Bělorusko

1. den

Je pátek, přicházím z práce, sedám na připravenou motorku a vyrážím na cestu. Nejdřív jedu natankovat na benzinu u nás v ulici. Při odjezdu z čerpačky mi praská spojkové lanko. Rychle běžím do motoshopu ve vedlejší ulici a 5 minut před zavíračkou kupuju opravnou sadu lanek. Sháním číslo na kluka z druhého konce města, který nedávno koupil stejnou motorku a i když jsme se nikdy neviděli, ihned ke mně přijíždí a půjčuje mi své lanko. Domů odjíždí s mým opraveným lankem. Za týden mu namontuju nové lanko, které jsem dnes objednal. Tomu říkám kolegialita. Díky, Tondo! Už je večer a nemá cenu někam jezdit. Dnes jsem chtěl jet přes Chomutov a Drážďany spát k polské hranici a místo toho jsem ujel jen jeden kilometr.

2. den

Vstávám brzy, abych dohonil včerejší resty. V pět ráno vyjíždím a kromě zácpy v Drážďanech cesta pěkně ubíhá. Odpoledne mám v polské Lodži spicha s Erikem z Olomouce a s Ondrou z Jihlavy. Trochu pokecáme a jedeme za Varšavu na chatu ke kámošovi Pawlovi. Mám za sebou 850 km, tak otvírám láhev vína a splachuju prach z cesty. Ostatní rozjíždí klasickou grilovačku s frťanovou vánicí.

3. den

Ráno vyjíždíme na sever na prohlídku Vlčího doupěte. Asi netřeba představovat. Trosky Hitlerova velitelství pro východní frontu. Obří kusy betonových bunkrů roztrhaných dynamitem jsou rozházené po lese jako kostky vržené na stůl. Po prohlídce jedeme stanovat do lesa nedaleko Mazurských jezer. Sedíme u ohně a vyprávíme si vtipy. Jeden vtip o Němcích nás bude provázet po celou dovolenou. Tak ho sem napíšu. Za komunismu byly v Německu dva druhy benzínu. Normal a Super. Jeden pán stojí u čerpacího stojanu, má do zadku strčenou pistoli s hadicí a láduje se benzínem. Druhý pán na něj křičí: "Aba das ist nicht normal!" A první pán mu odpovídá: "Ja ja, das ist super!" Takže od teď stačí říct třeba: dal bych si nanuka a Ondra s Erikem hned unisono říkají: "Aba das ist nicht normal!"

4. den

Jedeme nejkratší cestou na Běloruskou hranici. Po 50 km se Erik odpojuje a míří domů za povinnostmi. Zbytek dovolené pojedeme ve dvou. Na hranici vše proběhlo relativně rychle a bez problému. Na otázku odkud jsme říkám, že z Československa a smějící se paní celnice odpovídá: "Vítejte v Sovětském Svazu." Běloruští úředníci přicházející do styku s turisty mluví slušně anglicky, ale my jsme ruštináři ze staré školy, takže s domluvou nemáme problém. Po překročení hranice jedeme do města Grodno, kde kupuju sim kartu a volám kamarádovi do Minsku ať postaví na čaj. Sim karta stojí 55 Kč a za týden ji nemám šanci provolat. Opouštíme město a zanedlouho najíždíme na dálnici, která je hodně široká a kvalitní, ale maximální rychlost je jen 100 km/h. Podle informací na stránkách běloruského Ministerstva dopravy smí motocykl jet na území BY maximálně 90 km/h a to i na dálnici. Z místních ale o tom nikdo nic neví, tak jedeme stejně rychle jako všichni ostatní. Na celé dálnici je spousta kamer a cesta je to úmorná. Velké vedro a stále rovně. Cena benzínu je 17 Kč a jídlo velmi levné, to je fajn. Příroda je až na tu placatost stejná jako u nás, ale více lesů a žádná řepka. Večer přijíždíme do Minsku, kde nás v pergole na zahradě čeká asi 10 lidí. Začíná hostina plná běloruských specialit z domácí kuchyně sestry mého kamaráda Vitalije. Spíme v domečku pro hosty, kde máme vlastní koupelnu i krb.

5. den

Ráno si dáváme obří mega snídani, která nás udrží syté celý den. Dopoledne jedeme s Vitalijem jeho autem na prohlídku muzea pod širým nebem, které se jmenuje Stalinova linie. Je to obrovský areál plný bunkrů a vojenské techniky, od té válečné až po celkem moderní. V poledne jedeme na malé vlakové nádraží a motorákem se přesunujeme do centra na prohlídku města. Minsk je hodně velké moderní město plné těch největších náměstí s těmi nejvyššími sochami V.I.Lenina a spoustou těch nejširších staveb lemujících ty nejdelší ulice. Vše je tu prostě maximálně megalomanské. Na hlavním nádraží si měníme dolary na rubly a za chvíli si nás vyzvedává Žeňa. Je to kamarád z Minsku, který u mě nedávno byl na víkend a dnes bude náš průvodce. Po městě jezdíme metrem, které je stejné jako v Praze, jen je plné srpů s kladivem, válečných památníků a Leninovo bust. Navštěvujeme Náměstí nezávislosti, Leninovo náměstí, náměstí Vítězství s věčným plamenem, Ostrov slz, kde je památník matkám oplakávajícím smrt svých dětí, které zemřely mimo svou vlast. Jdeme po ulici, která je široká 50 metrů a dlouhá 15 km. Navštěvujeme Národní knihovnu, kde jedeme vnějším skleněným výtahem na vyhlídku na střeše. Knihovna má tvar vybroušeného diamantu, ale místňáci jí říkají Chupa-chups. Dále Muzeum MVD : Министерство Внутренних Дел. Je to v podstatě policejní muzeum, kde jsou vystavené předměty z boje proti zločinu. Podomácku vyrobené zbraně, bomby, stroje na výrobu a balení nelegálního alkoholu, fotografie z vyšetřování, ale i zabavená kožená cvoky pobitá vesta s nápisem ACCEPT nebo fotografie pouličních řezníků prodávajících lidské ostatky v dobách hladomoru. Výborné je muzeum miniatur. Tam jsou modely nejvýznačnějších běloruských budov. Od těch historických až po ty moderní. Každý model je ve velké skleněné krychli, v které důmyslná soustava světel imituje východ i západ slunce. I okna a lampy se rozsvěcují a zhasínají jako ve skutečnosti. Na prohlídku Minsku sotva stačí jeden den. Večer jedeme vlakem zpět za město k našim přátelům a dobře se bavíme do dvou hodin ráno.

6. den

Ráno po snídani se loučíme a jedeme na nejvyšší místo Běloruska. Je to mohyla postavená ve výšce 343 m n.m. Potkáváme tam dva páry polských motorkářů. Je to sice zajímavost, ale prohlídka zabere jen 5 minut. Pokračujeme na západ k polské hranici a v polovině cesty se stavíme na svačinu ve městě Baranoviči, kde mám schůzku s jedním známým. Jak jinak, než na náměstí se sochou Lenina. Pokecáme u kafe, dostávám od něj CD jeho kapely Serpent Sferum a jedeme dál až k městu Brest, kde táboříme v lese u řeky.

7. den

Balíme stany a bez snídaně jedeme do města na prohlídku Brestské pevnosti. Je to velký komplex vojenských budov mezi řekami Muchavěc a Bug. Navštěvujeme dvě ze tří muzeí a obdivujeme obří památníky hrdinům, kteří zde za války bránili Němcům v překročení hraniční řeky. Shodou okolností město Brest slaví 1000 let od založení a v pevnosti vojáci nacvičují přehlídku k výročí nezávislosti, takže máme o podívanou postaráno. Po prohlídce utrácíme poslední rubly za výborný oběd a pár suvenýrů. Na hranici se nás celníci ptají, proč opouštíme zemi před zahájením Evropských her. Říkáme jim pravdu, že jsme vstupenky použili jen jako víza, protože jsou levnější. Smějí se, dávají nám za pravdu a bez problému nás pouštějí. V Polsku se stáčíme na jih a míříme na Slovensko. Spíme na louce v lese, kde nás pekelně žerou komáři. Zaháníme je pitím vodky. Nepomáhá to.

8. den

Slovenskou hranici přejíždíme v zamračeném počasí. Vyhlídková věž Dukla je zavřená a Dukelský průsmyk už projíždíme v dešti. Stáčíme se na západ a užíváme si výhled na Vysoké Tatry. Míříme do Povážské Bystrice k přátelům, ale nějak vázne domluva, tak to stáčíme do Bánské Bystrice a nocujeme na Chopper Western Country Party v krásné vesničce Špania Dolina, kde se do půlnoci dobře bavíme.

9. den

Loučím se s Ondrou, který jede domů a pár hodin ještě zůstávám na motosrazu. Čekám, až přejde déšť. Je to spíš pěkná průtrž. Spousta vody. Když přestává pršet vyrážím do Martina na hudební festival Krutofest, na kterém mám schůzku s jedním známým z Tatarstánu, který tam hraje se svou kapelou Grai. Na festivalu hraje mix metalových a folkových kapel. Je to paráda, moc si to užívám. Musím zde udělat reklamu kapele Strigoň, která se mi moc líbila. Stanuju vedle kolegy motorkáře, který mi pomohl najít areál festivalu.

10. den

Poslední den je přesouvací. Jedu domů a stavím se jen v Olomouci a Neratovicích. Za celou dovolenou jsem ujel 3500 km. Na motorce mi jen praskly zteřelé kabely u klaksonu a světlometu a ztratil jsem pojistku řetězové spojky. Toť vše. Bělorusko doporučuju spíš pro milovníky historie a architektury. Zatáčky tam fakt nejsou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE