Trip Albánie 2022

Den šestý

Šestý den se domlouváme u snídaně (na střeše hotýlku s výhledem na Korfu) kudy a kam pojedeme. Jednoznačně se chceme vyhnout dálnicím. Buď pojedeme přes hranice Řecka k termálním pramenům u mostu Kadiut a zpět k Tirane, nebo, si dáme přesun napříč zemí až do města Pogradec s tím, že se vyhneme dálnicím. Vyhrává plán B. Dojídáme bereme kufry a chceme zmizet. S paní na recepci se ještě dohaduju, že už je zaplacený a ona tvrdí že ne. O 12 a půl minuty později po připojení na wifi a dohadování jí dávám za pravdu, omlouvám se a odcházím. No co, každej se může mýlit, nicméně nechápu, na co chtějí na bookingu teda kartu a strhnou si zálohu, když to pak člověk musí stejně platit na místě. Vybíráme peníze z bankomatu a jedeme. Sem tam nějaká kráva, sem tam osel a divokej pes. Krajina úchvatná. Zastavujeme za Tepelene na odpočívce na výbornou kávu u řeky. Sofistikovaným systémem ochlazují přístřešky vodou z řeky a je tam fakt příjemně. Báječný, teď už se mi nikam nechce.

Po kávě se přesouváme dál a po pár odbočení (kudy nás táhne navigace TomTom) se objevují výmoly, ztrácí výmoly, ztrácí asfalt a my konečně po dlouhé době zažíváme ten úžasnej pocit šotoliny pod koly. Kdybych býval byl tušil co přijde, tak rozšlapu telefon i s TomTomem za 899Kč v něm. Z šotoliny byla polňačka, z polňačky hnusná polňačka s výmoly a kalužemi, pak šutry, skála, bahno atd. Zapomněl jsem doplnit, že ten déšť co se včera hnal, zasáhl zejména kopce a hory, přes které se TomTom rozhodl vést naše motorové stroje. Z kamenitých a bahnitých cestiček se stávaly slušný strouhy, kudy si razila voda cestu. Bohužel ty zážitky píšu s půlročním zpožděním a mozek má tendence to špatné zapomínat, nicméně i tak tam něco málo zůstalo. Cesta to byla z Buz přes asi Barme, Dodovec, Vokopole až do Policanu. Jmenované vesničky neměly s vesnicemi nic společného. Jednalo se o osamocené stavení s oslem nebo koněm. Nic víc, jen naprostá divočina. Navigace psala nesmysly, řídili jsme se instinkty zvířat, co chtějí přežít. Pokračovali jsme prostě jen po jedné jediné možné cestě. V rozbahněné zatáčce to beru venkovní kaluží, což se ukazuje jako zásadní chyba. Přední kolo neposlouchá motorku, ta neposlouchá mě a poroučím se k zemi do měkkého. Kdybych jel sám, nikdy bych se odtud nedostal. Po pár fotkách mi teda kluci pomohli. Za to jim patří dík. Připáskovali jsme blastr s blinkrem, kterýmu upadly pacičky na přišroubování a pokračovali. Nechávám jet ostřílené enduristy vepředu, abych mohl opisovat jízdu a stopy. Teď už nemá smysl se vracet, to přece musí za chvilku končit. Každej bordel přece končí asfaltem. Po 7km sraček jsem měl triko pod bundou durch, pot mi tekl do očí a na vracečce s kamením mi ustřelilo zadní kolo a koplo mi to motorku kolmo dolů ke srázu který mohl mít odhadem asi 40m. Zdeněk zastavuje kousek nade mnou a má toho plný brejle. Honza skáče svěží z Afriky o 100m nad náma. Já horko těžko bojuji s Ferrari na dvou kolech. Konečně se mi podařilo kousek couvnout a rozjet se za Zdeňou. Zastavuju, sundávám oblečení, otvírám topcase a?...útroby chlazených plechovek, které jsem si koupil na cestu byly všude jen ne v plechovkách. Ty svině se proděravěly úplně všechny. Všechno v topcasu je od hroznové šťávy. Vylejvám zbytky hnusu  a odpočíváme, fakt je to masakr.

V okolí není slyšet vůbec nic, jen ticho. Po půl hodině sedáme na motorky, abych zjistil už po 5 minutách, že jsem fakt vysílenej a v prdeli. Pokračujeme dalších asi 5km. Přiznávám, sáhl jsem si na dno svých řidičských schopností a dovedností na motorce, znovu si ustlal v kaluži a asi 4x jsem se o kus dál zastavil před kopcem, dírou, výmolem, hrbem, že už fakt vůbec netuším kudy a jak dál. Honza už mě má plný zuby, jediný co vidím v jeho helmě je, že mám k.rva jet. Dvakrát jsem vzal šutr tak, že jsem myslel, že mám proraženou gumu. Přísahám, že jsem se chvilku zamyslel nad tím, že bych tam tu motorku nechal a na pojišťovně tvrdil, že mi ji někdo ukradl. Naději na přežití mi už nedává ani fakt, že zde nejsou vůbec žádný domy a ani jeden živáček. Po možná 15km stavíme na paloučku. V dáli je vidět dům. Opuštěný. Počítám konzervy. Mám jich 5. Všechny tuňákový. To mi dává naději, že se dožiju zítřejšího poledne, pokud mě nesežerou vlci nebo medvědi, a pak si v klidu umřu vedle svojí italské těžké bečky. Na tenhle terén má ta motorka zbytečně o 240kg víc než by bylo přijatelné a já stejně tak s 20kg nadváhy. Po asi 20 minutách slyšíme zvuk motoru. Záchrana!!! Málem skáču radostí. Ze zatáčky se vyřítí teenager na růžovým skůtru. Mávám na něj a borec u nás zastavuje. V igelitce má něco jako harpunu a neumí nijak jinak než jazykem albánským. Naštěstí technologie došly až sem do hor a i zde můj telefon s jejich simkou oplývá slabým signálem. Zapínáme překladač a horko těžko se dorozumíváme. Borec podle překladače jede lovit medvědy. Asi tou harpunou. Zajímavá informace, já chtěl ale vědět za jak dlouho bude civilizace a silnice. Navigace tvrdí, že ještě 29km. Borec ukazuje směrem dolů a na prstech ukazuje 7. Doufám, že myslí 7km. Frajer nakopl svůj stroj a tak jak se z ničeho zjevil, zase zmizel někde v horách. Po téhle malé naději a odpočinku jsme se vydali dál. Bylo odpoledne a nám bylo jasné, že do Pogradce nedojedem. Tak nám nekecal. Opravdu se cesta zlepšuje a po chvilce vidíme i živé tvory v podobě ovcí a pár bagrů s nákladními auty. Co je ale horší, že bagry jsou na druhé straně řeky. Zdeněk nekompromisně najíždí k ní a tvrdí, že to projedeme, že máme před sebou konečně i nějakej brod. Já už zas fňukám, že radši pojedu těch 40km zpátky umřít do hor, než projet tohle bahno, v kterým se já sám bořím po kolena. Honza naštěstí souhlasně přikyvuje, že je to po včerejších deštích nesmysl a dodává, že skůtrista měl toho vergla čistýho. Bahno je na vjezdu do brodu i na výjezdu na druhé straně. Pokud to ti dva bezmozci projedou, já jdu pěšky na druhou stranu za bagristou, dám mu všechny peníze z bankomatu ze Sarandy a navrch svých 400 českých peněz ať mi tam vybudují přejezd hodný princezny. Za náma se objevuje postarší bača. Spěcháme za ním zeptat se, jestli se to dá přejet jinde. Bača klasicky umí jeden jazyk, a tomu my nerozumíme. Připitoměle se usmívá a ukazuje jedinou možnost průjezdu. Tou je Zdenkova teorie „plnej plyn přes brod“. Já se nevzdám, já z toho pasáčka dostanu i jinou informaci, to si piš. Po 10 minutách se smutně podíval a ukázal dozadu, že je tam něco jako brod a most. „HURÁ, JÁ TADY FAKT NEZDECHNU“ zvolal jsem vítězoslavně a jal se otáčet motorku. Honza se otočil na pětníku, já s tou hebelou couval 20m na palouček mimo vyjeté koleje. Projíždíme zpět kolem toho záškodníka, co chtěl vidět jak utopím motorku v bahně a pelášíme zpět 300m. Odbočka doprava, malinkej brod, kterej se bojí konečně víc mě jak já jeho a zase celkem pěkná šotolinka. Kousek dál míjíme starý kamenný most a za ním vidím ocelovou konstrukci a dřevěnou mostovku. Kdybych měl ještě pár sil, jistě bych si klekl a políbil dřevěná prkna.

V únavě jsem spíš jako prkno přeskákal most a kolem lomu a dalšího stáda ovcí jsme se propletli na silnici. Já snad nikdy neviděl radši asfalt. Jedeme za dělníky na korbě pickupu, kteří ukončili dnešní směnu a těší se domů. U prvních domů zastavujeme ve stínu jabloně, abychom do sebe dostali vítěznou cigaretu a tekutiny. Místní na nás nekoukají úplně s nadšením a mají tendence nás hnát dál. Nevím proč, ale atmosféru mělo to místo opravdu tajemnou a divnou. Dokouřili jsme cigaretu, počkali až místem projde hejno krůt se zamračenou bábou a shodli se, že zastávku uděláme na první benzínce, co potkáme. Jak se řeklo, tak se i stalo. Zastavujeme v Policanu na benzince. Děda tankuje motorky a my tankujeme sladký pití do chřtánu. Odpočíváme a přemýšlíme, kde dnes složíme hlavy. Padla pátá odpoledne a návrh, že se dopravíme teda do Beratu. Na bookingu bereme hotel Paris a zadáváme do navigace. Mám plný chladič bahna, proto ještě hodlám zastavit na myčce. TomTom mažu z telefonu a spoléhám ode dneška už jen na Mapy.cz…Na druhé straně městečka vidíme pumpu s myčkou a kavárničkou.

Chceme motorky umýt, ale prý nám je umyje mechanik a máme počkat. Za 200Lek se pouští do motorek a my si dáváme kafe. Opět se mi vymstila moje horlivost. Chci pomoct myčkaři, že dám motorku na hlavní stojan, aby se nemusel krčit jako u Zdeňové GS. Vysílením z hor mě však motorka váhou přeprala a poroučí se k zemi na druhou stranu. Kurva…Motorku zvedám a zjišťuju, že uletěl kus brzdové páčky a opravovaný blastr s blinkrem se urval nadobro. Že jsem si posral i kufr zjišťuji o dva dny později. Super, jsem fakt kretén. Motorku nechávám na bočáku a jdu na kafe, zkusím se zeptat majitele na vrtačku, abychom blinkr nějak přichytili páskama. V onen okamžik se objevuje u našeho stolu chlapík, který nám anglicky chválí motorky. Chvilku debatujeme, kam jedem, co chceme vidět a kam bychom určitě měli zavítat. Ptám se ho na vrtačku. Během mžiku mě borec nakládá do svého auta a se slovy „Albania is dangerous, but don`t worry, you are in safe with me“ háže jedičku v rozhrkané Fiestě a vydáváme se protisměrem na kruháči zpět do Policanu. V tu chvíli jsem byl klidnej jako mrtvola. Stejně jako mrtvola jsem měl výraz i barvu. Celé městečko jsme jeli na jedničku do krámku s nářadím, kde mi domluvil dvousložkové lepidlo. Snažil jsem se mu to vymluvit, že je to plast a držet to nebude, ale tajemným hlasem mi šeptl, že to fungovat bude, protože on tím má na autě opravený všechno a už tři roky to drží. Lepidlo jsem zaplatil a okružní jízdou jsme se dostali zpět. Během jízdy jsem se dozvěděl, že Polican bylo město o 13tis obyvatelích a bylo centrem výroby zbraní AK47 v Albánii. Po přerušení výroby začli obyvatelé město opouštět a s nynějším počtem 1000 obyvatel se tak stalo spíš městem duchů. Když jsem se ho ptal, co tam tedy dělá on, dostalo se mi jen odpovědi: "Peníze leží všude, stačí je jen posbírat". Dojeli jsme zpět, Zdenek a Honza pili už třetí kafe a já se dal do opravy. Lepidlo bylo ale zaschlý. Šel jsem s tím za mým novým nejlepším kamarádem, ten něco zanadával a řekl, že do obchodu dojdeme. Tam jsme byli za 3 minuty. Nechápu, protože autem to trvalo minut deset. Lepidlo vyměnili, borec za mě doplatil rozdíl, protože bylo dražší a světe div se, on ten blastr drží dodnes. U benzinky mu chci peníze dát, ale urazil se, že takhle to v Albánii nefunguje a že to je dar pro mě. Prý by to tak udělal přeci každý. Asi nebyl v ČR. Už se stmívá a my přijíždíme do Beratu. Městečka zapsaném na seznamu UNESCO. Je známé jako město tisíce oken. Krásné osmanské domy, středověký hrad a mešity po boku středověkých kostelů dodávají městu své kouzlo.  My úchvatným centrem projíždíme na konec do hotelu Paris. Těšíme se na sprchu a jídlo. Pan recepční už nás čeká. Spíš než hotel to vypadá na větší vilku. Domlouváme si typickou albánskou večeři a mizíme ve sprše. Voda teče jen ledová, tak tím proskočíme a jdeme na zahradu vypít pár piv a počkat na večeři. Tam si na vodu stěžuji. Pan recepční se směje, že jsme si měli zapnout ohřívač. Na dotaz kde, mi bylo sděleno, že je to přece úplně jasný – na druhé straně apartmá nad pohovkou u televize. Že mě to nenapadlo. To by přece došlo každýmu. Později po večeři se k našemu stolu přidává i 22-letý majitel hotelu a rozjíždíme konverzaci o všem možném. O všechny piva z ledničky později, flašku místní pálenky a flašku pálenky naší utíká Honza spát a my se Zdenou zůstáváme. Dean (majitel) volá bratranci aby nám dovezl ještě piva a cigára. Ve 3 ráno jdeme spát taky. Na to, že jsme z hor vyřízení máme poměrně výdrž...

Den sedmý

Ráno se budím jako tradičně první. Dnes ovšem s brutální kocovinou. Se škodolibou radostí však sleduju, že nejsem sám. Dnes vstáváme ztěžka všichni vč. Deana. Dole s mokrým hadrem na hlavě mi sděluje, že na checkout do 10h máme doslova srát a že je jedno, kdy odjedeme. Prý máme zůstat klidně o den dýl a večer se napravíme něčím dobrým. Vtipálek.

Před odjezdem nás nepěkně kasíruje za večerní zábavu i spánek a prosí, jestli ho nesvezeme směrem do města, jelikož na takové motorce nikdy nejel. Sedá za mě na motorku, za Honzu jeho kamarád, jedeme přes dva kruháče, pak to otáčím, vyhazujeme ty dvě zbytečný zátěže u hotelu a hurá směr Shengjin. Naposledy k moři. Mysl mám zastřenou. Pravděpodobně za to může alkohol, že z cesty k mořskému letovisku si nepamatuji prakticky nic až na příšernou únavu a pár zatáček, kde jsem i já konečně zaznamenal, že jejich asfalt klouže. Tady si dovolím vsuvku k pneu. Já obul Pirelli scorpion rally STR. Gumy se mi osvědčily už na Tenerce a tady jen kvituji. Dosud držely jak přibitý. Za kluzkou zatáčkou se objevuje dodávka, jsem rád, že jsem to vybral. K Shengjinu byl příjezd ovšem víc než zvláštní. Chvilku to vypadalo, že jedeme jen do nějakého ghetta. Všude špína a smrad, toulaví psi a divní lidé. Po pár km přijíždíme k cíli. Dlouhá pláž od nevidím do nevidím plná prázdných lehátek. Je znát, že je už po sezoně. Dáváme si jídlo ve stánku přes cestu. Po jídle nás u motorky zastavuje slovenka s manželem, dáváme se do řeči a dozvídáme se, že jsme měli navštívit Ksamil místo Sarandy. Prý je to evropské Bora Bora. No škoda, tak tam budeme muset další rok. Už teď víme, že letošní návštěva této země nebyla poslední. Hledáme ubytování a po projížďce tam a zpět bereme za vděk penzionu s výhledem na moře, parkovištěm za plotem a jedním tuberou nemocným chlupatým hlídačem. Ten teda kašlal strašně. A z mně neznámých příčin si oblíbil zrovna mě. Setřást ho ale naštěstí nebyl takový problém. Oplýval jsem o trochu vyšší fyzickou zdatností než to čtyřnohé nebožátko. Po ubytování na pokoji jsme se vydali na obchůzku letoviska. Procházejíc se po pláži pozoruji mračna v dáli nad mořem a konstatuji, že bude chcát.

Zdeněk tvrdí, že to sem nepůjde. Jdeme obchůdek od obchůdku a kupujeme pití. Já předmíchaný mojita a cuba libre, Honza se Zdenkem piva. Po 3 obchodech a 4 pivech se stmívá a přiznává i náš spolubydlící, že nás déšť asi trochu lízne. Ubytování bylo na začátku pláže a promenády. My byli na straně druhé, když se zvedl vítr a začlo pršet. Shodujeme se, že bude lepší se vydat k penzionu nazpět. Začíná bouřka a už neprší, ale chčije. Utíkat v žabkách mi moc nejde, k ubytku to máme ještě dobrej kilák, tak bereme za vděk přístřešku restaurace, kde jsme před pár hodinama snědli pozdní oběd. Déšť neustává a nám už je docela zima. Bereme teda z restaurace roha a chtíc nechtíc utíkáme v žabkách na ubytko. Vypadla elektrika, a tajemno to jen umocňuje. Doběhli jsme k pokojovému domu, vystoupali potmě do našeho pokoje pod střechou a pozorovali sajgon v podobě přívalového deště a blikajícího nebe. Později jsem si bohužel všiml, že neprší jen venku, ale i mě do postele. Super. Zbylo mi asi 40cm šířky sucha. To nějak přežiju.

Den osmý

Ráno noční déšť připomíná jen moje lůžko a 1cm vody na podlaze a ne, nemůže za to noční únik moči. Tím naštěstí netrpím. Dole u motorky jsem zjistil, že jsem zapomněl schovat nabíječku na telefon. Tak teď bez ní, protože kabel zoxidoval. Naštěstí mám ještě jeden v batohu. Dnes bychom se měli dostat k Durmitoru.

Vydáváme se pryč ze Shengjinu směr Shkoder. Shkoder objíždíme po obchvatu. Podél cesty vede cyklostezka oddělená ocelovým zábradlím. Na třech místech se zdá, že to nějakým závodníkům úplně nevyšlo a na důkaz v místě zůstává srolovaných 15m zábradlí. Po cyklostezce jde bába s husama. Na konci po přechodu kráčí tři krávy a málem mi to ujelo na kravinci. To bylo těsný. Věru zvláštní země. Na konci přibrzdíme u obchodu, kupujeme cigára (já karton) a nějaké víno domů. Zastavuje u nás na kole týpek s jedním zubem. Co mu chybělo v puse, to statně doháněl znalostmi jazyků a promilemi v krvi. Jazyků znal myslím šest a promilí měl určitě polovic. Při konverzaci nám sdělil, že za jedno euro nám poradí kam všude se máme vydat, včetně cesty k jezeru, kde se můžem okoupat. Elegantnější systém výdělku jsem ještě neviděl, tak jsme mu euro dali. Po jeho odjezdu jsme se snažili průvodcovské rady zadat do map. Zdá se, že nás prostě ojebal, protože ani jedno z toho nebyla pravda. Neva, aspoň má na zuby, nebo pálenku. Vydáváme se tedy na cestu kolem Skadarského jezera z druhé strany. Je opravdu vedro. Přejíždíme hranice bez větších komplikací, tam potkáváme němce na starým Goldwingu. Co však bylo zvláštní, tak držák navi. On ho měl dědula udělanej z dřevěné desky. Za chvíli už zastavujeme za vesnicí Tuzi na jídlo. Tam jsem se sprřátelil s opuštěným vořechem, dávám mu kus pizzy, fotíme americký popelářský auto z Michiganu, sedáme na motorku a hurá ať už jsme za Podgoricou.  Tou jsme naštěstí projeli bez větších potíží a odbočujeme na panoramic road podél řeky Morača směrem na Mojkovac. Od Tuzi doteď bylo strašný dusno, ale čím dál víc se začíná mračit a začíná být příjemných 21 stupňů. Silnice se klikatí a příroda nám nabízí nádherné impozantní výhledy na řeku Tara. Ochlazuje se stále.

Po pár km nasazujeme nepromoky. Ovšem jen blbce nenapadne nasadit si i spodek. Kam ta voda po bundě asi poteče…No k rozkroku… Pecka, vypadám jako bych se pochcal. V Mojkovac musíme zastavit. Beru benzinku útokem, protože by se taky mohla stát nehoda. Ta včerejší večeře mi asi nesedla. Nebo mi úplně nesedly ty albánský míchaný drinky? Nevím… Každopádně benzinka NEMÁ záchod. Smiřuji se s brzdnou dráhou v trenkách. Naproti o 200m dál je benzinka jiná. Skáču na stroj, letím tam jak smyslů zbavenej. Výhra!! Měním sedlo za jiný a utírám studený pot. Kdyby za tohle vybírali peníze, dám jim všechny co mám. Po odpočinku se vracím ven, navlíkám nepromok i na nohy. Dostáváme nadáno za cigáro u stojanu. Prší teda dost, přece nebudeme stát se žvárem na dešti. Startujeme fichtly a odbočujeme na Žabljak. Chystám se zastavit na nějakém pěkném místě. Akorát si ho vždy všimnu až je za náma. Vracet se mi nechce, už jen kvůli těm dvoum za mnou. Ti by mě zabili. U silnice si všímáme značky WATERFALL. Zastavujeme u takového plivance ze skály, co bych značkou vodopád neoznačil ani já, a to já jsem na takový srandičky fakt hovado. Děláme fotky u průzračné vody a jedeme k Djurdevicovemu mostu. Obloukový most, který byl svého času označován za nejpokrokovější v Evropě. Má délku 365 metrů, je 172m nad zemí a 40% nákladů na vybudování mostu spolklo jen dřevěné lešení během výstavby. Nedlouho po jeho zprovoznění za II.sv války na něm odstřelili oblouk jugoslávští partyzáni, aby zpomalili postup nepřátelských vojsk. Dodnes je to jedna z nejvýznamějších památek v zemi.

Kupujeme magnetky, odbočujeme na Žabljak a jedeme hledat ubytování.  Zastavujeme 1450 m.n.m. ve zmíněné horské vesničce, stmívá se, teplota na motorce ukazuje 7°C. Motor hlásí 59°C a mě po vlastnictví 3 motorek z Japonska přijde všechno špatně. Asi termostat v prdeli a já jsem opět nervózní a opět v Montenegru jako pár dní zpět s olejem (po návratu a konzultaci v servisu a s jinými vlastníky italské značky zjišťuji, že je to naprosto normální a Duc prostě nemá ráda zimu stejně jako já). Dáváme sprchu a jdeme dolů do hospody. Po osmi dnech dovolené, kdy teploty atakovaly 40°C ve stínu si přiznávám, že je mi zima jak Sankovi v Kokosech na sněhu a objednávám si svařák. Pak druhej, pak třetí, ščtrvtej, páték a sobotka a už du spat, bo su ožralé.

Den devátý

Budí mě bolehlav, já budím paralen a pak sprchu k životu. Ráno je teda podstatně hezčí než večer. Škoda jen, že si to špatný počasí nevzalo s sebou i tu zimu. Oblíkáme vše co máme a pomalu nasedáme. Krasojízda pokračuje. Zdenek si to už nějakej ten týden chudák vůbec neužívá. Rýmička se ho snaží zabít už sedm dní, ale je to držák a stále odolává. Obdivuji ho, protože já na jeho místě už bych zdechl nebo se nechal sanitkou hodit domů. Začíná se nám sluníčko prokousávat skrz mraky. A my odbočujeme na další panoramic road směrem do středu Durmitoru. Nebudu lhát, vyrazilo mi to dech. Ve chvíli, kdy se nám otevřely výhledy do okolí jsem pocítil teplo u srdíčka. Viděl jsem toho hodně, ovšem tahle krása je jedno z nejhezčích míst, ne-li to nejhezčí, co jsem v životě viděl. Panenská příroda s vrcholky nad 2000 m.n.m., dohled kam jen oko dohlédnout může, v údolíčku jezírka, stáda divokých koní, ovce pasoucí se na mýtinách . Tohohle se nedá přejíst. Silnička úzká pouze na jedno auto, tak si tu nádheru vychutnáváme s velkou opatrností. Zastavujeme u rámečků a ptáme se místního správce zda nás vyfotí. Panáček vystupuje z dvojkového Golfu, nasazuje klobouk, dáváme fotky a týpeček se projevil jako podrazák. Ptá se, jestli máme vstupenky. Vysvětlujeme, že jsme nikde bránou neprojeli a že jen projíždíme. Je nám vysvětleno, že projet je OK, ale pokud se na nějakém místě zdržíme dýl jak 3 minuty, tak musíme zaplatit. Pohotově vytahuje lístky a šrajtofli. Ptáme se kolik a borec v kamizolce nám hlásí 9 euro, usmíváme se, když to srovnáváme s Krka a podáváme peníze. Pak z něj vyleze, že je to 9 euro za všechny. To už se smějeme, děkujeme a pomalu pokračujeme dál.

Asfaltová silnice se klikatí mezi horami a pomalu sjíždíme k Plužine a k přehradě na řece Piva. Sjíždíme už nějakou dobu a mám pocit, že už musíme být u hladiny. Překvapením mi bylo, když se otevřely výhledy do krajiny a my byli ještě zatraceně vysoko. Při zastávce kontroluji a dolévám olej. Pak pokračujeme k hraničnímu přechodu s Bosnou podél přehrady. Přejíždíme hráz vysokou 200m a dlouhou 268m. Jedná se o jednu z nejvyšších hrází v Evropě. Hraniční přechod přes dřevěný most zdoláváme bez větších problémů a hned po pár metrech je vidět, že jsme v Bosně. Cesta místy chybí úplně, místy jen částečně. Kličkujeme, prodíráme se kupředu a zastavujeme na oběd a tankování v Zmirovině. Sedáme na molo nad řekou a dáváme výborný oběd. Vracíme se k motorkám a koukáme, Afrika se pochcala. To je ale prase. Honza jí dává kárání, že tohle se na veřejnosti nedělá. Afrika se stydí a slibuje, že už to nikdy neudělá. Holt změna pozice slunce, stínu a plná nádrž si vybrala na bočním stojanu svoji daň a vlivem stoupající teploty paliva v plné nádrži přetekla :-D Dále trasu volíme se zastávkou na hotelu Igman. Ten jsme navštívili před Covidovým šílenstvím na toulkách Bosnou, tak si to chceme nostalgicky připomenout. Musím podotknout, že do infrastruktury se investuje ve velkém a spousta cest, které dříve oplývaly nádhernými šotolinami se již nyní staly úseky asfaltovými. U hotelu se nic nezměnilo, stále je opuštěný, jen přibylo spousty čmáranic na zdech.

Naše cesta míří na dálnici a chceme se přiblížit co nejvíc na sever. Tři roky zpět byl jen kousek dálnice před Sarajevem. Dnes je dálnice před Sarajevem, za ním, kolem Visoka až za město Zenici a dálniční mosty se staví až po sever. Nebude to trvat dlouho a tato čtyřproudovka bude až na hranice s Chorvatskem. Zastesklo se mi naší rychlou jízdou po bosenských šotolinách, které jsou na dohled všude kolem. Co naplat, je sobota a my se musíme dostat co nejdál, abychom se stihli vrátit domů nejpozději v pondělí. Na večeři bookujeme  ubytováni v Derventě a dojedeme tam když se stmívá. Při příjezdu na místo zjišťujeme, že se do ubytování nemůžeme dostat, majitel telefon nebere a v okolí tohle ubytko nikdo nezná. Booking mi není schopen pomoci stejně jako místní a tak zkoušíme hledat na vlastní pěst po městě. Ve 4-hvězdičkovém hotelu zrovna slaví výhru voleb bosenští Srbové, zkoušíme se ptát a pokoj by pro nás měli. Chtějí však 80eur za jednoho, což platit odmítáme a jedeme hledat dál. Našli jsme ubytování v motelu za 50eur/všichni a jako bonus motorky schované v garáži. Ve městě nic není. Děda na recepci nadšenej z naší návštěvy, volá vnuka, kterej studuje i angličtinu aby si s námi pokecal. Mladej umí anglicky asi jako děda, takže si moc nepokecáme, bereme za vděk čistým postelím zde, jdeme na pivo a spát.

Den desátý

Nahazujeme batožinu na motorku, jedeme na benzinku, kde kupuju karton cigár, tankuju a zjišťuju, že na stejným místě jsme stavěli i ty tři roky zpět. Jedeme na hranice, kde se posouváme v koloně aut. Předkládáme pasy, přejíždíme na chorvatskou část a tam se řadíme za motorkáře ze Slovinska. Ti projíždí bez problémů, takticky jedu hned za nimi. Celník mi však skáče do cesty a ukazuje, že mám zastavit vpravo na zebře. Prdelééé to jsem fakt potřeboval. Nasazuje si rukavice a předem se ptá, jestli mám něco k proclení, tak mu sděluji, že ne, že mám jen jeden karton cigaret. Ukazuje na topcase, otvírám, ukazuji karton. Pak levej kufr, kde mám nářadí a věci na spaní, pravej kufr, kde mám hadry a?….ano správně, kdo dával pozor ví, že tam mám druhej karton kupovanej v Albánii a víno. Chvilku se dohadujeme o tom, jestli jsem celníkovi lhal nebo ne a během chvilky jich je tam 6. Radí se a sdělují mi, že můžu vést jen dvě krabičky (stejně tak i kluci za mnou) a že zaplatíme každej pokutu 150eur a budeme je muset proclít. S tím se nechci smířit, dost nepřesvědčivě dělám, že jim nerozumím, říkáme jim, že jsme to nevěděli a že si to vezeme domů jako vzpomínku. Pan celník si bere můj pas a jde někam dovnitř. Vrací se se slovy, že si můj pas nahráli do systému a že pro tentokrát to máme domluvou a můžeme jet. Příště však nepojedu ani s jednou cigaretou. Odkýval jsem mu i to, že mám doma 4 černoušky a rychle chci zmizet pryč, než si to rozmyslí byť jen jeden z nich. Zdeňa tahá cigaretu že si zapálí a mě jímá hrůza. Sykám na něj, ten je schovává a jedeme pryč z dohledu vychutnat si tu cigaretu vítězství. Najíždíme v Chorvatsku na dálnici a máme v plánu jet někam k Balatonu. Tam jsem nikdy nebyl. Vzhledem k cenám ubytování v Maďarsku a dostatku času však Balaton neuvidím ani teď. Touha po vlastní posteli převládla a jedeme tedy až domů. Zastavujeme jen před hranicemi se Slovenskem na tankování a jídlo. Pak někde před Brnem. Ve Vranovicích dáváme cigáro a fotku, je 21.30. Já se odděluji do Čehovic a kluci pokračují do Křelova. Domů dojíždím s úlevou, že jsme to všichni zvládli ve zdraví a přežili.

Suma sumárum jsme najeli 3650km, byli na cestě 10dní.  Nedostali jsme žádnou pokutu. Natankoval jsem 195litrů benzínu a Ducati to zvládla se spotřebou 5,3l/100km. Ani jednou jsme nespali ve stanu.  Vždy si zastavili někde na dobré jídlo a pití a celý výlet vyšel na cca 15 tis.Kč/osoba. Zažili jsme hory, moře, klidné dálnice i šílené horské cesty. Viděli jsme luxus i bídu a už teď se těším na další dobrodružství v sedle mé červené motorky.

Překvapila mě Černá Hora. Nemusí být nutně tranzitní zemí. Má své kouzlo.

Albánie je země, kde jsem nebyl naposledy. Kdo nemá Mercedes, jakoby nežil. Je úplně jedno, jestli má 30 let nebo rok. Jestli je bez škrábance, nebo má karoserii do banánu a chybí mu dveře . Chybí zde kusy cest, přebývá odpad všude kolem. Lidi neznají pravidla, možná ani žádný nejsou. Ale v tom je to kouzlo a mě jen mrzí, že jsem tuto zemi nenavštívil dřív.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE