Kotor - Podzimní cesta na poslední chvíli

Den 4. - středa 2. října Dubrovník - Omiš 192 km

Ráno se nám na nohy moc nechce. Pokoj máme opouštět až v jedenáct,. Jdeme na snídani do centra. Cestou zkontrolujeme stroje. Ráno je město téměř bez lidí a vypadá úplně jinak. Svatební fotografové využívají měkké ranní světlo.  Snaží se vyčarovat trochu romantiky, než sem vtrhnou davy. Sedíme venku a máme hotelovou snídani s kávou a vajíčky.

Celou naší cestu bedlivě sledujeme předpověď počasí. Zatím je krásně, ale v poledne mají přijít deště od jihu. Po snídani se jdeme projít na hradby. Vstup je zpoplatněný 35 € za osobu. Dubrovník je drahý, ale výhledy jsou krásné. Natáčela se tady Hra o trůny a do filmových míst jsou návštěvníci cíleně lákáni. Když si koupíte nějakou tu tematickou cetku, můžete se vyfotit na filmovém trůnu. To je velký magnet hlavně pro asijské turisty. A kde se jich tu najednou tolik vzalo? Odpověď vidíme kotvit na moři. Dokonce sem v noci z Boky kotorské připlula za námi i Island Princess s několika tisícovkami zvědavých návštěvníků.

V devět hodin už je na hradbách spousta lidí. Dole ve městě je to ještě horší. No nechci vidět, jak to tu vypadá v sezoně. V podloubí, kde se ráno fotili svatebčané, stojí dlouhá fronta na cosi. Obloha se začíná pomalu zatahovat. Je nejvyšší čas kopnout do pedálu. Jedeme podél pobřeží zpět na sever. Míjíme Zaton a zastavujeme až na větrné vyhlídce před Pelješackým mostem.

Tady něco pojíme z našich zásob a pak mažeme dál. Levé ucho mě začíná bolet čím dál víc a Míše také není moc dobře. Na Makarské sjíždíme do města. Míša se snaží najít vhodné místo na kávu. Je zde ale tolik závor a zákazů, že to vzdáváme. Slibuju jí, že v nedaleké Bašce Vodě to bude jiné. Trochu to tam s Drakoušem známe, protože jsme tam byli před dvěma lety, když jsme se vraceli z Rumunska. Tehdy jsme odsud jeli domů po ose. Bylo to 1200 km ve dvou dnech. Tady není problém zaparkovat motorky až u vody. Nad šálkem teplé kávy si bukujeme nocleh v Omiši. Během siesty nás zase dojely mraky, a tak je třeba se hnout. Apartmán Neven v Omiši se nám daří najít na druhý pokus.

Hostitel je fajn chlap, který má nastrojené cestovní GS  a  v sezoně provozuje školu windsurfingu. Když tlačíme stroje do garáže, voda už je ve vzduchu zřetelně cítit. Večer jdeme ještě něco koupit do nedalekého krámku a potom už leje.

Den 5. - čtvrtek 3. října Omiš 0 km

Ráno pořád prší. Míša má asi horečku a já na tom nejsem o moc lépe. Dnes zůstaneme na místě.

Majitel to vítá. Je po sezoně a stejně tu nikoho nemá. V poledne, když déšť na chvíli ustává, jdeme do lékárny. Podíváme se na uplakanou pláž a naobědváme se poblíž kostela. Většinu odpoledne Míša prospala.

Večer jsme si ještě zašli na kousek pizzy a pak dorazí bouřka. Z balkonu pak sledujeme jeden blesk za druhým.

Den 6. - pátek 4. října Omiš - Skradin 106 km

Ráno je počasí příznivé, ale silnice je ještě mokrá. Je nám trochu lépe, ale ucho pořád bolí. Odjíždíme z Omiše soutěskou, abychom si mohli prohlédnout ze spodu ten zajímavý most, přes který jsme před čtyřmi dny přejeli. Potom stoupáme v serpentinách do vnitrozemí a míříme směr Split. Projíždíme údolím, které je plné ohořelých stromů. Vypadá to smutně a bizarně. Split objíždíme po obchvatu, kde naši pozornost prověří prudce brzdící vozidla před námi. Naštěstí jsme se nedali nachytat a před polednem přijíždíme do Trogiru. I pro motorky dlouho hledáme místo k parkování. Nakonec musíme do centra kus po svých. Starý Trogir má podobu opevněného ostrova, ležícího v průlivu mezi pevninou a dalším velkým ostrovem. Dá se na něj pohodlně dostat po krátkém mostě. Svítí sluníčko, ale žádné teplo už není. Kupujeme si zmrzlinu a sedíme s ní pod hradbami pevnosti Kamerlengo, která střeží vjezd do přístaviště. Naše další cesta vede na sever po silnici D8. V rozletu nám brání nízká hladina paliva v našich nádržích. Historie se opakuje v kruzích. Před pětadvaceti lety jsem tudy jel s kamarádem na skútru z půjčovny a taky nám málem došel benzin. Tehdy nás zachránil benzinový stojan na molu v marině Kremik určený k tankování lodí. Jen náhodou jsme ho zahlédli tehdy ze silnice. Dnes tam jedem takřka na jistotu. Přístav leží v malé zátoce a mnohé se tu změnilo. Místo jednoho stojanu u mola je tady malá benzinka i s shopem. Kupujeme si něco k jídlu a okukujeme lodě. V průzračné vodě také fotíme roztodivného tvora. Pumpař říká, že je to Mořský zajíc (Zej obrovský, plž se srdcem a žábrami).

Moc ho to ale nezajímá, protože se prý nedá jíst. Už s plnými nádržemi projíždíme Primošten. Před Šibenikem opouštíme pobřeží a točíme na Skradin. Tam na nás na Dinově zahradě čeká náš Volkswagen transporter. Dino sice pro nás nemá na tuhle noc místo, ale ochotně nám dohazuje ubytování u kamarádky. Po naložení motorek do auta se jdeme se ještě projít do města. Kupujeme si ještě jídlo na zítřejší cestu a koukáme, jak rackové loví ryby. Pořád nám není dobře a před cestou se chceme trochu vyspat. Když už ležíme v posteli píše nám ještě Dino dost nevybíravě, že mu dlužíme 24 € za parkování auta, o kterém nebyla řeč. Je to hajzl.

Den 7. - sobota 6. října Skradin- Plzeň

Ráno vstáváme brzo a s rozbřeskem už jsme na dálnici. Tu opouštíme před slovinskou hranicí, abychom se vyhnuli místnímu dálničnímu poplatku. Prášky moc nezabírají a ucho mě bolí pořád stejně. Nejhorší je to při smrkání. Nejedeme tentokrát okolo Mariboru, ale volíme cestu přes Cejle. Rakouské hranice překračujeme poblíž městečka Lavamünd. Tam jdeme na oběd do místní hospůdky. Během jídla přijde postupně nám a všem hostům varovná SMS. Tón upozornění je pro nás neznámý, ale paní za barem nás uklidňuje, že je to jen nácvik. Asi nějaká místní "zkouška sirén". Odjezd nám trochu komplikuje zjištění, že tu neberou karty, ale v jednu hodinu už jsme zase na cestě. Tím, že volíme cestu přes Judenburg, se nám daří vyhnout se jednomu ze dvou zpoplatněných tunelů, kterými jsme jeli na cestě tam. Před Rotenmannem najíždíme na dálnici. Rakouská dálniční známka nám ještě platí. I cesta Německem proběhla bez nesnází. Na Folmavu přijíždíme už za tmy. Jsme unaveni, a tak na Babyloně ještě stavíme na jednu pozdní kávu. Ucho už mě bolí tak, že když dorazíme do Plzně, jedeme rovnou i s naloženými motorkami na pohotovost.  Ve Fakultní nemocnici na ORL doktor diagnostikuje zánět středouší. Neváhá ani okamžik a ucho mi rovnou ze startu píchne. Domů se doplahočíme úplně zbědovaní. Musíme se dát honem do kupy, zítra nám opět začínají rodičovské povinnosti.

          Závěr dovolené nám sice nevyšel podle našich představ, ale při pohledu zpět pozitiva převažují. Míša po návratu marodila ještě 14 dnů. Já jsem zůstal v neschopnosti týden. Absolvoval jsem ještě několik vyšetření sluchu. Ty došly nakonec k závěru, že ani osmiletá služba u dělostřelectva na mě nezanechala žádné následky. Tedy alespoň co se sluchu týče :-D  Možná by bylo vhodnější příště vyrazit raději před hlavní sezonou, než po ní.  Už jen kvůli dnům, které jsou v květnu skoro o tři hodiny delší než v říjnu. Logicky se pak do nich snáz vejde větší porce kilometrů. Chorvatsko už dávno není levné a poslední léta se stále více orientuje na západní turisty. Jednostopé cestování do turistických destinací mimo sezonu má v tomhle ohledu svoje výhody. Černá Hora je krásná a působí na mě podstatně víc jako Balkán.  I když to bylo hodně v mastňáckém duchu, dá se říci, že jsme si tím závěr letošní sezony celkem hezky vyšperkovali..

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE