Modrava s partou

Jelikož je to můj první příspěvek, kdy se mu ani nedá říkat cestopis, tak napíšu nejdřív něco o sobě. Tatík od rodiny, co se na dvou kolech s motorem pohyboval od třinácti let. Nejvíce najetých km, (a bylo jich opravdu hodně) bylo na Jawa 250-353 s lehkými úpravami. Jelikož přišlo stěhování do paneláku, nebylo ji kam dát a nebyl na ni kvůli rodině čas, tak šla pryč. Dnes bych si nejraději nafackoval. Ale to už je dávná minulost a pojďme do nedávné minulosti a do současnosti. Minulý rok syn měl 16 let a začal si dělat papíry na A1 a já si řekl, že by bylo pěkné, alespoň pro mě, kdybych si zase něco pořídil a pak jsme se synem mohli spolu jezdit. Kamarád z dětství, co jsme spolu na motorkách v mládí začínali si pořídil Varadero XL1000 o rok dřív a jeho synovi, stejně starému s mým, pořídil Terra Derbi 125. Já přes nepochopení v rodině jsem si koupil Zuzanu - tedy mého V-Stroma. Proč zrovna V-Stroma? Důvod byl jasný. Za ta léta jsem dost zfotrovatěl a z váhy 96 kg je rázem 120 Kg. Jelikož mám téměř 2 metry, nemohla to být malá motorka a dalším důvodem byla rozumná cena. Pro syna jsme společně vybrali a pořídili Hondu Varadero XL125, protože i on má již 190 cm. Žádná leštěnka to není, ale naučí se a pak ho stejně pošleme dál do světa, aby dělalo radost někomu jinému. No nyní pojďme k samotnému příspěvku, kdy cesta byla cíl. Dalším cílem bylo ukázat začínajícím motorkářům, jak pěkné je jezdit na motorce. Předem se omlouvám těm, kteří jsou zvyklí na cestopisy o výletech na několik dní do států blízkých i vzdálených.

Nefotilo se, proto nejsou žádné ani v cestopise.

Jelikož letošní počasí výletům na motorce moc nepřeje, už jsem netrpělivě vyhlížel nějaký den, který bude vyhovovat. Tím dnem měl být 9.5.2021. S kamarádem jsme se tedy domluvili, že někam vyrazíme. Budu mít ovšem na čem? To jsem ještě ve 12:00 nevěděl, protože Strom byl kvůli montáži padáků v servisu. Původně na 3 dny, nakonec z toho byly téměř 3 týdny. V 12:00 konečně telefonát, abych si Zuzanu ve 13:00 vyzvedl. Což se stalo. Kamarád ani jeho syn však nebyli na telefonech k sehnání, tak jsem se s nimi nemohl podělit o zprávu, že se výlet konat může. Pak se to nějakým způsobem podařilo a ve 14:30 byli u mě. Jel s nimi i manžel od neteře/sestřenice na Stromu 650. Po natankování do plných na Folmavě padlo rozhodnutí, že jedeme na Železnou Rudu a tam bude další rozhodování. Já chtěl jet původně jinam, leč byl jsem přehlasován. Při pohledu na vrcholky kopců Šumavy je jasné, že tam zima ještě své sbohem nedala, protože na těch nejvyšších je ještě sníh. Cesta po silnici 190 na Všeruby a dále na Nýrsko má cca. 4 roky nový povrch a i když jde o cestu úzkou, jezdí se tam skvěle. Samozřejmě jsme přizpůsobovali rychlost klukům na stopětadvacítkách. V Nýrsku odbočit na Železnou Rudu a stále pokračovat po 190. Chvíli poté, co mineme obec k romantickým názvem Milence, se dostáváme ke hrázi vodní nádrže Nýrsko. Ze silnice je nutno odbočit vpravo a pokračovat několik desítek metrů pěšky. Kdo nezná, doporučuji se tam zastavit a skouknout to dílo na řece Úhlavě vybudované za minulého režimu, dodnes sloužící jako zdroj pitné vody mj. pro Domažlice a Plzeň. Obvykle na odbočce stojí odstavená vozidla a motorky, jinak tomu nebylo ani teď. My však pokračujeme dál.

Od obce Zelená Lhota začíná stoupání. Stopětadvacítky se začínají zadýchávat, a když náhodou jedou rychlostí 80 km/h, tak jedou opravdu rychle. My samozřejmě přizpůsobujeme rychlost jim. Dostáváme se k vesnici Hojsova Stráž. Zde mají svůj orloj, který za fotečku stojí. Už tady začíná pěkný výhled na kopce Českého Lesa, tedy opačnou stranu, než kam jedeme my. Nezastavujeme a pokračujeme ve stoupání. Předjíždí nás mj. nějaký závodník v Peugeotu, za ním člověk ani díky černému dýmu nevidí. Asi nepovedená tuningová úprava. Po vyšplhání se na kopec stopětadvacítky chytají zase chuť k jízdě a my tedy zrychlujeme. V lesích závodníka dojíždíme a zase se dusíme. Předjet nejde, protože na kluky jede moc rychle, tak zpomalujeme, aby mohl poodjet. Pak někam bohudík odbočil. Konečně jsme na Špičáku, tedy prvním dnešním vrcholu. Zde za zhlédnutí stojí Černé a Čertovo jezero, kdy ani k jednomu se nedá na motorce legálně dojet. Nelegálně by to šlo, ale všude je turistů jak mravenců v mraveništi. K Černému se dá pohodlně dojít z parkoviště. Výšlap trvá cca. 40 minut. K Čertovu vede zpevněná cesta od Alžbětína. Za návštěvu na Špičáku stojí výlet na rozhledu nad sjezdovkami, kam se dá jet i lanovkou, či na opačnou stranu lanovkou na Pancíř. My nemáme čas, tak pokračujeme dál.

Zastavujeme se až na benzince na výpadovce na Klatovy. Už cestou sem jsme potkali spoustu jiných motorkářů a tady jich bylo taky několik. Občerstvujeme se a řešíme, co dál. Na Klatovy je sice krásná cesta plná zatáček, prostě to, co motorkář miluje, ale my se rozhodujeme pro Modravu. Teplota se vyšplhala k 25 °C a já nezkušeně v nových hadrech, odkud jsem si sice vyjmul zateplovací vložku, stále bojuji z horkem i když mám všechny větrací otvory naplno otevřené. Nechal jsem si tam totiž nepromokavou vložku, která za jízdy dobře odvětrává, ale jak zastavíme, jsem jak v igelitu. Při občerstvování musí bunda dolů a kalhoty rozepnout. Za chvíli se obleču a jedeme dál. Odbočujeme vpravo a pokračujeme tedy stále po silnici 190 na Prášily. V Prášilech se dá v případě potřeby dobře najíst. Prášily jen projedeme a pokračuje na Srní. Pokud někdo má zájem, je tu k vidění Vlčí výběh. My opět pokračujeme směr Modrava. V lesích se citelně ochladilo, což mi je příjemné. Kolem potoků je vidět ještě sníh, odtud čiší chlad. Jsme na Modravě. Parkoviště, ostatně jako ostatní parkoviště kolem cesty, je plné. Najdeme ale místo pro všech 5 motorek vedle sebe. Láká nás nápis Pivovar. Evidentně výdejové okénko funguje, na lavičkách se stoly sedí několik lidí a chlemtá pivko. My si jen povzdychneme, polkneme slinu a napijeme toho, co si vezeme v kufrech. Pod penzionem za potokem je ještě slušná hromada sněhu. Muselo ho tu být hodně. My se kocháme pohledem nejen na krásy krajiny.

Češky jsou fakt pěkné. Rozhodujeme se, co dál. Jelikož je kolem 17:30, vzdáváme se plánu jet na Horažďovice, Nepomuk a odtud domů. Volíme tedy kratší cestu Srní, Čeňkova Pila (zde je vodní elektrárna), Rejštejn, Dlouhá Ves, Sušice, Kolinec, Klatovy a pak směr Domažlice. V Sušici proběhla křest. Zastavil jsem před přechodem pro chodce, syn lehce nedobrzdil a ťuk. Nikdo nelehl, odskákalo to jen plexi (díra cca. 15 cm2), které se rozbilo o můj topcase. Nešlo o nic zásadního, pokračujeme. Zastávka na benzince v Klatovech. Terra potřebovala dodat pití. Prý dává na nádrž jen 200 km. Nevím, já s ní zkušenost nemám, ale je to dost málo. I tady stojí bandy motorkářů a těch, co jsme míjeli, nebo nás předjížděli, byly desítky. Krásné počasí nás hromadně vyhnalo a s předpovědí dalších nekonečných propršených dnů se jinak, než vyjet, nedalo. Naštěstí druhý den ve zprávách nečtu nic o nehodách motorkářů. Po natankování jedeme dál a po 7 km zastavujeme na vyhlídce, kde konečně i něco fotíme. Co něco, motorky fotíme. Ještě jedeme společně dalších 20 km a pak se naše cesty rozdělují. My se synem míříme ještě směr Folmava, kde tankujeme plné a vracíme se domů. Slunce už je dost nízko a každou chvíli se schová za les. Je 20:30 a jsme doma. Syn rozladěný z ťukance. Já jsem rád, že se nestalo nic horšího. Určitě to nebyla poslední společná vyjížďka.

Pokud se Vám čtení líbilo, jsem rád, pokud ne, nedivím se. I já tu na Motorkářích hltám mnohodenní cestopisy o horách, divočině, mořích apod. navíc vtipně napsaných a ne jen holé konstatování půldenního výletu kolem komína. Ale Šumava má své kouzlo. Kdo zná, ví, o čem píšu, kdo nezná, třeba pozná. Je určitě hezčí, než v televizi. Co se týče nákladů na cestu, tak šlo jen o benzin a nějakou tu minerálku. A vzdálenost tripu pouhých 200 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE