Naše 1. motodovolená, zatím v ČR

Tak dneska nás nebudí kachny, ale remcání Pecina, který byl opravdu do růžova vyspinkanej a všichni z toho máme obrovskou prd…l!!! Po snídani k radosti majitele kempu odjíždíme a dneska navštívíme dvě české filmové vesničky. Z Černé v Pošumaví jedeme směrem na Krumlov, ale v Kájově odbočujeme vlevo a ještě tady zastavujeme na benzínce natankovat, a jak se nakonec ukázalo, tak jsme vybrali bezkonkurenčně nejdražší pumpu v republice a ještě máme všichni pocit, že nám to vůbec nejede. Ale přesto pokračujeme podél Blanského lesa do Prachatic, kde začíná mírně poprchávat, tak nasazujeme pláštěnky na brašny a tankvaky, ale jak se ukázalo, bylo to jen pár kapek. Z Prachatic jedeme přes Bavorov do Volyně. V Bavorově poprvé a naposled trošku kufruju. Směrovka tam byla, ale já jsem prostě nechtěl uvěřit, že ta odbočka, co vypadala jako vjezd někomu do dvora má být považováno za křižovatku dvou silnic II. tříd, tak jsem to přejel a odbočil o kousek dál a tam jsem opravdu dojel k někomu domů. Nakonec jsme se z té spleti uliček vymotali a valíme dál. Čtyři kilometry za Volyní uhýbáme vpravo a kolem zastávky, kde se nezastavuje a mají furt zpoždění, míříme do centra Hoštic u Volyně. Zastavujeme před Národním výborem, vyfotíme se pod jelenem, za dvě minuty obejdeme celé to obří náměstí, zajedeme se podívat do JZD – nyní Ranč Šimona Pláničky. No a co dál…., zajdeme k „Miluně“ na oběd. Miluna tam nebyla, ale pár vejpitků se tam v pondělí v poledne našlo…

Po obědě jedeme dál přes Drahonice, Písek na hrad Zvíkov. Na hrad nejdeme všichni. Jelikož je to z parkoviště docela kus cesty, tak se Brsla nabídl, že bude hlídat motorky – hodil bundu na zem, lehnul na ní a během minuty usnul. Zbytek „výpravy“ se šel trochu kulturně vzdělat – ale dovnitř jsme nešli, z venku to stačí… Po necelé hodině se vracíme zpět a já budím Brslu pádem mojí motorky o kterou jsem se opřel a vlivem váhy brašen a dalšího nákladu se převrhla přes „policajta“. Odneslo to ohnutý řidítko a uhnutá spojková páčka, ale jet se na tom dá, tak jedeme! Ze Zvíkova pokračujeme přes Milevsko do Sedlčan. V Sedlčanech nabíráme směr Neveklov a po dvanácti kilometrech stojíme na návsi Střediskové obce Křečovice, kde koukneme k Otíkoj na dvorek a do brány Střediska. Doplníme tekutiny, kuřáci doplní nikotin a směřujeme dál do obce Nová Živohošť, kde se v místním veřejným tábořišti za pár korun ukempujeme. Místní správce nás nechá i kempovat na pláži – trochu jiný přístup než minulý správce!!! A dřevo na oheň tu mají zadarmo a ještě byli rádi, že se toho dříví zbaví. Takže Brsla sednul na Talpa a mazal do vsi nakoupit nějaké dobroty a plechovkovou Plzničku, kterou jsme dali chladit do vody. Mezitím jsme dneska donutili Víťase, aby si postavil vlastní příbytek a to co možná nejdál od našeho uskupení stanů k čemuž nakonec přistoupil. No a ještě než se vychladí plechovka ve vodě, tak jsme si skočili na točené k „Vodníkovi Kebulovi“ do vsi, kde jsme si na ráno objednali snídani. K večeru jsme se ale už přesunuli k našim stanům, sedli k ohništi a pokecali jsme o té naší dovolené, která se blížila ke konci, protože zítra nás čeká spíš už jenom zrychlený přesun do Podkrkonoší. Dnes nás poprvé nezahnal déšť do stanů a tak jsme posedávali dlouho do noci.

Takže tady máme poslední ráno a konečně se všichni trošku vyspali, i když nás k ránu opět navštívily dvě divoké kachny a sem tam si pronesly ten jejich pazvuk, ale nebylo to zas tak hrozný. Je půl devátý ráno a my máme skoro sbaleno, děkujeme správcovi za ochotu, uklízíme ohniště a valíme na devátou objednanou snídani. Snídáme a před sebou dvě sta kilometrů domů. Před desátou sedíme na strojích a svižnějším tempem ukrajujeme první kilometry přes Neveklov, Bystřici, Struhařov, Divišov do Českého Šternberka. Tam se chvilku kocháme hradem na skále, který je vidět i po několika kilometrech klikaté stoupající silnice, která pokračuje na Uhlířské Janovice. Zde zastavujeme na benzínce na doplnění PHM a kofeinu a jak se později ukázalo, byla to přestávka na dlouhou dobu poslední. Po vypití kávy z benzínového kávomatu skáčeme do sedadel a pádíme na Kolín, Týnec n. Labem. Zde se začíná projevovat únava sedacího zařízení mé ženy a já říkám, že je čas oběda, takže budeme hledat po cestě stravovací zařízení a odpočineme si, protože i já začal cítit opotřebovanost mého pozadí. Jenže z Týnce do Chlumce jsme na nic nenarazili, z Chlumce do Nového Bydžova taky nic, kromě nějakých dvou nonstopáčů. Moje paní už začala být silně nervózní a to ještě nevěděla, že z Bydžova do Hořic taky nic není – to jsem věděl už předtím, ale jen tak zastavovat čtyřicet kilometrů před domovem se mi už nechtělo, chtěl jsem to prostě spojit s obědem. V Hořicích na náměstí už mi manželka chtěla vystupovat za jízdy, že už prostě dál nejede, ale pod nátlakem jsem ji přesvědčil, že ještě tři kilometry a zastavíme v Dachovech v hospodě na oběd. Po 130 km na jeden zátah, poté co už máme za čtyři dny více než osm set kilometrů, si manželka k obědu ani nesedla a snědla si ho „na stojáka“ a s předsevzetím, že motocykl potažmo jeho sedadlo nechce hodně dlouho cítit, usedá na posledních patnáct kilometrů směrem k domovu. Ve Dvoře Králové se už jenom rozjíždíme bez zastavení.
Naše první motodovolená je u konce s konstatováním velmi dobrého výběru destinace a všichni jsme se jednohlasně shodli, že další sezónu určitě zase někam vyrazíme a určitě se nebudeme bát strávit několik dní dovolené na silnicích vedoucích do dalších koutů naší země, protože i u nás máme krásně.