Kotor - Podzimní cesta na poslední chvíli

Den 3. - úterý 1. října  Dubrovník - Kotor - Dubrovník 181 km

Ráno je klidné, pohrávám si s myšlenkou jít si zaplavat do moře a potom vlézt hned do teplé sprchy Začíná mě pobolívat levé ucho, a tak nakonec koupel oželím. Vyjíždíme docela brzy a po chvilce zastavujeme u vyhlídky nad Dubrovníkem. Je krásně a město máme jako na dlani. Rádi bychom dnes zajeli do Černé Hory podívat se na Boku kotorskou. Potom se chceme vrátit do Dubrovníku zpět, protože tu máme ubytování. Nádrže plníme na pumpě v Kupari, kde si kupujeme i něco k snídani. Tady se nás pokouší trochu obrat, ale chyba lávky. Jsme ve střehu. Za letištěm opouštíme hlavní tah. Hledáme v kopcích vesnici s vulgárním názvem, abychom si mohli udělat dekadentní fotku u cedule. Nakonec to vzdáváme a vracíme na původní cestu. Ta nás přivádí na hraniční přechod do Černé Hory. Je tu dlouhá fronta, kterou z větší části předběhneme. Ale i tak to trvá skoro hodinu. Opouštíme EU, a tak chtějí celníci vidět naše pasy a skenují si techničáky od motorek. Po dlouhém klesání přijíždíme k zálivu, na jehož břehu leží Herceg Novi. Město je ucpané, tranzit vede centrem, doprava v balkánském stylu. Když se tím prokoušeme, pokračujeme podél břehu do vnitrozemí. Všude okolo jsou vysoké hory a záliv se stále zužuje. Za Bejelou je vzdálenost k protějšímu břehu jen 300 m. V nejužším místě jezdí přívoz. Ten míjíme a po chvilce přijíždíme ke vjezdu do laguny. Otevírá se před námi rozlehlá vodní pláň s několika ostrůvky. Ze všech stran je sevřená horami, z nichž mnohé jsou vysoké přes 1000 metrů. Vjezd je střežen pevnostmi na obou březích. Boka kotorská bylo prostě dokonalé kotviště i pro rakousko-uherskou válečnou flotilu. Zastavujeme u majáku a odkládáme si svršky, je nám vedro. Ztratili jsme dost času na hranicích a ve městě, a tak se radíme, jestli máme dost času k objetí celého zálivu. Nakonec nám zvědavost nedá a jedeme dál. Genius loci je neopakovatelný. Napravo máme hory a vlevo vodu, cesta ubíhá nečekaně snadno. V kotorské části zálivu stojí tři obrovské výletní lodě. Každá je dlouhá kolem 300 metrů. Jak objíždíme záliv, máme možnost si je prohlédnout z různých stran. U mola kotví právě Island Princess s kapacitou přes 3000 lidí. Na konci zálivu stojí starobylé město Kotor. Pevnost je obehnána hradbami a auta dovnitř nesmějí. Úzkými bránami by se tam možná ani nevešla. Před jednou z nich se nám daří zaparkovat a jdeme dovnitř. Je hrozné vedro a my plujeme s davem spletitými uličkami. Žádná z nich snad není rovná. V malinkatém městě jsou stovky lidí, kteří sem přijeli po souši.

Další tisíce sem přivezli výletní lodě. Navštěvujeme katedrálu svatého Tryfona, kam je vstup 4 eura. Tady v 1200 let starém kostele naše podzimí cesta na jih vrcholí. Od této chvíle už se budeme otáčet zpět k severu. Kotor je krásný a jistě stojí za návštěvu. Příště bych si však raději naštudoval jízdní řád velkých lodí a vybral si den, kdy sem nepřiplouvají. (Pokud takový existuje.)

Island Princess v Boce Kotorské

Na cestě zpět chceme využít přívozu přes kotorskou úžinu. Vynecháváme nechvalně známý tunel Vrmac a držíme se cesty pokračující podél pobřeží. Silnice vede nízko u hladiny a občas je zkrápěna mořskou vodou. Pár kapek mi vletí až na kalhoty. Cesta je lemována domky ve svahu, některé z nich nabízí klidné ubytování. Kdybych se sem někdy vrátil, ubytoval bych se zrovna tady. Vyhlédli jsme si restauraci s molem. Parkujeme a objednáváme si oběd, jsme tu sami.

        Jídlo se připravuje v domě přes ulici a na molo ho nosí pohledná tmavovláska. Po obědě se tu nezdržujeme dlouho. Jedeme na druhou stranu kotorské soutěsky, kde kotví přívozy. Je jich tu hned několik. Máme štěstí, jeden za chviličku vyplouvá. Cena za dvě motorky je 3 Eura. Protlačíme se až dopředu za lodní vrata a obdivujeme kotorskou úžinu z lodi. Plavba trvá jen chviličku a my odjíždíme po cestě, po které jsme do Boky přijeli. Herceg projíždíme tentokrát překvapivě snadno. To samé platí i o hraničním přechodu. Když celník vidí, že máme v pasu razítka s dnešním datumem, rovnou zvedá závoru. Slunce už je nízko. Tankujeme a dáváme si kafe z automatu. Je nám hezky. Vydáváme se na závěrečnou cestu. Skály jsou zbarveny do červena a slunce zapadá do moře.

Mašiny šlapou na jedničku, trochu se honíme. Provoz na magistrále je nízký a my si užíváme nejlepší letošní svezení. Ubytování v centru Dubrovníku je drahé, ale obecně to není problém. Podstatně horší je to s parkováním. Dovnitř za hradby se člověk s motorkou nedostane vůbec. A parkování v okolí je často dražší než nocleh. Naštěstí Míša zamluvila bydlení i s garáží, a to hned kousek od městské brány. Garáž je na rušné ulici a je opravdu malinká. Protože už v ní stojí kombík, nejdou ani zavřít vrata. Majitel s tím nemá problém a my vlastně taky ne. Rychle se ubytujeme a honem do večerního města. Byl jsem tu v roce 2000 coby voják SFOR. Míša je tu poprvé, a tak jí dělám průvodce. Chorvatsko je jedna z mála zemí, kde se domluvím lépe než ona. Chodíme osvětleným přístavem, a objevujeme noční život ve městě. Večeříme venku u stolečku před restaurací.

Víno Parac je dobré a silné. Na cestě zpět odhalí má drahá polovička starou pravdu, že není dobré chlastat dole, když bydlíš nahoře. :-D

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE