Expedition around Black sea

14. den, čtvrtek 12.7.2012, Trasa: GE-Marneuli – GE-Batumi, 409 km

Do Batumi jsme přijel v podvečer a jeli jsme přímo k Tarielovi. Ten, když slyšel motorku, přišel před dům. Pozdravili jsme se a hned jsem se ho zeptal, kolik bude za jednu noc ubytování chtít. Na toto bych se ani neptal, cenu jsme přece znali, ale při minulém ubytování nám tvrdil, že normálně ubytovává levněji, což teď ale udělat nemůže, jelikož musel zaplatiti velkou provizi taxikáři, který nás k domu zavedl.
„Sejčas vy maji druzja, ja zdelaju skidku v ceně na 25,-dolarov“ (teď jste mí přátelé, udělám slevu v ceně na 25,-USD – 500,-Kč). Zaplatili jsme mu 75,-USD, zaparkovali motorku do dvora, s Manučarem zase vynosili kufry, zase dali sprchu a převlékli se, abychom večer zase vyrazili do města, dnes už ale někam dále. Jelikož dům Tariela byl v části centra, která se nachází přímo u přístavu, odkud je na dům vidět, ušli jsme jen pár kroků a byli jsme na promenádě kolem pobřeží Černého moře. Z této strany města vypadá Batumi jako Las Vegas! Nádherně nasvícené staré domy s novými fasádami, nádherně nasvícené moderní novostavby, nasvícené palmy, ruské kolo, no prostě všechno tu po setmění hraje všemi barvami světel. Opravdu moc krásné. Po promenádě jsme šli kolem přístavu, kolem ruského kola, až jsme došli k hotelu Radisson blu (cena ubytování 120,-USD za osobu a noc), u kterého jsme sešli od moře do uliček města. Už po pár krocích jsme slyšeli z dáli hudbu, takže jsme šli po zvuku. Když zvuk sílil, přicházeli jsme před krásně nasvícenou stavbu připomínající starobylou radnici. Průchodem pod věží budovy jsme se dostali na nádvoří, kde byla honosná venkovní restaurace s pódiem, kde vystupovala živá hudba. Celé nádvoří bylo dokola obehnáno budovami areálu, přičemž byly tyto budovy krásně a do detailu nasvíceny, což u hostů v restauraci vytvářelo pocit, že sedí snad někde na zámku. Opravdu moc krásné. Restaurace byla rozlehlá a téměř plná, takže nám chvíli trvalo než jsme našli volný stůl. Číšník nás usadil u stolu a objednali jsme si u něj opět pivo a dvojku červeného.

Podávali tu pivo Efes, které je turecké a značkové víno, což jsme popíjeli a poslouchali přitom místní kapelu, která právě měla na repertoáru hity skupiny Bee Gees. Lenka si víno velice chválila, pivko taky nebylo zlé, tak jsme se rozhodli, že ještě chvíli posedíme a dáme si repete. „Nápojový lístek tu nikde není, raději bych se měl zeptat, kolik to pití stojí ne?“ zeptal jsem se Lenky, jelikož celý areál opravdu levně nepůsobil. Když číšník dorazil posbírat prázdné skleničky a zeptat se, jestli si ještě něco objednáme, zeptal jsem se nejdříve na cenu pití, které jsme uvažovali si ještě jednou objednat. Číšníkovi a kolemsedícím už naše z kufrů pomačkané oblečení prozrazovalo, že mezi lidi, kterým je jedno, kolik za sklenku utratí, určitě nepatříme. I snad proto mi číšník bez jakéhokoliv blbého gesta či úšklebku odpověděl: „pivo stojit děvjať lari i vino pjatnadcať“ (pivo stojí dvět a víno patnáct lari – při kurzu 1,-GEL/11,40 Kč, stálo to pivo 102,-Kč a 2 dcl vína 171,-Kč). Po tomto seznámení se s cenami jsem se snažil číšníkovi vysvětlit to, že cena je na naše, české poměry, obvyklá, že pivo i víno tu mají dobré, ale my už si bohužel dát nemůžeme, i když bychom si velice rádi dali, když brzo ráno odjíždíme na motorce a nemůžeme tedy pít moc alkoholu. Myslím, že číšník byl více diplomatem než blbem, který by tomuto divadlu uvěřil, uklonil se a odešel. Při odchodu jsem měl nutkání ten trapas zředit a v momentě, kdy jsme procházeli kolem místa, kde se číšníci shromažďovali, stál tam ten číšník, co nás obsluhoval. Důležitě jsem jej oslovil s tím, že mě velice zajímá historie tohoto paláce. Vysvětloval jsem mu, že na internetu jsem studoval alespoň základy historie Batumi a že o tomto paláci tedy něco už vím, ale samozřejmě bych si rád své znalosti prohloubil. Opět mi velice zdvořile, beze známky jakéhokoliv opovržení nad debilem, odpověděl: „Eto istoričeskaja replika, kotoraja byla postrojena zděs dva goda nazad, i eto gastinica“ (Je to historická replika, která tu bylo postavena před dvěma roky a je to hotel). Nabyl jsem dojmu, že při prozrazení mé státní příslušnosti by má osoba mohla při pokračujícím rozhovoru udělat silně negativní reklamu své vlasti, proto jsem číšníka slušně pozdravil a s Lenskou se odebral „na jedno z obchodu“ k Turkům (v obchodě stojí půl litru piva Efes 0,7 GEL a láhev opravdu dobrého gruzínského vína 7dcl 5,-GEL, to znamená 8,-Kč a 57,-Kč).

15. a 16 den, pátek a sobota 13.-14.7.2012, GE-Batumi, 0 km, čekání na trajekt

V pátek jsme raději vstali kolem osmé hodiny a po základní osobní hygieně jsme šli do kanceláře trajektové společnosti, kde jsme si dnes v deset hodin měli koupit lístky pro plavbu na Ukrajinu. Když jsme se blížili této kanceláři, zjistili jsme, že je už otevřeno a hned se mě zmocnil špatný pocit, že lístky už budou vyprodané. Vešli jsme dovnitř, kde jsme za přepážkou viděli stejné osazenstvo jako minulou neděli. Už snad z venku bylo slyšet tu „cikánskou Marfušu“ jak telefonuje. I když dotelefonovala a neměla pak co na práci ani brvou nehnula, aby si nás všimla.
„No ať mi kur.. ani neříká, že už lístky nejsou“, pomyslel jsem si. I přes to, že jsem během dlouhého postávání u přepážky několikrát a nahlas pozdravil, se na mě podívala opravdu asi po půl hodině, kdy mi řekla: „Proč tu stojíte, proč si nejdete nahoru pro lístek?“ „Chodím tu sice denně, a to už po celých dvacet let, ale to, že se lístky kupují nahoře jsem opravdu nevěděl, děkuji za informaci“, odpověděl jsem jí a uzoučkým dřevěným schodištěm se vydal do horní kanceláře. Nebyla to vlastně ani tak spodní a horní kancelář, ale byla to jedna kancelář s hodně vysokým stropem a někdo její výšku rozdělil dřevěnými deskami na dvě patra. Horní patro pak bylo zpřístupněno tím úzkým provizorním schodištěm. V horní kanceláři, ve které byl starý stůl už s hodně starým počítačem a stejně starou tiskárnou a ve které bylo už v tuto hodinu nesnesitelné vedro, seděla postarší, ale o hodně příjemnější dáma, asi pokladní, než ta Marfuša dole. Ta pokladní ale samozřejmě nemohla vědět co já chci (já ji to říkal, ale potřebovala ještě nějaké informace od Marfuši) a proto jí volala dolů telefonem, aby to zjistila. Marfuša telefon zvedla a když zjistila, kdo ji volá, tak sluchátko zavěsila a začala podávat informace té pokladní tak, že na plné kolo začala řvát tak silně, aby ji nahoře bylo detailně rozumět. Jestliže Karel Zeman, režisér filmu „Cesta do pravěku“, potřeboval pro film inspiraci, určitě byl tady! Pokladní si na základě Marfušiných informací vzala naše pasy, zapsala nás do počítače, vytiskla jízdenky a chtěla, abychom jí zaplatili 1.050,-GEL, což byla částka odpovídající 600,-USD (12.000,-Kč). Nabídl jsem jí tedy dolary, ale poslala mě vyměnit si je do banky, která byla asi o dvě ulice vedle (platební kartou platit nelze, berou pouze hotovost). Během dvaceti minut jsme byli z banky zpět, zaplatili požadovanou částku a dostali vytoužené lístky. Když jsme opouštěli tu kancelář, přišel k nám ten člověk, který nám minulou neděli slíbil, že lístky dostaneme a řekl nám, že loď odplouvá ve 14 hodin, ale že se na ni najíždí už v 10 hodin, tak abychom tam byli.  Venku jsem pak usilovně přemýšlel nad tím, jaká je vlastně pracovní náplň Marfuši, jelikož mi smysl její činnosti unikal. Byla prostě vedoucí…

Odpoledne jsme se rozhodli projít si ještě jednou město a podívat se po promenádě i tam, kam jsme ještě nedošli. Když jsme procházeli městem často jsme se setkávali se žebrajícími cikánskými dětmi, kteří ale byli u tohoto žebrání tak drzí, že se člověk musel držet, aby jim nekopl do prdele. Nebylo vyjímkou ani to, že sedíte u stolu, máte na kraji stolu láhev s nějakým nápojem a kolemjdoucí malý cikán vám ji přímo před vašima očima vezme a odejde. To se pak musíte hodně držet, a je na zvážení, jestli není takováto zdrženlivost na škodu. Dospělé cikánky pak chodí po městě, kde žebrají po kolemjdoucích a samozřejmě, když zmerčí turistu, těžko se jich tento zbavuje. Dospělého cikána jsme nikdy nepotkali, ti jsou někde zalezlí. Jak jsme se od místních dozvěděli, tito cikáni nebydlí v bytech, ale nikdo nám přesně už neřekl, kde nebo v čem vlastně bydlí. Každopádně je tu celoročně teplo takže bez obydlí v zimě nezmrznou. Opustili jsme v tomto směru nesympatické centrum města a šli si projít tu promenádu. Ta je udělaná opravdu hezky a vede několik kilometrů přímo po pobřeží. Vedle této promenády pro pěší je i na červeno namalovaná stezka pro cyklisty. Byli jsme už uchozeni, tak jsme si u pláže sedli na terasu jedné z restaurací, abychom si dali něco k pití.  V restauracích je vžita asi těžko odbouratelná tradice, když jsme asi po dvaceti minutách odcházeli neobslouženi. Na to, že hlavně v Batumi slyšíte na každém kroku to, že turisti jsou jejich chleba, je minimálně divné, že v restauracích na vás doslova serou. Během těchto dvou dnů, co jsme čekali na trajekt, jsme město z větší části prošli, přičemž jsme zjistili, že veškeré jeho zkrášlování je zatím pouze na pobřeží, kam je vidět z lodí, které do Batumi přijíždějí. Není vyjímkou ani to, že škaredý dům se neopraví, ale pouze se „přikryje“ falešnou fasádou, která je namontována na konstrukci přimontované k domu. Kolem většiny domů jdete, a když právě v ten moment někdo otevře vchodové dveře, cítíte silný závan plesnivého smradu. Ten ostatně cítíte skoro v každém zdejším obchodě, i když ne v takové koncentraci, jako u obytných domů. Zlaté ubytování u Tariela!Čas těchto dvou dnů, zvláště pak soboty, utíkal pomalu a my už se těšili na neděli, na pokračování naší cesty.

17.-19. den, neděle - úterý 15.-17.7.2012, GE-Batumi – UK-Illičivsk, plavba trajektem

Místo k zaparkování při čekání na nalodění jsme si vybrali vedle jedné z přístavních budov, když tato vrhala na parkoviště stín a nemuseli jsme tak stát v tom, už tak příšerném vedru, na otevřeném slunci.

Začal jsem se shánět po někom, kdo by nám řekl, kdy a kam se máme na loď postavit, až jsem po nějaké chvíli narazil na toho člověka z kanceláře v centru města. Ten mi řekl, že on je tady člověk, který má na starosti nakládku trajektu a abychom čekali tam, kde jsme, že za námi za chvíli přijde. Asi za dvacet minut opravdu přišel a začal si s námi vykládat o České republice, kdy z něj po chvíli „vylezlo“, že by potřeboval u nás sehnat někoho, kdo by jeho dceři zařídil studium na nějaké vysoké škole, což odůvodnil tím, že v Gruzii mají české vysoké školy dobré jméno. Aha, tak jsme doma. Kdyby naše školy tady dobré jméno neměly, kdoví, jestli bychom dnes lodí jeli! Velice opatrně jsem mu začal vysvětlovat, že žádné takové známosti u nás nemám, ale konec tohoto rozhovoru jsem byl nucen ukončit tak, abych mu dal alespoň jakousi naději v tom, že se můžeme doma o něco pokusit. Dal nám svou emailovou adresu pro případ, že bychom něco zjistili. Bohužel, nic v tomto směru zjistit schopni nejsme, proto jsem mu i v tomto duchu z domova zaslal zprávu. Jak se ta zeměkoule otáčí, zmizel stín vrhaný přístavní budovou. Byla jedna hodina odpoledne, kolem nás pomaličku na loď najížděl jeden kamion za druhým, my měli strašnou žízeň a teplota na slunci dosahovala určitě hranice padesáti stupňů. Nikde v přístavu ani bufet ani nápojový automat a my blbci jsme si samozřejmě nic s sebou nekoupili. No blbci, kdo mohl tušit, že v takovém přístavu je snad jediná možnost jak uhasit žízeň, napití se z kaluže. Byly tři hodiny odpoledne, když za námi přišel tento vedoucí nakládky s tím, že Lenka má jít pěšky k lodi a já mám najet s motorkou do jejího prvního patra a po zaparkování mám přijít zpět za Lenkou k pasové kontrole.  Začal jsem najíždět na loď, na které ale byly všude doslova křižovatky kolejí ve směru mé jízdy! No jak chcete přejet s tříset kilovou motorkou asi patnáct centimetrů vysoké koleje v podélném směru a ještě na několika místech?! Ty hovada ty koleje vůbec neměly vymezené, jak to bývá všude ve světě, že mezi kolejemi je mezera vyplněna tak, aby koleje i prostor mezi nimi tvořily jeden povrch. Sesedl jsem z motorky a postupným rozhoupáváním jsem se dostával přes koleje. Tyto byly ale v podélném směru, takže jsem musel mít vytočená řídítka a jen jsem čekal, kdy to na nějaké té koleji uklouzne a já i s motorkou se mezi ně položíme. Na to čekali i všichni ti policajti a celníci okolo. Ty kur.. se jen usmívaly a chtěli se dočkat toho, že uvidí ležet motorku mezi kolejemi. Nedočkali se. Loď to byla původem německá, pravděpodobně vysloužilá, ale opravená tak, že vypadala nově. Při bližším prohlédnutí se ale o novou loď opravdu nejednalo. Všichni baťůžkáři, všechny rodiny z osobních aut a hlavně všichni řidiči kamionů, bavíme se asi o sto padesáti lidech, jsme stáli ve vestibulu recepce o rozměrech asi 10x10 metrů a čekali na něco! V jednom rohu tohoto vestibulu byl nápojový automat s vodou, který všichni brali útokem, až po deseti minutách zel prázdnotou. Nějaká osoba, byla to žena o rozměrech kredence, proto raději oslovení osoba, vyměnila kartuš s vodou, ale nevšimla si, že došly i plastové kelímky a nová plná kartuš je tím k hovnu. Nebyla. Lidé brali kelímky z odpadkového koše a v napájení se pokračovali dál. Vedro a smrad ze zpocených těl se tu dal krájet. Když konečně po hodině dorazili celníci, začala opravdová a totální pakárna. Kontrola pasů spojená s pohovorem každého, druhá kontrola pasů s dalšími debilními otázkami, zapsání do seznamu, zabavení pasu a konečně obdržení klíčů od kajuty. My se dostali na řadu asi po dvou hodinách!! Do kajuty jsme přišli žízniví, hladoví a propocení tak, že by se nezasvěcený kolemjdoucí s omezeným čichovým smyslem snad zeptal i na to, jestli venku opravdu tak prší. Naše kajuta byla malá, ale útulná, se dvěma postelemi, koupelnou a hlavně klimatizací. Po vysprchování, převlečení se a přeprání prádla jsme se začali shánět po informaci, kde je tady nějaká restaurace či bar, kde by bylo možno koupit něco k pití. Samozřejmě, že jsme už měli také strašný hlad, jelikož dnes jsme u Tariela snědli každý jednu housku ze svých zásob. Takže nás zajímalo, kdy bude večeře, která byla v ceně jízdenky. Po delším shánění restaurace či baru jsme se dozvěděli, že tu nic takového není! Šli jsme teda k jídelně, že půjdeme na večeři, kdy u zavřených dveří jsme se od nějakého lodního důstojníka dozvěděli, že večeře je tu na povel, pro všechny společně!! „A kdy kurva bude ten povel?!“, zeptal jsem se česky. Ten se otočil a bez zájmu odešel.

Bylo 22:30 hodin, my byly na železné, od slunce ještě rozpálené palubě lodi a dívali se na osvětlené stavby Batumi, když se v lodních ampliónech ozval povel: „prosimi vsjech pasažirov, štoby pribyti na užin“ (prosíme všechny cestující, aby se dostavili k večeři). V jídelně byly na každém stole stojánky s čísly kajut, podle kterých jsme poznali, že patříme ke stolu hned u vchodu. U stolu s námi seděla ukrajinská rodina a dvě mladé holky z Běloruska, které vlakem, autobusem a stopem cestovaly po blízkém východu a teď se vracely domů. I když původně byla jídelna Němci postavená jako samoobslužná, Ukrajinci ji přestavěli a jídlo bylo v tomto případě na stoly podáváno dvěma dámami, z nichž jedna byla právě ta s rozměry kredence. Na stole přistála mísa s něčím, co jsem poznal až v momentě, kdy si na talíř nandávala jedna z těch holek. Já měl hlad jak cyp a oni nám dali k večeři ovesnou kaši s jedním jablkem a šálkem čaje o obsahu snad jedné deci. No jestli toto bude po celé tři dny, tak mě jebne! Po večeři, která se u mě skládala z jablka a čaje, se pouze na dvacet minut otvíral bar v jídelně, ve kterém bylo možno si zakoupit pití, kterého tu byly pouze tři druhy: pivo, Fanta a Coca Cola.  Každé z těchto pití pak stálo 2,-USD (40,-Kč). Koupili jsme si jednu kolu a šli do kajuty spát. Ráno jsme ještě spali, když se z ampliónu ozvalo: „prosimi vsjech pasažirov, štoby pribyti na závtrak“ (….snídani). Jelikož jsme se včera večer od barmana dozvěděli, že všechna tři jídla jsou přesně časově rozvržena a že pasažéři mají na každé jídlo pouze 20 minut, a ten kdo zaváhá, tak nežere, rychle jsme vstali a letěli do jídelny. Na snídani byla míchaná vejce s nakrájeným párkem, příšerně starým chlebem a nám dobře známým šálkem čaje. Pak následovala kola z baru a čekání na oběd. Kdybychom věděli, jak to na této lodi chodí, nakoupili bychom si v Batumi pití, jídlo a sladkosti, protože tu nebylo absolutně nic! Po snídani jsme vyšli na venkovní palubu a zjistili jsme, že je úplné bezvětří a že mořská hladina je jako olej. Loděmi jezdím hodně, ale abychom byli uprostřed moře a hladina byla jako olej, to jsem nezažil. Obloha byla úplně jasná a slunce pálilo tak silně, že kovová podlaha paluby byla rozpálená tak, že po deseti minutách nám i přes boty pálily nohy. Deset minut. To byl čas životnosti člověka na venkovní palubě. Nikdo z cestujících tam nevydržel déle a dokonce ani Lenka, které by nevadil ani žár v peci při tom, když by ukazovala malým čarodějnicím, jak se na lopatě sedí.
„Prosimi vsjech pasažirov, štoby pribyti na obed“. Boršč, plátek masa s bramborem, jablko, náš šálek čaje, kola za čtyřicet, a šlo se blunckat po lodi…. „Prosimi vsjech pasažirov, štoby pribyti na užin“. Doba po večeři byla jedinou, po kterou se dalo vyjít na venkovní palubu a seznámit se s ostatními cestujícími. Nebyl by svět světem, kdybyste někde nepotkali Poláka. S asi s 25-ti letým Pawlem jsme pokecali o tom, odkud cestuje, a že to byl cestovatel. Na lodi cestoval i mladý německý pár z Berlína, který si stejným způsobem jak Pawel projel Rusko, Azerbajdžán, pak zpět Rusko a nakonec Gruzii. Toto mě zarazilo, jelikož dle mých informací, se z Ruska do Gruzie turista nemohl dostat, když žádný oficiální hraniční přechod mezi těmito státy neexistuje! To uvádělo na svém webu dokonce i naše Ministerstvo zahraničí! Jaká to stupidní informace! Během chvíle bylo kolem mě několik turistů, kteří mi popisovali čilý ruch v obou směrech na rusko-gruzínském hraničním přechodu, který leží na silnici U-3/S-3 nad gruzínskou vesnicí Stepantsminda. Kousek před hranicemi tato silnice údajně končí v tunelu, kterým projedete do Ruska (souřadnice GPS hraničního přechodu: 42.744885, 44.623729). Tak to je v prdeli! Kdybychom to věděli, určitě bychom si doma vyřídili ruská víza a s motorkou bychom jeli Ruskem a Ukrajinou po souši! Když už i na Ministerstvu zahraničí neví, tak kde už?! Možná je to nemoc, ale já prostě musím mít každý den alespoň něco málo sladkého a už dva dny jsem nic takového, kromě cukru obsaženého v Coca Cole, neměl. Ten den byly u oběda i keksy. No, keksíčky asi 3x2 centimetry, na každého jeden. U tohoto oběda jsem zjistil, že většina populace trpí stejnou nemocí jako já, což pro mě nevěstilo nic dobrého. Měl jsem totiž za to, že po obědě po stolech zůstane těchto keksíků hodně a já že je posbírám a budu mít potom konečně svou dávku sladkého. Ale stejně smýšlejících bylo v jídelně více a i když jsme se všichni snažili, měli jsme každý asi po třech keksících do zásoby. Nejpilnější byl ten kluk z Berlína, který měl keksíků asi pět a když na něj Pawel z legrace útočil s tím, že mu je chce vzít, prostrčil tento kluk talířek s keksíky pod ramenem směrem za sebe, přičemž se ale pořád díval na Pawla. Kluk německá měl ale smůlu! Jelikož, a to on nevěděl, jsem stál za ním, talířek se mi i s keksíky ocitnul přímo před očima! Hrdý, že ubránil keksíky před Pawlovými nájezdy, vytáhl zpět z pod paže svůj uhájený úlovek, ale zděsil se, když zjistil, že drží v ruce pouze kus nejedlého porcelánu. Koho by to v „normálním“ světě plného sladkých „sraček“ napadlo, že je i místo, navíc nedaleko naší vlasti, kde se tři blbci „bijí“ o tři keksíky! Toho dne večer jsme byli opět na venkovní palubě a loď právě projížděla kolem poloostrova Krym, na který bylo krásně vidět díky konečně větrnému počasí, čímž se zvlnila i mořská hladina.

19. den, středa 18.7.2012, vylodění a trasa: UK-Illičivsk – UK-Uman, 315 km

Po vzbuzení jsem vykoukl z okénka kajuty a zjistil jsem, že stojíme v přístavu. Bylo sedm hodin ráno a začali jsme balit věci do kufrů, se kterými jsme pak šli do vestibulu recepce. Tady už stálo mnoho z cestujících a další přicházeli. Situace úplně stejná jako při nástupu na loď v Batumi. Vedro, zpocený smrad… Asi v devět hodin přišli na loď ukrajinští celníci, kteří si v jídelně udělali provizorní výslechovou místnost, kam každý z cestujících musel k pohovoru. Naštěstí jsme se k pohovoru dostali celkem brzo, asi po hodině, což znamenalo, že jsme byli asi desátí!
„Proč jedete na Ukrajinu?“ „Protože jedu domů“. „Kam domů?“ „Máte můj pas v ruce, vidíte kam jedu“. „Kam domů?“ „Do České republiky“. „Jak dlouho budete na Ukrajině?“
„Jeden, dva dny“. „Tak jeden, nebo dva?“ „Dva“ „Kterým hraničním přechodem budete opouštět Ukrajinu?“ „To ještě nevím“. „Musíte to vědět, odpovězte“. „Pravděpodobně přechodem Kuchurhan do Moldávie“. „Určitě musíte jet tímto přechodem, zapsali jsme si to. Panimajetě?“ „Da, panimaju“. „Dasvidaňja“. „S bohem“. „Drugoj!“, zavolal celník přes jídelnu v momentě, když já jsem ji opouštěl. „Drugoj“ (další) byla Lenka, která musela odpovídat na stejně „inteligentní“ a arogantním tónem pokládané otázky. Lenka ale sbalila odpovědi do jedné věty: „eto znajet moj drug, katoryj tolko ušel“ (toto ví můj přítel, který právě odešel). Z jídelny vyšel hlasitý povel, dle tónu nasraného celníka: „Drugoj!“ Bylo kolem jedné hodiny odpoledne, kdy nám konečně dovolili sjet z lodi do přístavu. Po vyjetí z lodi jsem zajel přímo k závoře, kde stál celník. „Bumagu!“ (chtěl po mě nějaký průvodní lístek) „U meňa nět bumaga“. A už to začalo. Poslal mě do kanceláře v budově na druhém konci přístavu, kde údajně dostanu „bumagu“, na kterou musím posbírat nesčetné množství razítek a až budu mít úplně všechny, mohu vyjet z přístavu. Vešel jsem do té kanceláře, kde na stěnách byly věkem silně sešlé a špinavé tapety, dvě prázdné skříňky, kterými tu kancelář osadili snad ještě v dobách Brežněva, starý kuchyňský stůl pokrytý igelitovým ubrusem, který byl ke stolu připnutý sponami, které znám z dob své babičky a v rohu ležela rozvalená kočka, která tu měla evidentně po nocích co dělat a už od pohledu hladem netrpěla. Za tímto stolem seděla už od pohledu nepříjemná žena v uniformě, která mi podle mého pasu vypsala ručně narýsovanou průvodku a poslala mě sbírat razítka. „Půjdete na imigrační, celní, policejní, ekologické….“. Asi po hodině jsem měl „bumagu“ plnou razítek, sedli jsme na motorku a jeli jsme k závoře. „Charašo, dasvidaňia“, řekl ten celník s vojenskou čepicí ve tvaru přistávací dráhy na hlavě. Na průvodku se pouze podíval a ukázal nám, že můžeme jet. Po kilometru další brána se závorou! „Bumagu!“ Dal jsem mu tedy průvodku plnou razítek, zavřel plexi na přilbě a hypnotizoval závoru přede mnou. V tom mi někdo klepe na rameno, otočím se, a to ten celník. „U těbja nět iščo adna pečať, těbje nada jechať nazad“. I kdybych byl Markem Ebenem, stejně bych mu do těch komunistických kur.. vynadal! Zuřivě jsem otočil motorku a jel snad pro poslední „pečať“. Sjeli jsme dolů do přístavu k té první závoře, kde zrovna procházela nějaká baba v uniformě. „Prosím vás, nevíte, kde seženeme tady to poslední razítko?“, přičemž jsem ji ukazoval tu „bumagu“. „Něznaju“, odpověděla tonem hodným minimálně generála. Proto Lenka seskočila a šla s průvodkou za celníkem, který obsluhoval tu první závoru. Ten Lence poradil, že má jít do prvního patra do budovy za ním a že přímo naproti schodišti jsou dveře, kde jí dají to poslední razítko. Lenka šla tedy do té kanceláře, a koho tam za stolem neviděla? Přesně tu ludru, co dole řekla „něznaju“.

Byly tři hodiny odpoledne a byli jsme v Oděse. Bohužel nebylo moc času, abychom se po tomto městě podívali, proto jsme jen zajeli k osobnímu přístavu, který leží pod dlouhým schodištěm vedoucím z centra města. Doslova jsem vyběhl tyto schody, udělal jsem pár fotek a už jsme seděli zpět na motorce a jeli po silnici M-16 k hranicím s Moldávií. Na tyto hranice jsme přijeli někde okolo páté hodiny odpolední, vcelku překvapivě rychle jsme projeli ukrajinskou pohraniční kontrolou a přejeli jsme k pohraniční kontrole dalšího státu. „Vy mi musíte zaplatit 20,-USD za osobu“, řekl mi ten policajt, co kontroloval pasy. „A to jako proč?“ „Tu to tak je“, odpověděl. Hovado chtěl úplatek, ale nebylo jiného východiska, tak jsme mu to dali a jeli k další jejich kontrole.„Vy mi musíte zaplatit 80,-USD za motocykl“, řekl tento další, pravděpodobně celník. V tom ve mně bouchly saze a přes celou celnici, kde stály autobusy a lidé z nich postávali u okýnek, u kterých čekali na razítka, jsem začal po tom celníkovi řvát, že mu žádné peníze nedám, že na jeho zemi jebeme, ať uhne, že se otáčíme. On se zarazil a vcelku potichu mi řekl, že mu teda stačí jen 40,-USD. Já myslel, že ho naberu na přední blatník, cypa! Otočili jsme se, zastavili u té první budky a Lenka šla s kraválem pro těch 40,-USD, které jsem dal u první kontroly. Policajt evidentně nechtěl, aby to, že vzal úplatek lidé kolem slyšeli, bleskem vytáhl ty peníze, dal je Lence, přičemž ji rukama tlačil k motorce, abychom už zmizeli. „To jste toho nemohli moc vidět za těch dvacet minut“, říká ukrajinský celník, když jsme mu zastavili zase u okýnka. Tak jsme mu vysvětlovali, co že po nás chtěli, ale že jsme odmítli jim to dát. „Óóó, Podněpr, eto malenkaja zemlja, chaču oni žiť“ (Podněpří je malá země, chtějí žít). Co to mele, jaký Podněpr? My přece jedeme do Moldávie, ne? A tu jsme se dozvěděli, že na jihu Moldávie je malý státeček, který není na žádné mapě, protože jej nikdo, kromě Ruska a Moldávie neuznává, a my do něj právě chtěli vjet. No tak to je v prdeli! Za celnicí jsem vzal do ruky mapu a začal studovat, kudy tu Moldávii objedeme. Našel jsem v mapě takovou nitěnku, která vedla ke kyjevské dálnici, kam jsme se potřebovali dostat. Tak jedeme. Kousek za celnicí jsme sjeli na tu silnici – v mapě nitěnku a po cestě, jakou u nás známe z kamenolomů, jsme jeli asi 15 kilometrů, kde tato cesta končila v lánu slunečnice. Zastavím, čumím do mapy, ale tato není dostatečně podrobná na to, abych přesně poznal, kam jsem vlastně zajel. No nic, dáme cigárko a třeba se tu někdo zjeví. Jak tak pokuřujeme, všiml jsem si, že v dálce před námi je úplně temná obloha a že po cestě asi silně zmokneme. Co se dá dělat. Asi za dvacet minut se k nám blížil postarší „Žigul“. Zastavili jsme ho a ptali se řidiče, kudy se dostaneme k té kyjevské dálnici, když tady cesta končí. „Jak končí? Však tudy vede dál!“ a ukázal na polní bahnitou cestu, která se ztrácela v tom lánu slunečnice. To si dělá prdel, ne? „Já také jedu tím směrem, tak jestli chcete, tak jeďte za mnou“. Počkal na nás, až si nasadíme přilby a vyrazili jsme. Při vjezdu do lánu slunečnice jsem měl za to, že toto bude určitě pouze zkratka k další silnici, což mě uklidňovalo. Po ujetí čtyřiceti kilometrů po poli jsme ale žádnou jinou cestu nepotkali. To na zkratku bylo hodně. Vlevo od nás bylo na obloze úplně černo, a protože jsme se pohybovali na okraji tohoto temna, začalo lehce pršet. Toho jsem se bál. Motorka vážila něco okolo 300 kilo, pneumatiky jsme měli obuté sice trialové, ale s hladkým vzorkem a bylo jasné, že pokud nás tady chytne nějaká průtrž mračen, z tohoto pole jen tak nevyjedeme. Naštěstí se ta polní cesta pořád stáčela vpravo a tak nějak jsme se tomu pořádnému dešti vyhýbali. Na cestě začaly přibývat hluboké kaluže po předešlých deštích, kterým my jsme se okrajem vyhýbali, ale „Žigul“ před námi s nimi statečně bojoval. Po osmdesáti kilometrech jízdy v poli ten chlápek se „Žigulem“ zastavil, vystoupil a přišel nám říct, že asi o pět kilometrů dál je nájezd na kyjevskou dálnici. To mi spadl druhý kámen se srdce, protože spotřeba benzínu na poli byla strašná a před malou chvílí se mi rozsvítila kontrolka rezervy.„Charošije darogy, što?“ hulákal na nás a z hubou rozšklebenou od ucha k uchu usedal do auta. Sjeli jsme teda na dálnici a hned na první pumpě jsme museli zastavit jednak ohledně tankování, ale i proto, že jsem musel opláchnout bahnem zalepený chladič, jelikož ventilátor jel v kuse a motor se téměř nechladil. Natankoval jsem do plna a vyrazili jsme směrem na Kyjev. Tam jsme samozřejmě neměli v plánu dojet, protože jsme někde u města Uman chtěli odbočit západním směrem a jet tak přes zakarpatskou Ukrajinu. Začalo se pomalu stmívat, proto jsme se ubytovali na celkem slušném motýlku přímo u dálniční pumpy.

20. den, čtvrtek 19.7.2012, trasa: UK-Uman - UK-Dolyna, 815 km

Toho dne jsme vstávali brzo, jelikož přes Ukrajinu bylo před námi ještě hodně kilometrů a tajně jsme doufali, že dojedeme co nejblíže slovenským hranicím. Vyjeli jsme po dálnici a po chvíli jsme odbočili na silnici M12 směrem na město Vinnicja. Tato trasa vedla po slušné silnici, ale za celkem hustého provozu, hlavně co se nákladních aut týče. Ve městě Vinnicja jsme zastavili na odpočinek, ale potřebovali jsme vyměnit ještě něco málo dolarů na hřivny, jelikož tyto nám už došly a neměli jsme ani na jídlo. Zastavili jsme tedy na náměstí u směnárny, přímo před sochou Vladimíra (V.I. Lenina), která stojí mezi dvěma kostely, jedním katolickým a druhým pravoslavným. Byla právě celá hodina a na obou kostelech začaly tuto hodinu odbíjet zvony tak, že i toho Lenina z toho musela bolet ta jeho bronzová hlava. Něco málo jsme snědli v místní samoobslužné restauraci a pokračovali jsme dál na město Černivci, poté na město Ternopil a někde u Ivano-Frankivsku jsme to chtěli zapíchnout. Ukrajinou jsme tohoto dne projížděli cik-cak, jelikož jsme chtěli tuto část země poznat co nejvíce, i když jsme už neměli moc času a denně jsme museli ujet hodně kilometrů. Nechtěli jsme nechat dlouhý dojezd domů na poslední den, jelikož kdyby pršelo a nedojeli jsme, byl by v práci vyrvál! Na Ukrajině nás snad na každé křižovatce v každém městě zastavil u gáje policista. Při prvních zastávkách jsem nevěděl proč nás zastavují, jelikož jsme si nebyl vědom ničeho, proč by nás zastavovat měli. „Odkuda ty?“ „Čechoslovakija.“ (když jsem řekl z Česka, čuměli na mě a nevěděli, o čem mluvím)„Otkuda iděš?“ „Ot Arménii.“ „Hmmm maladěc.“ „Skolko stojit tvoj motocikl?“ „Dvenadcať tysjač dollarov.“ „Hmmm, kak moj dom.“ Člověk by neuvěřil, že ho zastaví asi deset policajtů a všichni, jak by se domluvili, měli úplně na chlup stejné otázky…! A všichni měli domy (možná mysleli byty) za 12 tisíc dolarů!

Kousek před městem Ivano-Frankivsk jsme zastavili u budek přímou u silnice, jelikož jsme viděli, že se v těchto budkách něco griluje. A taky že jo! Celý špalky kotlet tam frajeři otáčeli na provizorních grilech, radost pohledět. V jedné budce jsme si teda koupili „špalek“ kotlety (500 g), ve druhé dva zeleninové saláty a pití a zaplatili jsme za to 60 hřiven (něco okolo 145,-Kč). Ale za půl kila výborného masa! Když jsme dojídali, zastavila vedle nás dvojice na Hondě Africe Twinn. Byli to manželé z Ruska, a když jsme se s nimi dali do řeči, zjistili jsme, že jedou až Chabarovsku, což je město kousek nad Vladivostokem, z Ukrajiny vzdálené třináct tisíc kilometrů! No můj sen! Během rozhovoru nám řekli, že by rádi chtěli jet až do Čech, jelikož mají u nás hodně známých, ale že nemohou, jelikož v Rusku vyřizují víza agentury, které za toto chtějí takové peníze, za které by si oni mohli koupit další Afriku Twinn. Nevím, jak to je, protože k nám do republiky jezdí Rusů hodně. Snad byl problém i v tom, že chtěli jet na motorce, opravdu nevím, tak nám to říkali. Asi po půlhodinovém pokecu jsme z tohoto parkoviště vyjeli a asi po dvou stech metrech nás zastavili policajti. Tentokrát za rychlost a to jsem tam měl teprve čtyřku! Údajně prý byla ještě před tím parkovištěm značka povolující maximální rychlost 50 km/h. Pokud tam opravdu byla a pokud jsem si ji já vůbec všiml, tak při pohledu na ty kotlety stejně upadla v zapomnění. Policajt nasadil cenově vysokou laťku, pravděpodobně pro to, aby si později mohl říci o slušný úplatek, a požadoval 500 hřiven (asi 1.200,-Kč). Po chvíli smlouvání se spokojil s 200 hřivnami (asi 480,-Kč), samozřejmě do kapsy a bez dokladu. No a pak se může člověk divit, jak je možné, že mají tamní policajti na domy za 12 tisíc dolarů! Toto ale byla jedna jediná pokuta během naší cesty okolo Černého moře! Slunce pomalu zapadalo a my jsme našli ubytování v celkem pěkném hotýlku v obci Dolyna (200 hřiven za dvě osoby bez jídla). Motorku jsem zaparkoval za plotem na parkovišti v areálu hotýlku, kam za mnou přišla pravděpodobně majitelka hotýlku s dotazem. „U těbja jest signalizacija na motocikle?“ „Kakja signalizacija?“ „Takoj, što alarm.“ No to je v prdeli! Stojím v areálu hotýlku a ona se mě ptá, jestli mám na motorce alarm! Když jsem se jí zeptal, jestli je problém v tom, když alarm na motorce nemám, pokývala hlavou, pokrčila rameny a odešla. Tak to se asi vyspím! Celou noc jsem ležel pod otevřeným oknem, ze kterého byl výhled na motorku a pomalu jsem oka nezamhouřil. Někdy nad ránem jsem uslyšel zvuk, jako kdyby někdo něco tlačil ve štěrku. Vystřelil jsem z postele v domnění, že někdo odtlačuje mou motorku, a když jsem se podíval z okna, zjistil jsem, že vedle mé motorky dělá pes feně mladé a jelikož ona byla vyšší, ujížděly mu přitom ve štěrku zadní nohy. Debilní čokli! Únava mě pak stejně zmohla, takže jsem usnul tak tvrdě, že i kdyby motorku hned někdo nastartoval, spal bych v klidu dál.

21. den, pátek 20.7.2012, trasa: UK-Dolyna - SK-Levoča, 659 km

Tento den jsme jeli krásnou krajinou na jih Ukrajiny až do města Chust. Po cestě jsem zastavil, že si uděláme pár fotek krásné ukrajinské krajiny, ale když jsem vytáhnul foťák, zjistil jsem, že baterky jsou úplně vybité a nevyfotím už nic. Mezi tím jak jsem kur… nad foťákem, zastavila u nás krásně přestavěná dodávka s německou espézetkou. Šel jsem tady za řidičem, který už na mě mezi tím něco volal a asi patnáct minut jsme rozebírali cestování (němčina je mimo ruštinu a polštinu jedinou řečí, kterou jsem schopen se domluvit). Němec od Mnichova, asi padesátiletý mi oznámil, že je mu 72 roků, a že si jede na výlet do Gruzie a Arménie. Opravdu těžký frajer na ten věk! Nicméně jsem mu celou dobu vysvětloval, že autem to není ono, že na motorce má tato cesta úplně jiný náboj, a že je škoda, že má takovýto věk, protože by mi určitě dal za pravdu. On jen smutně koukal, pobrukoval a neměl, nebo nechtěl k tomu nic dodávat. Po čtvrt hodině jsme se rozloučili, on sedl do dodávky a ještě na mě zavolal s tím, že mi dá na sebe vizitku s kontaktem, abych za ním mohl někdy přijet. U dodávky mi přes okno podal vizitku, ještě jednou jsme se rozloučili a on odjel. Mrkl jsem na pěknou vizitku, abych se podíval, kde Erich u Mnichova bydlí, přičemž jsem ji otočil a spadla mi brada: Erich & BMW GS na všech kontinentech světa!! Dodnes se mu v emailech omlouvám, co jsem za debila… Když jsme tak jeli opravdu krásnou krajinou Zakarpatské Rusi, začal jsem mít pocit, že v motoru něco klepe. Zastavil jsem, poslouchal jsem a motorka měla opravdu lehce jiný zvuk, než na jaký jsem byl zvyklý, přičemž v motoru něco lehce klepalo. Mrkl jsem pro jistotu na olej a ten byl na spodní rysce. To je divné! Jedno balení oleje jsem měl s sebou, tak jsem olej doplnil a jeli jsme dál. V pozdní odpoledne jsme dojeli do Užhorodu, kde jsme natankovali levný benzín, utratili poslední hřivny za cigárka a vydali se k hraničnímu přechodu na Slovensko. Když jsme na přechod přijeli a předjeli řadu asi dvaceti aut, policajtka nám oznámila, že musíme čekat, jelikož jim nefungují počítače. Když jsme čekali asi hodinu na ukrajinského „ajťáka“, všiml jsem si, že pod motorkou je pár kapek oleje. Zkontroloval jsem olej a chyběla asi „štamprle“. Snažil jsem se zjistit, odkud olej kape, přičemž jsem zjistil, že je od oleje špinavý motor už seshora a pod nádrž už nebylo vidět. Odkud tam, z místa nad motorem, mohl olej téct, to mi nebylo jasné.  Během chvíle začali ukrajinské počítače fungovat a asi za deset minut jsme byli na slovenské straně. Tu se nás celnice zeptala, jestli vezeme nějaké cigarety. Měl jsem za to, že se ptá na množství, které obsahuje paleta, proto jsem si dělal legraci v tom smyslu, kam, by jsme tu paletu s cigaretami na motorku dali. Bez známek nějakého gesta mi řekla, ať otevřu tankbag, odkud na ni po otevření „čumělo“ pět krabiček cigaret.

„Proč mi lžete, že nevezete cigarety?“ „To jsou cigarety, které jsme koupili za poslední hřivny, přece nepovezeme zbytečně hřivny domů!“ „Můžete vézt maximálně dvě krabičky na osobu! Odstavte motocykl tam, musíme sepsat protokol a zabavit cigarety.“ Toto když Lenka slyšela, vytáhla krabičku cigaret LM Slim z tangbagu a před celnicí ji roztrhala!„Proč chcete sepisovat protokol, když teď máme jen čtyři krabičky pro dvě osoby?“, ptala se zuřivě Lenka, ale celnice trvala na svém. Mezi tím, přišel celník, se kterým jsme se hned dali do řeči a mimo jiné jsme mu vysvětlovali, že pokud jsme někde při naši cestě čekali „pakárnu“, určitě jsme ji nečekali na slovenské celnici. Za deset minut jsme vjeli na Slovensko. Byl už večer a plán dojezdu do kempu v Tatranské Štrbě se rozplýval, jelikož během čekání na hraničním přechodu začalo mrholit a citelně se ochladilo. Když jsme projížděli Prešovem, byla už tma, nemrholilo, ale lilo jako z konve. Věděl jsem o nějakých ubytováních po cestě a zastavili jsme tak v hotelu Starý mlýn, poblíž města Levoča. Tady nám velice ochotný personál udělal večeři i po pracovní době a u jednoho pivka jsme jim vyprávěli zážitky z naší cesty.

22. den, sobota 21.7.2012, trasa: SK-Levoča – CZ-Ostrava, 281 km

Ráno pořád pršelo, a když jsem přišel k motorce, tak jsem viděl, jak je v dešťové vodě, která tekla pod motorkou i olejová „duha“. Oleje jsem zase doplnil a chtěl jsem nastartovat motorku. Startér točil motorem, ale ten ne a ne chytit. Co se to kur.. děje? Nakonec motor chytnul v momentě, kdy baterka mlela z posledního. Zvuk motorky byl strašný! Strašný ve smyslu zvuku motoru Triupha Tigera. Zvuk byl dunivý, hodný choperu HD, ale určitě to nebyl zvuk zdravého Tigera. Chodil jsem kolem toho a nechápal jsem co se děje (doma jsem hned po příjezdu slyšel od „odborníků“ jasné diagnózy, ale i tak se nikdo v diagnostice netrefil ani přibližně). Nakonec jsme motorku nabalili a v dešti se vydali směrem na Ostravu. Z motorky jsem byl ale silně nervózní. V nižších otáčkách, se ji moc nechtělo, ale v otáčkách nad 4 tisíce, jela normálně. Za Popradem konečně přestalo pršet a my dojeli až k motorestu do Kralovan (na polovině trasy mezi Ružomberokem a Martinem), kde jsme zastavili na jídlo.
Posledních asi patnáct dnů jsme se pohybovali ve světě, kde děti byly rády za obyčejné bonbóny, který jsme jim dali, a oni se bez hádek o ně rozdělili, kde si děti hráli s míčem boso, kde lidé bydleli téměř ve stejných podmínkách jako dobytek. Proto mě dostalo, když jsme v Kralovanech zastavili na parkovišti plného aut a ze zadních dveří Mercedesu SUV, který stál ,vedle nás, vystupoval asi desítiletý obtloustlý kluk se strašným řevem, až se zalykal. Nefungoval mu přehrávač MP3!
Doma v Ostravě jsme byli asi během dalších dvou hodin. Lehce unaveni, ale maximálně spokojeni a rozhodnuti, že toto nebyla naše poslední dlouhá cesta. Naopak, že toto byla naše první a nejkratší cesta!
Následovala kontrola stavu motorky, a nutno říci, že po diagnostice jsem omdléval. Oba krajní písty tříválce, měly na venkovních stranách vylámané drážky mezi pístními kroužky! Oba písty na úplně stejných místech! Tlak šel tak pod písty, což výdechem hnalo olej do vzduchového filtru a odtamtud olej prosakoval a lehce tekl po motoru dolů. Jel jsem na tom celou cestou? Stalo se to před výjezdem a po cestě se to jen zhoršovalo? Stalo se to až během cesty? Nic z toho nevím, ale Angličan dojel!

Náklady ne cestu: 60.000,-Kč pro jednu motorku a dva lidi
Cestu jsme absolvovali díky podpoře firem: Dům motocyklů, Middle Europe & Finland Services

V případě jakéhokoliv dotazu ohledně této cesty napište na moto@strto.cz rád na vše odpovím! Z cesty je vytvořen i film na DVD. V případě zájmu o tento film, napište na uvedený email.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE