Kotor - Podzimní cesta na poslední chvíli

Den 1. -  neděle 29. září    Plzeň- Skradin

Když jsme ráno odjížděli, děti doma ještě spaly. Po hodině jízdy jsme překročili hranice na Folmavě. za Chamem jsme najeli na dálnici A3, která nás dovedla k Pasovu. Tam jsme si koupili rakouskou dálniční známku. Po dálnici A8 a A9 jsme projeli celé Rakousko. Stejně jako před měsícem jsme se rozhodli nepodporovat zvrácenou politiku slovinských dálničních známek. (Za průjezd cca 60km bychom zaplatili 32,00 EUR a na cestě zpět by nám známka již neplatila.) Vlekli jsme se tedy úzkými silničkami a hledali jsme restauraci, kde se za uspořený peníz naobědváme. Než se nám podařilo něco najít, už jsme byli najednou v Chorvatsku. Restoran Grašo je podnik vyhlášený široko daleko. Podle toho to tam také kolem poledne vypadalo. Patrová restaurace praskala ve švech a jeden z mnoha číšníků se omlouval, že bychom museli na jídlo hodinu čekat. Naštěstí byl v pochozí vzdálenosti hotel Dvorac Gjalski. Tam se nám podařilo naplnit naše prázdná břicha. Před Záhřebem jsme najeli na chorvatskou dálnici, která je zpoplatněná mýtem v závislost na počtu ujetých kilometrů. Cesta rychle ubíhala. S posledními paprsky slunce zastavujeme pouze na jednom "odmorišti" na kávu. Zjišťujeme, že jsme na tomhle místě už byli před osmnácti lety a hrozně tu smrděly záchody. Dnes je vše pořádku. Krátce po setmění opouštíme dálnici a přijíždíme do Skradinu. Tady budeme dnes nocovat. Skradin je malé městečko s vnitrozemským přístavem ležícím na řece Krka. Přes Prokljansko jezero se odtud dá doplout do Šibeniku. To je důvod, proč je zde také ACI marina, ve které kotví celkem velké lodě. Ubytování máme u mladíka, který si říká Dino a mluví obstojně anglicky. Později zjišťujeme, že je to mezi ubytovateli standard. Je milý a úslužný. Po celou dobu, co zde nebudeme, není parkování v zahradě problém. Bydlíme v maličkatém pokojíku s prosklenými dveřmi místo okna. Je po sezoně, a tak nás to stojí 35eur. Jdeme na krátkou procházku do přístavu, už je docela chladno a potom honem do postele. Máme toho po dnešku dost.

Den 2. - pondělí 30. září   Skradin-Zaton 305km Adria house -Dubrovník

Ráno nemohu dospat. Je krásně. Zatímco manželka má ještě půlnoc, už mám obě motorky venku z auta. Po ranní kávě balíme na stroje náklad. Ono toho zase tolik není. Spaní plánujeme přes Booking. Já mám na Spiritu jen jednostranný Bigbag na 30l. Míša je na tom objemově podobně, akorát je to rozděleno mezi dvě zavazadla. Za krátko jsme připraveni k jízdě. Míše se ale nedaří nastartovat. Slabou baterku přemluví až startovací kabely, vydolované z auta. Bereme si je tedy sebou. Ale už naštěstí nebudou třeba. Běda však, kdybychom si je nevzali...Opouštíme Skradin, ve kterém zanecháváme náš Transporter. Najíždíme na dálnici v místě, kde jsme jí včera opustili. Je 12 stupňů a svítí sluníčko. Míša jede první a docela to žene. Po 100  km začínám mít obavy o to, aby jí nedošla šťáva. Její malinkatá nádrž vystačí max tak na 120 km. Já jsem v klidu, můj akční rádius je víc než jednou takový. Čerpačky na chorvatské dálnici jsou od sebe vzdálené klidně i 100 km. Dochází mi, že abychom natankovali, musíme z dálnice pryč. Před dalším sjezdem jdu před ní a sjíždíme k mýtné bráně. Hladové oko už jí dávno svítí. Odhadem ujede už jen asi 15 km. Motáme se mezi kopci. Nejbližší pumpa je na pobřeží v Omiši. Kousek za vesnicí Gata se nám otevírá moc pěkná podívaná.

    Jsme ještě celkem vysoko a úzkou soutěskou mezi skálami už je vidět moře. Na dně protéká řeka Cetina a nad ní se klene most, který spojuje dva tunely. Každý z nich je vyražený do skály po jedné straně soutěsky ve výšce 60 metrů. Klikatá silnice nás zachvíli přivádí do prvního tunelu. Přemýšlím, jestli je zde silnice natolik svažitá, abychom odsud dokázali vyjet, kdyby se náhle Míše zastavil motor. Jistý si tím nejsem. Z úvah mě vytrhne krátký záblesk světla. Nad hlavu mám nebe a pod sebou vodu. WoW!  Než zamžourám, pohltí mě v tunel na protější stěně. Ten nás po chvíli vyplivne v Omiši u hladiny moře. Protáhneme se centrem a nádrže plníme na pumpě INA. Dál pak pokračujeme podél pobřeží. Svítí sluníčko, ale je nám zima. Jsme na Jadranské magistrále, moře máme po pravici a mažeme na jih. Míjíme Bašku Vodu a projíždíme Makarskou. Je zde celkem provoz a také hodně rychlostních omezení na 70km/h. Místní si s tím hlavu příliš nelámou. Dostali jsme hlad. V Podgoře zajíždíme do přístavu a ochutnáváme něco z ryb. Tady si také bukujeme dnešní nocleh ve 140 km vzdáleném Zatonu. To je asi 10 km severně od Dubrovníku. Jestli nechceme řídit potmě, musíme jet. Je podzim, dny se krátí a slunce zapadá kolem šesté. Za Pločí se blížíme k poloostrovu Pelješac. Ten byl s chorvatskou pevninou v roce 2022 spojen impozantním mostem. Pelješacký most se klene z chorvatské pevniny přes Malostonský záliv na poloostrov Pelješac ve výšce 55 metrů. Je dlouhý 2,4 km a propojuje dvě územně nesouvislé části Chorvatska, které jsou rozdělené asi 7 km širokým pobřežím Bosny a Hercegoviny. Ještě si pamatuji, že na cestě do jižnějšího Chorvatska bylo v minulosti nutné projet dvěma celnicemi. Ještě než přijíždíme k mostu na dohled, zastavujeme u bistra po levé straně.

Mají tu skvělou  kávu. I když most ještě není vidět, je z terasy Coffee&winebar deak nádherný výhled. Sedíme v lehátkách a vyhříváme se na sluníčku. Už jsme unavení, ale i tak je to jeden z nejhezčích momentů naší cesty. Po projetí mostu se ocitáme na úseku nové rychlé čtyřproudovky s několika tunely. My si cestu do Zatonu prodloužíme zkratkou, která nás neplánovaně přivede na kopec s vyhlídkou na moře.

Pozorujeme odsud západ slunce, ale honem dolů, už je tu chladno. Se soumrakem přijíždíme do zatonského zálivu. Adria House Dubrovník je Apartmán v přízemí. Přes ulici je moře s molem patřícím k domu. Oproti skutečnému Dubrovníku jsou tu poloviční ceny. Na večeři jdeme do nedaleké pizzerie a potom hned spát. Není nám moc dobře.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE