Černá Hora 2011
Text: brkikos | Zveřejněno: 4.4.2013 | Zobrazeno: 42 697x
Kapitoly článku
Den 4
Tentokrát vstáváme už kolem šesté, balíme se a chceme vyjet, když tu najednou Honzova „Panelka“ zasyčí. Nechce se jí jet. Naštěstí ji po chvilce zkušený opravář Michal domluvil a tak vyrážíme na prohlídku Mostaru.
My pokračujeme směrem Montenegro. Projíždíme serpentýnami, kde se Michalovi podařilo píchnout kolo. Dojíždíme na parkoviště, kde k našemu údivu stojí cedule s nápisem „Vítejte v republice Srbsko“. To nás dost zaráží, dle mapy má být Srbsko, tak 500 kilometrů daleko. Začínáme si myslet, že jsme tu křižovatku pochopili blbě my.
Michal se už mezitím pokouší opravit kolo. Počítáme, že to potrvá maximálně půl hodiny, protože v tomhle už má Michal dlouholeté zkušenosti. Je přezdívaný „Největší píchač v republice“. Ale velmi brzo jsme vyvedeni z omylu. Vyměňování kola trvá přes 3 hodiny. Jednou se odlepila záplata, jednou byl špatný ventýlek a pak ještě nějaké další závady. Na čtvrtý pokus už to vypadá, že by to už mohlo být ok, bohužel naše pumpičky jsou na pokraji smrti a kolo je dosti podhuštěné. Vyrážíme najít kompresor. Nejbližší vesnice by měla být 5 kilometrů daleko. Bohužel kompresor tam nemají. Další vesnice je dalších 6 kilometrů. Tento kousek cesty nám trvá opravdu dlouho, protože jedem 20 km/hod. Při cestě potkáváme kamion značky TAM, který si zkracuje cestu a místo toho, aby serpentýnami jel po silnici, tak je jel přímo lesem. Ve vesnici nám policisté ukazují, kam máme jet. Na benzínce nás posílají do autoservisu, kde nám konečně nafukují kolo. Chceme jim poděkovat, zkoušíme to česky, anglicky, německy a rusky, bohužel nerozumějí ničemu, tak jen kývneme hlavou a odjíždíme.
Stále jedeme horami, když z jednoho parkoviště vyjíždí kamion a málem sráží Vencu. Necháváme to být a jedeme dál. Asi po 15 minutách zastavujeme a koukáme do mapy, když se znenadání objevuje zmiňovaný kamion. Zprvu si myslíme, že se nám přišel omluvit. Místo toho vyskakuje ožralý řidič a shazuje Michala z motorky. Seskakuju z motorky a chci se na něj vrhnout. Kluci mě však chytají. Mezitím z kamionu vyskákali další 3 chlapi a chytli toho svého opilého kamaráda. Když tu z čista jasna přijíždí auto, z kterého vystupuje kněz s křížem v ruce a uklidňuje je. Rukou nám žehná, ať raději rychle odjedeme. K naší smůle to není tak jednoduché a musíme 3 motorky roztlačit. Naštěstí se nám to daří a odjíždíme. Po kilometru narážíme na policisty, kterým se snažíme vysvětlit, co se stalo. Oni nám však vůbec nerozumějí a smějí se. Avšak podruhé se objevuje náš zachránce kněz, který vyskakuje z auta. Stačily dvě věty a policisté nasedají do auta a vyrážejí za nimi. V tu samou chvíli se objevuje kamion na křižovatce. Policajti se ho snaží zastavit tím, že mu blokují cestu. Kamion do nich skoro bourá, ale daří se mu je objet. Na druhý pokus už se policistům daří kamion zastavit. Ožralý řidič vyskakuje z kamionu, vrhá se k policistům a skrz odevřené okno chytá jedno ho z nich pod krkem. Z kamionu vyskakují ostatní a jeden z nich běží k nám. Kněz nám opět kyne rukou, abychom jeli. My na nic nečekáme a odjíždíme tak rychle, jak jen to jde. Po této zkušenosti se rozhodujeme, že dneska musíme přejet hranice co nejrychleji, máme strach, aby po nás nechtěli nějaké vysvětlení a nemuseli jsme zůstat v Bosně přes noc.
K večeru dojíždíme k hranicím. Kontrola na straně BiH je rychlá a celník je hodně na pohodu. Když jsme všichni za BiH hranicemi, tak si zhluboka oddechujeme a chystáme se na celnici s Montenegro. Hranice přetlačujeme, protože Jiří má problém se spojkou. Na celnici chtějí nejenom pasy, ale i techničáky. Po chvíli nás pouštějí. Za hranicemi se nám naskýtá nádherný západ slunce nad horami, ale rychle vyrážíme dál. Už je noc. Martin, který stále nemá baterku, začíná mít problém, protože cesty se rapidně zhoršují a musíme jet pomaleji. Díky tomu se Martinovi nedobíjí baterka a on nemůže svítit. Proto se rozhodujeme, že někde přespíme. Což zde nebyl velký problém. Sjíždíme na odlehlou cestu, projíždíme okolo několika zchátralých baráků, které následně prozkoumáváme. Asi po hodině kolem nás projíždí auto. Původně jsme si mysleli, že ta cesta je nepoužívaná, ale jak se ukázalo, zmýlili jsme se. Řidič si nás však nevšiml. Naše místo u cesty není sice nejvhodnější, ale i tak se nám zdá, že je to nejlepší co teď můžeme sehnat. I když už je hluboká noc, je ještě teplo. Jdeme spát pouze v kraťasech a triku, což se některým nevyplatilo, protože k ránu padla rosa a ochladilo se. Čtvrtý den končí.
Den 5
Ráno vstáváme celí promrzlí. Po snídani se jdeme znovu podívat na přilehlé domy, tentokrát ale již za světla. V jednom z nich je v baru naskládáno asi 1000 lahví od piva. Balíme a vyrážíme opět na cestu. Dnes máme v plánu průjezd Dormitorským národním parkem.Cestu si užíváme na plno, jsou zde dlouhé a táhlé kopce. My máme alespoň čas kochat se místní scenérií. Při průjezdu Žabljakem nás hned za křižovatkou zastavuje auto. Říkáme si, co se asi bude dít, snad to nebude to samé jako v Bosně. Jak se však naštěstí ukazuje, je to majitel kempu, který umí obstojně česky a zve nás k sobě. Nejdříve se zdráháme, poté ale přikyvujeme a jedeme s ním do kempu. Je to do prudkého kopce, motorky jedou z posledních sil. Na hoře nás však čeká překvapení v podobě českého autobusu Karosa a navíc ještě z Českých Budějovic. Majitel nás zve na jedno malé a ukazuje nám na cestu Černé jezero. Poté se jdeme občerstvit, kde potkáváme řidiče autobusu a dovídáme se, že Karosa byla i v Asii. Bylo nám řečeno, že je to k jezeru 25 minut pro české turisty a 45 pro německé. Nám to trvá asi 50 minut, tak nevíme kam se zařadit. Při příchodu již máme připravenou domácí šunku. Asi za 1,5 hodiny přijíždí majitel a fotí si naše stroje a přitom dostáváme propagační DVD o kempu. Před odjezdem z kempu ještě potkáváme cestující z autobusu, chvilku si povídáme a poté se podle instrukcí vydáváme na cestu.
Nejprve jedeme na vyhlídku po úzké lesní cestě. Při pohledu dolů nás napadá písnička: “Až na vrcholky hor“. Nyní nás čeká nekonečný sestup do kaňonu řeky Tara. Ještě netušíme, co je to za cestu. Avšak po pár kilometrech začínáme litovat, že jsme tam jeli. Je tu kamenitá cesta s prudkým klesáním. Když předjíždíme Rusy s off-roadem, tak jen nevěřícně kroutí hlavami. Cestu si užíváme, i když motorky dost trpí. Při cestě se zastavujeme na švestky, které rostou všude okolo. U řeky zjišťujeme, že u tří motorek téměř chybí brzdové obložení a všechny mají vymlácené tlumiče. Využili jsme řeku k hygieně a čeká nás cesta vzhůru. Je o poznání rychlejší. Martin musí jet na plno až nahoru, protože při malých rychlostech by mu motorka chcípla. Nad kaňonem pak stavíme a kocháme se nádherným západem slunce. Krása. Nyní se chceme přesunout k Biogradsé Goře. Cestou nás zastihla tma. Zastavujeme u mostu přes řeku Taru, který je částečně osvětlený a vypadá velmi hezky. Po malém občerstvení vyrážíme dál. V nočních hodinách dojíždíme do Mojstanu, kde je non-stop benzínka za kterou jsme velmi rádi, protože na předešlých 70 kilometrech jsme žádnou nepotkali. Po natankování hledáme něco, kde bychom konečně mohli přespat. Moc se nám to nedaří. Dlouho nás hledání nebaví a vybíráme zatáčku u lesní cesty. Je teplo, tak spíme opět pod širým nebem. Pátý den končí.
Den 6
Vstáváme kolem 7. hodiny, nikde není ani živáčka. Po rychlé snídani a zabalení vyrážíme
a dalším dobrodružstvím. Nejdříve však musíme do obchodu nakoupit základní potraviny. Ceny jsou podobné jako u nás. Následně vyrážíme do Národního parku Biogorska Gora, což je jeden z posledních panenských pralesů v Evropě. Vstupné jsou jen 2 eura, avšak prales nás nijak zvlášť nenadchnul a jezero nebylo o moc lepší. Při návratu k motorkám už zdálky rozeznáváme českou Karosu. Dáváme se do řeči s řidiči a vyzvídáme, kudy máme jet. Doporučují nám jet do Skuderu, což je v Albánii, abychom si užili pořádnou dopravu. Jsme upozorněni, abychom se v Albánii moc nezdržovali, jen se podívali a hned se vrátili zpět, bez přespání. Děkujeme za rady a vyrážíme na cestu. Jedeme směrem na Podgoricu. Je zde postavený nový obchvat, tak nám to hezky utíká. Zastavujeme až u Skadarského jezera a pak dál pokračujeme na Bar. Jedeme kolem železnice, přičemž vidíme asi desetinu celé železniční sítě Černé Hory.
U Baru má Jiří opět poruchu. Tentokrát řekl stop předstih, tak zastavujeme a začínáme opravovat. V tu k nám přijíždí malá žebračka s kočárkem a s malou sestřičkou. Chce eura. Místo eur jí dáváme bonbony, což se jí moc nelíbí. Stále nás obchází a žebrá, dokonce bere Jiřímu nůž z ruky, naště
stí se nám ho daří získat nazpátek. Nevede se nám ji odehnat, bere Martinovi „bošák“, naštěstí i ten získáváme nazpět. Po chvilce přijíždí místní motorkář a chvíli s ním mluvíme. Jiřímu se podařilo opra
vit motorku a tak nám nic nebrání vyrazit k moři. Netrvá to dlouho a objeme cestu k moři. Po příjezdu parkujeme
motorky na pláži a jdeme se vykoupat, to už začíná stmívat. Vykoupaní a zregenerovaní provádíme průzkum města, které je plné malých stánků se vším od jídla až po hadry. V jedné restauraci si dáváme jídlo, já s Jiřím si dáváme na doporučení číšníka rybu, což jsme ovšem neměli dělat. Přišlo nás to dost draho. Každý jsme, ač velmi neradi zaplatili nehoráznou sumu za obyčejnou rybu a odešli. Jako místo na přespání volíme originálně pláž, kde je opuštěné podium, které na nás čekalo. Mezitím potkáváme Rusy, Čechy, Slováky a povídáme si s nimi až do noci. Nikdo se nezastaví, aniž by neprohodil kus řeči. Češi nám říkají, že takový stroje mají taky doma. Když uleháme, tak slyšíme smích od kolemjdoucích procházející kolem nás a našich motorek. V noci přichází smečka opuštěných psů. Jeden ulehá vedle Michala a druhý vedle Martina na spacáky. Jediné co nám rušilo pohled na noční oblohu plnou hvězd, šplouchání vln a šum moře bylo občasné štěkání našich hlídačů. Šestý den končí.
Den 7
Brzy ráno nás probouzí první sluneční paprsky. Dáváme si snídani na pláži, jak krásné. Poté se vydáváme na cestu do Albánie. Hranice jsou už jen 40 kilometrů daleko. Ještě před tím zajíždíme k pevnosti ve starém Baru, kde potkáváme slovenského motorkáře a dáváme se s ním do řeči. Cesta do Albánie vede po rozbité silnici lemované všudypřítomným nepořádkem. Pár kilometrů před hranicemi mi začíná stávkovat spojka. Rozhodujeme se, že to opravíme ještě v Černé Hoře, než pak v Albánii. Oprava je brzo hotova a vyrážíme dál. Není nám jasné, jak na těchto úzkých cestičkách mohla projet Karosa. Kousek před hranicemi nás předjíždějí 2 luxusní vozy konzulů. Je vidět, že z nich mají i celníci respekt. Na celnici si povídáme s albánskými řidiči. Když tu najednou si nás celníci volají k sobě. Naštěstí nám jen chtějí pomoci. Kontrola trvá dlouho. Je vidět, že albánští celníci hodně bojují s počítačem. Hned za hra
nicemi jsme obklopeni ženami s dětmi, které žebrají v koloně. Je jich tu opravdu požehnaně. Raději rychle odjíždíme směrem na Skuder. Cesta je bídná. Potkáváme děti nesoucí si knížky, ovce i vedoucí oslíky. Také dědu vezoucího babičku na kole, jako ve starém
filmu. Pomalu přijíždíme do Skuderu.
To co jsme viděli, nás velice překvapilo. Místní doprava je opravdu taková, jak nám popisovali, tedy dosti chaotická. Kdo má větší auto, nebo je drzejší, ten jede. Tady je jedno, jak jedete, jestli jedete po kruhovém objezdu jedním směrem nebo v protisměru, prostě jak se vám chce. Jestli jdete pěšky, tak jdete a je vám to jedno, že jdete přes silnici mimo přechod, či skrz kruhový objezd, prostě jdete. Chvilku trvá, než si zvykneme na místní pravidla, ale pak si místní dopravu doopravdy užíváme. Snažíme se najít českou Karosu, protože bychom u ní mohli v klidu zaparkovat. Po nějaké chvilce hledání ji nalézáme. Využíváme příležitosti a dáváme si do autobusu helmy a oblečení. Vyrážíme na prohlídku mešity a města. Je velké horko. Ve městě je velmi rušno. Nejvíce nás bavilo sledovat marnou snahu policistů o řízení dopravy a jejich naprostou ignorací ze strany řidičů. Procházíme uličkami města a vídáme snad jenom staré mercedesy. Obchody s mlékem nebo masem nevypadají moc vábně, jsou cítit na dost velkou vzdálenost. Zastavujeme se u elektrické rozvodny, kde chybí dveře a místo dveří jsou natažené provázky s cedulkou nebezpečí. Po prohlídce nakupujeme suvenýry a vracíme se k motorkám. Chvíli se ještě bavíme s řidiči autobusu, po té si bereme věci a vyrážíme najít cestu ven z města.
Věděli jsme, že máme na prvním kruhovém objezdu jet do leva. To bylo vše. Tam byl ovšem zákaz vjezdu. Pokyny zněly jasně, jedeme skrz zákaz, jako ostatní. Když tu najednou se za námi vynořuje policista na motorce. Troubí na nás, abychom zastavili. Ohlížíme se a přidáváme plyn, po chvilce dojíždíme na konec ulice. Myslíme si, že to je konec, naštěstí jeden z místních občanů nám ukazuje, kudy máme jet. Vjíždíme na chodník, proplétáme se mezi bednami a zaparkovanými auty. S „Pávem“ to mám na centimetry, ale projíždím. Policista na motorce s širokými kufry na boku, nemůže projet a jen smutně kouká, jak se mu vzdalujeme. My si suverénně jedeme středem chodníku, lidé před námi uskakují, ale jsou na to asi zvyklí. Po průjezdu přes chodníky se vracíme zpět na silnici a po chvilce nalézáme cestu z města. Uháníme k hranicím, předjíždíme kolonu aut a jedeme až k celníkům, abychom se vyhnuli žebračkám. Na celnici ani nechtějí nic vidět a jenom ukazují, ať jedeme dál. Jsme zpátky v Černé Hoře.
Do prvních zatáček vjíždíme nesměle, ale po pár „vracečkách“ se osmělujeme a zatáčky si náležitě užíváme. Uprostřed klesání zastavujeme na focení přímořského městečka Kotor, které je schováno v malebné zátoce. Této situace využívá jedna Němka, která chce foto s námi pro její 21-letou dceru, která má taky Jawu a je prý do nich blázen. Za další kus cesty, nás najednou zaujal vrak Škody 100. Po malé přestávce vyrážíme do města. Všichni cítí, že to byly opravdu jedny z nejlepších serpentýn.Ve městě bereme benzín, kde během chvilku dostáváme několik nabídek na ubytování. Ve středu města se zasekáváme v koloně, protože akorát přijela vládní delegace. Jen koukáme na ten šrumec, který tam právě nastal. Kousek dál zastavujeme a jdeme se podívat nejprve na přístav a zátoku, potom do centra města. Já jsem městem uchvácen a to doslova, podle mého je to nejhezčí město, bezkonkurenčně. Čekal jsem pár starších domů, ale místo toho jsme vstoupili do bludiště úzkých kamenných a nádherně osvětlených uliček. Všude jsou malebné obchůdky a restaurace. Procházíme kolem kostela, kde mnich zve kolemjdoucí do vnitř. 
Hodiny odbíjí osmou a my vyrážíme zpět k motorkám. Chceme dojet ještě co nejblíže k chorvatským hranicím. Po hodině jízdy si připadáme jak na obrovském kruhovém objezdu, říkáme si, že tady už jsme určitě byli. Naštěstí ne, jenom objíždíme jednu zátoku za zátokou. Dostáváme se k chorvatským hranicím, ale do Chorvatska dneska nechceme, tak se otáčíme a jdeme hledat něco na přespání, je to ovšem velký problém. Všude jsou jen strmé kopce a nikde nic. Ze zoufalosti vjíždíme do jakékoliv uličky, co se před námi objevuje. Stále nic. Nakonec vjíždíme asi kilometr za obydlenou část na kamenitou cestu. Okolo cesty jsou v různých intervalech rozesety domy. To je nám ale jedno a na jednom z širších míst pro vyhnutí automobilů zastavujeme. Vytahujeme plachtu a dáváme pod sebe, vše co máme. I na kamenech usínáme rychle. Sedmý den končí.
To co jsme viděli, nás velice překvapilo. Místní doprava je opravdu taková, jak nám popisovali, tedy dosti chaotická. Kdo má větší auto, nebo je drzejší, ten jede. Tady je jedno, jak jedete, jestli jedete po kruhovém objezdu jedním směrem nebo v protisměru, prostě jak se vám chce. Jestli jdete pěšky, tak jdete a je vám to jedno, že jdete přes silnici mimo přechod, či skrz kruhový objezd, prostě jdete. Chvilku trvá, než si zvykneme na místní pravidla, ale pak si místní dopravu doopravdy užíváme. Snažíme se najít českou Karosu, protože bychom u ní mohli v klidu zaparkovat. Po nějaké chvilce hledání ji nalézáme. Využíváme příležitosti a dáváme si do autobusu helmy a oblečení. Vyrážíme na prohlídku mešity a města. Je velké horko. Ve městě je velmi rušno. Nejvíce nás bavilo sledovat marnou snahu policistů o řízení dopravy a jejich naprostou ignorací ze strany řidičů. Procházíme uličkami města a vídáme snad jenom staré mercedesy. Obchody s mlékem nebo masem nevypadají moc vábně, jsou cítit na dost velkou vzdálenost. Zastavujeme se u elektrické rozvodny, kde chybí dveře a místo dveří jsou natažené provázky s cedulkou nebezpečí. Po prohlídce nakupujeme suvenýry a vracíme se k motorkám. Chvíli se ještě bavíme s řidiči autobusu, po té si bereme věci a vyrážíme najít cestu ven z města.
Věděli jsme, že máme na prvním kruhovém objezdu jet do leva. To bylo vše. Tam byl ovšem zákaz vjezdu. Pokyny zněly jasně, jedeme skrz zákaz, jako ostatní. Když tu najednou se za námi vynořuje policista na motorce. Troubí na nás, abychom zastavili. Ohlížíme se a přidáváme plyn, po chvilce dojíždíme na konec ulice. Myslíme si, že to je konec, naštěstí jeden z místních občanů nám ukazuje, kudy máme jet. Vjíždíme na chodník, proplétáme se mezi bednami a zaparkovanými auty. S „Pávem“ to mám na centimetry, ale projíždím. Policista na motorce s širokými kufry na boku, nemůže projet a jen smutně kouká, jak se mu vzdalujeme. My si suverénně jedeme středem chodníku, lidé před námi uskakují, ale jsou na to asi zvyklí. Po průjezdu přes chodníky se vracíme zpět na silnici a po chvilce nalézáme cestu z města. Uháníme k hranicím, předjíždíme kolonu aut a jedeme až k celníkům, abychom se vyhnuli žebračkám. Na celnici ani nechtějí nic vidět a jenom ukazují, ať jedeme dál. Jsme zpátky v Černé Hoře.
Nyní už jsme konečně na cestě domů. Teď směřujeme ke Kotoru, ke jsou prý jedny z nejlepších serpentýn v Evropě. Cestou má však Martin problém s dobíjením. Několikrát zastavujeme a měníme relé. Od té doby už pokračujeme bez vážnějších závad. Před kotorskými zatáčkami dotahujeme brzdy, čeká nás totiž 32 „vraceček“.
Do prvních zatáček vjíždíme nesměle, ale po pár „vracečkách“ se osmělujeme a zatáčky si náležitě užíváme. Uprostřed klesání zastavujeme na focení přímořského městečka Kotor, které je schováno v malebné zátoce. Této situace využívá jedna Němka, která chce foto s námi pro její 21-letou dceru, která má taky Jawu a je prý do nich blázen. Za další kus cesty, nás najednou zaujal vrak Škody 100. Po malé přestávce vyrážíme do města. Všichni cítí, že to byly opravdu jedny z nejlepších serpentýn.Ve městě bereme benzín, kde během chvilku dostáváme několik nabídek na ubytování. Ve středu města se zasekáváme v koloně, protože akorát přijela vládní delegace. Jen koukáme na ten šrumec, který tam právě nastal. Kousek dál zastavujeme a jdeme se podívat nejprve na přístav a zátoku, potom do centra města. Já jsem městem uchvácen a to doslova, podle mého je to nejhezčí město, bezkonkurenčně. Čekal jsem pár starších domů, ale místo toho jsme vstoupili do bludiště úzkých kamenných a nádherně osvětlených uliček. Všude jsou malebné obchůdky a restaurace. Procházíme kolem kostela, kde mnich zve kolemjdoucí do vnitř. 
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz