Za Králem Šumavy

Na září jsme plánovali Alpy. Vše bylo připravené: trasy, motorky, ubytování. Pár dnů před odjezdem se zhoršilo počasí a do Evropy přišel podzim. V Alpách napadl metr sněhu.

S takovým koncem moto-sezony jsem nepočítal. Cítil jsem potřebu někam vyrazit. Před zimou se ještě svézt, užít si jízdu. Vychutnat si jízdu hlubokými lesy, nocovat u křišťálových řek a cítit se zase jako král. Třeba jako Král Šumavy. S kámošem nebo sám, v kempu nebo v močálu, to mi bylo jedno.

Netrpělivě jsem sledoval počasí, zatímco podzim už nabíral na síle. Motorečka dostala chrániče rukou (blastry) a USB zásuvku na navigaci (nemusel jsem tahat power-banku ani po kempech shánět zásuvku, což mne naplňovalo pocitem svobody).

Neměl jsem před sebou žádný konkrétní cíl, místo, kam bych muset dojet. Přespat jsem hodlal kdekoliv, kde se mi to bude líbit. S sebou táhnu stan, spacák a sirky. Na sebe oblékám maskáče, mikinu, větrovku a teplé ponožky. 

Vyjíždím před 9:00. Teplota 8°C mne trochu brzdí v jízdě. Ze Znojma sjíždím do Raichu a podél hranice mířím do Hardeggu. Čeká mne krásných 20 km podél hranice Národního parku Podyjí. Na Hardegg je majestátní pohled ze všech stran. Vévodí mu hrad stejného jména a pokud sjedete městečkem dolů, můžete si dát kafe u splavu a vychutnat si atmosféru "malého Hallstattu".

Další úsek, který mám moc rád, je cesta z Drosendorfu do Raabsu. Alespoň z poloviny se klikatí podél řeky Dyje. V Raabsu zastavím na parkovišti pod hradem a z dřevěného mostu koukám na soutok rakouské a moravské Dyje. Zde končí revír mých nedělních vyjížděk.

Silnice jsou prázdné až na místní sedláky v traktorech. Zlobí mne navigace a klepu se zimou. Pokračuji na Gmünd, kde přejíždím hranice do Čech a mířím do vodáckého centra Vyššího Brodu. Tady to přece znám. Každý rok zde sedáme do lodí a vyrážíme na řeku. Teď je to tu ale opuštěné. Kemp prázdný a hospoda zavřená. Černá řeka pod hospodou vydýchává další hektickou sezónu plnou řevu, přepálených langošů a lidí co se přijeli pobavit na cizí účet.

Pokračuji po jižním břehu Lipna, až k přívozu na Dolní Vltavice. Koukám na širokou vodní hladinu. Trajekt převáží tatru a rypadlo. Chlapi po šichtě se už určitě těší domů. Stáčím se do Raichu a objíždím tak chráněné rašeliniště. Silnice klesá do údolí a nabízí krásné výhledy do kraje. Zanedlouho vyjíždím v Přední Zvonkové a mířím do Volar. Cesta přes Lenoru je zavřená. Vezmu to směr Prachatice - Vimperk, ale jedu 40 km vedlejší osamělou lesní silnicí do Buku. Sepentýny po uzké asfaltce uzavřené hustým smrkovým lesem. Pod vámi potok. Pak výjezd a následují překrásné výhledy do kraje, před Bukem prastará lipová alej. Tenhle den by neměl nikdy skončit! Šumava v celé své kráse! 

Sjíždím na Modravu a podél řeky Vydry do Antýglu. Mám toho dnes už celkem dost. S různými menšími zajížďkami 400 km. Stavím stan hned vedle řeky a vyrážím na 3 km pěší procházku podél řeky k Turnerově chatě, abych si trochu srovnal záda. Vracím se za tmy, což v tuhle roční dobu, však není až tak pozdě. Rozdělat ohýnek z mokrého dřeva je trochu problém. Vychutnám si polévku, dlouhý kouř a zalezu.

Ráno se budím do deště a mlhy, ale to je tady asi normální. Teplota kolem 5°C nezahřeje. Zabalím mokré hadry a v 9:00 vyjíždím za slabého deště po mokré silnici směr Sušice. Jedu max 60 km/hod protože mi mrzne obličej i ruce. 30 km osamělou krajinou podél Vydry, později kolem Otavy. Voda Vydry i Otavy má zvláštní načervenalou barvu. Zastavuji a užívám si ten krásný čas.

Ze Sušice na Vimperk přestalo pršet. V Buku se opět napojuji na lesní silničku do Volar a vychutnávám si jízdu šumavskou přírodou. Silnice začíná klesat. Otevírají se mi pěkné výhledy do kraje a na Lipno. Na stráních se pase dobytek. Cítím, že Král Šumavy mi mává na pozdrav.

Opět mířím do Vyššího Brodu a loučím se s Vltavou cestou do Českého Krumlova. V létě tu sprintují dodávky převážející rafty a kánoje. Místní borci tu cestu otočí 3 - 4x za den a je lepší jim uhnout z cesty. Dnes je tu klid, řeka prázdná. Projíždím všechna ta slavná místa U Tygra, U Fíka, Na Pískárně,... a opět mne přepadne melancholická nálada. Joj, tak léto končí.

Cestou do Třeboňě si z Trocnova zajedu 3 km a navštívím památník bratra Žižky. Do září je zde otevřené také muzeum. Na parkovišti stojí jediné auto. Po cestě k pomníku potkávám nějakého veterána. Lišácky na mne zamrká. Jsme jedné krve ty i já. Jasně brácho!

Z Třeboně jedu po státní uvízlý v koloně kamionů. Po 16:00 jsem ve Znojmě, v 17:00 vyzvedávám syna. Vše je zase jako dřív. V mém srdci je však klid.

Díky Králi!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE