Vysočinou křížem krážem

Přišlo léto a s ním čas dovolených. A taky zásadní otázka jak ji strávit. Dáša odmítla pěší turistiku, já odmítl jezdit na kole a na velkých motorkách není kam dát psy. Tak nadešel čas oprášit sajdkáry. V pondělí bylo nutno zajet s Plošticí na STK, v úterý se jen koukalo z okna na pršení, ale ve středu se konečně mohlo vyjet!

Den 1 - středa 18.7.2012

Takže jedu já s Plošticí, Radkem a Dorynou. Dáša jede s Dášenkou, Martinem a Rexem. Jedeme, no ale to je jízda... to stokoňový BMW mě asi nějak zkazilo, Plošice jede co může a přesto mám pocit, jako by nejela, řadím převážně 3-2, 4 jen z kopce či na rovině s větrem v zádech. Škoda, že byl protivítr. (a kopec ve Vendolí za jedna) A brzdy? Sakra, kde to má brzdy???? Taky jízdní pozice jak na nočníku mi nesedí. Je to nějaký malý, kurnik, s tím jsem byl na Balatonu? To Radek tak přibral, či co? No jedem dál, v Lanškrouně doplňujeme zásoby a jedem dál směr Svitavy. Tam Dáša odbočila na náměstí, prý že Radek říkal, že navštívíme venkov i město... Poněkud jsem nepochopil Dášin systém desátků a nechtěl se s ní dělit o svoji zmrzlinu, když ona přece žádnou nechtěla. No fajn důvod se na sebe hnedka nakrknou. Jedem dál a v Jimramově zastavujeme na náměstí a Dáša jízlivě konstatuje, seš na Vysočině co dál? Nevím, cíleně jsem nic neplánoval. Tak ve známým bufítku dáváme polívku a kupuju cyklistickou mapu 1: 50 000. Na ní zjišťujeme přítomnost nedaleké zříceniny hradu Skály a rozhodneme se ji navštívit. K pobavení místních nám zdrhá Rex, který si myslí, že má povinnost očurat celé náměstí.
Přístupovou cestu k hradu najdeme snadno, tak můžem stoupat vzhůru. Ne že by cesta byla tak strmá, nebo takový hic, ale kožený hadry asi fakt nejsou turistickým oblečením. Jediný, kdo není splavený jako kůň je Radek, který leze po troskách jak opice. Díky němu je průzkum hradu nad očekávání podrobný. Po hradu usuzujeme, že už se blíží večer a je čas bydlet. Po kratším hledání Dáša nachází krásný plácek na kraji lesa, skrytý všem pohledů a jak po té zjišťujeme, kousek od něj je i pramen se studánkou, hotovej luxus. Postavíme stan, vyrýpnu drn, rozděláme oheň a nad něj instaluju nový kotlík. A do kotlíku sádlo, cibuli, maso, papriku, atd.. Za chvíli máme výbornej guláš, kam se na něj hrabou všechny konzervy a glutamáty. Takovej neudělám doma i kdybych se rozkrájel. Po guláši trochu igelitovýho piva a můžeme jít do hajan.

Den 2 - čtvrtek 19.7.

Ráno rozředíme zbytek guláše na polívku, sbalíme, uklidíme a pokračujeme.  Protože je celkem horko, jedeme k vodě. Nejbližší voda na mapě je přehrada Vír. Tak jedem k ní. Po včerejšku jsem si už na jízdu na Ploštici zvykl. Nevadí mi její enormní nevýkon a pomaličku se sunu krajinou a kochám se. Taky by byl hřích jet rychle, tenký silničky se motají krajinou, z kopce do údolí a z údolí na kopec. A na každým kopci až kýčovitý výhledy. Nádhera, jedem a kocháme se. Přehradu jsme našli a podle očekávání se v ní nesmí koupat. Nevadí, stejně se nějak zatáhlo a ochladilo. Projíždíme vesničky, na kopci vidíme rozhlednu, ale nevíme jak na ni. Ve Štěpáně nad Svratkou si dáváme pozdní oběd,  a pak se dál posunujeme krajinou tak nazdařbůh. Míjíme ukazatel na hrad Zubštejn a jedem tam. Dáša neměla chuť stoupat k hradu a čeká na parkovišti. Já s Martinkem a Radkem zahajuju průzkum hradu. Pěkný je, jen díky černé obloze a zdvihajícímu větru ji děláme tak narychlo. Z podhradí Dáša vyráží přímo směr rozhledna, co je na obzoru. Což o to, rozhledna byla na obzoru, jenže na protějším kopci. Žlutá turistická opustila asfalt, a když skončila i polní cesta, tak po louce klesáme do údolí. Je mi naprosto jasný, že zpět cesta nevede, to nikdy nevyjedu. Na konci louky vjíždíme po náznaku cesty do lesa. No cesta to byla, že by si i kůň zlámal nohy. Chudinky tři bubínky co fingujou brzdy, tohle ještě nazažily. Adrenalinový sjezd naštěstí nekončí úplným zánikem cesty mezi stromy a my sjíždíme na lesní asfaltku. Doprava nebo doleva? Tak doleva. Jedeme lesem a já si říkám, že už chybí jen brod a nasranej myslivec. Myslivce jsme nepotkali, ale brod byl, skrz něj jsme se dostali na plácek u silnice, kde na nás zírají dva cyklisti. Dáša jim vysvětlila kam máme namířeno a oni že můžem buď vlevo po silnici do Bystřice nad Pernštejnem, nebo vpravo a pak lesní cestou přímo na rozhlednu.  Tak ta lesní. Jenže lesáci asi nemají pochopení po podobné kratochvíle a my se kvůli uzamčený závoře musíme vrátit. Tak teda přes Bystřici. Tam na pumpě přečkáme další krátkej deštík a jedeme na rozhlednu Karasín. Po pokochání výhledem a po malým občerstvení v bufetu navštívíme nedaleký Vítochovský kostelík připomínající hrádek.  Od něj se vracíme do Bystřice doplnit zásoby, jako chleba, pivo, hřeben, pivo, klobásu, pivo atd... Na náměstí v jedný kavármě se Dáša zakecá a paní kavárnice nám doporučuje jet do Milov, že se tam za hubičku dá spát u vody, nebo do Blatin, že je tam koňská farma. Jen že to bude blbá cesta, je tam prej u Novýho Města na Moravě zavřená silnice.  Jo, tu zavřenou silnici jsme našli. Ještě že mám cyklistickou mapu  1:50 000. Podle ní přece trefím. Jedeme po takových silničkách, každý protijedoucí auto mě vyděsí, není se kam uhýbat. U nás ve vsi je cesta, co vede ke kravínu, proti tomuhle hotová dálnice. Mám strach, že navzdory mapě cesta skončí někde u skládky, silážní jámy nebo u někoho na dvoře a ono ne, přejedeme kopeček a ejhle vesnice. Sakra, tohle je jejich jediný spojení se světem? Co dělají v zimě?? Nechápu.
Přes  Koníkov, Odranec a Sněžné nakonec dojedeme k tomu jezdeckýmu klubu do Blatin. Pěkný to tam maj, hospoda, velký hřiště pro děti, koně, psy co nechtějí ty naše sežrat a taky takový veliký oplocený výběh plný králíků. Když jim nasypali krmení, odkudsi se vynořili i dvě nutrie. Pěkný to tam mají, ale na rajtování koňů je pozdě a my potřebujeme jít někam bydlet. Zajedeme do Milov k rybníku do kempu osondovat, jak je to s noclehem. 280 korun za to, že si můžu lehnout na zem do vlastního stanu, se mi fakt dávat nechce. Asi jsem lakomej, to si za to radši koupím benzín. Jedeme pryč.
Dáša hledá místo na spaní. Odbočuje na kdejakou polní či lesní cestu, jenže vždycky nás to dovede někam k chalupám. Kvalita cest je taky fascinující, po tlustý vrstvě nasypaného štěrku se do kopce s jedním hnaným kolem jede fakt blbě. Když už jedeme po opravdický rozbitý lesní cestě, kde může být tam maximálně perníková chaloupka, omyl, les končí a tam statek. A obydlenej. Nakonec odbočíme na louku, kde na kraji lesa krytý za kopcem jdeme bydlet. Klobásy a uzený kuřecí stehna na ohni chutnají báječně, k tomu igelitový pívo, na světě je krásně. No v noci si to moc tak nemyslím, vzal jsem si zbytečně teplej spacák, chybí mi polštářek pod hlavu a ten starej spacák, co jsem zese nějaksi dával pod sebe jsem taky měl přibalit. Asi stárnu...

Den 3 - pátek 20.7.

Ráno slyším vrčet nějaký traktor, ze stanu vidím projet takový divnostroj. Vstanem, posnídáme, pobalíme  a divnostroj se vrací naložený dřevem. Je to domaděl, V3S se zkráceným šasi, bez boudy s motorem z avie a hydraulickou rukou. Pěkná věc. Taky nás zaráží, že po té hrůzacestě co jsme přijeli, lítají klaďáci. Vracíme se, dojedem na křižovatku a kam dál, odsud jsme přijeli, tak se nám to nelíbí, tak jedem sem.
Dojedem do vesnice Krásná. Před obchodem místní dědci srkají lahvovou Poličku, v krámě pár věcí, naše samka je proti tomu supermarket. Kupujem chleba a Dáša se ptá místní sympatické slečny kam jet. Ona že odsud nikam, nikde tu prý nic není a posílá nás nad vesnici. Vyjedem tam, kolem pole se zrajícím obilím, kopce, lesy, louky, sluníčko, kochal bych se jak doktor ze střediskový vesničky, kdyby Dáša neměla blbý poznámky, jako co taky a ať aspoň podám výklad. Tak ji předám mapu, ať se ukáže když je tak chytrá. A taky ji upozorním, že mám rezervu a tady na tom Klondike asi nenatankuju, jak nás tam ta slečna ujistila. 
Jedeme dál, Dáša je vedoucí a tak jedu za ní, trochu mě zarazí, že míjí zákaz vjezdu a stoupá kamsi do kopce. Na Buchtově kopci stojí radar řízení letového provozu. Krčíme se skrz ten zákaz na kraji parkoviště a Dáša se vydá na průzkum. Vrátí se s tím, že támhle to jde po žlutý projet. Jedeme. Jeden průjezd pod kamerama a tam nás chlápek co seká trávu ujišťuje, že to neprojedem. Tak zpět, druhej průjezd pod kamerama.... Sjedeme do Svratky, kde dáme motorkám nažrat. Dáša vidí na mapě nějaký Karlštejn a jede tam. Jen nevím proč po turistický. Asfalt tam není, je to do kopce a navíc skrz golfový hřiště. Golfisti na nás zírají jak na zjevení a já se bojím, aby na nás nevystartovali s těma holema, co jich mají plnej pytel. Za hřištěm dál cesta stoupá po trávě a naložená Dášenka se uhřeje a má dost.
Zastávku Dáša maskuje svačinou a já jsem rád, že v tý chalupě, na jejímž zápraží nuceně piknikujeme, nikdo není. Ale radši odeberu Dáše mapu. Už mě děsí ty její zálibný dlouhý pohledy na každou odbočku do lesa. Nějak zapomíná, že tu vysněnou emku ještě nemá. Po svačině a vychladnutí se dál drápeme do kopce, přítěž jako psy a děti musí po svých. Karlštejn je lovecký zámeček, veřejnosti nepřístupný.
Vracíme se po asfaltce, co vedla souběžně s turistickou. Já už mám dost enduro vložek, ze sajdy mám ruce vytahaný jak orangutan a hlásím, že je čas jet na Toulovcovy Maštale, na Vranici, na Verandu, na Pepovu Poličku. Směruju cestu na sever a úspěšně se blížíme k Verandě. Cestou odbočíme k rozhledně Borůvka, ale tam mají až od jedný. Tak že čtvrt hodinu počkáme. Dáša telefonuje na Vranici, jestli můžem přijet přespat. Prej jo, jen Poličku nemá, že to předělal na cukrárnu a má jen čtyři druhy sodovky. Ha ha. Vidím na protějším kopci kulatou věž, podle obrázků vypadá jako Rychmburk,  ale podle mapy tam nemá bejt. Vzhledem k tomu, že nikdo nepřichází, vyrážíme to prozkoumat. Radek nejede, ožírá ze stromu mirabelky, a že počká... Jedeme k té věži  a při sjezdu do Předhradí vidíme na kopci nad námi majestátní hrad. Vyjedem na kopec a hrad nikde. Za vsí vidíme vyčuhovat věž, jedeme tam a zase nic. Ploštice bez Radka celkem uhání, tak lítám po okolí a hledám ten utajený hrad. Když ho konečně najdeme, něco se mi nezdá, už ten rozcestník před bránou připomíná takový ten nemocniční. No jo on je tam domov důchodců. Sice přes léto jsou tam omezený prohlídky, ale když Radek čeká pod Borůvkou...
Vracíme se. Chci aspoň ten hrad vyfotit a při tom Dorka vystupuje. Je nějaká namrzlá a furt neví v jaký sajdě má jet a stále se cpe do Dášenky k Rexovi. Dáša jede dál, Dora kráva utíká za ní, já jedu vedle ní, hulákám na obě aby zastavila, Dora neví co a utíká dál. A Dáša z toho má prču a taky nezastavuje. Strašná groteska.
U Borůvky mezitím přišla slečna, ale nám se nechtělo šlapat po schodech, tak jen po konzultaci si v mapě opravuju chybně zakreslenou rozhlednu a jedeme. Dáša má hlad a chce jet do Proseče,  kde prý výborně vaří. Asi se za ten rok zkazili, obsluha pomalá, jídlo nic moc. Aspoň jsme se bavili pohledem na místní gang výrostků, kteří bez přileb na fichtlech bez značek řádili na náměstí. To jsem nevěděl, že za chvíli budu řádit taky. Že je na náměstí jednosměrka jsem zjistil, až co jsem ji projel v protisměru a pak, když jsem si nezavřel benzín během plenění bankomatu a bavil jsem okolí marnou snahou nastartovat ulitou Ploštici.
Konečně dojíždíme na Verandu, přivítáme se s Pepou a co nevidíme, on sedí u stolu obložený nádobím a ovocem a po chvíli začnou z hospody vynášet dorty a nakládat do auta. Že by fakt cukrárna??? Houby, to jen pro dětský tábor co je vedle, dělali asi za odměnu pohoštění. My se hostíme Poličkou. Děcka se vrhají k výčepu a Pepa je jen kontroluje, jestli netočí pod míru a dělají všem čárky. Je to pohoda večer, ještě si na ohni uvaříme polívku na ráno a celkem brzy jdemem spát.

Ráno se děcka hrnou do hospody uklidit a nachystat na další den, ani nemají čas na polívku k snídaní a tak ji v nestřežený chvíli sežerou kozy a ovce. Dáša se nechce zdržet do neděle, správně tuší, že den a noc na Verandě by byla strašně krásná, ale krutá vůči peněžence a mozkovým buňkám. Martinovi to bylo celkem fuk, ale Radek se těžko smiřoval s myšlenkou, že nebude moct točit pívo. Aspoň víme, co z něj bude - od mládí se motal v hospodě a když se pak rozhodoval čím bude, hospoda jasně zvítězila:-) ale to předbíhám. Rozloučili jsme se a jeli dom. Nevypadnout Martinovi Rex ze sajdy, tak by se cestou domů nic zvláštního nestalo.