Jawou a Čézetou na Balkán!

Dlouhá cesta zpátky!

Den desátý

Závěr včerejšího večera pro mě byl poněkud hořko-sladký. Dojeli jsme sice do národního parku Durmitor, o kterém jsem snil už dobře dva roky, ale zároveň se tento den měl stát, alespoň pro mou osobu, vlastně takovým posledním dnem naší dovolené. Zkrátka jsme byli obeznámeni s tím, že vznikla velká potřeba se otočit a vrátit se domů. Musím říct, že to pro mě byl slušně velký šok. Normálně mi huba jede dost dobře, ale tenkrát jako by mi slova došla. Však jsme v tu dobu, z časového hlediska, měli za sebou teprve polovinu dovolené. A řekněme si to na rovinu, dozvědět se doslova z ničeho nic něco takového… no člověka to mírně řečeno dost zaskočí. Aby taky ne, když se na těch krátkých čtrnáct dní těší celý předlouhý rok. Ale bylo potřeba se nějak rozhodnout. A taky se rozhodlo, dnešního rána jsme se opravdu měli vydat na cestu zpátky domů. Já osobně se k tomu snažil postavit statečně a v duchu jsem si neustále omílal větu, vyjeli jsme jako parta, tak se tedy i vrátíme jako parta. A této myšlenky jsem se držel, přestože mě to uvnitř hodně bolelo. Když se na to koukám zpětně, už nehledě na důvody, proč byl návrat nutný, říkám si jedno. Mohou nastat situace, kdy je opravdu potřeba se vrátit.  A je jedno, jestli je člověk na dovolené na motorkách nebo letadlem. Ale jsou i situace, které člověk dost dobře dokáže ovlivnit dopředu, už před odjezdem. A dnes vím to, že už bych se z dovolené nechtěl vracet, a naopak bych se chtěl držet dopředu dohodnutého plánu. Protože ony totiž jsou dvě naprosto rozdílné věci, když na dovolenou jedou dva lidi a jeden to potřebuje otočit, než když jich jede pět a více. V tom prvním případě to člověk otočí zpátky mnohem snáze než v tom druhém. Tak snad příští rok, pokud při nás bude stát štěstí.

Ale, aby vše nevypadalo tak moc pochmurně, byť tedy pro mě to tak ještě dlouhou dobu bylo, dnes jsme před sebou stále měli alespoň průjezd národním parkem Durmitor, kam neodmyslitelně patří i překrásná Planina Pivska.

Opět se probouzíme do studeného rána. Pozitivní na tom je alespoň skutečnost, že krávy se v noci už nevrátily a my to přežili ve zdraví. Když ale člověk vyleze ze stanu a vidí ty nádherné vrcholky hor kolem, hned ho začne hřát příjemný vnitřní pocit, kdy si říká, že by mu vůbec nevadilo se takto budit pravidelně. Následně náš čeká ještě fronta na toalety. Teda řeknu vám, bylo přede mnou jen pár lidí, ale já si v tu chvíli připadal, že znovu stojím frontu na Plitvická jezera. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká o dva dny později. Pak už jen zaplatit za nocleh. To byla docela výzva, protože nikde nebyl k nalezení nikdo, komu bychom mohli peníze předat. Nakonec jsem se musel doslova vloupat do domu, který představoval jakési sídlo majitelů. Paní mě přivítala kvalitní češtinou, já jí oznámil, že už se chystáme odjet a následně zaplatil krásných dvacet euro za nás všechny.

Asi nedokážu najít moc vhodných slov, abych popsal národní park Durmitor. Kdo si projel například takové všude profláknuté Alpy, myslel by si, že všechny hory už budou vypadat dost podobně. Ale vůbec tomu tak není a tohle místo to jen dokazuje. A to jsme ho opravdu čistě jenom projeli. Jenom párkrát jsme zastavili pro fotku nebo abychom se chvíli pokochali těmi nádhernými panorámaty, ale už jsme se nešli nikam podívat, i když i to jsem původně měl alespoň na jednom nebo dvou místech v plánu. Holt člověk míní, pán Bůh mění, ale i jen samotná cesta přes toto místo mi dokázala znatelně zvednout náladu. Snad tedy alespoň těch pár fotek, které jsme přitom pořídili, dokáže předat něco málo z našich pocitů.

O nějaký čas později jsme začali znovu klesat. Cesta se prudce svažovala do kaňonu, kterým protéká řeka Piva. Dovolím si tu vypíchnout informaci, že toto místo by mělo být zařazeno mezi desítku nejvíce působivých kaňonů světa. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že tomuto ocenění ve všech ohledech dostálo. Při sjezdu nás opět čekaly překrásné výhledy hluboko pod nás, kde se v ještě ranním slunci blyštila azurově modrá říční hladina. A okolo ní jsme pak znovu uháněli k hranicím s Bosnou a Hercegovinou. Mně osobně se nechtělo opakovaně podstupovat to martýrium, kdy jsme po vstupu do Bosny dostali jen dvanáctihodinový tranzit. Ale odsud už plán cesty nebyl v mojí režii, takže jsem se jen vezl. Samozřejmě nesmí chybět jedna dvě zastávky, abychom udělali nějakou tu fotku na památku. A při jednom takovém zastavení si všimnu, že Míša nějak podivně chodí okolo čézety a jako by něco zkoušel nebo zjišťoval. Když se ho potom ptám, co se děje, sebevědomě odvětí, že vůbec nic. Víc informací z něj nedostanu, a tak už se na nic dalšího nevyptávám a jedeme zase dál. Ale jak tak jedeme, neujde mi, že Míšovi jaksi nesvítí zadní světla u páva. Že by snad závada, kterou nechtěl přiznat?

Před hranicemi nás pak čekala doslova nekonečná kolona aut a my přijeli zrovna v tom největším horku. Spořádaně a odevzdaně jsme čekali v koloně společně s ostatními. Abych to vysvětlil, já osobně moc neuznávám, když motorkáři všelijak předjíždějí v kolonách, a to i stojících. A sám se tomu snažím vyhýbat. Ale to horko je opravdu na padnutí a lidi v autech mají alespoň klimatizace.  A když pak u nás zastaví motorkář přijíždějící z Bosny a informuje nás o situaci před námi, tak svůj dosavadní postoj rázně přehodnotím, protože tímto tempem bychom tu čekali minimálně do pozdního odpoledne. A tak kolektivně předjedeme snad několik kilometrů dlouhý štrůdl vozidel a světe div se, nikdo nám tenkrát nenadával, ani nás nevytroubil. 

Na hranicích je vše opět bez problémů. Předložíme cestovní pasy i covid pasy a potom, světe div se podruhé, zjišťujeme, že bosenský celník nám žádné razítko, které by nařizovalo jen tranzit, do pasu nedal! Mně ten tranzit při první cestě přes Bosnu a Hercegovinu hnedka byl podezřelý, ale na druhou stranu jsem se s nikým nechtěl hádat. No tak tedy, alespoň pro tentokrát se na nás usmálo štěstí. A tak na všech vidím, že se cítí hned o něco více klidněji a lhal bych, kdybych neřekl, že i já.

Z kopců sjíždíme do města, abychom si dali něco k snědku. Na parkovišti nás přitom neustále obtěžuje jakási plesnivá kočka, pravděpodobně se dožadující něčeho k snědku. Bohužel jí nemohu pomoci ani kdybych chtěl, nejdříve je třeba doplnit zásoby. S nějakými obchody to tu vypadá dost bídně, a tak vezmeme zavděk hned tím prvním slušnějším, který se nám naskytne. Uvnitř se pak sám sebe v duchu ptám, že jestli tento je opravdu slušnější, tak jak asi vypadají ty, které nevypadaly slušně ani zvenku. No každopádně, abych byl stručný, polovina jídel zde nevypadá zrovna dvakrát poživatelně. Některé dokonce vypadají, že by byly poživatelné jen jednou a potom konečná, domů buď sanitkou anebo rovnou v rakvi. Ale něco jíst musíme. Chvíli reálně přemýšlím, že vylezu zpátky na ulici a ulovím tu prašivou kočku, co se nám potloukala u motorek, možná by to byla větší jistota. Nakonec ale zůstane u nákupu v obchodě, prodej tu totiž zdá se docela frčí, jak dokazuje nejeden zákazník, kterého zde za tu krátkou návštěvu potkáme. I přesto ale vybíráme jen a pouze balené potraviny, u kterých pečlivě kontrolujeme datum spotřeby a pokud je na etiketě natisknut, tak i datum výroby. Dá to sice kapku víc práce, ale nakonec jsme úspěšní a nikoho z nás to ani nezabije ani nepřiotráví.

Část Bosny a Hercegoviny, kterou projíždíme nyní, se mi ve srovnání s naší předchozí cestou vůbec nelíbí. Všudypřítomného odpadu je tu snad dvakrát tolik a celkový dojem, kterým to tu na mě působí, je takový nesympatický a nutno podotknout, že já jsem obvykle k podobným věcem vesměs netečný. Ale možná je ten pocit způsoben čistě tím, že tu opravdu jen urychleně projíždíme a nemáme čas hledat tu nějaké krásy, těžko říct. Rozhodně tím Bosnu a Hercegovinu neodsuzuji.

Později, když se znovu dostaneme do více kopcovité krajiny, se tento dojem aspoň trochu zlepší. Projíždíme dlouhými tunely po téměř prázdných silnicích a cesta najednou už nevypadá tak zle. Tedy jak kde. Míšova navigace nás totiž občas zavede i na hodně zajímavé cesty. Když poprvé najedeme na šotolinu, neděláme si s tím těžkou hlavou, ale brzy zjistíme, že bychom po ní museli jet pár desítek kilometrů, než bychom se dostali zpátky na asfalt a do nějaké civilizace. To už se nám příliš nelíbí, protože se začíná blížit večer. A tak se vracíme a bereme to oklikou po lepších silnicích.

A pak už je večer na spadnutí a je potřeba najít nějaké místo na spaní. Je jasné, že tady nějaký kemp opravdu nehrozí, a tak musíme spát na divoko. A tady nám vyvstala taková menší nepříjemná situace. Večer se totiž opravdu kvapem blíží, začíná se stmívat a nějaká louka nebo lesík, kde by šly postavit stany, není k nalezení. A tak začíná jít trochu do tuhého. Za sebe mohu říct a myslím, že budu mluvit i za Toma s Míšou, že už jsme na podobné situace poněkud zvyklí z předchozích let, ale Linda se Sárou s námi jeli teprve podruhé a v podobné situaci s námi ještě nebyly. A tak na nich začínám vidět kapku toho zoufalství. Hlavně Linda je z toho v jednu chvíli opravdu hodně špatná. Od začátku je na ní vidět, že v tomto státě nechce být ani o vteřinu déle. To mě osobně přijde jako zcela zbytečná obava, však není důvod se tu něčeho bát. Ale tím si tu rozhodně nechci hrát na hrdinu, také jsem se v tu chvíli necítil zrovna dvakrát komfortně. Pokud bych to ale měl srovnat s hledáním místa na spaní například v Černé Hoře za tmy, tak tehdy to bylo mnohem víc klidnější. To jsem totiž aspoň věděl, kde zhruba jsme a co přibližně můžeme čekat, protože jsem cestu tím směrem měl naplánovanou, byť jen narychlo. Ale i to je lepší než vůbec nic a v přesně takové situaci jsme byli teď. Takže jsme prostě jeli a doufali. Ostatně nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř a nikdy se nestalo, že bychom neměli kde složit hlavy na noc. Takže nakonec, skoro už za tmy, přece jenom nacházíme nějakou tu louku a urychleně stavíme stany. Linda se Sárou okamžitě zalezou dovnitř a já s Míšou a Tomem je brzy následujeme. Dneska ani chuť na slivovici nebyla.

Den jedenáctý

Budíček je opět brzký, jako vždy, když spíme někde na divoko. Balíme stany a bez zbytečných odkladů pokračujeme v cestě. Míšova navigace nás brzy zavede na další šotolinovou cestu. Vydržíme po ní jet hezkých pár kilometrů, ale nakonec se stejně vracíme. Průchodnost cesty se sice nijak výrazně nezhoršuje a cedule s lebkou a zkříženými hnátami, které varují před možnými minami, jsou pouze kolem cesty, která je od pohledu používaná, takže žádné nebezpečí nehrozí, ale tentokrát vede Míša, takže se řídíme podle něho. Já například v tu chvíli vůbec netuším, kde jsme. Mapy této oblasti jsem vůbec nestahoval a zapínat data kvůli tomu nechci, abych nepřišel o hezkých pár peněz. Při zpáteční cestě už potkáváme místní obyvatele, jak ženou dobytek na pastvu. Dokonce i na louce, kde jsme spali, se už pracuje. A i my musíme zamakat, protože cesta je ještě dlouhá.

A tak jedeme. Opět pořádně nevím, kterým směrem, ale podle toho, co říká Míša, se snažíme vyhnout Sarajevu z východní strany. Takhle to trvá několik hodin, než jsme nuceni udělat jednu větší zastávku kvůli mé maličkosti. Volání přírody a tomu holt neporučíš. Zatímco se snažím najít přístupovou cestu do strouhy u silnice, protože nic lepší v okolí není, namíří si to k nám jakýsi chlapík z místní usedlosti, čímž zároveň vyruší i mě od hledání místa pro mou potřebu. Snaží se s námi o něčem mluvit, ale mnoho úspěchů neslavíme. Chlapík nakonec odběhne a urychleně se vrátí s telefonem, kde už má nastartovaný překladač do angličtiny. Hned je ta komunikace na jiné úrovni. Dozvídáme se od něj, že nedoporučuje, abychom pokračovali dál. Prý je před námi velmi špatná cesta. Pro demonstraci ukazuje na štěrkovou příjezdovou cestu, kde nyní stojíme. A cesta dál je prý ještě horší. A to je sakra nemilé, protože jediná rozumná cesta kolem by pro nás znamenala dobře sto kilometrů zajížďku a stejně bychom museli jet v podstatě právě přes Sarajevo, kterému jsme se snažili vyhnout. A tak nám nezbývá nic jiného, než to i přes varování zkusit projet. Ostatně otočit se můžeme vždy. Sedáme do sedel a jedeme. Než jsme se s místním chlapíkem vykecali, volání přírody mě jaksi opustilo.

Brzy přijíždíme na šotolinovou cestu, před níž jsme byli varováni. Na první pohled se nezdá tak špatná a když jedeme dál, zjišťujeme, že se na ní místy i pracuje. Nejspíš nebude dlouho trvat a bude tu dokonce i asfalt. To nás trochu povzbudí, a tak pokračujeme. Kvalita vozovky se s přibývajícími kilometry sice poněkud zhorší, ale není to nic hrozného. A tak se hlemýždím tempem suneme dál, až konečně po dlouhé době dojedeme znovu na asfalt. Všichni, my i motorky, jsme celí, jen se na nás nabalilo dobře několik kilo prachu, který jsme jízdou vířili. Ale aspoň vypadáme, jako kdybychom dávali nějaké pořádné enduro.

Zároveň s tím přijíždíme do poněkud slušnějších částí Bosny a Hercegoviny. Nebo na nás tak alespoň působí. Okolí silnic vypadá o něco čistěji, i když i tady to je pořád velká bída, města vypadají moderněji a lidé víc lidštěji. To samozřejmě přeháním, ale opravdu jsme se postupně přesunuli do poněkud více modernějších končin. Ani to sice není zcela výstižný popis tamních míst, ale na nás to v tu chvíli tak působilo. Dokonce jsme dokázali najít i jakýsi místní supermarket. Běžných evropských standardů sice zdaleka nedosahoval, ale my už se alespoň nebáli si tu něco koupit, aniž bychom následně několik dalších hodin trnuli, jestli nás to neprožene horem i spodem. Ve stínu na parkovišti si potom dáváme do nosu místní pochutiny. Mě přitom překvapuje, že v Bosně a Hercegovině mají v každém obchodě naprostou většinu pečiva balenou v něčem podobném jako u nás bývá třeba toustový chleba. Vede je k tomu něco speciálního nebo by na to šlo prostě jen vztáhnout pořekadlo, jiný kraj jiný mrav? Z rozjímání mě vytrhne až řidič taxíku, který zastavil kousek od nás. Viděl naše motorky, vzápětí uviděl nás a v tu chvíli už parkoval a následně utíkal, viditelně celý natěšený, za námi. Od pohledu to byl muslim, však se mu taky na krku houpal obrovský přívěsek s půlměsícem a hvězdou. S žádným muslimem jsme tu doposud nemluvili, a to jsme jich za těch pár dnů potkali opravdu hodně. Však tu taky snad v každém městě nebo větší vesnici stojí mešita, hlavně tedy v Bosně a Hercegovině. Náš taxikář, Nursultan Tulyakbay, jak jsme si ho sami pojmenovali, protože se nám neráčil představit, se ukázal jako zarytý motorkář a také člen místního motorkářského klubu. A protože uměl pár slovíček anglicky, mohli jsme si s ním alespoň základně popovídat. Jen tedy rozhovor bohužel z větší části nikam nevedl, protože Nursultan nám téměř neustále ukazoval fotky v telefonu, na kterých povětšinou byl na nějaké párty se svými (asi) kolegy motorkáři. Nursultan musel být pěkné zvíře, protože ač byl muslim, z fotek bylo jasně patrné, že ony párty rozhodně nejsou žádné čajové dýchánky. Vydržel si s námi povídat dost dlouho, a i na motorky nakonec přišla řeč. Stejně jsme ale byli rádi, když znovu nasedl do svého taxíku a odjel a my mohli pokračovat v jídle. Ale i tak jsme si s ním ve finále užili nějakou tu srandu, nejspíš to nebyl vůbec špatný chlap. Navíc jsme se tímto setkáním utvrdili v jedné skutečnosti, která se nám tu na Balkáně opakovaně stávala, a to že čím méně zubů někdo má, tím větší sranda nás čeká. Člověk to zase samozřejmě nemůže brát doslova, ale aniž bych nějak výrazně přeháněl, vážně to tak dost často bylo. Nursultan Tulyakbay jich měl zdaleka nejméně a ve finále s ním byla sranda největší.

Dlouho se nezdržujeme, ještě dnešního dne bychom totiž Bosnu a Hercegovinu rádi opustili. Jak se ale záhy ukáže, balkánští bohové nám nejsou příliš nakloněni, nebo přinejmenším mé maličkosti ne. To si tak v klidu jedu, hranice už jsou nedaleko a času do večera ještě pořád zbývá hodně času, když ucítím takové ty typické hadovité pohyby motorky. Zadek se mi postupně začíná šórovat ze strany na stranu a nutí mě to zpomalit, abych to vůbec ustál. Po zkušenostech z let předchozích neomylně diagnostikuju problém jako píchlé zadní kolo. Zastavuji příhodně na sjezdu z hlavní silnice, na jakémsi odpočívadle u kukuřice a téměř hned se dávám do oprav, však se nestalo nic neobvyklého. Takže vyndat nářadí, odpřáhnout páva, a nakonec vyndat a zout zadní kolo. Moji kolegové my mezitím někam ujeli, protože jsem jel poslední, ale to mi nebrání v klidu pracovat. Když mě konečně nacházejí, už mám půl práce hotovo. Po vyndání duše zjišťuji, že jsem vlastně vůbec nepíchl. Místo toho povolil flek, kterým jsem duši lepil, když jsem píchl před dvěma lety v Německu. Z malé dírky se však od té doby stal dost slušný kráter. Fleky si v motorce pod sedlem vozím sice obstojné, ale s žádným si na tak velkou trhlinu netroufám. Proto volím cestu náhradní duše. To si vyžaduje vyložení celého páva, protože duše je až na samotném dně, což je činnost, kterou ze srdce nesnáším, a ještě více pak zpětné nakládání věcí, ale nejde to jinak. Náhradní duše už je sice použitá a taky lepená, ale vím, že drží. Za chvíli mám hotovo, jsem sice od hlavy až k patě špinavý jak čert, ale to spraví trocha solviny. Hlavně, že můžeme jet dál.

Co by to ale bylo za dovolenou, kdyby věci šly, tak jak mají. Neujedeme ani deset kilometrů a já znovu cítím, jak se mi motorka začíná komíhat ze strany na stranu. Co k tomu říct, může se to stát. Poprvé se odlepil flek, což se dost možná stalo horkem, protože po celou dobu našeho výletu je horko fakt šílené a teď jsem jako naschvál už skutečně píchnul. Takže zastavuji na nedalekém parkovišti, protože nyní se již nacházíme ve městě a celé to martýrium mě čeká znovu od začátku. Těžko bych pak popisoval svoje překvapení, když jsem zjistil, že příčina prázdné duše je stejná jako předtím. Povolil mi totiž flek i na té rezervní! Do té doby jsem se celkem držel, ale po tomto zjištění si už musím zanadávat hezky od plic. Tohle se fakt může stát jen mně. Naštěstí díra pod odlepeným flekem tentokrát není velká, takže jsem rozhodnut ji zalepit a pokračovat v klidu dál. Ale přece jen to ve mně začíná trochu hlodat. Nemůžu mít třeba už nějaké staré lepidlo, které v těch vedrech hůř drží? Co když mi flek povolí i potřetí? Mezitím co si tak lepím a přemýšlím nad možnými katastrofickými scénáři, u nás zastavuje nějaké auto a řidič se ptá, co se děje a jestli nepotřebujeme pomoc. Vysvětlím mu situaci a ujistím ho, že vše potřebné na opravu máme. On mě ale stejně pro jistotu ještě odkáže na nedaleký servis, kde mi mohou duši zalepit. A protože důvěra ve spolehlivost mého lepení je lehce otřesena, žádám Toma s Míšou, jestli by mi tam neskočili s tou první duší, ať mám nějakou jistotu.

Než se kluci vrátí, už mám zalepeno a motorku znovu skoro složenou. I první duše je zalepena, je na ní krásný velký flek, který celou trhlinu bez problémů překryl. Sice už nepočítám s tím, že bych ji potřeboval a až se vrátíme, chci stejně kupovat novou, ale teď doma ještě nejsme, takže jsem rád, že ji mám.

A dobře jsem udělal, když jsem k panu Vulkanizérovi kluky poslal. Opět ujedeme sotva pár kilometrů a já mám potřetí prázdné zadní kolo. Na svou obhajobu musím říct, že lepit duši skutečně umím, nebylo by to zdaleka poprvé, co jsem to dělal, ale tentokrát mi není přáno. Flek, kterým jsem před chvíli opravil tu už jednou lepenou duši, zase povolil. Tentokrát už si při opětovné opravě pozor na jazyk opravdu nedávám, a tak nadávky létají jedna za druhou. Štve mě to především z toho důvodu, že večer už je na spadnutí a my se pořád plácáme kousek od hranic s Chorvatskem. Ale i tohle k cestování patří, člověk zkrátka nikdy neví, co se za další zatáčkou posere. Já se po dlouhých úvahách nakonec rozhoduji použít duši, kterou mi zalepil místní pan Vulkanizér. Nakonec, stálo mě to pět euro, takže to přece musí být kvalitní. Když se konečně znovu vydáváme na cestu, už se začíná šeřit. Já přitom neustále trnu a jen čekám, kdy se zase objeví neklamné známky prázdného kola. Ale postupně kilometry přibývají a všechno je v pořádku. Pan Vulkanizér odvedl zdá se skutečně dobrou práci, když si vezmu, jaká díra v duši předtím byla.

Na hranice přijíždíme už téměř za tmy. Navíc je tady ještě slušná kolona, takže si to tu chtě nechtě musíme vystát. Naštěstí celníci ani na jedné straně hranic nedělají žádné velké drahoty. Spoustu aut, a to i osobních sice prohlížejí, ale nás nechávají v klidu projet. Jakmile jsme v Chorvatsku, začínáme hledat místo na spaní. A protože toho po dnešku všichni máme plné zuby, nesmí to být nic daleko. Takže to bereme první odbočkou někam do polí a doufáme, že tam najdeme místo, kde se bude dát rozložit ležení. Nakonec alespoň v tomhle dneska máme štěstí hned napoprvé. Sice je teď už úplná tma, ale to nám nevadí, však si na stavbu stanů můžeme posvítit. Večer je to sice bez pivka, ale pořád máme zbytek slivovice.

Den dvanáctý

Je tady další ráno a s ním jsme opět o něco blíž domovu. Jako vždycky se urychleně sbalíme, naložíme věci na motorky a mizíme pryč. Tento den a den následující se nesly téměř už jenom ve znamení jízdy. Dokud jsme jeli přes Bosnu a Hercegovinu, tak to byl alespoň nějaký adrenalin, ale Chorvatsko a následné Maďarsko už jsou v podstatě jen taková běžná rutina. Chorvatsko přeletíme bez nějakých významnějších událostí, které by stály za řeč a teprve v Maďarsku se aspoň občas stane něco zajímavého. Například hned na maďarské části hranic, když nás kontrolují celníci. Je celkem pravidlem, že na hranicích nám naše motorky téměř vždy okukují a občas se s námi ohledně nich i dávají do řeči. Maďarští celníci nejsou výjimka. Moji Jawu všichni bezpečně poznají, ale když potom je na řadě Tom a oni si prohlédnou jeho papíry od motorky, aby následně zjistili, že se jedná o značku ČZ, tak se jim to nějak přestává pozdávat. Tedy ne že by měli problém s tím nás pustit, to vůbec ne. Ale začínají se s Tomem dohadovat o tom, že ČZta je vlastně kopie německé MZty. A i když se jim to Tomáš snaží vysvětlit rukama nohama, tak si celníci nedají říct a pořád vehementně opakují to svoje, ČZet kopia MZet! Po chvíli nás to už nebaví, a tak jen uklidíme doklady a jedeme zase dál. Ale na obhajobu celníků je nutno dodat, že obě čézety, ale především tu Tomovu, si s MZtou plete snad každý druhý. A nikdo z nás přitom nechápe proč, vždyť to jsou přece dvě úplně odlišné motorky.

Frčíme si to dál Maďarskem a zastávky děláme jen na krátký odpočinek. Na jedné takové zastávce uprostřed města se nám však opět přihodí zajímavá situace. Na silnici uvidíme jakési staré otřískané auto, které si to po chvíli zamíří naším směrem. Zastaví vedle nás na parkovišti, zevnitř vyleze starší chlápek a s úsměvem od ucha k uchu jde k nám. V tu chvíli je nám jasné, že o zábavu bude opět postaráno. Pán totiž disponuje přibližně stejným počtem zubů jako Nursultan Tulyakbay ze včerejška. Takže si spolu chvíli povídáme těžce lámanou němčinou, ale ta pravá zábava stále nikde. A když chlápek nasedá zpátky do svého otřískaného wartburgu, říkáme si, že na chybějící zuby se asi nemůže zas tak moc spoléhat. To jsou ovšem předčasné závěry. Brzy si totiž všimneme, že pán jaksi nemůže nastartovat. To už vypadá o něco zajímavěji. Sledujeme ho, jak vylézá z auta, ve kterém je neskutečný bordel a polovina věcí z interiéru chybí. Pán otevře kufr, vezme kladivo a následně otevírá kapotu motoru, aby poklepal na startér. To tyhle staré motory občas potřebovaly, když nechtěl vylézt pastorek startéru a zaskočit do věnce setrvačníku. Takže pán vypadá, že se vyzná. My zažijeme další švandu v momentě, kdy zavírá kapotu. Vypadne mu totiž blinkr a zůstane se jen tak houpat na kabelech. A samotné světlo taky vypadá, že už dlouho na svém místě držet nebude. To však pánovi nebrání zkusit nastartovat a odjet. Ovšem závada přetrvává. Pokouší se tedy opět o opravu kladivem, vypadnutý blinkr přitom zcela ignoruje. Když ovšem ani druhé poklepání nepomáhá, přicházíme na řadu my a společně s námi hrubá síla. Odtlačíme wartburg na konec parkoviště, pán sedne dovnitř, zakvaltuje nějaký vyšší rychlostní stupeň a pak se do toho společně s Tomem a Míšou opřeme. Auto chytne na první dobrou, hned jak pán pustí spojku, ani jsme se u toho roztlačování nestihli zadýchat. Na závěr si vysloužíme mnoho slov a gest díků a pak už pán odjíždí pryč cestou kudy přijel. A my si říkáme, proč sem vlastně vůbec jel, když teď jede zase zpátky…

Zbytek Maďarska jako takový je už tradiční, tedy nudný a nijak nezáživný. Člověk jen jede po nekonečných rovinkách, které jsou občas vystřídány vesměs nevzhlednými městy. Nechci tím Maďarsko nijak hanit, určitě se v něm najde spousta zajímavých a hezkých míst, ale mě osobně nijak neokouzlilo, a to přes něj nejedu zdaleka poprvé. K večeru se alespoň stavíme na jídlo, ať z toho dne taky něco máme. Je to sice jen fastfood v podobě KFC, ale v našem případě to bodne líp než německej bajonet. Po vydatném jídle si dáváme odpočinek u motorek, zatímco Sára s Lindou jdou pro vodu do vedlejšího obchoďáku. Řeknu vám, ještě jsem nezažil, aby někdo kupoval pár PET flašek dobré dvě hodiny. Takhle to dopadá, když člověk pustí ženské nakupovat samotné. Jediný, koho čekání tolik netrápí, je Míša a jeho čézeta, která má další poruchu. Praskla mu totiž guma spojující karburátor s filtrboxem. Lépe řečeno se mu spíš rozervala, než že by jen praskla. Míša tedy nejenomže přišel o filtraci vzduchu, ale změnilo mu to i směs a čézeta nejde zdaleka tak dobře jako předtím. Náhradní gumu s sebou samozřejmě neveze, a tak to spraví alespoň pořádnou vrstvou izolepy. Domů už to snad nějak dojede.

Večer si nacházíme ležení kdesi v kukuřici, dáme pár pivek, a ještě si užijeme ten poslední večer naší cesty. Zítra už nás čeká spaní v postelích.

Den třináctý

Domů už je to jen kousek, a tak si ráno dovolíme trochu si přispat. I tak ale pro jistotu nevyleháváme moc dlouho. Co kdyby nás rozjezdil nějaký maďarský jezeďák, který se po včerejší prohýřené noci jen převalil do kombajnu a vyjel na pole? Člověk totiž nikdy neví. A i když třeba taková Drápalíkova sádrová socha byla moc hezká, tak my maďarskému Turkovi pod kombajn určitě lézt nehodláme.

Dnešní ráno je chladné. Kde jsou ta čtyřicetistupňová vedra? Opět si na sebe navlékám snad všechno oblečení, co mám a navrch si ještě natáhnu nepromok, i když pršet vůbec nemá, a hned se v něm cítím o poznání víc příjemně. To nemůže říct Míša, ten má totiž nahnáno z toho, že už jede jen na rezervu a benzínka je v nedohlednu. Nakonec se to sice pokusí dojet, ale bezúspěšně. Tom a jeho pojízdný tanker, jak občas říkáme jeho čézetě, která má nádrž na neuvěřitelných sedmnáct litrů benzínu, mu musí pár kapek odlít, aby se na nejbližší čerpačku dostal.

Další problém Míšu zastihne v Rakousku, kde mu kousek za hranicemi podruhé praskne guma u sání. Vypadá to, že se asi napoprvé neřídil pravidlem, že když něco nejde opravit izolepou, tak jste použili příliš málo izolepy. Míša se ze své chyby poučil a tentokrát si dává více záležet. I tak bych ale danou situaci s prasklou gumou počítal jako dvojitou závadu. Ne že bych byl tolik škodolibý, ale od doby, co jsem já musel třikrát za sebou v Bosně zouvat kolo, se do mě kluci nepřestávají navážet a taktéž mi danou situaci počítají jako trojitou závadu, tak tedy, ať je po jejich. Však konec výletu se blíží a brzy zjistíme, na koho připadne ta čest kupovat sud piva…

Do Česka nakonec přijíždíme už bez problémů. Poslední kilometry k nám na Vysočinu se sice neskutečně vlečou, ale jak člověk začíná poznávat známá místa, tak zase o něco víc pookřeje, a i ta prdel ho bolí méně. A takovým tempem to dohrkáme až k nám domů. Dokázali jsme to!

Je to kopec zážitků, co si s sebou člověk vždy přiveze. Těch několik krátkých dní uteče jak voda a najednou jste zase vržení zpátky do reality. Ale po zbytek roku má člověk na co vzpomínat, z čeho žít, a hlavně zase se na něco může těšit, však bude další léto, další dovolená, další cesta na motorce a další nezapomenutelné zážitky!

A kdo nakonec měl nejvíce závad? Zkusme to spočítat (doufám, že jsem na nic nezapomněl):

Já: výměna kondenzátoru, vyskočená pružina uhlíku u dynama, trojitý defekt zadního kola

Tom: špinavý kontakt přerušovače, nutnost vyčistit zalepený karburátor

Míša: špatně chodící spojkové lanko, špatně chodící vypínací tyčka spojky, nutnost častého štelování chodu spojky, výměna spojkových lamel, porucha zadního světla na pavovi, dvakrát prasklá guma sání

Podtrženo a sečteno, nejméně problémů měl Tom a jeho třiapůla. Nejvíce problémů měl Míša a jeho jezeďácká stopětasedma. Zdaleka nejvíc poruch musel opravovat tým ČZ, čímž bychom měli rozhodnuto i o tom, kdo bude kupovat soudek. A mám takový pocit, že příště už si Tom raději založí svůj vlastní tým…

Těm vytrvalým, kteří snad vydrželi číst až do konce, tímto moc děkuji a na shledanou u dalšího cestopisu z našich letních dobrodružství…

Video z cesty

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE