Jedno velké WOOOW v Černé Hoře

Dva roky. To je doba od cestopisu z Bosny, kterej sklidil nečekaně velkej úspěch na někoho, kdo neumí y/i, a protože se lidi dovolávali něčeho dalšího, sedím zase po jednom dobrodružství za notebookem a přemýšlím, proč nás to zase přesvědčilo, že lepší dovolená než na motorce prostě není...teda krom tý loňský v Rumunsku, ale to chcalo, takže jsem se rozhodl, že to se nepočítá.

Kam zase vyjet? No logicky někam, kde tolik neprší. Rozhodně jsme věděli, že letos jedem jinak, už nejsem vlastníkem velkého cestovního endura, proto berem klasický endurka na vleku za autem (tady se loučím se všemi, co ohrnuli nos, že se tak necestuje). A kde že to teda neprší? Balkán, Albánie? Bára chce, mně se to zdá daleko a sejdem se na kompromisu v Černý Hoře, je o ní pramálo sepsáno, je to dobře? Špatně? Dozvíme se.

-Zima před dovolenou - moc dobře vím, že musím přeplést kola (je vám to povědomé?), ale mám dost času.

-Jaro před dovolenou - přece to nebudu přeplejtat, ty středy jsou ještě tak z 15 % zdravý, škoda vyhodit; zato mi Bára sděluje, že o Černé Hoře jde na internetu vyhledat pramálo informací a téměř žádné trasy (berme v rámci civilizované Evropy, ano, věřím, že středozápadní Kongo na tom bude ještě hůř).

-14 dní před dovolenou - servisák, se kterým jsem byl domluvený na přepletení kol, dělá, že o ničem neví, a nutí mě se objednat za měsíc. Nepíšu cestopis, abych šířil hate, takže to nebudu dál rozebírat, zachraňuje mě kontakt na vedlejší vesnici, kde mi to udělá místní krosař. Beru po Báře trasy, nechápu c,o ji na tom plánování nejde.

-12 dní před dovolenou - Vyzvedávám kola, jsem upozorněn na to, ať je projedu tady, než s nima pojedu někam dál, prý to bude potřeba dotáhnout, protože si to ještě sedne, ať se mi to nerozplete. Tyjo, Bára měla pravdu, na netu fakt nic není.

-7 dní před dovolenou - patlám dokupy doslova drobné střípky tras z internetu, za některé vděčím fóru m.cz, kde nám poslal přímo projeté trasy jeden člověk, něco beru z TETu, což ještě konzultuju s linesmanem pro Černou Horu. Co si budem, jde to dost ztěžka, kolikrát musím doslova zjišťovat ze satelitních snímků, jestli je to vůbec terénem, nechcem na lehkých endurech strávit týden na asfaltu.

-0 dní do dovolené - v Černý Hoře prší, nikam nejedem.

-7 dní po plánovaném odjezdu - rozpletlo se mi přední kolo.

-13 dní po plánovaném odjezdu - přestává tam pršet, měl bych řešit to kolo, vezu to do Rockwaye, myslíš, že to do zítra bude?

-14 dní po plánovaném odjezdu - v Rockwayi měli noční, motorka připravená, dobrejch přátel by si člověk měl vážit, v noci můžem odjet...

DEN 0

Noc odjezdu probíhá v pohodě, krom toho, že je pátek večer a v Maďarsku se dostanem do kolonie vracejících se Rumunů, kdy se návštěva benzínky stává mírným survivalem a po dálnici v podstatě jedou vedle sebe dvě nepřetržitý kolony. Ono upřímně tvrdit, že je lepší trávit 23 hodin za volantem než za řidítky, je asi jako tvrdit, že je syfilis lepší než lepra, s mírnou pauzou v Maďarsku za rumunskou kolonií nás nějak oslovuje až překročení bosenské hranice, je velmi příjemné vidět místa tak daleko, tak krásná znovu po nějakém čase. Bohužel, co se líbí nám, se zase tak moc nelíbí autu. Kvalitní americkej Jeep, do kterýho dodělali všechny funkční věci velmi kvalitně Italové, neměl zatáčky rád asi nikdy, ale s vlekem na 40 stupních je to teprve žrádlo, na pokraji bodu varu a víc v nouzáku než mimo něj, za následek to má mimo jiné i to, že posledních 80 km v Bosně jedem zhruba stejně dlouho jako z Liberce na Slovensko. Když jsme konečně na hranicích s MNE, těšíme se na vstup do neznáma, přijedem k okýnku, techničáky a zelené karty prosím, jasan. NENENÉÉÉ, Yamaha yes, ale ta druhá motorka do Montenegra nesmí. Cože? No že tu druhou motorku tady musíte nechat, jinak nemůžete dál. A proč? Důvod? No já žádné AJP enduro nemám v seznamu. Následuje asi 20 minut diskuze, kdy se mu Bára snaží diplomaticky vysvětlit, že jeho nekompletní seznam vozidel není zrovna náš problém, a ať to tam napíše třeba jako taky Yamahu. Nakonec tam frajer opravdu prostě jen něco lejskne a ať jedem. Na jednu stranu uff, ale spíš ve mě převládá, co to zkoušel za kravinu? Mimochodem vstup do Černý Hory? WOW, a to přijde asi tak metr a půl za hraničním přechodem, ještě se mi nestalo, aby země vytasila takový trumfy hned, bez čekání, bylo to překvapení, velmi milé, doteď jsem se na tuhle zemi těšil, ale teď slintám, že nás tu čeká několik opravdu plnohodnotných dní, projíždíme i půl okruhu Durmitoru. Tady je snad jen jedna blbá věc, a sice kdo tu nebyl, tady je slepý úhel snad každých 20 metrů, nejen že cesta trvá dvě hodiny 30 km, ale krom opatrných místních tu jezdí taky pěkně vypatlaný Němci, kterým to tu asi patří, z pohledu z kabiny Wranglera je to poměrně dost jen jejich problém, ale nerad bych se nechal na motorce zežvejkat Passatem, pozdějc se ukázalo, že to byl asi prostě jenom blbej den. V Žabljaku máme určený kemp, kam jedem, přijedem do něj a není nic moc, zato nám už na ulici rve frajer letáčky o jeho kempu, že tenhle kemp je na hovno a ať jedem k němu, trochu mě to láká, mluví česky, ale fakt se mi nelíbí marketing Cola vs Pepsi, kdy jeden postaví billboard a druhej dá pod billboard automat na svojí limonádu. Rozdávat vizitky svého kempu a tvrdit o druhém, že je na hovno před jeho branou, je minimálně dost divný. Jedem se tam zkusit podívat, cestou míjíme další kemp, berem ho jako zálohu. Když konečně přijíždíme ke kempu toho maníka, jsme moc rádi, že máme zálohu, po oněch 23 hodinách v autě se ubytováváme, berem chatku pro dva lidi a jeden kufr, parkujem auto vedle dodávky jiných Liberečáků a než stihnem přejít do chatky, přijdou kroupy, že jen hodně smutně koukám, kudy nám začne do auta chcát první, naštěstí dobrý, ubytováváme, spíme, jsme spokojení.

Den 1

Konečně to začíná, sice Liberečáci nikde, tak usuzujem, že maj asi cesťáky a jsou někde fuč, ale to je naším plánům fuk. Místo toho se tu pěkně namnožili holandští důchodci, pro které tu sváží SUV zřejmě na nějaký hromadný výlet, mezitím nám snad všichni pochválili auto včetně místních šoférů oněch SUV, vysvětlovat jim, že to do kopce vaří, nebudu, mám rád chválu. Radostně se se všemi loučíme, odjíždí ještě o něco před námi a my jedem natankovat do místního stojanu (čti jako benzínky, ale já tomu tak říkat nechci), berem plný nádrže a ještě navíc přídavnej kanystr, co nám vyrobila česká letecká jednotka (díky kámo) a vyrážíme vstříc prvnímu okruhu, kterej víme, že bude pravděpodobně dost asfaltovej, takovej dalo by se říct, na rozehřátí. O lecčems mluví už jen fakt, že naše vesnička Žabljak sama o sobě leží v 1500 m. n m., přitom nám připadá spíš jako v kotlině. Vyjedem teda o něco víc a začnou skutečně přenádherné výhledy (což budu psát v tomhle cestopise asi furt). Ne, ale fakt, počasí přeje a tohle je něco neskutečného, takhle jsem viděl fotky, takhle jsem si to představoval a na rozdíl od maníka na čáře nás tahle země asi opravdu nechce zklamat, ploužíme se úzkou cestičkou pro jedno auto, i když asfaltovou, nepotřebnost soustředění na terén dává ještě o něco více prostoru se kochat, hory jsou to úplně jiné než máme my, pokud nestojí tohle za navštívení, tak nevím, co potom jo, kilometry se linou krajinou a furt je to neuvěřitelně krásné, stavět na fotky je tu dost těžké, člověk by musel stát co za dvě zatáčky. Až z toho dojedeme holandské přátele, jestli to v kempu byla radost, tak tohle je nadšení, co nezná mezí, brzy se to přenese opět i na šoféry, který už nám nechválej auto, ale motorky. Poté, co nám dělají pár fotek společných s Bárou, protože jich moc nemáme, včetně té, co musíme opakovat pózy po nějaký babče, se loučíme a jedem před nimi. Těžko říct, jestli ta krása někdy skončí, dokonce na to, jaký by tu čekal člověk turismus tu ani není zas tak moc lidí (přitom Durmitor je snad jediná část, o které se člověk i česky leccos dočte), pokračujem dál a krom pár dodávek, co nás brzdily takovým stylem, až jsem je nakonec musel předjet ještě o něco agresivněji, než je standard na cross country, a pak před nima jet 5km/h, aby pustili ještě Báru, je cesta možná asfaltová, ale parádní. Ujedem několik km a najednou mává týpek z hospody, vidím na jeho motorce českou SPZ, tak okej, stavíme, stejně mám hlad. Z této schůzky vzešlo následující, frajer tam jezdí každej rok již několik let, láká frajerovi kolem jedoucí do hospody a taky to, že jsem se o Černé Hoře skoro nic nedočetl, bylo během oběda anulováno, protože nám česká encyklopedie vyzradila snad všechna tajemství. Dozvídáme se, kam jezdit a kam ne, jaké jsou místní speciality, že pivo za řidítky tam nevadí (tady čti opravdu pivo jako pivo k obědu, ne deset), že naopak jezdit rychle vadí a pak pár věcí na téma daných lokalit. Za dobu svý cestovatelský kariéry jsem užitečnější moto oběd snad ani neměl, a jestli byl dobrej? Nemějte pochyb, Balkán to je specifická strava a umí to své naprosto skvěle. Jedem dál, trochu jsme opustili ty hlavní hory a trochu začínáme rozjímat nad tím, že ta šotolina už by tak nějak mohla začít. Čáry máry fuk a začla, a protože jsme se moc těšili, zahřejvačka nemá smysl. První cesta po nezpevněném povrchu jsou volný šutry poměrně z kopce a na to, že vím, jak kamera zkresluje, tak mám zpětně pocit, že tady zkreslovala tak dvakrát tolik, protože když se člověk rozjel, tak zaduplá zadní brzda už jen valila okolní šutry stejnou rychlostí jako měla motorka, o moc jiném efektu nedávala vědět.

Jestli má pro mě malá motorka na takovémhle terénu výhodu, to nechám koňovi, ale jsem rád za Báru, protože aby se tady ženská tahala s 230 kilama železa, tuším, že tuhle dovolenou by si přece jen mohla užít víc, zdá se, že se efekt dostavuje prakticky okamžitě, v mžiku oka jsme dole, bez ztráty kytičky, dalo by se přímo říct, pohodička. Následuje úsek střídajícího se asfaltu a šotoliny, až končíme na čisté šotolině a tou šotolinou se vracíme zpátky do těch hlavních vrcholů Durmitoru, doteď jsme jeli dalo by se říct po vrstevnicích, teď valíme po šotolině průsmykem, což ve finále znamená, že je to zase jiné, asi v tom smyslu, že jestli to bylo doteď pěkný, tak teď je to krásný, jen ta cesta je taková těžší a těžší. Že by nás ještě čekalo překvapení? Míjíme 8letého kluka, co řídí v protisměru auto a kousek dál děláme pauzu na sváču. Těžko ještě vědět, že ta energie bude brzo potřeba. Jedem dál, potkáváme sníh u cesty. Jééé sníh, já chci fotku se sněhem, tak zahrabávám obě motorky a dělám pár fotek. Nejdřív vytáhnu Báru, vše v pohodě, a pak takovej lehkej trapas. Vysvětlím Báře, jak a za co má zatáhnout, že si s tím vyjedu sám, ale aby v tom chudák nebyla sama, určitě jí pomůže, když zatáhnu za řidítka, někteří možná tuší. Jasně, že jsem debil zatáh moc, teď už vidím jen řidítka, nebe a řvu pozor, pozor, pozor..zaklíněnej mezi sněhem a tím blbým kanystrem (díky kámo). Motorka padá na mě, ale protože váží jen o trochu víc než já, dá se to udržet a hodím jí aspoň bokem, Bára samozřejmě neuhla, protože nevěděla, ani co se děje, tak na ní teď s motorkou ležíme oba, to je tak, když máte o někoho péči, ale pak jste to vy, kdo hodí první tlamu. Říkám si fajn, sníh nemusím nějakou dobu vidět. Zvednu si motorku a pomalu jedem, bohužel nám za dvě zatáčky později sníh přehradí cestu. Nejdřív do toho najede Bára, tak opatrně a s citem, že jí to hned zastaví. Tak se směju a říkám, to neumíš, koukej, rozpálím to a ... zahrabu mnohem hloubš. Tady se buď musíme přetlačit, nebo se vrátit a objet to po silnici. Vzhledem k tomu, že jsme brali lehký, by teď byla dost srabárna se vracet a jet po silnici, jenže moje motorka se ukáže trochu jako peklíčko. Já jsem totiž nasadil místo ostrého drapáku něco jako E-09. Ptáte se proč? Proč asi, byla zadarmo. Jenže v tom hlubokým sněhu je to teď fakt hodně naprd, protože to tu motorku prakticky vůbec netlačí. Navíc Bára je na plyn moc měkká, nechce mi to rozbít, AJP je totiž tak trochu náchylný na rozbití asi úplně všeho, když se s tím zachází nějak zvlášť hrubě. Ale pokud to tam nepodrží, tak nemá moc na výběr, než tlačit. Tak si následujících cca 100-150 metrů bere na triko docela slušný kondiční cvičení a nadzvedává a tlačí mi motorku, aby nezapadla, ale jela dopředu, já zas nemám moc na výběr, než tam na dvojku podržet asi půl minuty omezovač, sice nevím, kdo brečí víc, ale holky jsou statečný. Jelikož v tom máme  už praxi, s druhou motorkou si role rozdělíme stejně, jenže je poměrně podstatnej rozdíl v tom, jak proti E-09 její Michelin sx12 zabírá, až z toho na konci závěje Báře dokonce ujedu. Dáme si chvilku na rozdejchání, ale vesměs jsme to zvládli docela dobře.

Až teď mě napadá, že bych se mohl podívat co je dál, jestli tam není třeba další závěj. Naopak, silnice, na kterou se máme napojit. Dneska máme v terénu dobojováno, celkem radostně, ta třešnička na konci se nám totiž skoro nevešla do huby, ale představte si, kdybychom se kvůli těm 100 metrům vraceli 30 km zpět a 30 zase do kempu :). Cestou zpět se nakonec ještě mění v restauraci můj dosavadní život. Poznávám kajmak. A kdyby se vám to na jeden den zdálo, až moc dobrodružné, věřte, že jsme ještě stihli v obchodě potkat další Čechy, Bára přejela psa, co jí skočil pod kolo a taky se vrátili sousedi s libereckou dodávkou, vytáhli soudek Plzně s pípou a protože jsou elektrikáři, tak nám dali prodlužku, která sedí do černohorskejch zásuvek a nechtěli ji zpátky, protože jsou úspěšní a zámožní elektrikáři, tak další special thanks, bez elektriky bychom krom problémů s navigací taky měli prd z videa a půl fotek.

DEN 2

Další den s nezměněným startovním místem. Dneska nás čeká delší asfaltový přesun na místo startu offroadu (vlastně ne tak dlouhý jako včera). Jedem asi 30 km jižně, úplně opouštíme Durmitor, trasa po asfaltu je na jednu stranu krásnou přírodou, ale jsme natěšení, až ten asfalt zmizí. Děje se tak poměrně brzy, odbočkou do lesa, mezi obrovské šutry a všude se vyhýbáme větvím, wtf? Tohle je TET nebo od toho týpka, co nám posílal ty trasy? No když se tak zamyslím, tohle je přesun... a ten jsem si dělal sám. Hledat blbce je už víceméně irelevantní, důležitější to bude ve zdraví přežít, občas totiž musím docenit Báry zlepšení za ty roky na šutrech, které jsou tady v cestě a nedají se popsat zrovna jako malé, co hůř, kvůli těm větvím se nedá stoupnout, šoupem tedy nožky po zemi na #notjarvisstyle a z ničeho nic vyjedem za mostem, po kterém jsme měli přijet. Jestli mi tam toho mapy.cz vymysleli takového víc, tak díky chlapi. Už jsme v místě, kde by se mělo najíždět do terénu, vedou tu vracečky, který jsou nehorázně do kopce, nevím, kolik je v Česku stavební limit náklonu cest, ale asi tak půlka. No a nahoře? Tady je to zase docela jiný paradise. Nedá mi to, musím si vyjet vedle cesty na kopeček, chci to vidět všechno .. (ano, vyjet vedle cesty, před dvěma lety bych psal "nemohl jsem se podívat na kopeček vedle cesty, bouchla by mi pod zadkem mina" ... chápeš, co z toho je lepší, jo?). Co říct? Asi, že je to prostě škoda slov, jeď a mrkni se ;).

Čeká nás fantastickej den, není o tom pochyb, nikdy jsem neviděl takový skalnatý terén, kde by šutry tvořily až tak extrémně dominantní část krajiny, v Himalájích jsem nikdy nebyl a kam jsem se já vyškrábal na dvou kolech, vždycky tráva ještě normálně rostla, tady to díky podloží asi není možný a má to svoje kouzlo. Proto chci hned vyjet, jen Bára si ještě vymyslí, že hodí cestou z kopečka mírnou držku, ale jen takovou vtipnou, pro srandu zajícům. Zvednem jí a jedem. Nekonečně dlouhý šotoliny, na jejích výhledy by se dalo koukat celej den, cesty jasně srozumitelné, jednou jsme potkali přehrazení drátem, ale to nám hned frajer signalizoval, ať si to odepnem, pak ještě doplnil, jestli chcem panáka, lidi jsou tu zkrátka milí, nevím, jestli mám být rád, nebo být smutný, proč to u nás nejde a každej jenom honí mamon místo radosti ze života, tak nějak z frajera cítím, že kdyby se na pár dní zastavil, tak se prd stane. Postupně se nekonečná šotolina mění spíš v tankodrom a my dojíždíme nějaký motorky, jsou to Češi z včerejšího krámu, "Kdybychom si tady dali sraz, tak se v životě nenajdem, co?"... jak trefné. Jedem s nima dalších asi 30 km, mají sice velké cesťáky, ale my jsme na výletě, a jestli někdo někoho brzdí tak možná spíš my je, proto když potkáme krásnej brod podél cesty, zavelím k fotící zastávce a kluky necháme jet. Trochu se porochníme, hlavně teda já to jedu tam a zpátky asi šestkrát, mám dres s krátkým rukávem a ta voda na rozpálený ručičky, to je paráda. Když pokračujem, před náma je město Mojkovac. A teď z trochu opačného soudku, doteď jsem byl velice pozitivní, víte co je v Černý Hoře fakt hnusný? Jsou to města. Okej, hnusný to je silný slovo, oni nejsou hnusný, ale ani to nejhezčí místo ve městě nestojí z desetiny za shlídnutí jako to všechno kolem. Proto naše postupy byly poměrně dost monotónní, natankuj, nakup a rychle vypadni. Naštěstí máme jednoho dobrýho kámoše u letectva (díky kámo), takže tankovat nemusíme tak často jako bez kanďáku (ať se vyhnu případným otázkám, bez kanďáku cca 140 - 180km, kanystr další téměř stovku). Tudíž se poměrně rychle z města zase otočíme pryč a jedem podél trasy, že snad nějaké restauračka bude po cestě. Bohužel se nám dlouho žádná nelíbí a až snad 5 metrů před najetím zase do offu se ukazuje pěkná. Je tu jedna věc, která se už prakticky nemění, já chci kajmak. Lehce se přežerem jak dobytci a pokračujem zpátky, proto jsou první kilometry poměrně komplikovaný, ale dá se. Část trasy zpět dokonce kopíruje cestu tam, až k rozcestí, které mě poměrně dost fascinuje, o rozloze místních cest si udělejte přehled sami, v Česku aby tyhle bahnivé cesty člověk hledal lupou, opravdu nevím, jestli někdo jo, ale já nikdy ani v Rumunsku, ani v Bosně nedokázal jet víc jak 40 - 50 km terénem v kuse bez jedinýho metru silnice, to je další fantastická vlastnost téhle země, když člověk totiž chce, tak tady to jde. Cestou zpátky se krajina mění podle toho, jakými projíždíme kraji, je to neskutečná kochačka, ale pomalu se jedna věc připomíná. Už máme asi 100 km terénem a domu tak 40 chybí, připomínají se věci jako zádíčka a tak, cesta je opět tankodrom, ale spíš než šotolina, už jen hlína, kameny a hlavně obrovské díry a jedna za druhou. Má to za následek mírnou únavu, ale to k tomu patří. Ještě nakonec 20 km před cílem je naše cesta přehrazená pletivem a protože je tu milion cest, kudy se dá jezdit, nebudem nikomu nic ničit, i když to znamená objížďku celkem citelnou, cesta domu byla sice furt stejně krásná, ale musím říct, že nám to po 180 km na té rovné lavici a tvrdém podvozku sportovněji laděných motorek moc nechybělo, když jsme konečně dorazili do cíle. I tenhle den se velice povedl. V kempu chcem klukům pogrilovat klobásky za včerejší pivo a prodlužku, bohužel jsme koupili nějakej humáč s hezkým obalem, to aby se trochu vrátil vesmír do rovnováhy za tu krásnou trasu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE