Putování po jižní polokouli

Ráno vstáváme ještě za tmy a majitel kempu nás veze dodávkou k elektrárně, kde cesta končí, dál jdeme pěšky podél trati asi 10 km džunglí až pod Machu Picchu. Nádherná procházka za svítání, nad řekou, s papoušky, liánami a další exotickou květenou. V Aguas Calientes si kupujeme vstupenky a lístek do klimatizovaného miniautobusu, který nás vyveze až k branám kultovního sídla Inků. O tomto místě bylo napsáno již mnohé, a proto vás nehodlám popisem zatěžovat. Nicméně místo je to více než mystické a je dobře, že jsme tu brzy a nepotkáváme davy turistů.
Během zpáteční cesty přes turistickou obec ochutnáváme se Senem „čičorito“ (kus pečeného vepřového kolene) a Qusceňa a Cristal a Pilsen a Zenda. To jsou druhy místních pivek v 0,79l velkých lahvích. Cesta zpět nám, přestože trvala jedenkrát delší dobu než sem, uběhla jedenkrát rychleji. Já tento fyzikální úkaz chápu, ale vysvětlit ho nedovedu. Asi jsem tenkrát ve škole nedával pozor. Usínáme s pocitem krásně prožitého dne a s očekáváním zítřejšího přejezdu naší „cesty smrti“ zpět do Santa Maria. Někteří nemohou usnout protože mají obavy, jiní jsou na etapu příliš natěšeni. My vyrážíme první a ten den už se s nikým nepotkáme. Stavíme až po 600 km ve městě Juliaca a spoléháme, že heslo „Poubes nečeká“ ostatní znají a chápou, proč jsou najednou sami a na úplně jiném místě. Skutečnost byla však trochu jiná, Zdendovi praskl podsedlový rám a u Defendera odešlo těsnění pod hlavou. Budou čekat na opravu asi dost dlouho.

Odpočíváme a já se snažím alespoň trochu aklimatizovat. Do místa srazu, tedy do Puna na břehu jezera Titicaca, to máme pouhých čtyřicetdva kilometrů. Místy je na silnici hluboký štěrk, který nás dost rozhazuje, zdárně však dojedeme až do útulného hostelu, kde čekáme na ostatní. Procházíme se po smradlavém městě a na mě doléhá krize. Není mi dobře. Zkouším léty osvědčenou metodu, usedám na přelidněný chodník a piji pivo. Bezdomovec hadr. Udělá se mi lépe a tak jdu na pokoj. Ostravská klika stále nikde. K večeru se můj zdravotní stav zhoršuje, zvracím, bliji a zvedá se mi žaludek. Navíc trpím nevolností a střevním katarem. Zimnice se mnou cloumá ze strany na stranu a trochu radost mi udělá až příjezd Jiřího s Petrem. Obzvlášť poté, co spatřím že Petr kulhá, drží se za žebra a jeho stroj nese známky značného opotřebení. Ano, Petr obdržel pád! Následkem jsou naštěstí jen pohmožděniny a pár polámaných částí jeho motorky, které se ráno dají do pořádku. Ovšem já se tak zcela necítím a stojí mne hodně přemáhání, abych už s naší kompletní sestavou vyrazil na velmi příjemnou prohlídku plovoucích ostrovů UROS. Kdo se o tomto tématu chce dozvědět více, ať se podívá na internet či do knih. Pro mne je důležité, že nás zde objevil kamarád Jéňa a jeho spolubojovník Remi. Oba jsou z Kanady a jedou půjčených motorkách naší trasu v opačném směru. S Jéňou se známe z naší společné cesty na Aljašku. Je to skvělé setkání, ale já jsem rád že se nových přátel zmocňují ostatní a jdou za kulturou (pivo a kořalka) beze mne. Já odpočívám a za pomoci léků ráno vstávám z postele jako pověstný mraveneček.

Plán trasy se opět mění. V Bolívii je těžké sehnat benzin, zemí zmítají občanské nepoje a na silnicích jsou postavené barikády. Tohle vše se dá zvládnout, ale velké výšky a nemožnost ujet do nižších poloh mne od původního plánu odrazuje. Kamarádka na telefonu mi po sdělení mých zdravotních problémů ordinuje okamžitý návrat. Vraťte se a nechte dceru napospas osudu s motocyklem. „To musím zvládnou sám“ zanotuji si a chci vyrazit do hor směrem k Pacifiku a hranicím Chile. Vím, že cesta povede na hranici 5 000 m n.m. a s hrůzou zjišťuji, že Defender i s mou kyslíkovou láhví je na cestě k Bolívijským hranicím. Tam veze Seena, který pojede za rodiči a potkáme se až při společném návratu v Buenos Aires. Se sklopenou hlavou usedám na motorku a doufám, že má dispozice bude ovlivněna celkem slušnou aklimatizací. Nebylo tomu tak a já na náhorní planině bojuji opět o život. Na hranici bezvědomí a s brnícími údy se řítím stopadesáti kilometrovou rychlostí vstříc klesání. Nemůžeme se ho dočkat, přejezd je příliš dlouhý. Přestávám vnímat okolí, ale mozek stále funguje. Přehlédnu hodně příkré retardery a Karolína vzlétne kamsi nad moji hlavu. Naštěstí dopadá zpět na sedačku a vděčím především jí a svým strážným andělům za to, že jsem se dožil sjezdu a večer i setkání s ostatními. Kluci v autě dvakrát píchli, Zděndovi opět vaří benzín v nádrži.

Do bivaku za městem Tacna je to pár set metrů hlubokým pískem a tak s Karčou pozorujeme legračně padající stroje i se svými páníčky. To jsem po dnešním prožitku potřeboval. Zdenda předvádí brilantní parakotoul, Jirka zase činnost svých doplňků, jako je antiprokluz, antiblok, antipolosmyk a tumič řízení. Právě ten způsobí špatnou otáčivost jeho řídítek v místě, kde to Jiřík potřeboval. A už se tu válí jako Olgoj Chorchoj. Petr s tím praští pro jistotu hned při nájezdu a vůbec se nesnaží svůj bagr ani zvednout. Z dálky na nás mává a zubí se jako aligátor. Nejmenoval jsem Radka, který nepadá. Jeho nohy měří přibližně dva metry, zkuste převrátit katamarán! Příjemnou chladnou noc okolo 5°C nám přerušili jen domorodci, kteří nás samozřejmě vidí, ale my je nikoliv. Mají z nás strach, je tu prý pašerácká stezka.

Ráno před odjezdem nás přijde jeden z nich zkontrolovat a pro dobro nás všech odříká křesťanskou modlitbu za náš šťastný návrat. Zpětně děkuji seňore. Výjezd na asfalt tentokrát zvládnou všichni bez ztráty květiny, jen Zdenda opět předvádí, že svůj parakotooul opravdu zvládá. Nedaleké hranice probíhají v pohodě, bagáž nám kontroluje rentgen. Menší pohodu však zažívají Defendristé, pět kilometrů za čárou jim opět foukne těsnění pod hlavou. Ostatní motorky posíláme napřed, my s Karčou zůstáváme u nešťastné posádky. Dohrkáme do Aricy, města, kde nacházíme vstřícné lidi a slušný servis. Je však pátek a těsnění pošlou ze Santiaga až v pondělí. Se sklopenými zraky opouštíme tedy i my Kubu s Jirkou. Ženeme se po Pan American Highway dále na jih, ale tma, nepřehledný štěrk a protijedoucí náklaďáky nás vyženou do nepřístupného okolí. Jediná šance je vyjet k vysílači a strávit noc pod ním. Tu si zpestřuji rychlými výpady za blízké skalky. Správně, dostal jsem docela decentní hnačku.

Za svítání jsme za čiperky a po sto kilometrech doháníme předvoj z Ostravy a kliku z Buštěhradu. Nezůstáváme však pohromadě dlouho. Kluci míří spodem do Bolívie, kde je situace příznivější. Chtějí dojet na solné pláně Salar de Uyuni. Chápu, mně toto místo zůstává bohužel odepřené a já s tím vůbec nic neudělám. Škoda. Je nám jasné, že teď budeme dlouho sami a hodláme zalepit vzniklou díru po nedosaženém místě. Jako první navštěvujeme město duchů – Humberstone. Jedná se o parádní skanzen továrny na zpracování ledku s dvěmi sty dílnami, kancelářemi, ubytovacími prostorami a sportovištěm v jedné z nejsušších pouští světa. Pochází z roku 1880 a na seznam UNESCO byly továrny zapsány až v roce 2005.

Opouštíme velmi příjemné místo a míříme v silném bočním větru dále na jih. Nocleh nacházíme až před vnitrozemskou celnicí na stinném místě u potoka. Skvěle jsme si odpočali, využíváme času, kdy nefouká vítr a opouštíme hlavní tah. Míříme do San Pedro de Atacama. Trochu bloudíme před městem Calama, ale na silnici se zjevuje Varadero a jeho pilot nás vyvede za město. Využíváme civilizace a doplňujeme v supermarketu zásoby. Je tu klimatizace a studené nápoje, které následně likvidujeme až v bivaku u San Pedra. Mezitím však navštívíme Valle de la Luna a mohu říci, že krásnější pouštní krajinu jsme doposud nikdy neviděli. Osamoceni projíždíme jen v tričku a bez helem dvacet kilometrů dlouhé klikatém údolí, kde písčité útvary hrají při zapadajícím slunku všemi barvami. A na nějaký asfalt rozhodně zapomeňte.

Samotné městečko je vstupní branou pouště Atacama ležící v nadmořské výšce 2440 m. San Pedro je typické poklidně chilské městečko, jehož klid narušují jen turisté, kterých je tu často více než místních obyvatel. Prašné i písčité uličky jsou lemovány prostými domky, najdete tu zastrčenou čerpací stanici, množství obchůdků, restaurací i cestovních kanceláří . My, po naplnění nádrže a žaludků vyjíždíme z příjemného místa směrem k solnému jezeru Salar de Atacama. Během naší jízdy se po delší době objevují stromy a za nimi nádherné kopce sopečného původu. To je to správné místo pro rozbití našeho dalšího tábora.
Pozorujeme barevné hry stínů na stěnách vulkánů a litujeme, že nemáme kameru. I tak střídavě cvaká spoušť fotoaparátu a cinká láhev skvělého Merlotu. Ranní rozcvička spočívá ve vytlačení motocyklu mimo akátový hájek. Zjišťuji že máme v pneumatikách zapícháno asi třicet silných trnů a vzhledem k tomu, že za sebou mají Mitasky už 12 000 km, si musím dát práci s jejich vypreparováním Karča mezitím balí stan a připravuje snídani. Po ní zamíříme podél solného jezera Salar de Atacama, které je asi 100 km dlouhé a 80 km široké a stává se tím druhou největší solnou plání na světě, do laguny Los Flamencos. Fotíme úžasné plameňáky, přerostlé ještěrky i lagunu samotnou. Užijeme si štěrkovou cestu do ospalého městečka Toconao a odtud, protože je stále ještě dopoledne, to napálíme přes hory až na známou Pan Americanu a po ní na jih až za město Anfogasta, kde hodláme najít pouštní skulpturu Mano del desierto. Těsně před západem slunce je socha naše. Její autor Mario Irarrázabal ji v roce 1992 vytvořil ze železobetonu jako symbol lidské zranitelnosti. Měří asi 11 m a občas se bohužel stává i terčem grafiťáků. Pokocháme se, pořídíme pár snímků a po kamení spíše skáčeme než jedeme vzhůru do svahu. Tady při vínku debatujeme až znaveni s rudými ústy podlehneme spánku.

Drobet kalnější ráno nás zastihne nepřipravené, nemáme vodu, ani jídlo. Jediný jistý je 380 km dlouhý off roadový přejezd zpět k našemu oblíbenému Tocanau. Po krátké poradě se dohodneme, že snídani pořídíme v první vesničce, kterou budeme projíždět. Věřte nevěřte, během naší etapy jsme žádnou vesnici nepotkali, jen v závěru pár cestářů, kteří nám dali vodu do naší prázdné PET láhve. To že byla asi z kohoutku nám už nevadilo. Silničky zakreslené v naší mapě naprosto neodpovídají skutečnosti a místy se nás dokonce zmocňuje strach. Jsme téměř ztraceni v pustině bez jídla a pití a já opět blahořečím nad objemem naší Safari nádrže. Kamenité cestě brzy zažínám důvěřovat a v přehledných úsecích držím rychlost okolo devadesáti. Konečně jsme v podvečer přijeli na kraji solného jezera do vesničky Peine a pozřeli první jídlo. V malém krámečku zakoupíme tuňáka v oleji, kousek chleba a vodu. Nic jiného na výběr není a výsledkem zdejšího menu je žaludeční nevolnost mojí parťačky.

Nocujeme na známém místě pod trnovníky, jen motocykl nechávám stranou, abych ráno zase nemusel vybírat ostny z pneumatik. Jsme pod dnešním putování slušně znaveni, večer trávíme hrou Země město a sms komunikací s ostatními členy výpravy. Zjišťuji, že jsme rozprsknutí přes čtvrt Jižní Ameriky. Těsně před ulehnutím se přižene stádo koz a zajímají se především o naší KTMku, očichávají ji za všech stran. Nás nechávají na pokoji a my to přisuzujeme týdenní absenci koupelny v jakékoliv podobě. Během ranní hygieny, při které nám musí stačit 1,5 litru vody náš tábor objevuje Kuba s Jirkou v Defenderu. My jsme šťastni a radujeme se ze shledání, kluci jeli nonstop aby nás co nejdříve dostihli.

Moc šťastně však nevypadají, z motoru teče olej a bojí se už jakékoliv dálkové cesty, jsou bledí, vážní a zaražení. V hlavě mi zraje plán: musím je večer opít. Možná mi to nebudete věřit, ale mé přání bylo vyslyšeno. Předtím se však půl dne potulujeme po okolí a teprve odpoledne společně hodláme stoupat do hraničních hor. Stoupání do výše 4 800 m n.m. je zde netradiční. Valnou část cesty jedeme po asfaltu a rovně! Mám zařazený i šestý převodový stupeň a osmdesátkou svištím vzhůru. Nahoře probíhá vlastně naše první policejní kontrola. Ani nesundávám helmu a palcem ukazuji na kyslíkovou láhev: „Yo tengo problemo con oxygeno“. Mávnou rukou, opíší si alespoň číslo a přejí Bueno viaje, tedy dobrou cestu.
Celnice v průsmyku Paso del Jama je úplně v pohodě, vše vyřízeno během chvíle a s úsměvem. Jen venku se začíná smrákat, vítr fouká přes 100 km/h, teplota klesá už na 7°C a Defender stále nikde. Čekat bohužel musíme, protože u kluků mám karnet. Přijíždí nakonec těsně před koncem pracovní doby, kvůli naprasklé hadici u turba jeli celou cestu na jedničku a párkrát pochopitelně dolévali olej. Cítím, že potřebuji jet dolů a proto valíme s Karolínou za ostrých větrných poryvů stopadesátikilometrovou rychlostí napříč náhorní planinou. Jedeme rychle hlavně proto, že denní světlo pomalu mizí a jízda za tmy nebude zcela bezpečnou. Po hodině, ale už za tmy, začínáme klesat a proto z bezpečnostních důvodů bereme za vděk hotelem, který tady ve výšce 3 700 m nacházíme. Majitelem je příjemný chlapík vládnoucí angličtinou a tak si u pivka máme prostřednictvím našeho mluvčího Kuby co povídat. Dostali jsme od něho spousty užitečných rad a jednou z nich byl i návrh změnit náš itinerář a vyzkoušet trasu „Ruta 40 Nueva“. Začíná hned za hotelem vpravo a odbočka na ní se dá velmi lehce minout. My však byli pozorní a ranní paprsky nás zastihly už na skvostné prašné cestě. Těžko se mi trasa popisuje, zkusím to jednou větou.. Pro nás, kteří úsek projeli, je nádherná, plná barev, liduprázdná, nebezpečná, jsou tu brody, skalnaté prahy, kameny, hluboké výmoly a čarokrásné okolí. Dojíždíme do přehřátého města Salta, kde měníme peníze, doplňujeme pohonné hmoty i proviant. Večeře v táboře na cestě k ranči je excelentní a přišli si k nám začuchat snad všichni psi z okolí. Těm jsme dali zbytky a nechali je „umýt“ nádobí.
Ráno nás navštěvuje domorodec s proslovem, že nám dává permit k přenocování a že máme dát pozor na divoké a zlé psy. Kdyby jen viděl, jak byli poslušní a za pár kůstek metali i kotrmelce. Poděkujeme a po snídani míříme na pověstnou Ruta Cuarenta, které se chceme držet až do posledních chvilek našeho putování po Jižní polokouli. Nikam nespěcháme, výletním chopper-tempem si užíváme skalnatých scenérií s kaktusovým porostem. Projíždíme městem Cafayaté, kde Defendristé řeší pro změnu nákup oleje, jeho spotřeba se zvyšuje na 4 litry denně. Za ním znovu vjíždíme do nádherně zbarvených hor, které vygradují skalním amfiteátrem. Stavíme a pozorujeme tu krásu, hnízdí tu papoušci a my pozorujeme i zvýšený počet turistů. Potkáváme dva Čechy a poprvé i motorkáře z Evropy. Jen se pozdravíme a až o pár dnů později se dáme na nějaký čas dohromady. V Argentině jsou v oblibě obecní kempy, jsou buď zadarmo nebo za minimální poplatek. Využíváme tohoto zařízení i my, ale bohužel pro nás je pátek a to je den, kdy do kempu najedou i místní a ti mají rádi hodně hlasitou muziku a dlouhé ponocování. Jen za pomoci Pisca, peruánské kořalky, se nám daří utlumit okolní zvuky a usnout.
Další den na cestě potkáváme znovu Jeffa, Němce jedoucího na BMW 650 Dakar. Je to fajn chlapík. Tichý skromný hasič z Alp, který je sám už více než tři týdny na cestě. Od této chvíle máme o parťáka víc, Jeff jede s námi. Dnešní den je plný zastávek a to i vynucených. Kluci v Defenderu si totiž dvakrát zapíchali a sehnat pneuservis nebylo až tak snadné. I tak máme za sebou porci 480 km, když nacházíme oblíbený obecní kemp přímo u hřiště, kde probíhá fotbalový turnaj. A jak známo, kde se hraje fotbal, bude nablízku i studené pivínko. Je stále ještě 35°C a tak jdu na výzvědy. Jako průzkumník jsem se osvědčil a večer trávíme za všeobecné pohody. Omlouváme se Jeffovi za dnešní zdržení a dostává se nám odpovědi, že takovou porci kilometrů ještě nikdy nedal. No, to je nutné drobet oslavit. Už je tma, když zazvoní telefon a v něm se ozve náš kamikadze Radek: „hoši jsem kdesi u Cordoby bez peněz a kartu mám zablokovanou“. Rychle spočítá kilometry, litry benzínu v nádrži a řítí se k nám jako neposlušné kuřátko k mamince. Ten den ujel téměř tisícovku a když jsme se okolo jedné hodiny ranní setkali, svítilo hladové oko štěstím nejen jemu, ale i ukazateli paliva na displeji.

Od této chvíle se naše řady opět rozšíří a po ranní výměně oleje jsme na Ruta 40 my s Karolínou, Jeeff, Radek a průtokový ohřívač oleje – Defender s posádkou. Projíždíme vesničkou, kde má být údajně Gazolina - čerpací stanice. Připadám si už jako úplný pitomec, když se třikrát otáčím a ruce kolemjdoucích vždy ukážou, že je za rohem. Nakonec nás odvedou kluci na mopedu a já zírám, zastaví u garáže a v ní je postarší seňor opřený o sud plný benzínu. Takže vyhráno, nádrže se sice plní, ale peněženky hubnou, dochází nám prachy. Naší záchranou je městečko Chilechito, kde se nám daří podojit bankomat a proto hned navštívíme restaurant a ochutnáváme místní speciality. Jeffovi se pochlubíme, že jsme v Argentině poprvé v restauraci a dostává se nám lakonické odpovědi, že on je vůbec v restauraci poprvé. Po obědě míjíme Nanogastu a šplháme po úbočích neskutečně krásných skal, cesta je prašná a vypadá jako tartan. Provoz je zde téměř nulový a když v protisměru potkáme přeložený náklaďák, musíme zastavit. Sune se z kopce a mezi skalami se protahuje jako nit ouškem jehly. V exponovaných místech často stavíme, fotíme a čekáme na doprovod. Bohužel se stalo, že nás kdesi předjel a tak se dnes již nepotkáme. Signál tu není a jedinou nesnází je pouze skutečnost, že s Karolínou nemáme jiné oblečení a spaní. To nám jako na potvoru dnes vezou kluci v autě. Mezi kaktusy v písku projíždíme při západu slunce za sálající skálu. Radek jede shánět signál a pití. Uspěje jen v druhém případě a my mezitím nasbíráme suché kusy křovisek. Jeff, jako profík z oboru, připraví na oheň a já mám tu čest rozdělat ho křesadlem. Jedná se o jejich rodinný zvyk. Na druhý pokus se mi to daří a náš německý přítel uznale pokyvuje hlavou a spokojeně mručí. Půjčí nám ještě plachtu na které spočineme a přikryti bundami usínáme při dohořívajícím ohni a hvězdami nad hlavou. Zažíváme opět jev, kdy kamenitá půda pod námi je rozehřátá a i když se v noci ochladí, my si připadáme jako na peci.
Budí nás rozeřvaní papoušci, protože vítají slunce a mouchy, protože smrdíme. S doprovodem se setkáváme u národního parku Talampaya a po zjištění cen jedeme dál. Včerejší průjezd skalnatým údolím nemohl být o tolik nezajímavější. Jedinou památkou z parku zůstává podivná poloochočená nebo spíš polovzteklá liška potulující se po parkovišti. Opouštíme kraj barevných skal, projíždíme celkem fádní krajinou a všichni bojujeme za řídítky se spánkem. Nemá cenu riskovat a za San Juan odbočíme do vesničky, kde se schválením domorodců táboříme na pozemku u říčky, která je svedena do betonové navigace. Má velmi slušný spád a udržet se v ní dá jen za pomoci provazu. Užijeme si tu spoustu legrace, řádíme v proudu jako malé děti a konečně probíhá i hygiena. Radek na koupání moc není a jede raději shánět chladné nápoje. Uspěje a všichni už spí, když s Kubou za jejich pomoci dáváme na kapotě Defíka jasný směr posledním dnům našeho putování po Jižní polokouli. Plni elánu do závěrečných kilometrů, znovu skáčeme za ranního kuropění do koryta říčky a všem se líbí můj nový song s refrénem: „tak tu stojím v kanále a mám vodu v anále“. S tímto popěvkem přijíždíme až do oblasti vína, do Mendozy. Nejdříve najdeme kemp a poté jdeme objevovat krásy města. A skutečně! Něžné pohlaví je zastoupeno neskutečnými kousky a víno? Víno je excelentní. Vyzkoušet mohu však pouze tekutinu, dámy jsou pro mne tabu, zvláště když jsem pod dozorem. Projdeme si všech pět náměstí, jejichž jména si již nepamatuji, nakoupíme v supermarketu a taxíkem se vracíme do kempu, kde uspořádáme malé barbecue.

Rozdělujeme se, Jeff mizí do Chile, kluci s Defenderem a Radek jedou nejkratší možnou cestou směrem do Buenos Aires a my s Kačenou jedeme samotařit dále na jih, stále po Ruta 40. Loučíme se se slzou v oku, od Jeffa dostávám jako dar křesadlo a na oplátku mu dávám sušené byliny z hor, které se vyskytují pouze ve 4 000 m v oblasti trojmezí Bolívie, Argentiny a Chile. Odvar z nich rozšiřuje cévy a napomáhá tak krevnímu oběhu lépe přenášet kyslík.