Jawou a Čézetou na Balkán!

Začíná nám dovolená!

Den čtvrtý

Začíná nám dovolená! Dostali jsme se tam, kam jsme potřebovali. Ne že bychom se doteď hnali jako o závod, to říci nejde. Ale bylo to spíš tak, že jsme po cestě neměli naplánované žádné větší zastávky. To mělo přijít až teď. Dnes nás totiž čekají hned dvě velká místa. Národní park Plitvická jezera a především (tedy minimálně pro mě především) bývalá tajná vojenská letecká základna Željava! Takže nasnídat, pobalit věci a můžeme… moment, Míša musí ještě chvíli opravovat. Kromě toho, že mu pořád občas klouže spojka, mu i špatně chodí páčka spojky. Namazání lanka nadlouho nepomohlo, takže tentokrát jde dolů pravé víko a poloautomat. Zjištění je takové, že tyčka spojky vázne v silonové záslepce, co je u výstupu z převodovky. Ta tedy musí ven a pomocí dostupných prostředků v podobě šmirgl papíru jí trochu srážíme hranu a mírně zvětšujeme vnitřní díru. Závada opravena, takže konečně můžeme vyrazit. Nutno podotknout, že Tom se Míšovi kvůli jeho závadě nikterak nesměje. Čím to asi bude?

Na Plitvická jezera to nemáme daleko. Ale děsíme se dopravy ze včerejška, která díky nikde nekončícím městům byla utrpením. Jsme však nesmírně překvapeni, když po pár kilometrech najíždíme na překrásné zapadlé silničky. Jsou úzké, klikaté, jsou v nich díry, často vedou okolo hlubokých roklí, ale to je něco přesně pro nás! Rázem si cestu opět užíváme. Jedné z těch roklí se jak já, tak i Tom v jednu chvíli až nebezpečně přiblížíme. Stačila jedna ostřejší, dost nečekaná zatáčka a oba nás to poněkud vykoplo do protisměru přímo proti rokli. A musím poznamenat, že jsme v tu chvíli nejeli zdaleka rychle, spíš pomalu. Ukočíroval jsem to tam tenkrát sice docela na pohodu, ale i tak mi záda polil studený pot. Trenky jsem si radši nekontroloval, mohlo se stát, že najdu bláto na hřišti. Jestli jsem za ty roky, co jezdím, byl aspoň trochu blízko nějaké nehodě, tak to bylo právě ten den. Raději to teď, když píšu tyhle řádky, musím znovu zaklepat na zuby (ty neshoří), ať už se něco takového raději neopakuje.

Po cestě k jezerům mimo jiné míjíme první pozůstatky války. Tedy s největší pravděpodobností jsou to její pozůstatky. Okolo cest je spousta náhrobků či památníků a často míjíme i opouštěné, rozpadlé domy. Vesničky začínají být zapadlé, a tak nějak mnohem více zaostalé než doposud. V tomto kontextu se následující slova sice krajně nehodí, ale místa, která projíždíme se mi velice líbí. Začíná to tu být úplně jiná krajina, než na kterou jsme zvyklí u nás, potažmo někde v Rakousku či na Slovensku, a tak je zkrátka na co koukat.

S blížícími se Plitvickými jezery doprava houstne, ale pořád se dá jet celkem na pohodu. Parkoviště nacházíme až na druhý pokus, protože to první bylo plné a motorky tu dokonce mají parkování zdarma! Na to docela kulím oči, málokdy bývá něco takového zdarma. Zvlášť na profláknutých turistických místech. Se vstupným do parku je to už o dost horší, ale to jsou věci, na které člověk nemůže moc koukat, protože by se zkrátka nikam nepodíval. Ovšem situace je taková, že se dost možná nepodíváme vůbec nikam, vstupné nevstupné. Ta fronta k pokladnám je totiž doslova nekonečná! Táhne se někam do dáli, klikatí se a ztrácí někde v lese kam nedohlédneme. A horší je, že se skoro vůbec nehýbe. Jsme překvapeni, je všední den, vcelku brzké ranní hodiny a tady tolik lidí. Když to tak vidíme, naše velice střízlivé odhady jsou takové, že bychom si tu počkali minimálně do hodně pozdního odpoledne, než vůbec přijdeme na řadu. To nejsou dobré vyhlídky. Míša s Lindou ještě jdou zjišťovat situaci osobně, ale jen potvrdí to, co už dávno víme, tady to nepůjde. Nikomu z nás se tu nechce čekat celý den. Pokud mám mluvit za sebe, tak toto je činnost, kterou bytostně nesnáším, a právě proto jsem si tolik oblíbil cestování na motorkách. Prostě žádné mačkání se na přeplněných plážích, čekání nekonečných front s ostatními turisty na všelijaké památky a tak dále. Na motorce má člověk zkrátka svobodu. A tak jedeme dále. Máme totiž před sebou ještě národní park Krka, tam to snad bude lepší.

Takže nabíráme směr letiště Željava. Jedná se o podzemní letiště z dob bývalé Jugoslávie, na současných hranicích Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, které bylo zničeno při občanské válce v 90. letech. Jeho okolí prý stále není zcela vyčištěno od min, ale těžko říct co je na tom pravdy, různé zdroje udávají různé informace. Nicméně my rozhodně nemáme v plánu si je ověřovat na vlastní kůži. Letiště je opět vzdálené jen pár desítek kilometrů, takže co by kamenem dohodil. Po odjezdu od Plitvických jezer se po nebi chvíli honí černá mračna, a nakonec spadne i několik málo kapek, ale není to nic, co by stálo za zastavení a oblékání nepromoků. Navíc to má i své pozitivum, protože se poněkud ochladí vzduch. Bohužel to ale dlouho nevydrží.

Čím blíže jsme hranicím, tím více je to tu začíná být zaostalé. Ve vesnicích je dle mého úsudku snad dobrá polovina domů opuštěná a velká část z toho už jsou jen rozpadlé ruiny. S černými mraky nad hlavami to tu působí poněkud depresivním dojmem. Zkrátka místo, kde nechcete, aby se vám rozsypal motor. Ale to jsou samozřejmě ty nejčernější scénáře, z nichž nemáme strach. Na letiště trefíme na první dobrou, z domova jsem to na mapách dlouho studoval. Horší je, že první věc, kterou zde zahlédneme, je policejní auto. To mě trochu vyděsí. Tedy ne, že bych měl o nás strach, ale četl jsem, že to zde policie dost hlídá a zvědavce otáčí zpátky. Zdroje, ze kterých jsem čerpal sice nebyly úplně aktuální, ale člověk má stejně obavy. A to poslední, do čeho by se chtěl zaplést jsou nějaké problémy. Nakonec však zjišťujeme, že všechny tyto obavy byly liché. Hned vedle policejního auta stojí dodávka s turisty a společně s policisty si fotí opuštěné letadlo. Tak se zdá, že s tímto žádné problémy nebudou. Taktéž přijdeme blíž a jdeme prozkoumávat. Jsme konečně tady, jedno z míst, na které jsem se tento výlet těšil asi nejvíce. A ten pocit opravdu stojí za to. Když se konečně, po dlouhé době, letadla dostatečně nabažíme, jedeme prozkoumávat dál. Okolí je zde opravdu velké. Najdeme spoustu opuštěných budov, o kterých jsem doposud neměl ani tušení. Několik z nich si procházíme. Sice tu už nic nezůstalo, všechno, co snad přežilo z dob války, je už dávno pryč, ale ten pocit je stejně úžasný. Tu je převrácený autobus, tady leží skoro rozpadlé kanady, támhle otevřená díra do země, tady zase propadlá střecha nějaké servisní budovy. Člověk musí být místy opatrný. Pokud toto bude číst nějaký urbexer, nejspíš se nad tím jen pousměje, ale pro nás všechny je to v tu chvíli něco úplně nového a nepoznaného. Zážitek plný adrenalinu. Po dlouhé době, když se konečně nabažíme i opuštěných budov, se vydáme hledat právě ono podzemní letiště zbudované uvnitř hory. S tím máme trochu problémy. Protože na mobilech nechceme chytnout bosenský signál, který by nám naúčtoval nemalé peníze, musíme se obejít bez navigace. V jednu chvíli si říkám, že se nám to snad už nepodaří. Nakonec tak volím nějakou cestu na zdařbůh. První pokus selže, až při druhém jsme úspěšní a před námi se otevírá obrovský černý otvor do nitra hory. Čím blíže jsme, tím více je cítit mrazivý, nebojím se říct mrtvolný, chlad, který z něho vychází. Těžko popsatelný pocit. Ale nadšení, že jsme jej našli je silnější. Jdeme dovnitř! Je tady tma, a tím chci říct jako fakt TMA. Jamile zmizíme za prvním zákrutem, člověk nevidí vůbec nic. Nějaká svítilna v mobilu, která člověku vždy bohatě stačí, je teď k smíchu. Aby si člověk vůbec dokázal posvítit pod nohy a viděl tak kam šlape, protože se zde nachází nejedna hluboká díra, musí jít téměř přikrčený. Projdeme si takto nanejvýš pár stovek metrů, možná ani ne. Celá síť tunelů přitom má mít délku více jak tři a půl kilometru! Obrovská rozloha! A čím hlouběji jsme, tím více cítím jakýsi nepříjemný lezavý pocit. Aby bylo jasno, nemám klaustrofobii ani strach ze tmy či něco podobného, ale ten pocit je zkrátka… jak kdyby za člověkem pořád někdo stál. Když mě Tom v jednu chvíli nečekaně chytí za ramena a bafne mi to ucha, mám pocit, že ty dnešní trenky bych si asi už vážně měl zkontrolovat. Uvnitř základny toho není moc k vidění, ani zde už totiž téměř nic nezůstalo, možná snad kdybychom se podívali hlouběji… kdo ví. Nakonec však tunely na žádost Lindy se Sárou opouštíme, protože ani ony se tu necítí dvakrát příjemně. Nemůžu říct, že bych měl radost, ale ani zklamaný se v tu chvíli necítím. To přijde až zpětně, když si uvědomím, že jsme si na tohle prozkoumávání měli s sebou vzít nějaký adekvátní zdroj světla. Což mě dnes vede k rozhodnutí, že letiště Željava jsem určitě nenavštívil naposledy. (Vím, že jsem zde poněkud dost rozepsal, ale tyto cestopisy píšu především pro sebe a své kolegy. Rád bych si totiž třeba i za třicet let vzpomenul, jaké to tenkrát vlastně bylo).

Protože jsme od rána nic nejedli, vyrážíme hledat nějaký obchod. Překvapují nás místní ceny, o kterých nejde říct, že by byly dvakrát příznivé. Ne že bych čekal všechno za pár drobných, ale ona i trocha toho pečiva s nějakým tím sýrem nebo salámem v poměru cena výkon, co si vždycky kupuji, zde vychází dráž, než bych čekal. Ne že by mě ta cena položila, však jedu na dovolenou, ale podobné ceny bych čekal spíš někde ve větších turistických destinacích, a ne v zapadlé vsi někde u hranic s Bosnou. Ale nenechám si tím kazit chuť. Zatímco si dáváme hodně pozdní oběd, přemýšlíme co dál. Na dnešek už žádné plány nemáme. Dalším cílem je až moře, a to je od nás dobrých sto sedmdesát kilometrů. Na druhou stranu vidina večerní koupačky v moři je lákavá. A tak se zkusíme hecnout, rozhodnutí to je jednohlasné, což je docela s podivem. Zpátky do sedel a jedeme, za každou cenu to musíme stihnout před setměním.

Cesta se opět nese ve znamení úmorného vedra. Dopřáváme si vždy jen pár krátkých zastávek na pití, ale čím déle jedeme, tak se interval mezi nimi stále více zkracuje. Krajina kolem nás se přitom poprvé začíná výrazněji měnit. Ubývá stromů a začínají se objevovat spíše keře. Postupně se dostáváme i do kopcovité krajiny, a to je většinou vždy známka toho, že se bude na co koukat. S večerem na spadnutí konečně začínáme klesat. Známka toho, že už se blížíme! Aby všechno nešlo tak hladce, tak Tomovi, sotva pár kilometrů před cílem, vlétne do rukávu vosa. Velké štěstí, že ho dokázala bodnout jen jednou. Já jich minulý rok takto schytal pět do břicha, když se vose podařilo dostat se mi pod bundu i košili. Vskutku nepříjemný zážitek.

Na dnešní večer jsme si vyhlédli camp s nedalekou pláží. Ještě předtím se však zastavujeme v supermarketu pro nějaké to posilnění na večer. A já si tu hned připadám jako bych byl zpátky doma, když každá druhá SPZ má v modrém proužku zkratku naší země. Ale co čekat v Chorvatsku. Takže rychle nakoupíme a pak už definitivně směr camp. Camping Filip ve městě Biograd na Moru, dovolím si zde udělat neplacenou reklamu, nás mile překvapil. Čekali jsme, že tu nedokážeme najít nic obyčejnějšího, rozuměj v našich finančních možnostech, ale obavy se se ukázaly jako liché. Celková cena ubytování byla padesát éček pro nás všechny dohromady. Dokonce jsme dostali vlastní stůl, lampu, židle… no zkrátka super servis. A pláž vzdálená doslova jen pár kroků. Není na co čekat, svléknout, otevřít pivo a jde se relaxovat! (Samozřejmě jen my kluci, holky se ani dnešní den nemyly…).

Den pátý

Ráno už pro mě není tolik příjemné. A není to díky včerejším pivním radovánkám. Však jsem měl sotva tři kousky. Zkrátka se necítím moc dobře, takže si lupnu jednu růžovou pilulku štěstí a doufám, že to bude oukej. A protože po včerejší stíhací jízdě stále ještě pociťujeme zbytky únavy v našich intimních… ale co to budu okecávat, zkrátka bolí nás prdel, tak zůstáváme v kempu o něco déle a vyrážíme až chvíli před polednem. Včera jsme se neúspěšně pokusili navštívit Plitvická jezera a dnes máme druhý pokus. Jen to nejsou Plitvická jezera, ale národní park Krka, což by mělo být dosti podobné, jen, jak doufáme, s méně turisty. Čeká nás plus mínus šedesát kilometrů, takže žádná velká dálka.

Ale to vedro! Když konečně přijíždíme na parkoviště a zde musím opět podoktnout, že bylo neplacené, tak se z motorek doslova svalíme na zem. S klidem mohu říct, že tento den byl ve znamení největšího horka z celého výletu. Teploměr zde ukazoval rovných čtyřicet stupňů ve stínu! Takže s sebou nabereme co největší množství vody a můžeme vyrazit. Vstup je téměř bez lidí, což nás mile překvapí. Trochu horší je to s cenou, ale s tím si člověk nesmí dělat těžkou hlavu. Nejlépe z nás to pak nese Linda, protože Míšovi diplomatické schopnosti opět neselhaly a podařilo se mu, jako už nejednou dříve, přesvědčit obsluhu u kasy, že Linda stále má nárok na dětské vstupné. U kasy mimo jiné obdržíme i mapu národního parku. Poté co s v ní konečně zorientujeme, zjišťujeme, že jsme si vybrali ten zdaleka nejvzdálenější vstup a čekají nás minimálně tři kilometry chůze… no už aspoň víme, proč tady nejsou skoro žádní lidé. Není na co čekat, umírněným tempem vyrážíme.

Ale musím říct, že tam bylo krásně! Procházíme po cestičkách kolem azurově modré a křišťálově čisté řeky, podél níž se do výše vypínají vysoké, skalnaté kopce. Všude kolem křičí cikády, což už není tak příjemné, po řece se občas prožene nějaký ten člun nebo menší loď a my se nedokážeme přestat kochat okolní krajinou. Jakmile sejdeme z výše položených cestiček níž k řece, využívám hned první příležitosti, sestoupím k vodě, sundám košili a celou ji pořádně namočím. Aniž bych ji vyždímal, si ji zase obleču a hned se cítím o něco příjemněji. Bohužel to dlouho nevydrží, úplně cítím, jak závratnou rychlostí se voda zase vypařuje. Později naštěstí alespoň přicházíme pod stín stromů. Zároveň s tím se dostáváme do tlačenice lidí. Neklamná známka toho, že jsme na místě. A že tu těch lidí je. Jestli to tady je tak zlé, nedovedu si představit, jak moc zlé to muselo být včera na Plitvických jezerech. Nicméně se tím musíme nějak prokousat. Vůbec nejhorší je to při přechodu úzkého mostu přes řeku. Tady jako by se všichni zastavili. Každý se totiž musí vyfotit. Ale to nejsou jen tak ledajaké fotky. Musí jich být vždy nejméně pár desítek, pak několik dalších z jiného úhlu a samozřejmě se potom polovina z nich nepovede, takže se celá procedura musí opakovat. A tohle tu dělají desítky a stovky lidí. Já to po nějaké době nevydržím, vystrčím lokty a jdu si tím nehybným zástupem razit cestu. Jinak bychom se za dnešek nedostali ani na samotný most, natož ho přejít. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si na něm také jednu dvě fotky necvakl, ale to vše v největším možném spěchu. Naštěstí ve zbytku parku je to už poněkud lepší. Takže, světe div se, si to tu nakonec i užijeme.

Celkově národní park Krka mohu zhodnotit jako místo, které za návštěvu určitě stojí. Ty davy lidí jsou věc, kterou člověk holt musí překousnout. Na oplátku vás ale čekají opravdu krásné výhledy na tůňky, potůčky a především vodopády s průzračnou vodou, které překypují rybami a kolem toho všeho krásná krajina. My už ale musíme zpátky, je pozdní odpoledne, a navíc jsme za celý den skoro nic nejedli. Ty tři kilometry zpátky k motorkám jsou pro mě doslova utrpení, protože se stále necítím moc dobře. Motivuje mě ale vidina jídla. Našli jsme si totiž nedaleké mořské pobřeží a chystáme se tam vyrazit do nějaké restaurace. V sedle motorky a s větrem ve vlasech se pak již začínám v tom horku cítit aspoň o trochu lépe.

Ve městě Šibenik vcelku bez problému nacházíme parkování nedaleko od pobřeží. Namátkou vybereme nějakou hezky vypadající restauraci, i když zde vypadají hezky všechny, kde mají volný stůl pro pět lidí a hurá si objednat. Dneska ani neohrnuju nos nad tím, že tady mají snad trojnásobné ceny oproti tomu, co jsme z cest tak nějak zvyklí. Moji kolegové si dávají místní speciality, ale já to dnes nechci moc pokoušet, a tak volím zlatou střední cestu v podobě pizzy. Závěrem k tomu potom mohu říct, že na obyčejné mražence, koupené se slevou někde v Kaufladnu, kterou mi udělají v hospodě u nás na vsi za pár korun, si pochutnám stokrát lépe… tato restaurace, alespoň z mého pohledu, nebyla nic moc…

Ale to už je večer. Po dnešku jsme všichni zničení jak málokdy. Nemáme sílu vymýšlet nějaké velké akce kde složit hlavy na noc, a tak opět volíme kemp. Ani nám nevadí, že není u moře, protože především je nedaleko a my jsme rádi, že si můžeme konečně trochu odpočinout. Tedy alespoň jen někteří z nás. Spojka na Míšově čézetě to totiž začíná definitivně vzdávat a výměna lamel ho nemine. Takže odpojit páva, vyndat nářadí, motorku položit na bok a s chutí do toho. A protože Míša nemá do čeho vypustit olej, vydá se k nedaleko stojícímu karavanu nějaké německé rodiny zjistit, jestli by se u nich nenašla prázdná PET láhev. Dlouho se tam s nimi o něčem baví, než se konečně vrátí s úlovkem. Němci prý nemohli pochopit proč po nich chce prázdnou lahev a vehementně mu nabízeli nějakou minerálku. Říkám si, že asi musíme vypadat hodně špatně, když z nás lidé mají pocit, že nemáme ani na vodu… Práce probíhají až do tmy, ale posilněni pivem (já dneska spíš jen ucucával, protože chuť v mém případě moc nebyla) zvládáme spojku bez problémů vyměnit a ráno se ukáže…

Den šestý

Přestože jsme byli nuceni spát na štěrkovém podloží, tak to nebylo vůbec zlé. Ale mluvím za sebe. Autokemp KLAUS totiž byla jen jakási zahrada rodinného domu, kde pan domácí ubytovával turisty. I zařízení tomu odpovídalo, na rohu dvora byla akorát vcelku provizorně postavená jakási zděná bouda s WC a sprchami. Na někoho více fajnového by to asi nepůsobilo moc sympaticky, ale opět, já si nemohl nijak výrazně stěžovat. Cena kempu byla stejná jako u předchozího, tedy padesát euro za všechny. To není nic zlého, ale ve srovnání s kempem Filip byl Klaus opravdu bídný.

Dnes ráno na cestu vyrážíme opět brzo. Čeká nás totiž Bosna a Hercegovina! Já už se po odpočinku naštěstí cítím opět fit, takže se na další jízdu těším. Opouštíme kemp a přesouváme se trochu více do vnitrozemí Chorvatska. Míšova spojka šlape, jak má, takže nás nic nezdržuje a nasazujeme ostré tempo. Na bosenské hranice to máme krásných sto kilometrů. A když říkám krásných, tak myslím opravdu krásných. Krajina kolem nás se totiž opět začíná výrazně měnit. Ostatně aby také ne, jsme už dost na jihu, a navíc zajíždíme více do vnitrozemí. Zároveň poznáváme Chorvatsko z trochu jiné stránky. Doposud to byla „moderní civilizace“, ale v těchto místech už projíždíme podstatně větším množstvím zapadlých vesniček, kde krávy volně chodí po silnici a turistů tu potkáte jen naprosté minimum. A přesně taková místa se mi líbí, takže oproti předchozím dnům stráveným v davech lidí si to tu znovu užívám naplno. Celkově je to tu i o dost větší adrenalin. Například když máte nějakou závadu na motorce, tedy ne že by bylo hodně věcí, s kterými bychom si nedokázali poradit, ale stejně. Takže mě trochu zaskočí, když kouknu na nádrž a zjistím, že ručička ampérmetru je nadoraz v mínusových hodnotách… motorka nedobíjí. A to jsem si s tím dynamem dal před cestou takovou práci… ale co, však s sebou, po špatných zkušenostech z Německa, vozím náhradní, i když tam to tenkrát byla fakt náhoda, spojená s těžkou smůlou, která se na nás lepila v podstatě už od výjezdu. Takže teď s těžkým srdcem informuji kluky, že budu potřebovat zastavit, abych mohl provést nezbytné opravy. Taky už slyšíte ty řeči typu: Cože, nejlepší motorka na světě má problém? Já myslím, že už máš nejvíc oprav ze všech, Vojto! Tady někdo bude platit sud piva! Hoď to ze skály a kup si Čezetu! Já je totiž slyšel ještě předtím, než je kluci skutečně spustili. Každopádně jsem nucen sundat víko zapalování a okamžik na to už i vidím, kde je problém. Vyskočilo mi pérko, které přitlačuje uhlík na komutátor rotoru. A můžete jenom hádat, jaké pérko to bylo… samozřejmě replikové. Jeho funkčnost po zakoupení byla prakticky nulová a jen díky nutným úpravám se nakonec dalo použít. V tomto případě ho ještě trochu přihnu, aby lépe drželo, nasadím zpátky, zkusmo nastartuji motorku a závada je opravena. Míšovi s Tomem to sice poněkud sebralo vítr z plachet, ale ani tak se to bez řečí neobešlo. Každopádně můžeme jet dál, však já jim ještě ukážu, co všechno nejlepší motorka na světě zvládne… tedy doufám.

Již to na hranice nemáme daleko, ale ještě potřebujeme natankovat. Poslední tankování v Chorvatsku. To obvykle bývá zcela bezproblémová záležitost, tedy když vám to nezablokuje veškerou hotovost na kartě, jak se před léty stalo Míšovi v Rakousku, ale to byla naštěstí ojedinělá situace. A ojedinělá situace nás potkala i zde. Už jsme měli nastartované stroje a chystali se k odjezdu, když Tomova čézeta náhle zdechla a za žádnou cenu nešla nakopnout. Třiapůla má výhodu v tom, že když nejde ani jeden válec, tak s vysokou mírou úspěšnosti můžete jasně diagnostikovat závadu někde v palivové soustavě. A to byl i Tomův případ. Stalo se mu totiž něco, co nikdo z nás ještě nezažil. Před tankováním Tom standardně nalil do nádrže potřebné množství oleje, aby ho potom zalil a rozmíchal proudem benzínu z pistole. V tomto případě však z neznámého důvodu k žádnému rozmíchání nedošlo. Olej zůstal sedlý na dně nádrže a postupně zalepil celý karburátor. A nepomáhalo ani roztlačování motorky, ani profukování kohoutku v nádrži. Nakonec nezbylo než karburátor vyndat, celý pořádně vyčistit a vyfoukat a následně nějak i zamíchat nerozpuštěný olej v nádrži. Oproti mému vyskočenému pérku u dynama vcelku zdlouhavá oprava… a tak si i tým čezet připisuje další poruchu. Ta dost možná byla způsobena tím, že Tom nemá na kohoutu v nádrži trubičku na rezervu. Kdyby ji měl, tak by se to pravděpodobně nestalo, protože olej by klesl ke dnu a do karburátoru by tekl čistý benzín. Nicméně i přes absenci trubičky se toto nikdy dřív a ani potom už neopakovalo.  

Na hranice už je to jen pár kilometrů, takže jakmile opravíme čézetu, jedeme zase dál. Fronty se zde naštěstí nekonají a my jdeme ihned na řadu. První dobrý pocit z toho, že vše jde hladce, však vzápětí vystřídá zklamání. Celníci sice nemají s ničím problém a úplně na pohodu nás přes hranice pustí, ovšem všichni dostáváme do pasu razítko, které nám oznamuje, že přes Bosnu máme povolený jen maximálně dvanáctihodinový tranzit. A nic na tom nemění ani fakt, že jim pod nosy cpeme naše covid pasy. Ty je vůbec nezajímají. A bez nich bychom přitom ani neměli mít dovoleno hranice vůbec překročit. Tím tak před námi vyvstává dost velký problém. Je už poledne a přechod hranic do Černé Hory, který je další v plánu, je více jak dvě stě padesát kilometrů daleko, a to ani nemluvím o další dlouhé cestě, kterou bychom museli absolvovat, abychom se vůbec dostali někam, kde budeme moci složit hlavy na noc. Ono se to sice na první pohled nezdá jako taková dálka a opravdu se to dá ujet, když se člověk trochu hecne, a to i na motorkách jako máme my. Ale nás jede hodně, a to hecování pak už jde hůř. Zkrátka každý má nějaké potřeby, kdy už prostě musí zastavit, aby se protáhl, napil nebo se došel vyvenčit. A tím se celkový čas značně nabaluje. A i kdyby se nám podařilo zanedbat tohle všechno, tak by to i tak bylo dost lámaní celé věci přes koleno… takže co teď? Předem je jasné, že celá plánovaná cesta přes Bosnu a Hercegovinu padá. A že jsem tam měl na seznamu nejedno zajímavé místo. V úvahu připadá několik možných variant, přičemž asi jediné dvě, které mají nějaký smysl. První je vrátit se zpět do Chorvatska a pokračovat do Černé Hory podél pobřeží a druhá zvolit jiný, o něco bližší hraniční přechod. Zpátky do Chorvatska se přitom nikomu z nás moc nechce, i když to pro nás stále znamená více jak dvě stě kilometrů dlouhou cestu, abychom Bosnu a Hercegovinu přejeli. Nutnou podmínkou přitom je, zvládnout to před setměním.

Jakmile je rozhodnuto, není na co čekat. Startujeme a vyrážíme. Předtím než se do toho plně ponoříme, se ale ještě chceme stavit pro nějaké jídlo, abychom celý den nezůstali jen o snídani. Na mapě nacházíme nejbližší větší městečko. Tomislavgrad vypadá, že by se v něm dalo koupit vše, co potřebujeme. Cestou míjíme jezero Buško, nedaleko od něj jsem měl v plánu první menší zastávku, kdy jsem se chtěl pokusit vyjet na hřeben jednoho takového vysokého kopce nebo lépe řečeno hory… ale co se dá dělat. V podstatě od prvního okamžiku v nové zemi přitom vidíme obrovský rozdíl mezi ní a tou předcházející. Tím rozdílem jsou odpadky. A to tak, že všude. Kam se člověk podívá, tam leží nějaký igelitový pytlík, plechovka, PET láhev, sklenice nebo kelímek a spousta dalších věcí. Bezprostředně u silnice to je asi zcela nejhorší, lidé vyhazují z okénka úplně všechno. Celé je to pak v ještě větším kontrastu s jinak krásnou okolní krajinou, kterou tady mají. A v té krajině fouká vítr, pořádný vítr. Jakmile opustíme hranice, opře se do nás vší silou a nechce nás pustit vpřed. Stačí menší kopeček a já už musím řadit za tři nebo i za dva, abych se do něj vůbec vyhrabal. Sotva jsme vyjeli a já už si říkám, že jestli to tak půjde dál, tak do setmění to nikdy nemůžeme stihnout i kdybychom všichni odpřáhli páva a kluci nechali Lindu se Sárou stát u krajnice.

V Tomislavgradu si dáváme oběd z místní jednoty. Velmi nás přitom potěší ceny. Alespoň něco pozitivního na všech těch negativech. Je tu totiž mnohem levněji než v Chorvatsku. Sice jsme to očekávali, ale přesto to člověka potěší. Například takové cigarety se tu dají koupit téměř za takové ceny, které u nás už nepamatuji ani já. Ani to sice není překvapení, ale jedna věc je číst si o tom na internetu a druhá to reálně vidět.

Jakmile utišíme hladové žaludky, tak znovu sedáme urychleně do sedel. Teď už se nesmíme zdržovat. Dokonce i vítr už téměř ustal a já tiše doufám, že to není jen chvilkový klid před bouří. To se však nakonec díky bohu nepotvrdí a z větrného poledne tu máme poklidné odpoledne. A tak si to uháníme po bosenských silnicích vpřed. Zase jednou jedu první, takže opět nasazuji ostré tempo. A pro jednou si na to ani nikdo nestěžuje. A jde to vlastně vcelku dobře. Původně jsem se trochu bál, aby navigace znala místní cesty, ale všechny obavy se ukázaly jako liché. Jediné, u čeho navigace občas zaváhá, jsou nově postavené kruhové objezdy, které ještě nemá ve své databázi. Naštěstí ježdění po kruháči mě nikdy neomrzí, takže si ho někdy střihneme i dvakrát nebo třikrát, než vyberu tu správnou odbočku. Jinak ale pokračujeme bez zbytečného zdržování.

Během odpoledne opět začíná být šílené horko. My navíc znovu začínáme stoupat do kopců. První větší město, kterým projíždíme, je Mostar. To, co jsme předtím nastoupali, musíme nyní znovu naklesat. A jakmile Mostar mineme, začnou teprve ty pravé kopce. V těchto místech je přitom krajina vskutku nádherná a já si to nenechám kazit ani těmi všudypřítomnými odpadky. Cesta do kopců je velmi dlouhá a přiznejme si to, i poněkud zdlouhavá. Holt toho nevezeme zrovna málo. Já mám výhodu v tom, že moje třiapůla nese jen jednoho jezdce, takže se svým kolegům brzy ztratím z dohledu. Mám v plánu na ně počkat nahoře, případně na nějaké křižovatce. Podaří se mi úspěšně vyjet na samotný vrchol, ale nikde nikdo. Čekám přitom už dost dlouho a nevidím ani neslyším nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo zvuk dvoutaktního motoru. Nakonec začínám mít blbý pocit, takže to otáčím a jedu zpátky. Na ostatní přitom narazím tak v půlce cesty nahoru. Nezdá se, že by měli nějaký problém. Nakonec ale z Míši vypadne, a nutno říci, že to z něj leze jak z chlupatý deky, že byl nepříjemnými zvuky, které vycházely z motoru jeho čézety, donucen zastavit. Přiznám se, že mě to trochu vyděsilo, ale Míša mě uklidňuje tím, že motor byl nejspíš jen příliš přehřátý a mohly začínat váznout pístní kroužky ve válci. Dopřáváme si tedy odpočinek společně s našimi stroji a vyrážíme až po nějaké době. Čézeta se přitom, ke všeobecné úlevě, zdá zase v pořádku. Později, při klesání z kopců a projíždění serpentin, Tomovi znovu padá kastlík z jeho třiapůly. Tentokrát přeletí celou silnici a chybí jen málo, aby skončil hluboko na dně rokle. Pohotová Sárka jej naštěstí v poslední chvíli zachraňuje. A já bych si přitom skoro troufl tvrdit, že problematika upadávání kastlíků by u obou čézet šla označit za druh poruchy… však se to opakuje pravidelně…

Čím dále jedeme, tím tu více je patrný ústup moderních vymožeností. Tedy ne že by tu nebyla auta nebo lidi neměli elektřinu, i když to druhé bych místy možná úplně nevylučoval, ale je tu více vidět především zemědělský život. Lidé na polích pasou dobytek, támhle jde někdo s nůší nebo zahlédneme nějaký zvířecí povoz. Vesničky začínají být stále menší, celkově ojedinělé a chalupy v nich více prosté. Mnoho domů je často opouštěných, stejně jako ty, na které jsme místy naráželi i ve více odlehlých částech Chorvatska. Že tomu tak je kvůli válce, je asi víc než pravděpodobné. Přesto je tu ale nádherně, pokud tato slova tedy vztahuji k místní krajině. A i o těch odpadcích se dá říct, že jejich výskyt se značně zmenšil. Alespoň když zrovna nejedete kolem hořící skládky, to je potom šílený smrad. A jak tak jedeme, odpoledne se pomalu přehoupne a je večer. A my ještě stále nejsme na hranicích. Míšovi přitom už začíná docházet benzín. Já jsem na tom naštěstí o dost lépe a Tom to nemusí řešit vůbec. Už pomalu počítáme s tím, že nám nezbude nic jiného než Míšovi trochu benzínu přelít z našich nádrží, ale nakonec se mu podaří na benzínku dojet, i když to už muselo být jenom na výpary. Tankujeme ve městě Gacko a to už je od hranic naštěstí nedaleko. Když k nim ale konečně dorazíme, je stejně už skoro tma a já si přitom říkám, že asi máme dost velký štěstí, že je přechod vůbec otevřený. Je to tu totiž docela zapadákov. Úzká klikatá silnička, skoro uprostřed ničeho, a obě celnice představuje jen jakýsi malý domeček. Každopádně na obou stranách hranice nás pouštějí opět bez problémů. Nám přitom spadne velký kámen ze srdce, zvládli jsme přejet Bosnu a Hercegovinu bez problémů.

Stále ale ještě nemáme vyhráno. Než nás na černohorské straně hranic propustí, je už úplná tma. Ale ne že bychom si z toho zoufali. Tedy aspoň já ne, ale opět mluvím za sebe. Každopádně hledat místo na spaní za tmy nikdy není nic příjemného asi pro nikoho. A tak zkrátka jedeme a v chabém světle našich strojů se rozhlížíme kolem, jestli nenajdeme něco vhodného. První odbočka představuje kamenitý svah kamsi do nějakého údolí. Ale shora to vypadá, že dole je moc pěkná louka, na které bychom to mohli pro dnešek zapíchout. Já s Tomem sjíždíme dolů prozkoumat situaci. Bohužel cesta brzy končí hlubokou strouhou… tudy to nepůjde. Mě se při otáčení na úzké cestě navíc ještě zlomí páv v kloubu a položí se na bok. Nebýt kulturistky Sárky, která mi ho zvedne a popohodí, abych se mohl lépe vytočit, asi bych tam zůstal uvězněný na pořád. Musíme tedy hledat dál. Úspěšní jsme až při druhém sjezdu ze silnice. Najdeme si místo na louce, hned pod silnicí, částečně schovaní za keřovitým porostem. Dále v údolí, na konci louky, sice vidíme světla z oken místních usedlostí, ale tohle nám musí stačit, něco lepšího už těžko najdeme. Po tmě stavíme stany a po chvíli váhání si s klukama dáváme i trochu slivovice, abychom ten dnešní den nějak zakončili.

Chystáme se už pomalu spát, ale adrenalin pro dnešní den ještě nekončí. Ze silnice nad námi sjíždí na louku nějaké auto. Jeho světla nás naštěstí míjejí a pokračuje po louce dál dolů. Horší však je, že dole se otočí zase zpátky a jakýmsi slalomem pokračuje opět nahoru. Skoro to až vypadá, jako by tu někdo něco hledal… nebo někoho? Zpětně mohu říci, že strach jsem sice neměl, protože ne nadarmo se říká, kdo se bojí, sere v síni, ale nervozitu jsme cítili asi všichni. Linda se Sárkou přitom vypadaly, že to prožívají o dost více. Zvlášť ve chvíli, kdy se auto zastavilo jen kousek od nás a pálilo nám to do očí dálkovými světly. A tak jsme si s Míšou a Tomem řekli, no co, však jsme lidi a dokážeme se nějak domluvit. Bereme proto slivovici a společně se vydáváme k autu. Nakonec nic z toho nebylo potřeba. Když už jsme byli jen pár kroků od něj, auto se znovu rozjelo, vyjelo zpět na silnici a namířilo si to pryč. Co si o tom myslet? Těžko říct… můj názor je, že někdo z usedlostí pod námi viděl světla motorek a později i našich svítilen, jak se pohybují po louce a dal někomu info, ať si to jde zkontrolovat. Ostatně na louce se pásl dobytek a místní mohli mít podezření, že se tu děje něco nekalého. A když nás pak člověk v tom autě viděl, tak si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, že se tu chceme čistě jen vyspat. Ostatně na louce nebylo nic, čemu bychom mohli svým bytím nějak uškodit, například třeba zválet trávu na sečení nebo tak něco. Tohle a další věci jsou totiž takové, kterým se opravdu vyhýbáme, protože sám dobře vím, jaké to je, když člověku někdo pojezdí louku, kterou se druhý den chystá sekat a sušit tam seno. Takže dost možná to tenkrát v noci bylo takto, ale kdo ví… ať tak či tak, zbytek noci už nás čekal jen zasloužený odpočinek.

Den sedmý

Probouzíme se do mrazivého rána. Ze včerejších třicítek je najednou sotva deset stupňů nad nulou. Sice jsem s tím trochu počítal, ostatně utábořili jsme se v horách, ale i tak je kosa jak sviňa. Navlékám na sebe snad všechno oblečení, co si vezu, a že ho není zrovna dvakrát hodně, ale necítím se o moc lépe. Při pohledu na Sárku s Lindou, které vypadají, že se každou chvíli promění v ledový sloup, se však cítím dost komfortně. Dlouho neotálíme, balíme stany a startujeme stroje. Vzhledem k včerejší nečekané situaci bylo třeba poněkud změnit plány. Původně jsme měli jet směr Planina Pivska a národní park Durmitor, teď jsme ale o dobrých sto padesát kilometrů níže na jihu. Rozhodneme se proto, že tahle místa navštívíme až při zpáteční cestě a přizpůsobíme tomu i další trasu.

Dneska nás opět čeká velký den. První velkou zastávku představuje horský klášter Ostrog srbské pravoslavné církve. Máme to tam asi sedmdesát kilometrů, ale není třeba spěchat. Nejprve se hlavně musíme dostat někam více do civilizace. Protože včera jsme se utábořili v hodně odlehlých končinách. A tak jedeme po úzké klikaté silničce, kterou z obou stran lemují vysoké kopce. Je tu prakticky nulový provoz, a tak si člověk může dovolit trochu méně se věnovat řízení a sledovat krásnou krajinu kolem. Jak slunko postupně stoupá výš a výš, můžeme pozorovat nádherná panoramata, kdy vrcholky kopců jsou zality zlatým světlem a dole v údolích je stále ještě mlha a skoro tma. Sem tam se přitom ze zatáčky vyloupne nějaké zemědělská usedlost a o něco později už na silnici narážíme na nejednoho baču, který s proutkem v ruce a okolo pobíhajícím psem žene krávy na pastvu. Jedna taková kráva přitom skoro sundá z motorky Míšu s Lindou, když se jí náhle něco znelíbí zrovna v momentě, kdy jedou kolem ní. Naštěstí ale zůstalo jen u toho skoro.

Na lepší silnici se napojujeme až skoro po padesáti kilometrech u města Vidrovan. A odsud pak už uháníme s větrem o závod. Ta lepší silnice je totiž doslova nádherná a opět s velmi malým provozem. Překvapuje mě tím víc, a později vlastně i silnice ve velké části Černé Hory, že je velice rovinatá. Na to, že je Černá Hora tvořená z velké části jen pohořími, tak má celkově velice rovné a kvalitní silnice. Ke klášteru Ostrog se díky tomu dostaneme jen za krátký okamžik. Pak nás ale čeká výjezd nahoru. A že to místy je opravdu obrovský krpál. Něco podobného pamatuji snad jen při cestě na Orlí hnízdo před dvěma roky, i když tam to bylo ještě horší. Nakonec úspěšně vyjíždíme až nahoru. Motorky tam naštěstí pouštěli, ale ti co přijeli autem, museli parkovat o dost níž a v tu chvíli jsem jim pěší cestu nahoru opravdu nezáviděl. Turistů tu je dost, ale už jsem zažil i více obležená místa. Velkou většinu lidí tu navíc tvoří věřící, protože klášter je zároveň poutním místem. Celkově to tu je moc hezké a výhled do hlubokého údolí pod námi je naprosto úchvatný. Jsem v Černé Hoře sotva pár hodin a už tak ji považuji za jedno z nejhezčích míst, která jsem doposud navštívil. Závěrem si pak chceme klášter trochu projít, a tak se řadíme do dlouhé fronty, kterou považujeme za frontu právě na prohlídku vnitřních prostor. Čím blíže ale jsme jejímu konci, tím více cítíme, že tohle asi není ta správná fronta. A když už jsme úplně na konci a místní pravoslavný pop nás vyzve, abychom vstoupili do stísněné jeskyně, víme už, že něco je opravdu špatně. Ale není cesty zpět. Vyděšená Sárka, která je první na řadě, je dotlačena k dalšímu popovi, který před sebou drží velký kříž a všichni poutníci ho pokorně líbají, aby se vzápětí sklonili k ostatkům zakladatele kláštera a políbili jeho rakev. A nutno říci, že to líbaní je mnohdy opravdu velmi vášnivé a kdejaký zaláskovaný pár by se za něj nemusel stydět. O to více nás to odrazuje, když si představíme, kolik lidí tu takto denně projde. Za sebou přitom cítím Toma s Míšou, kteří, když to celé viděli, se ještě naposledy zkoušejí otočit a vrátit, ale je to však marné. A tak jsme tuto cestu nuceni podstoupit všichni, abychom snad nějak nezneuctili toto místo, i když tedy kříž políbíme jen symbolicky.  Když se konečně dostaneme zpátky ven na vzduch, všem nám spadne obrovský kámen ze srdce. Nejvíce asi Tomovi, který se po tom zážitku už nemůže dočkat, až budeme konečně pryč. Tohle v plánu opravdu nebylo. A abych to uvedl na pravou míru, v žádném případě tu tímto popisem nechci dehonestovat něčí víru, ale snažím se spíše popsat naše momentální pocity. Všichni jsme tenkrát byli velice zaskočeni celou situací. Kdybychom věděli, co nás tam čeká, prostě bychom tam nešli. Je naše chyba, že jsme si o klášteře dopředu nezjistili více informací. Každopádně místo jako takové určitě za návštěvu stojí, ať už je člověk věřící nebo ne, protože klášter je opravdu krásný.

To už jsme ale na cestě zpět k motorkám. Chtělo by to sehnat něco k snědku. Včera v Bosně jsme totiž na nějaké nákupy neměli zrovna dvakrát čas a naše žaludky se začínají ozývat. Jedeme tedy dál s cílem zastavit až uvidíme nějaký obchoďák. To se nám poštěstí v nedalekém Danilovgradu. Zastavujeme u supermarketu, který nese jméno VOLIM a já si nemohu dovolit ho tu nezmínit. Hezčí obchoďák jsem totiž snad v životě neviděl. Abyste mi rozuměli, já totiž nakupování ze srdce nesnáším. Vždycky vše jenom rychle prolétnu, poberu to nejnutnější (nebo to nejlevější, o čem usuzuji, že by mě nemuselo do pár hodin zabít, zvlášť na výletě) a mizím zase pryč. Ve VOLIM však sám sebe nepoznávám. Procházím jednotlivými uličkami a koukám do regálů se vším možným jako uhranutý, než si konečně vyberu, vůbec nehledě na cenu a zamířím si to k pokladně. Na parkovišti si pak všichni dáváme do nosu dobroty, které jsme si tu nakoupili. Do jídla nám po chvíli vstoupí nějaký Černohorec a snaží se s námi dát do řeči. Místy si spolu sice trochu rozumíme, ale vzápětí jsme zase všichni úplně mimo. Dokázali jsme ale pochytit, že se s námi snažil mluvit o nějakém houslistovi z Česka, konkrétně z Brna. Jméno si však už bohužel nepamatuji.

Po jídle musíme počkat až nám trochu slehne a mezitím plánujeme cestu dál. Čeká nás hlavní město Černé Hory Podgorica, dále potom Skadarské jezero a za ním už jen samá moc zajímavá místa. A kam dnes dojedeme, tam dojedeme… kdo ví, možná až k moři.

Stejně jako ráno, i teď cesta ubíhá neskutečně rychle. Černá Hora je sice malý stát, ale dost tomu napomáhají již zmíněné kvalitní silnice. Malé zdržení nabýváme při průjezdu místní metropolí, ale není to nic hrozného. Původně jsem se hlavního města trochu bál, ale ukázalo se, že to není žádný problém. Další zdržení přichází, když nás za Podgoricou navigace, neznámo proč, táhne z hlavní silnice šílenými oklikami. Původně jsem se na ni chtěl vykašlat a jet prostě rovnou za nosem, ale nakonec jsem si dal říct a dobře jsem udělal. Silnice dál totiž sice byla průjezdná, ale spoustu kilometrů to byla čistě jen šotolina, na které po celé její délce probíhaly intenzivní práce, což při cestě přestavovalo značné zdržení a hubu plnou všude se vznášejícího prachu vířeného těžkou technikou. To jsme ale zjistili až při zpáteční cestě.

Ke Skadarskému jezeru přijíždíme ze severní strany a přes most se dostáváme do města Virpazar. A odtud začíná ta pravá sranda. Místo toho, abychom jeli po hlavní cestě směr pobřeží, namíříme si to více na jih, přes hory po cestě nesoucí jméno Stara cesta za Bar. Cesta vzhůru sice není sama o sobě nijak náročná, ale když se k ní přidá horko a náš náklad, donutí nás to dělat občasné zastávky, abychom motorkám dopřáli oddech. Tato nutnost je asi nejvíc patrná na Tomově třiapůle, protože ještě poté, co zastaví a vypne zapalování, mu motor chvíli běží na samozápaly.

Já, jedoucí v čele, přitom celou cestu nahoru vyhlížím jednu konkrétní odbočku. Nevím kde přesně je, takže musím doufat, že to nějak odhadnu. Vede totiž k jednomu z dalších zajímavých míst a tím je tentokrát tunel Sutorman. Dříve se jednalo o tunel pro úzkokolejnou železnici, ale ta zde již neexistuje snad celé desítky let a Cesta za Bar se dnes již spíše nepoužívá a chátrá, protože byla vystavěna nová silnice, která spojuje vnitrozemí Černé Hory s přímořskou oblastí více pohodlněji a efektivněji. O to více se mi na Stare cestě za Bar tedy líbí, protože zde není žádný provoz, a naopak je tu krásná krajina. A odbočku k tunelu Sutorman nakonec najdu na první dobrou. Sjíždíme z asfaltky, pokračujeme po kamenité cestě a brzy už před sebou vidíme temné ústí tunelu. Je opravdu úzký a je v něm opravdu tma. Na délku přitom má mít téměř dva kilometry. Samozřejmě jej chceme projet, ale problém je, že nedaleko od vstupu se před pražícím sluncem schovává několik krav. Čert to vem, jen kdyby tunel nebyl tak úzký. Na holkách je vidět, že by se nejraději otočily a jely zpět, ale já tunel chci opravdu moc projet. Nakonec se tedy rozhodneme motorky kolem krav protlačit. Je to jistější než kolem nich projíždět, protože bychom je neradi poplašili. Zvlášť když nás od nich a kamenných stěn tunelu dělí bezmála jen centimetry. Nakonec to ale chce jen trochu kuráže a když už jsem dost blízko u nich, kravky se poslušně snaží uhnout, i když je pro ně, zdá se, poněkud náročné se v úzkém prostou otočit. Jakmile jsme za nimi, znovu nakopneme motorky a jedeme dál. A musím říct, že je celkem zvláštní jet v naprosté tmě. Tedy samozřejmě si svítíme světly, ale ty stěny kolem na mě působí… prostě tak nějak zvláštně. Ale člověk se hned cítí lépe, když před sebou v dálce konečně zahlédne malý čtvereček světla značící konec tunelu.

A teď bych se opět mohl rozepsat o krásách Černé Hory, ale tentokrát už to zkrátím. Zkrátka výhledy, které se nám naskytnou po vyjetí z tunelu jsou úchvatné a já se jich nemůžu nabažit. Rád bych se ještě pokusil vystoupat na horu Vrsuta. Ta není sice nijak extrémně vysoká, jen nějakých dvanáct set metrů nad mořem, ale i tak je z ní nádherný výhled do širokého okolí a dnes tomu výhledu navíc přeje počasí. To by ale znamenalo se kousek cesty vrátit. Sice jinudy, než jsme přijeli, ale stejně vrátit. A když vidím, jak se všichni těší k moři, protože teď už je jasné, že se tam dnes dostaneme, tak zamáčknu slzičku v oku a nechám si toto místo ujít. Třeba se sem vrátím někdy v letech budoucích.

Teď nás čeká cesta až na samotný jih Černé Hory, do těsného sousedství s Albánií. Hledáme kemp někde u pobřeží. Já už si dopředu vytipoval místo, kde by to mohlo jít. A tak po menších trampotách nacházíme kemp Miami Beach těsně vedle pláže Velika Plaža. Nejen že k moři to máme jen pár kroků, ale kemp je navíc hezky zařízený a co víc, je skoro prázdný! A to jsme se opět báli, že budeme mít problém se tu někde ubytovat. Občas se na člověka prostě usměje štěstí. A tak nám nyní už nastává běžná rutina, tedy pohoda, klídek a pivo. Samozřejmě nesmí chybět koupačka v moři. Na to, jak moc na jihu jsme, je tu voda docela dost studená, ale zážitek z toho si nenechám ničím kazit. Přitom se nepřestávám divit Lindě se Sárou, které nás i dnes pozorují ze břehu. To se opravdu nemůžou aspoň jednou za výlet vykoupat?

Den osmý

Následující ráno padlo rozhodnutí, že u moře ještě jeden den zůstaneme. A vlastně proč ne, však na další cestu máme stále dost času, protože za sebou nemáme ani polovinu vyhrazených dnů. Tento den bych nazval jako den v začarovaném kruhu. Už od rána je tradičně hrozný hic a my se tak snažíme trávit co nejvíce času ve stínu. Což nás nutí co chvíli poponášet naše sezení, abychom se v něm udrželi. A tak během dne uděláme kolem našich motorek takové menší kolečko. Samozřejmě to ale není jen o sezení a lenošení. Protože například takové pití piva je v tomhle horku dost náročná činnost. Kutil Míša nám to nakonec ulehčí, když kdesi štípne jakýsi velký květináč a izolepou zalepí odtokové díry v jeho dně, aby ho mohl následně naplnit studenou vodou. Improvizovaná lednička je hotová a pivo hned chutná stokrát lépe. Nesmíme přitom zapomenout se skočit vykoupat. Kdo všechno z naší party do moře vlezl, doufám, už všichni dokážou s jistotou uhádnout. Na pláži si přitom užijeme spoustu zábavy. Má to velkou výhodu i v tom, že je tu skoro prázdno. Oproti večeru se sem sice sjelo o dost víc lidí, ale pláž je obrovská a my se tu rozhodně nijak nemačkáme. Jediné, co bych jí asi vytknul, jsou všudypřítomné odpadky. Není to sice až tak zlé, ale když bosýma nohama co chvíli šlápnete na nedopalek cigarety nebo něco jiného neméně vábného, tak to celkový dojem poněkud kazí. Ale samozřejmě záleží na člověku. Někdo by na mém místě byl vyloženě zhnusen a nelíbilo by se mu zde, ale mě to spíše jen mrzí. K večeru pak vyrazíme do města na jídlo. Mně se přitom začínají ozývat spálená záda z odpoledních radovánek u moře. Stručně o jídle, za mě perfektní. Skvěle jsem si pochutnal, a ještě jsme se přitom stihli skamarádit s obsluhou restaurace. Hlavně Míša, který se tam s nimi divže nezačal objímat. Na to, že jsme byli kousek od pláže v turistických oblastech, to tu bylo vážně super a všehovšudy i v celé Černé Hoře. Kdybych měl někdy v budoucnu jet na dovolenou k moři do Chorvatska, tak rozhodně zvolím Černou Horu. Cítil jsem se tam nesrovnatelně lépe a nemohu si dovolit nezmínit místní ceny. Člověk vše koupil snad za třetinu oproti Chorvatsku a mnohdy i výrazně levněji než u nás.

Po cestě zpátky do kempu k sobě přibíráme psa, kterého s klukama pojmenujeme Strielka. Jsem připraven odvézt si ho s sebou domů v pavovi, ale poté co na chvíli zaběhneme do obchodu ještě pro nějaké maličkosti, Strielka zmizí a je pryč. Asi si našla více věrného pána. Zmizení mého nového kamaráda mě tak zdrtí, že zpátky v tábořišti už se nezmůžu téměř na nic. Chvíli se kolébám na stoličce, snažíc se udržet hlavu, která mi neustále padá, jak se o mě pokouší spánek. Nakonec to vzdávám a jdu si na chvíli odpočinout do stanu. Však noc je ještě mladá a času na nějakou další srandu je pořád dost. Ale jakmile zalehnu, usnu jak špalek a už o sobě vůbec nevím. Kluci se mě pak ještě snaží probudit na noční koupačku, ale je to marné, pro dnešní den jsem už příděl svých sil vyčerpal.

Den devátý

Ráno mi Linda se Sárou vítězoslavně oznamují, že se včera večer byly vykoupat. Jakápak to shoda náhod, že jsem tam zrovna nebyl, nemyslíte? Každopádně dnešní den je dnem našeho odjezdu. Za celou dobu u moře jsem nepřestal doufat, že bychom se mohli podívat do Albánie, která je doslova pár minut jízdy od nás. Ale z tohoto plánu nakonec sešlo. Holky do Albánie z všemožných obav zkrátka nechtěly a nepomohlo ani doporučení několika našich krajanů, které jsme v kempu potkali a kteří, jak říkali, v Albánii byli už několikrát a rozhodně nelitovali. Poradili nám i několik dalších zajímavých míst, která bychom mohli navštívit, ale u nás už bylo rozhodnuto. Já už tak trochu dopředu počítal s tím, že na to možná dojde, byť jsem to nevěděl s jistotou, a tak jsem za dobu, co jsme byli u moře, poněkud pozměnil plán cesty.

Pomalu jsme si sbalili svoje saky paky, zaplatili za ubytování v kempu Miami Beach, na památku si vzali několik samolepek a vydali se na zpáteční cestu Černou Horou. Tentokrát jsme se vraceli po silnici podél pobřeží. Opět jsem zamáčkl slzu v oku, že jsme nejeli raději horskou cestou kolem Skadarského jezera, odkud jsou vskutku parádní výhledy, ale člověk nemůže mít všechno. Naším dnešním plánem bylo přejet z jižního konce Černé Hory na ten úplně severní, do města Žabljak v národním parku Durmitor. Jedno z míst, na které jsem se taktéž moc těšil.

Do vnitrozemí se dostáváme dlouhým tunelem Sozine, který nahradil právě původní horskou cestu, kterou jsme sem přijeli. Za průjezd tunelem se platí mýto. Bylo to sice jen pár korun, ale nejvtipnější na tom bylo, že mýto se platilo až poté, co člověk celým tunelem projel. Takže jsme na poslední chvíli hledali nějaké drobné, kterými bychom mohli zaplatit. Nutno říci, že zásoba eur v hotovosti se nám tou dobou už začínala tenčit. Jinak byl zbytek cesty na sever po stejné trase jako dva dny předtím. Teprve poté co jsme minuli město Vidrovan, jsme vjeli do nových míst a zároveň s tím opět začali stoupat do hor. A s přibývající nadmořskou výškou postupně začínala klesat i teplota. U moře jsme byli rádi, že jsme se neroztekli a pár hodin na to už jsme zase oblékali mikiny.

Do Žabljaku nakonec přijíždíme až s večerem. Najdeme si obchod, ve kterém doplníme zásoby a pak už se vydáváme hledat místo na spaní. Ani dnes to nebylo na divoko, ale třetí noc za sebou jsme si poleželi v kempu. Tentokrát se jednalo o autokemp Mlinski Potok. Po příjezdu marně hledáme něco, co by mohla být recepce. O chvíli později si to k nám namíří nějaký kluk jen o něco starší než my a než se kdokoliv z nás stačí vytasit s nějakou anglickou větou, on nás stačí pozdravit v našem rodném jazyce a nabídnout právě ubytování. Jestli jsme něco opravdu nečekali, tak že si v Černé Hoře s někým popovídáme česky a už vůbec ne s někým, kdo tu provozuje kemp. Takže takové velmi milé překvapení. Po vyřízení formalit, když už se chystáme přejet na nějaké volné místo, kde by šly postavit stany, jsme ještě pozváni na slivovici, no co víc s přát.

To si tak během večera popíjíme pivo. Ještě za světla nám přitom neušlo, že se po okolních loukách pohybuje různý dobytek. A jak tak sedíme, jsou kolem nás slyšet kravské zvonce. Na to vzápětí upozorní i Sárka se slovy, že ty zvonce jsou nějak blízko. Já ji pohotově uklidňuji, že se jí to určitě zdá a že jejich zvuk se ve večerním větříku jen nese víc do dálky. Když ale ve tmě nedaleko od nás začne cosi praskat a vzápětí je to následováno kravským bučením, rychle svůj názor přehodnotím. Několik kravek se totiž nějakým způsobem dostalo do prostor kempu a rozhodlo se zdemolovat ležení několika mladým Němcům s cílem dostat se do jejich pytle s odpadky. Zasáhnout už jsme sice nestihli, ale alespoň jsme kravky popohnali trochu stranou, aby nezdemolovaly stany i nám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE