme stále na trojku a jsme oba rádi, že jsme pryč z města
Banja Luka, které je pro nás nyní novou nadávkou. Po zhruba 20 km dojde k většímu stoupání . Opět vytáčíme dvojku na 27 km/h. Cestu si zpříjemňujeme bagetou z
Maďarska. Při této rychlosti svačíme zcela bezpečně až do doby, kdy se vynoří kamion a předjíždí i v ostré zatáčce, kde není viditelnost větší než 20m. Po půl hodině jízdy na dvojku moje
50 vydává divní pisklavý zvuk. Zpomaluji na 22 km/h a tím se vše vyřešilo. Značka upozorňující na opravu tunelu nám oznamuje prodloužení trasy o 20km. Z kopce zaléháme na řidítka a bez rychlosti vytahujeme 70 km/h.
Trošku nejistou jízdou podle mapy, která byla příloho
Lidových novin (a naší trase velkou pozornost nevěnovali), nalézám první ukazatel s nápisem
Kupres. Z latinky mám takovou radost, že tam bez rozmyslu odbočuji. Je to město na naší trase, takže se nesní čeho bát. Následuje mnoho hodin jízdy bez jediného ujištění, že jedeme opravdu tou správnou cestou. Silnice je místy tak rozbitá, až je lepší jet po krajnici. Na té jsou zase umístěné cedule varující před minovým polem. Přeměřuji popruh batohu a čekám, že uvidím ceduli
Sarajevo. V takovém případě bych přemýšlel o oprátce. Začíná se stmívat a mi pořád jedeme po cestě, která nám ničím nepřipomíná správný směr. Také jsme ještě nepotkali benzínku, což mi dělá skoro větši starost než bublina na Lukášově zadní pneumatice. Jedeme už za tmy a světla svítí opravdu špatne, obzvláště moje připomíná spíš plamen svíčky na světlomet. Lukáš jede přede mnou a svítí na cestu. V jednu chvílí se jeho zadní světlo ztratí a za drnčení plechů na mě svítí předním ale podezřele nízko od země. Málem ho přejedu než zastavím. Přehlédl zatáčku a při brzdění dostal smyk. Nehýbe rukou a chce abych mu zvedl motorku. Stále mi neodpovídá co ho bolí. Motorce nic není. Jen přetočené řidítka. Jak to zpravím, Lukáš na ni skočí a jede dál. V tuto chvíli si teprve uvědomuji co se všechno může stát. Jak málo stačí k nehodě. Větší díra ve chvíli kdy nás bude předjíždět auto a máme po všem. Proto navrhuji nocleh. kolem 11:30 dorážíme k Motelu. Stojí u něj sportovní vůz s německou SPZ. Nocleh vyjde na 25 euro. Teplá voda bohužel neteče a ten
Němec spravující si své sportovní auto taky nemluví německy. Překontroluji zámek a jdu si lehnout. Úterní stav je 388 km za 11 hodin.
Ráno k jídlu nic není, takže po kávě jedeme vstříc jadranu pryč z této podivné země s krásnou přírodou. Po pár kopcích přijíždíme ke staré celnici, kde je provoz asi tak 1 auto za dvě hodiny. Procházíme důslednější kontrolou dokladů. Nakonec je vše v pořádku a můžeme pokračovat. Od moře nás dělí už jen cca 60 km, které jedeme na jeden zátah. U moře v
Bašce Vodě potkáváme
Čechy na každém kroku. Jadrný výraz údivu prozrazují krajany z
Moravy. Do večera marně čekáme na spojení s našim kamarádem, který nám vezl oblečení a jiné věci. Bohužel, telefon nebere. Přijímáme tedy pozvání ke krajanům z
Pardubic do jejich apartmánu, kde vše probíráme až do páté hodiny ranní. Pobyt u moře je asi zbytečné popisovat. Jen při povalování na pláži nás potěšilo, když kolemjdoucí probírali zda ty dva pionýry přijely po vlastních či ne. Odpočíváme a šetříme si své pozadí. Asi další den potkáme souseda z kempu. Jmenuje se Radek Klusáček a trošku nás vyděsí. Vypadá sečtěle a rozumě, proto na něj dávám. Jeho údiv na průjezdem
Bosnou a ještě k tomu přes nitro je neočekávaný. Popisuje nám průběh války a chování účastníků, hlavně
Srbů. Informací má mnoho a jeho vyprávění je barvité. Další krajan nám popisuje zážitky jeho strýce, který v době války trávil tři čtvrtě roku na ambasádě. Začínám mít obavy ze zpáteční cesty. Cestu zpět plánujeme na 4:00 ráno v úterý. V pondělí se přesunujeme na méně osídlené pláže v
Brele, kde máme v plánu krátký nocleh na pláži a brzký start. K večeru potkáváme další krajany. Vše jim povykládáme na zahrádce hospody. Když se rozcházíme, jsou dvě hodiny ráno, hospoda zavřená, a pláž dál než pře našim setkáním.
Místo čtyř vstáváme v sedm. Necítím se až tak špatně jak jsem čekal, takže jedeme vstříc nekonečným kopcům
Chorvatského pobřeží. Vytočená jednička umožňuje rychlost 15 km/h. Nízká rychlost snižuje schopnost chladit motor. Odrážím se nohama a snažím se roztáhnout dvojku. Většinou marně. Opět se ozývá to pronikavé pískání a navíc i štěrkání pístních kroužků. Nedbám těchto zvuků a držím ho v záběru. Na celnici je již veselejší parta a zvednutím na zadní si vysluhuji potlesk a jiné výkřiky obdivu. V
Bosně nás čeká jízda z kopců na kterou se těším. Při tankování na první pumpě nastává problém. Moje karta nefunguje. Ani čip, ani magnetický proužek. Začíná to zavánět problémem když si všimnu, že si pokladní plete stříbrnou nálepku za čip. Této chybě se směji jen já. Nesetkávám se se stejným smyslem pro humor. Raději se rychle balíme. Při cestě z vysněných kopců držíme trojku pod plným plynem. Zalehnutí na řidítkách vytahujeme díky silnému protivětru sotva 40 km/h. Po třech hodinách v leže zjišťují, že mě nebolí zadek, zato v krku mám takovou křeč, že při pohledu za sebe se musím natáčet celý. V našem osvědčeném motelu si dáváme kafe. Při dorozumívání o kurzu eura nám kafe zaplatí jeden z místních, který je právě na odchodu. Jen zvedne palec a řekne
“good motobike“.
Do města
Banja Luka dorazíme již správnou cestou, která je v naší mapě a většina vede z kopce. Malá přeháňka nás zažene do autobusové zastávky zrovna ve chvíli, kdy Lukášova
55 začne vypovídat. Během deště vyměníme kondenzátor. Zeptáme se čekajících na cestu se zdůrazněním, že nesmíme na dálnici. Poradí nám a jedeme, samozřejmě vjedeme rovnou na ni. Umístění staré silnice si Lukáš tipne a vyšlo to. Před hraničním přechodem kličkujeme možná pětikilometrovou kolonou kamionů, která zcela zablokovala městečko
Bosenská Grališka. Přejezd pro osobní auta je zcela prázdný. Vjedeme do
Chorvatska a uháníme ke
Zdenci. Zhruba kolem deváté hodiny jsme tam. Když sháním výměnu eur, přivedou mi místního lovce, který mívá návštěvy ze zahraničí. když zjistí, že jsme
Češi, nabídne nám nocleh. Posteli nemůžeme odolat. Hostitel je od 17 let v armádě a jelikož byl ve válce, bude mít od 35 let důchod. Doma nás pohostil divočákem, a domácí pálenkou. Po půlnoci nám udělal přehlídku zbraní. Na střelbu naštěstí nedošlo. Lehce nám popsal jugoslávskou válku a šli jsme spát.
Ráno jsem zapsal včerejší cestu: 410 km za 11 hodin. Rozloučili jsme se a vyrazili na
Maďarsko. Cesta nám ubíhala hezky a mraky se v poledne úplně roztrhali. Cestu k
Balatonu zkracuji pomocí okresek. Když už nám má dojít benzín a jedeme oba na rezervu, vjedeme o vesnice, která vypadá jako po válce. Vše je rozbité a škaredé. V příkopě se povalují opilci a v celé vesnici není vidět kousek dlažby. U domorodců budíme velkou pozornost, což se mi nelíbí. Představa, že právě teď dojde benzín mě vyděsí. Vyvracím zápěstí a v dostatečné vzdálenosti od vesnice zastavujeme k doplnění paliva. Hned dostanu vynadáno. U
Balatonu máme pauzu pouze na jídlo. Našim cílem je nocleh na
Slovensku. Po jídle nás přepadla únava a proto si dopřáváme malý oddech na benzínce. Opírá se do nás sluníčko a trošku si připomínáme povalování u moře. Další cesta uběhla jedna dvě. Před hranicemi ještě jednou tankujeme. Na
Slovensko jsme dorazili až kolem deváté. Ve
Velkém Mederu si na poslední chvíli koupíme buřty a jedeme si je opéct k rybníku. Místo je to krásné. U ohniště někdo nachystal dříví i s klacky na opékání. Takovou náhodu jsme si ani nepředstavoval. Denní stav je 376 km za 9h.
Další den trávíme v termálních bazénech a nocleh už máme zajištěný v penzionu, kde se potkáváme s
Čechy a dokonce taky z
Opavy. Počasí se zhoršuje. Teplota klesla na 15 a objevily se i přeháňky.
Následující den se chystáme na cestu domů. Je 9 hodin a stále prší. Vyčkáváme do desíti kdy je už po dešti. Cestou se zastavujeme v
Seredi abychom vrátili kanystr. Popsali jsme jej a s velkým díky vrátili. Opět nás vybaví pitím a bagetami. Trasa podél Váhu je tentokrát proti proudu vody. Plyn držím naplno a občas mi vyskočí trojka. Vyskakování je čím dál častější. Chvílemy už jedu v předklonu a držím řadící páku nahoře. Dopřeji mu přestávku 15 minut. Od té chvíle se problém nezopakoval. Při jízdě v
ČR už stroje nešetříme. Zaleháme na řidítka a předháníme se. Za
Valašským Meziříčím se zastavujeme v dílně abych dofoukal kolo. Před dílnou stojí dva choppery. Jejich majitelé prý na nich taky jeli do
Chorvatska, ale po návratu neoplývali radostí z jízdy jako my. Domů přijíždíme kolem 8 hodiny. Následuje přivítání a pak drobná oslava a pak ještě jedna a další a kdyby nebylo pondělí pracovním dnem, tak bychom slavili ještě dnes.
Této dobrodružné jízdy se zúčastnil Lukáš Nop na stroji
Jawa 555 a já, Pavel Dobřecký na starší
Jawě 550. Poděkování patří v prvé řadě mojí ženě Markétě, která mě podporovala a díky ní jsme se tehdá na
Slovensku neotočili domů. V druhé řadě Lukášovi, kterého jsem do toho uvrtal. Také musím poděkovat ZIKADU né jen za podporu, ale také díky němu jsem našel důležité kontakty na p. Šimáčka, který zhotovil pohodlné sedlo, p. Finstrleho, který zajistil několik dílů, Moto Gelnar Opava, kde jsem zakopil ND. Poděkování patří také Radimu Adamíkovi z Kravař za nádherný lak, p. Kolbonovi ze Stěbořic za nalinkování, Ing. Václavu Mikovi, který přislíbil případný odtah a taky všem, kteří nám na cestě pomohli, povykládali s námi nebo jsme jim stáli za to, aby zamávali. Celkem jsme najeli 2 497 km. Cesta to byla tak úžasná, až jsem se rozhodl uskutečnit příští rok zase něco podobného a pokud se nám podaří překonat tuto vysoko nasazenou laťku, tak o tom znovu něco napíšu.
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
