reline_unor



Jedno velké WOOOW v Černé Hoře

Kapitoly článku

DEN 3

Ráno nakládáme motorky, máme první přesun. A protože já jsem přesně ten typ, co vymejšlí kraviny, kemp jsem vybral někde v lese v horách, máme Wranglera, how hard can it be? Nutno říct, že od počítače je to zase takový veselý, ale když jsem dával redukci do blátivého kopce, ve kterém byla jediná kolej od nivky, co tam byla možná ještě loni na podzim, a zbytek tvořila nakloněná rovina do koryta, kudy odtek všechen sníh, možná to zas tak vtipný nebylo a možná by bylo, kdyby jsme neměli vozejk, do kterýho někdo navrtal kurtovací oka jen do centimetrové desky (Ave Já). To, že jsme kemp vůbec nemohli najít, to byla samozřejmě jen další z řad třešniček, nakonec jsme potkali nějakýho Apache z Vinnetua, co se po natáčení zřejmě zapomněl, naštěstí ještě měl v hlavě zbytky angličtiny a dokázal mi celkem rozumně vysvětlit, kde ten kemp je. Nakonec jsme našli jen takové chatičky uprostřed ničeho z celkem ještě mnohem hnusnějšího blátivého kopce. Sundal jsem si motorku a jel tam na ní, bohužel jsem se nechtěl postříkat blátem v teniskách, tak to vypadalo asi mnohem komičtěji, než kdybych tam jel tím autem. A co jsem tam našel? Několik zamčených chatek, umývátka s výtokem odpadu ze stráně do lesa a velící chatku, jak jinak než taky zamčenou, vlastně to dost vypadalo, že jestli tam někdo bydlí, tak skauti během delší tůry asi tak 3 noci v roce. Nabalil jsem motorku zpátky a alou to zase dolů.

 

Už jsme trochu větřili po zkušenosti s Žabljakem, že kempy to nebude nejslavnější část Montenegra a může to být problém. Bára naštěstí na telefonu našla jinej, bohužel naše tak trochu dost náročná podmínka byla chatka a to není zrovna jednoduchý. Byl to až třetí pokus, co nám vyšel, nebyl levnej, ale křivdil bych, kdybych řekl, že to nebylo pěkný, byl to kemp u Biogradského jezera, ke kterému se mimochodem platí 3E vstup, jen abyste k tomu jezeru mohli, ano, Evropská unie už je to učí taky. Ještě než nás slečna ubytovala do naší chatky, tak jsem skoro šlápnul na poměrně dost dlouhou užovku, chvíli na mě čuměla, já čuměl zas na ní, byl jsem rád, že vidím hada zhruba stejně, jako když jsem si dělal fotečku ve sněhu a ano, následující dny jsme zjistili, že odtud už jsou i tyhle potvory přemnožený, že se pod ty nohy bude potřeba i poměrně dost koukat. Po ubytování si dáváme v místní restauračce sendviče, kupodivu jsme se ubytovali na naší další trase a ta byla úmyslně krátká, protože se s přesunem počítalo, tak řeším s Bárou, že by to odjet dneska neměl být žádný problém a jediné co se mi nezdá je, že nám ta trasa vede národním parkem, kde vybírají 3E a my tu máme jezdit terénem. Ptám se teda číšníka, jestli se tam může jezdit, jenže ten nechápe mojí otázku, až se nakonec dostanem k tomu, že okej, okej, takhle to myslíte, to je normální regular road. Jasně, soráč za zmatky, v Česku by po nás na takové cestě stříleli, víš.. Trochu urychleně teda ještě berem hadry a vzhůru na cestu. (Teď se opět trochu přesunu v čase domů za počítač, je dost těžký říct, co bylo nejhezčí, celá dovolená byla krásná, ale s odstupem času si vcelku jednoznačně myslím, že právě tahle kraťounká trasa, a kdyby se chtěl někdo jen něčím nechat inspirovat, tak sem). Stoupáme nahoru v pohoří Bjelasice, Ivan Drobnjak, strůjce montenegerského TETu, mi furt o Bjelasice něco říkal, furt mě tam posílal, ať kašlem na plánování, ať tam jedem a motáme se tam dva tři dny dokola, bohužel to mám rád nalajnovaný a neudělal jsem to tak.

 

Nahoře jsem totiž pochopil do detailu přesně, co mi tím chtěl naznačit. Cestičky se křížily od vrcholu k vrcholu, překonání 2000 m.n m. tady není žádný problém, příroda je fantistická a to, že člověk vidí vrcholky na desítky kilometrů daleko, je ještě mnohem fantastičtější. My si tu projeli jen tu jednu cestu, ale bože! Stála za to. Škoda, že jsme se sekli těsně pod vrcholem vysílače Zekova Glava, zpětně jsem si říkal, jestli jsme neměli být odvážnější, ale nakonec mi i on potvrdil, že tam jezdí pravidelně, ale tohle nedává, nejde o složitost výjezdu jako takového, ale následky případné chyby, výjezd je to čitelný, travnatý, pouze dost strmý, ale vrstevnice o kolik by motorka skončila níž, kdybych ji odložil, bych asi ani nespočítal.

 

Tak jsme zůstali o těch 60 metrů níž a kochali se odtamtud, jen kousek pod námi bylo jezero ve výšce 1860 m.n m. ke kterému jsme se nedostali skrze podobnou cestu a navíc ještě sníh.

 

 

Stručně řečeno už teď cestopis natahuju sentimenty, ale první den jsme potkali v hospodě Čecha, který nám o Montenegru pověděl spoustu věcí, tady už dával dokonalej smysl větě "v Černý Hoře bys mohl klidně jenom hodit nohy na stůl a prostě zestárnout".  Cesta pokračovala v tom samém gardu, šutry střídalo bahno a najednou jsme dojeli k hypermodernímu, teprve budovanému lyžařskému areálu a cesta se proměnila z šotoliny na 2 proudovou ultra širokou zbrusu novou asfaltku. Je to dobře nebo špatně? Je možná sobecký říkat si, že když to ta země má, tak by to neměla nabízet, protože se mi tu líbí, že to teď mám sám, zůstanu aspoň u myšlenky "uff, my jsme to ještě stihli". Cesta zpátky do kempu je víceméně asfaltová a tak to odsejpá, navečer ještě kupujem lehký alkohol a vydáváme se na procházku v kempu kolem Biogradského jezera, jedná se o 3,5 km track, po těch dnech naskládaných na motorce nebo v autě je taková procházka nejen moc pěkná, ale i tělu prospěšná.

 

DEN 4

Den 4 začíná tak, že nás dnes čeká nejdelší trasa výletu, jenže není kam spěchat, tak si ráno odskočíme nasát klídeček a pohodičku k jezeru. Nakonec tu fotíme ropuchu, pak si všimnem za ropuchou ještěrky a pak si všimnem za ještěrkou asi šesti užovek namotanejch do sebe. Jdu je pozorovat víc zblízka, ale hážou na nás trochu divný ksichty. Děláme pár fotek, ale pak to rozpouštíme a jdeme se připravit na trasu, měli bychom se vracet zpátky na Šavnik a zpátky jet podle TETu, kterej leží jižněji, než jsme jeli tuhle trasu posledně. Ano, posledně jsme jeli to samé a otázka proč je víc než na místě, odpovědí totiž je, že Černá Hora je velká o něco málo víc než Středočeský kraj, a i když se v terénu dá brouzdat celý den, napřímo zrovna moc kilometrů nemá, nicméně vyjma asfaltových přesunů nejedeme dva dny stejnou trasu ani metr, víceméně se jen posouváme o pár kopců více na jih. Už přesun směrem tam směřujeme mimo asfalt podle trasy co jsem splašil na offroad foru 4x4 a je to zase jedna z nejhezčích částí země, co snad může bejt (jako každej den půl trasy). Neskutečný serpentinky na šotolince a pro moje sebevědomí celkem důležitý fakt, že zatáčky jsou ohraničené skalou a ne volným pádem, tak mám velkou chuť si tu trochu víc dovolit. Nechávám Báru lehce za sebou a trochu víc tomu dávám, kdyby mi někdo řekl, že ta cesta vede až do Liberce, řeknu jen okej, doleju z kanďáčku a jedu. Prostě paráda, když se nám přeruší interkom tak zastavím u výhledu a čekám chvilku na Báru, ale není moc daleko za mnou, uděláme si tu pár fotek, dál už jsou zatáčky otevřený, tak přestanu dělat kraviny, protože jsem už v těch zatáčkách dole zjistil, že jsem si dneska talent zase zapomněl. Po zatáčce číslo tisíc míjíme vrchol kopce a bum, úplně jiná krajina. Pokračujem dál po nádherné cestě (kdybyste věděli, jak bych se teď chtěl vrátit, když studuju fotky, co bylo a nebylo), až dorážíme do místa startu druhého dne, ale z úplně jiné strany. Následuje silniční přesun na druhou část offroad trasy, moc hezká silnice, ale kdybych psal ještě o hezkých silnicích, nikdy bych to nedopsal, proto se mávnutím proutku dostáváme na začátek druhé části, část, která je velkej úsek z Trans euro trail (TET). Ten název jsem tu několikrát zmiňoval, možná se setkám s tím, že to někdo nezná. Doporučuji zadat na google a prozkoumat, v zásadě většina evropských států má svého zástupce a ten ve své zemi najede GPX stopu v terénu vhodném i pro velkou cestovní motorku, v praxi mám projeté pouze části Montenegra, ale jestli to takhle funguje všude, tak thumbs up za tento projekt a jen tak směle dál. Tady to takzvaný linesman pojal tak, že najít šotoliny nikomu nedá žádnou práci i bez průvodce a tenhle úsek vedl ... nevím jak to nazvat, louka? step? Kdyby se mě někdo zeptal co mi to připomíná, asi řeknu Mongolsko. No představte si to asi takhle, jedete pouze ve vyjeté koleji od vozidel, ale podloží je tu tvrdé, nejsou tu žádné koleje, jen je prostě vidět, kudy se jezdí, vypadá to skutečně jako byste jeli po louce, ale té louky je před váma dalších 30 km a vedle vás je to samá dvoutisícovka. Takovou parádu ještě násobí cesta, která je opravdu velmi dobře čitelná a nerozbitá, kdo chce zažít RZ, tady jdou asi otevřít do plna i ty velké KTMky, sami taky valíme, i když úměrně zdvihovému objemu 250ccm, párkrát mi to ukazuje trojmístné číslo, ale tady by šlo i mnohem mnohem víc. Cesta se pouze mírně vlní ze strany na stranu a jedinej důvod brzdit jsou občas kaluže, který jsou bůhví jak hluboké, ale místní je objíždí a my zvolili hrdinně bez zkoušení jejich taktiku taktéž. Cestou míjíme i menší brod a taky místo, kde se cesta ztratí naprosto totálně ve vysoké trávě a já doslova jedu jedním okem před motorkou a druhým na mobilu v navigaci, abych se nevychýlil ani o trochu, když máte možnost jet libovolným směrem několik kilometrů do všech směrů, odchylka se určuje trochu hůř. Nakonec se stejně ztratím, protože cestu nevidím, nakonec na mě volá Bára, že ji našla, tohle je naše první bloudění jinak v zemi, pro kterou mají mapy.cz opravdu velmi spolehlivé podklady (v rámci rozumného myšlení, jinak vám budou vykládat, že se dá vyjet i na Bobotuv Kuk a kdo by to chtěl zkusit, tak ne, nedá). Jedem teda nově nalezenou cestou přes krásnej průzračnej brodík, jen marně můžu vzpomínat, kdy naposledy takhle vypadal běžně potok i u nás, brody jsou tu spíše brodíky, jsou malé, je vidět až na dno a šutry se moc neboří, dáváme to oba s velkou lehkostí, Bára si lehkou motorku celou dovolenou velice užívá, o tom, jak by si vedla s velkou můžem jen teoretizovat, ale jsme velmi pozitivně naladění, teoretizovat nad nesmysly nemá význam. Po chvíli ta dlouhá mongolská step končí a my najíždíme dokonce na pár metrů asfaltu, ale jen na velmi chvíli, než zase najedem na šotolinu. Na té mi Bára hlásí velmi dopředu, že proti nám jede bílý Patrol, jasněěě. První tři zatáčky projíždím opatrně, nevidím ho, čtvrtou se chci rozhlédnout, kde je, tak ji beru velmi velkoryse. Ano. Právě je asi 15 metrů přede mnou a mezitím, co je ve svém směru, já ne, dupu na brzdy, naštěstí nejsem lekavej, ale kdyby byl třeba tohle Němec, chce to víc myslet, místňák se směje, toho to netrápí, i se skrz stažené okýnko zdravíme a já se omlouvám. Pokračujem dál po šotolině až k rozcestí, které jsme hledali, občas tu Báře ujedu, jsou tu dost volné kameny a ona s nima zápasí, nedávno byl ještě sníh, není to uježděné auty a jsou to ty situace, kdy to pod vámi má tendenci trochu uhnout.

 

Nakonec nacházíme co hledáme, příjezd k nádhernému Kapetanovu jezeru vede skrz brod, skrz odtok samotného jezera. Poprvé brodím skrz ryby a dávám to patřičně najevo :D. Chvíli se rozhlížíme kolem jezera, uděláme fotky, ale brzo míříme ke značce cafe, které má být u jezera, nakonec přijíždíme k něčemu, co připomíná nákladní kontejner, i když to bude zřejmě regulérní maringotka, vítá nás tu velikej, ale evidentně velmi přátelskej pes a paní domácí zve do domu. Dáváme si pivko a paní s pánem vypraví. Pes se jmenuje Don, pán jezdil před 40 lety na Jawě a byl jedinej, kdo ji tam měl, taky zná nějaká československá města, fakt, že nejsme Československo ho sice zaujal, ale nijak nešokoval.  Vrcholek návštěvy přichází potom, paní nám donesla svůj domácí sýr. Je z kravky, co se pase před náma u toho krásného jezera. Nejsem vegeterián ani nic podobnýho, ale kdyby se všechny kravky měli jako tahle, třeba by i ten sýr u nás byl tak neskutečně dobrej. Abych vyjádřil jak konkrétně byl dobrej, vyjádřím to v penězích. S Bárou jsme za něj nechali paní dýško, my, co kvůli mýtu na dálnici radši objedem půlku Evropy. 7 E. Jo, když se mě někdo zeptá, jestli to byl nejlepší sýr, co jsem kdy v životě měl? Jo, byl. Dopijem pivko a sedáme zpátky na motorky. Pivko na sluníčku v pravé poledne, to do vás na motorce naleje takovej talent, že se poměrně dost často uměle brzdím, všude jsou ty luxusní šutry a já tam v tom krátkém rukávu, no. Nakonec dojíždíme podle trasy k serpentýnám směrem dolu a najednou je cesta z ničeho nic rozbitá a všechny ty kameny jsou sypavé a sjetí z cesty by ještě k tomu znamenalo v životě sjetí poslední. Bára radši výrazně zpomalí, nemám nic proti, poslední, co chcem, je řešit zranění. Už tady se to Báře moc nelíbí, jsou to ty šutry, co jí to dělá víc náročné, než by chtěla, přesto dolů sjedem oba bez problému, tady musím říct i já, že jsme najednou v nějaké zastavěné oblasti plné vyšších stromů, výhled nula, cesta nezajímavá. Za 4 a 3/4 dne jsme asi poprvé na cestě, kterou bych nikomu necpal, že si ji musí taky projet. Následuje rozhodování, jestli do kempu po silnici nebo terénem, ale čas přeje a Bára chce ještě terénem. Najíždíme na cestu, kde taky zrovna dvakrát výhledů člověka nepotká, ale ta pravá perlička přijde spíš o něco později, kdy mi mapy.cz zase vymyslely docela luxusní zkratku (díky chlapi), bohužel jsem si nějak neuvědomil, že jsem tam tenhle cíp mít nechtěl a skočil mi tam sám a tak jedem. Vyjádření pro tuhle krajinu nikde hledat nemusím, džungle. Několikrát to kupujem trny z keřů, šutry co padají ze skal ve vysoké trávě nejsou vidět a vedle nás je sráz ve stovkách metrů doslova, takže jedem oba v koleji u kraje, i když cesta není vždycky lepší, chci bejt odvážnej, tak se docela dlouho neotáčím, i když z toho cítím trochu kravinu. Bára chce bejt odvážnější, tak mě neotáčí taky, a pokračujem vstříc týhle úplný kravině, až šaškuju u spadlýho stromu, když ho nějak dokážu podjet. Ale tady to končí, už jen hulákám na Báru, ať to nepodjíždí, před náma je nějaká letitá ohrada a za ní je cesta urvaná pryč, trochu mě právě oblil pot, jak se zrovna tady otočím. Nakonec sesedám, nejdřív raději otočím motorku Báře, která jakž takž jde, a pak jdu na tu svojí, s lehkejma nervíkama ze zde naprosto oprávněného strachu z výšek vyhazuju přední kolo do luftu a nějak to stáhnu nahoru na skálu a druhým tahem už se otáčím do správného směru zpět, možná se dalo 99 % dovolený projet na velký motorce, ale tady bych asi musel napsat inzerát, ať si ji někdo koupí a vyzvedne vrtulníkem. Proto dnešní rada zní, kudy to vypadá, že nikdo nejezdí, tudy nikdo nejezdí. Až s nájezdem zpátky na širší hliněnou cestu vnáší klid do duší, navíc začíná trochu pršet, ale protože už je zase dobře, nikomu to nevadí. Cesta terénem má ještě dlouhých 40 km, během kterých se toho zas tak moc neděje. Abychom dnes trochu pošetřili, kupujem si uzeniny v krámu ve městě a véču si děláme na jednorázovém grilu, co si vezem v autě z domova. Jelikož jdou v řeznictví koupit již okořeněné pljeskavice a čevapi, chuťové buňky dnes rozhodně nezůstávají ošizeny.

DEN 5

Kruciš to letí. Balíme motorky na vlek a valíme do kempu číslo tři. Měl by být u Podgorice. Protože už to asi nebaví v této fázi číst spoustu lidí, dnešní cestování autem zkrátím na nezbytné. Jako třeba, že u Podgorice žádnej rozumnej kemp není, penzion nechcem, chcem být z bezpečnostních důvodů v noci aspoň poblíž motorek. Nakonec se nám jako vyřešení problému jevilo jako vhodné přesunout se do dalšího kempu, kterej už byl u moře a prostě se vrátit po ose na trasu k jezeru Rikovačko. Přijeli jsme tudíž do kempu v malém městě vedle Petrovace a normálně si představte, že tady žádnej kemp s chatkami taky není. Pouze stan nebo bydlík. Stan nemáme a tady na jihu bude v autě v noci pětatřicet. Měknu, berem už i penzion a nacházíme jeden velice blízko, kterej má velikej dvůr s bránou. Při rozmluvě s majitelkou se dohodneme na parkování auta s vlekem i motorkami vevnitř a na noc se brána zavře, to je poměrně slušná cena útěchy a my ji všemi deseti berem bez dalších dotazů. Ještě nás ale posílá podívat se na pokoj, abychom neměli pozdější námitky. Vlastní luxusní koupelna, výhled na moře i na motorky a vlastní klimačka na pokoji? Tady veškerej adventure končí mnohem dřív než začal. No a cena? Tak ta je úplně stejná jako v horách v pastoušce bez teplý vody. Nechápem. V Rumunsku jsem se jednu noc trochu zlobil, když jsme skončili v luxusním dražším penzionu, nemělo to racionální důvod, ale kazilo mi to atmosféru z té země. Jenže teď máme za sebou cirka 380 kilometrů naprosto čistě terénem, u moře jsme chtěli tak jako tak končit a na rozdíl od Rumunska mi tvář i moderní Černé Hory tak nějak sedí naprosto přirozeně, měla by to být sladká tečka za chvíle dřiny, modřin a propocených termotriček v luxusních vedrech. Dneska se jen koupem v krásném bazénu, co patří k hotelu, zajdem se vykoupat i v moři a nakonec si dáváme luxusní večeři na pláži. Nuda co?

 

DEN 6

Přijít o naplánovanou trasu by byla velká škoda a my jsme si vědomi, že bychom z toho byli smutní až později. Bohužel hned ráno mi Bára říká .. nemáme flek pod autem? Máme. A není to zrovna pár mililitrů, ale louže asi tak půl na jeden metr. Sahám do toho, ale nedokážu ani poznat jestli to mastný je nebo není, protože to je takové, že je a není. Bára mě prosí, ať to neřeším, že si nepokazíme poslední plnohodnotnou vyjížďku, já na to z rozumu kývnu, protože ať už je to cokoliv, tak to tady pohledem nespravím. Nicméně ve mně ta myšlenka zůstane celý den. První, co musíme udělat, je dostat se na místo startu, já osobně si říkám, že si aspoň vyzkoušíme plnohodnotnej přesun, kdyby nám to cestování po ose třeba chtělo chybět, pravdou je, že prvních 20 km je trasa krásná, ale pravdou i je, že dalších 40 ne, včetně docela hustého provozu v Podgorici. Nakonec proplouváme celkem v pořádku, ale na rozdíl od Bářiného WRka mé motorce se přejezd nelíbí, WR250R, na kterém jede Bára, je velmi civilizovaná motorka, je na šotolinách úplně stejně skvělá jako je skvělá, když s ní jedete do města na nákup nebo do kina, moje AJP PR5 je zato docela slušná koza, furt by se mnou nejradši cukala a chcípala na nedostatek plynu, když se chci naprosto v klidu rozjet, na druhou stranu její motor má celkem sportovní projev a motorka je lépe ovladatelnější v těžším terénu. Bohužel to je celkem jedno, když zrovna potřebujete držet 40 km v kuse aspoň 90, občas devadesát sice jedem, ale mám z té motorky pocit, že kdybych ji chtěl držet celou dobu, na rozdíl od Bářiného zadku by ten můj měl pěknou díru po ventilu. Proto jsem na začátku trasy o něco radši než ona. Doplníme tekutiny a vyrážíme, kupodivu je další část cesty ještě poměrně daleko po asfaltu a cestu nám zpříjemňuje jen příjemnej pokec se želvou, kterou potkávám poprvé v životě jako divokého tvora. Teda, ne že by želva byla nějak extrémně divoká, nechala se i poměrně snadno chytit, ale je tu ve svém přirozeném prostředí a evidentně se má dobře. Jsem rád, že jsem ji nepřejel, naštěstí se na silnici šutr, co je kulatej a trochu se hejbe, dá poznat poměrně snadno, nakonec potkáváme ještě jednu, až nakonec musím ještě naplno brzdit před zvláštně naohýbaným klackem, naštěstí se i ten rozhodne nakonec odplazit. Pak nějakou dobu čumím po cestě jak ostříž, tady člověk nemusí chodit moc daleko, aby něco přejel, zatím nechám rád Báru vyhrávat 1:0 na psy. Po krátkém úseku šotoliny přichází opět silnice, až po nějakých dalších 20 km asfaltu, který je asi mnohem hezčí než vnímám (myslím na flek pod autem), přichází první terény (těsně před nima je půjčovna SxS vozítek, jedna z věcí, mít víc času, bych klidně moc rád zkusil). Zatím to vypadá, že ujedem v terénu jen nějakých 25 km tam a zpět, to mě trochu zklamává, že jsme kvůli tomu jeli takový kus po asfaltu. Brzo se ukáže, že jsem amatér a vůbec nevím, o čem mluvím... Tento zážitek totiž hodlá být sice krátký, zato velice intenzivní. Hned první terény v lese jsou na dost volných šutrech a mezi nima jsou vystouplé kusy skal, občas až tak, že pokud člověk nechytí stopu, že je objede, už na ně musí jedině vyskočit, tady se musí koukat dopředu nebo se budem dost tahat, prvních asi 7 kilometrů je relativně těžšího rázu, než jsme byli doteď zvyklí, ale jinak naprosto normálně sjízdné, furt je to ještě cesta, není to rumunskej single track. Poté na nás najednou z ničeho nic za horizontem vykoukne jeden z nejhezčích pohledů tam vůbec.

 

Srdíčko zaplesá, kvůli takovým scenériím se tu táhnem, v tuhle chvíli přestávám myslet nejen na flek, ale i na to, že jsme se sem táhli takový kus. Místo, kde jsme teď, za to prostě stojí. Uděláme pár fotek a jedem dál. Nicméně Bára už jede víceméně v sedě, říká mi do interkomu, že toho za těch dní v součtu začíná mít relativně dost, jak v rukou, tak v hlavě. Mně nezbývá než uznat, že tady je terén opravdu z příčin neznámých mnohem složitější, ale beru to jako takové loučení a Bára se taky určitě nechce otáčet. Cestou mě tak už nějak standardně jednou za čas přijde nějaká krizovka, Bára ani nemluví, vedle nás je zase sráz a pád by byl do ostřejších šutrů, člověk má v hlavě poslední den a nechce to absolvovat. V podstatě na to, že projíždíme zase jinou krajinou, musím trochu uznat, že jsem ji tady docenil až z fotek a videí, na motorce jsme měli oba v tu chvíli hlavu zaplou na jízdu a najednou to přijde. Ta cesta je tak moc sypká, protože tudy po zimě ještě taky nejezdí auta. Nemůžou. Před náma je celá cesta zavalená sněhem. Bára se chce hned otočit, ale já vím z navigace, že nám chybí něco kolem 7 km a je to trochu škoda. Vydám se pěšky na obchůzku, protože tady nejsme zrovna vedle srázu, ale vedle cesty je údolí, i když propadlé. V hlavě mi to vykalkuluje, kudy by to zřejmě mohlo jít, sedám na svoji motorku a pouštím to dolů z cesty mezi šutry, celkem bez dramatu dole zabrzdím a projíždím mezi nima až k výjezdu zpátky na cestu, moc o něm nepřemýšlím, spíš přidávám dokud jsem rozjetej, chytím 3/4 plynu a nechám klouzat spojku, motorka po velkých šutrech vyskáče tak nějak sama nahoru a ono to vlastně žádné drama nebylo. Oznámím Báře, že kouknu aspoň přes dva vrcholy, aby se situace neopakovala, tak jedu a za první zatáčkou skoro hodím brutální hubu. Jestli se doteď šutry sypaly, tak co je toto?! Je to jako štěrk, ale boří se to doslova jak písek. Rozpojí se interkom a mně zůstává jediné účinné řešení podkladu - rychlost. Přijde mi to ale zbytečně rizikové, když bych nemohl Báře oznámit, že jsem si zlomil hnáty a ona se pro mě nedostane, protože sníh v cestě neobjede, prakticky za několik stovek metrů se hned vracím a objedu to i s její motorkou stejným stylem, že se tam prostě pojedem podívat spolu. Bára se zase úplně odmlčí, ale nutno uznat, že odhodlání má perfektní, naše komunikace se sice zúží na "dobrý?" "jo", ale prakticky opět bez problému pokračujem. Je mi jasný, že skrze oznámení ještě před sněhem teď spíše trpí, než užívá, ale sama se nechce vzdát posledního cíle naší cesty. Bohužel o cca 3 kilometry dále přichází další sněhová kupa a tentokrát v údolí z jedné strany na druhou. Objet se nedá, kupodivu v ní ale vedou stopy po dvou motorkách, mohli bychom motorky přetlačit. Jdu se podívat za sníh pěšky, ale téměř hned za ním vidím i další bariéru. Stejnou cestu máme jet i zpátky a museli bychom minimálně 4x tlačit motorky stejně usilovně jako první den, asi začíná být jasné, že naší poslední cestu nedojedem. Trochu nás obklopí smutek, ale zároveň si uvědomujem krásy téhle země a tenhle nedosaženej cíl, tak to je přeci ten uplně nejlepší důvod se sem přesně na tohle místo vrátit :).

 

Ještě musíme dolů. Dáme se tudíž tou samou cestou, proti předpokladům to jde mnohem líp a taky rychleji, když si motorka před sebou kamení hrne, místo aby se do něj propadala. Celkem fofrem projedem celej ten složitější úsek za sněhem až ke sněhu. Hupsnu z cesty dolů a říkám Báře, že by to měla zkusit taky. Dolů jí to jde a ten sjezd je opticky velmi nepříjemnej, ale fakticky je to jen cesta dolů, kde nejde vyjet ze stopy. Bára je poměrně dost zadejchaná, cesta pro ní byla fyzicky náročná, pro mě byla náročná, a tak je mi jasný, že nervíky pracujou, ale určitě bude mít radost, když to zvládne sama. Delší dobu přemýšlí a je nervozní, že neví. No možná jsem měl být i já v tuhle chvíli chytřejší a vzít to od ní. Nechá si to rozjet, šáhne po přední brzdě příliš a padá na ty nepříjemně vyhlížející kameny. Tohle vůbec není o tom, že by to neuměla, tohle je prostě vyčerpání a já sám jsem si vědom, jaký dokážu na cross country udělat brutální naprosto nesmyslný hrubky, když sepne sval, co vůbec nemá a jak je to neskutečně veselý, když si omylem do plna natáhnu tříkilo někde, kde jsem v hlavě chtěl dát plynu čtvrt. Bára zůstane s nohou mezi šutrem a motorkou, navíc motorka jede a nevím, jestli ji nehobluje nohu řetěz nebo kolo. Svojí motorku zahazuju hned jak to sepne i v mojí hlavě a jdu to z ní sundat. Naštěstí v neštěstí je úplně celá a největší jizvička je na duši, chtěla to zvládnout, aby mě potěšila. Tohle je jedno z největších uff co může být, všechno je v pořádku, vyjedu s obouma motorkama zpátky na cestu. Báru nechám trochu vydejchat, tím, že jsem ji vyjel z kotliny motorkou si musela šlápnout. Když má utříděné myšlenky zase zpátky k řízení, vydáme se vstříc k těm zbylým pár km na asfalt. I tady je cesta dolu mnohem jednodušší, my se konečně opravdu zase kocháme, až ta krása zmizí, přijde les a pak asfalt. Naše offrouďění je tady u konce. Míříme tím dlouhým přejezdem domů, cesta je klidná, nemáme kam spěchat. Jen si zase vzpomenu na ten flek pod autem. Jakmile dojedem k hotelu, v podstatě hned lehám pod auto, já bych jinak čisto v hlavě prostě neměl. Nejdřív si všimnu, že něco teče po diferáku, ale na diferák je to přece jen trochu málo mastný. Najednou mi něco kápne do oka a než to pořádně utřu, udělá to znova. Praskla blbá nádobka odstřikovače, asi teplem, jak se motor přehříval opět v serpentýnách. Je to fakt pitomý auto, ale protože teče jen taková blbost, furt ho mám rád. Večer dáváme ještě moře a bazének. Už jen relax.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist