Černá Hora 2011

Den 8

Ráno nás probouzí pastevec s krávou, který prochází vedle nás. Po chvíli okolo nás projíždí auto, ve kterém chlap venčil psa z okénka. My se balíme a vyrážíme k hranicím. Tam nás čeká dlouhá kolona, nikdo nedá na moje slova předjet kolonu. Tak čekáme a čekáme. Občas někteří řidiči přišli si popovídat. Konečně celnice. Zde si s námi celníci povídají a okukují stroje. Dneska bychom chtěli dojet do Dubrovníku, kde bychom se chtěli vykoupat. Jedeme kolem pobřeží. Je nádherné slunečné počasí a máme na sobě jen trička a kraťasy.

Při příjezdu do Dubrovníku nás čekají kolony, teď ale neváháme a předjíždíme je.  arkujeme motorky a jdeme se podívat do historického centra. Po prohlídce hledáme pláž, ale marně. Po kilometrovém výstupu do kopce to vzdáváme a rozhodujeme se, že pojedeme raději dále. Bohužel cesta čistě k moři nikde není. Zastavujeme u jednoho luxusního hotelu, v pohodě se nám povedlo projít přes brány hotelu, ale malá soukromá pláž nás moc nezaujala. Volíme si toto místo pouze jako přestávku na oběd. Horké počasí má za následek, že jsme už spálení, tak na sebe musíme obléct něco s dlouhými rukávy. Jiří navrhuje, abychom dojeli až na Makarskou riviéru. Cestou potkáváme jeden český autobus za druhým. Asi uprostřed Chorvatska projíždíme přes úzký pás země patřící BiH. Je velice zajímavé, že i na těchto pár kilometrech se dokáže kultura, tak změnit.

V Makerské nám Jiří a ukazuje, kde předloni v létě byl. Bohužel nenacházíme žádné místo k zaparkování, tak projíždíme asi čtyřikrát okolo celé Makarské. Nakonec se nám povedlo zaparkovat. Na pláži slyšíme snad jenom čechy. Asi hodinu se rácháme v moři a vracíme k motorkám. Vyrážíme opět na cestu. Jedeme až do noci, abychom si zkrátili co nejvíce cestu domů. Už máme tak bolavé zadky, že je ani necítíme. Opět nemůžeme najít žádné místo na přespání. Raději pokračujeme. Po několika desítkách kilometrů hledání nalézáme ideální místo na přespání. Jsou to nějaké kamenné ploty a sklípky. Vypadá to jako nějaké archeologické naleziště, jsme tu perfektně kryti. Spíme pod širákem a za doprovodu hudby z nedaleké diskotéky usínáme. Osmý den končí.

Den 9

Ráno se nám vstává krásně, snídáme a vyrážíme zase na cestu. Dneska bychom chtěli dojet do Rakouska. Již nejsme u pobřeží a projíždíme středozemím Chorvatska. Všude je vyprahlá zem a připadá nám, že jedeme v poušti po Route 66. Po chvíli jízdy se dostáváme do městečka, kterým protéká řeka, na níž jsou malé plachetničky. Město vypadá líbezně. Při výjezdu z města, zastavujeme na vrcholu a koukáme se do údolí na město a řeku klikatící se ve vymletém korytu. Pak pokračujeme stále do kopce, motorky trpí. Jsou tu stále dlouhé a táhlé kopce. V dálce vidíme přečerpací nádrže. Provoz je tu velmi malý spíše skoro žádný. V dalším malém městečku zastavujeme na nákup. Místní na nás nevěřícně koukají.

To už se blížíme ke Slovinským hranicím, ktré posléze rychle překonáváme. Vjíždíme na benzínku, kde k nám po chvilce váhavě přistupuje motorkář a zdraví nás. Nejprve si myslíme, že jsou to nějací cizinci. Ale po druhé otázce, kdy se ptá, zda náhodou neznáme Michala, dovídáme se, že je to Michalův spolužák. Je to obrovská náhoda, protože jediné co o něm Michal věděl, bylo to, že vyráží o týden později než my, a jede do Albánie. Oni mají však silnější stroje, takže cesta jim ubíhá podstatně rychleji. Chvíli se s nimi bavíme, pak se loučíme a vydáváme se na cestu. Jedeme celkem rychle, když v tom v jedné vesnici si všímáme, že nás právě změřili radarem. Naštěstí jeden rakouský řidič nás předjel vedle měřícího radaru, tak v příští vesnici zastavili jeho a my jsme v klidu projeli. Zhluboka jsme si oddechli.

Rakouské hranice jsme překročili také bez problému. Už se skoro vidíme doma. Cesta ubíhá stále rychle, míjíme kaskády menších přehrad. Před stmíváním zastavujeme před nějakým městem a dáváme si jídlo u silnice. Provoz je opravdu hustý. Po průjezdu několika městeček se dostáváme zase do výšin a provoz slábne. Začínáme hledat místo na spaní. Dlouho nemůžeme nic najít. Jako vždy. Michal při prozkoumávání cesty spadl z motorky a poškrábal si nohu. Nakonec spíme u kukuřičného pole. Motorky zatahujeme do lesa, aby na ně nebylo vidět ze silnice. Je noc a padá rosa. Devátý den končí.

Den 10

Ráno vstáváme brzo, abychom odjeli dříve, než půjde někdo do práce a uvidí nás. Jsme promočeni, ale to už nám nevadí, protože nás čeká snad poslední den jízdy. Vyrážíme. Projíždíme krásným rakouským venkovem. Když tu najednou v jednom kopci moje „Panelka“ začíná vynechávat. Ještě chvilku jedu, ale po chvíli je konec. Zjišťujeme, že je v háji zapalování. Nejdříve ho zkoušíme jen vyčistit. „Panelka“ jede však jen 10 km a opět zastavujeme. Už je to horší, jsou špatná ložiska. Měníme zapalování a doufáme, že vydrží. Už nás čeká jenom asi 250 kilometrů. Najednou začíná zlobit i ČZ a Jiřímu vyhořela část elektriky. Vše se naštěstí daří opravit a tak jedeme bez přestávek až do ČR.

V Českých Budějovicích u nejmenovaného obchodního domu Globus symbolicky zastavujeme, abychom dokončili naše putování tam, kde jsme ho i začali. Loučíme se s Vencou a Martinem, kteří se vydávají směrem Volyně. Ostatní pokračujeme směrem na Bernartice. Já a Michal už nemáme ani benzín, ale věříme, že už to dojedeme i bez tankování. Za stmívání dojíždíme domů špinaví, utahaní a zarostlí. Ovšem plní zážitků.

Závěr

Kdybychom měli zhodnotit naši cestu. Před začátkem jízdy jsme měli trochu strach a nevěděli dost dobře, co můžeme čekat od BiH a co od Černé Hory. To, že navštívíme Albánii, jsme vůbec neplánovali. Černá Hora se nám moc líbila, protože to byla ještě země nezkažená turismem. I když už se tam turismus pomalu tlačí a brzy bude vypadat podobně jako Chorvatsko. Líbila se nám zajímavá bosenská kultura, park Dormitor, albánská doprava, kotorské zatáčky či Kotor samotný. Jsem velmi rád, že jsme se pro tuto cestu rozhodli a že motorky vydržely. Už nyní začínáme přemýšlet o tom, kam bychom se mohli jet podívat příští rok. Největším kandidátem je zatím Ukrajina, ale kdo ví.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE