Trip Albánie 2022

Den první

Je to tady, den D. Pro jistotu jsem si samou nervozitou a natěšením přispal protože mě odmítl budík probudit. Musím ještě pracovně do Olomouce a do Kroměříže a sbalit se, nějak jsem to v tom shonu nestihl… Posouvám start na 9 protože nestíhám. V 9 volá Johny, že zapomněl doma papíry od motorky a že se vrací. Zdenek bloudí po Čehovicích. Hustý, protože do jeho telefonátu, že stojí u kolchozu, jsem netušil, že máme družstvo, a to bydlím v Čehovicích rok a půl :-D Po telefonické navigaci dáváme kávu a přijíždí Johny. Než se posbíráme je 10:45 a my se můžeme vydat vstříc jihu a nekonečnému dobrodružství.

Vzhledem k tomu, kam až chceme dojet volíme nudnou, ale rychlou cestu po dálnici. V Brně zastávka u Decathlonu pro plynovou kartuš. Při parkování slyšíme, jak na nájezdu na dálnici tomu topí nějakej frajer na sportu. Slyšíme dva plnej, tři chrrrššššš a jak si pálí kůži při skluzu po zemi, kdy motorka nekontrolovaně ve stejným skluzu naráží do auta….Fuj, doufám, že se mu nic nestalo. K nehodě nejdeme, je to poměrně daleko a už je tam asi 10 lidí, další čumily tam nepotřebují. Kartuš nemají (stejně jako nikde jinde v Decathlonu v Evropě), tak pokračujeme bez ní. Možná to v té divočině přežijeme. Máme konzervy, zapalovač, benzin a cigarety, to musí stačit. Dálnice kolem Hustopeč, hraniční přechod Lanžhot, kolem Malacky a sjíždíme před Blavou na Bory Mall vybrat peníze z bankomatu ať mám nějaký ty eura. Zatím jsem totiž cestu zvládal jen s 2ks 200Kč bankovek a došlo mi to až na Slovensku.

Chvilku bloudím po nákupáku abych zjistil, že bankomat byl hned u vstupu z parkoviště. Neva, o nic nejde, bloudím rád. Peníze vybraný a můžem pokračovat. Jeden kruháč, druhej kruháč, semafor a odbočka na dálnici. Čumím do zrcátka a ti dva za mnou jeli rovně. Super tvl, ujeli jsme 140km a už jsme se ztratili. Jestli v tomhle duchu bude celá dovolená, tak nedojedem ani k Balatonu :-D Čekám asi 10 minut na nájezdu, slunko topí, sedadlo taky a já cítím, jak se vařím ve vlastní šťávě. To vedro od prdele je strašný. Kluci v Ducati udělali mistrovskej kus a detaily asi opomněli vyřešit….ale co, je to Ferrari mezi motorkama jak říkal prodejce, nějak to přežiju. Naštěstí za chvilku vidím v zrcátku motorky a najíždíme zpět na dálnici. Na přechodu do Maďarska kupujeme dálniční známku a nudnou krajinou, kde nejvyšší kopec je hromada od krtka, upalujeme jižně. Při pohledu na stojany, kde svítí 480huf za benál se mi zalesknou oči. Z reality nás vyvede až pokladní, kterej fakt chce vidět techničák, že jsme maďaři, jinak to je za 780…Před hranicema zastavujeme v příjemných 35 stupních na benzínce, dáváme kafe a já fňukám, že se mi vlní předek. Bodejť by se nevlnil, když při profesionální kontrole podvozku zjišťuji, že mantáci v pneuservise (tímto kluky v Olomouci zdravím) nedotáhli šrouby na vidlici. Po dotažení šroubů na Duc a dofoukání pneu na Africe pokračujeme a trochu se to lepší.

Prakticky to uteklo rychle a jsme na hranicích H-SLO, ty protneme, vymotáme se pryč z dálnice (tu kvůli 15km platit nebudem) a na SLO-HR hranicích už hledáme občanky. Během chvilky mi pípá mobil, že nás vítají v Chorvatsku. Děkujeme za uvítání, užijem si to. Hledáme ubytování a líbí se nám na Bookingu apartmán v Ogulinu. Tak šup, ať nezatmíme. Přijíždíme k rodinnému domku, kde nás vítá milá paní domácí. Motorky parkujeme pod pergolou, odkud majitelka vytáhla svý auto a paní nám ukazuje apartmán (velikosti domu 6kk) a já jí na terase zobu hrozno jak špaček. Fuj, ještě je kyselý. Jdeme do Plodine koupit nějaký pivo a pečivo na ráno. Pivo jsme vypili a kruh sežrali ještě večer. Toš tak.

Den druhý

Ráno si dáváme akorát hrušku, co donesla paní domácí. Teda kluci si dávaj, já bych se po… Hrušku dávám do kapsy od bundy a startujeme vstříc novému dobrodružství. Dnešním cílem je Makarska nebo Omiš nebo vlastně cokoliv někde jižněji. Nutno podotknout, že samotný plánování jsme letos úplně nezvládli. Dali jsme si asi 4 průjezdní body, co chceme vidět a zbytek necháváme tak nějak náhodě. Ty body jsou NP Krka, NP Durmitor, Saranda a Theth (ne vše se povedlo :-D). Tak jo, motorky zahřátý, spojka, jednička, plyn a pomalu jedeme. Honza si málem rozbil hubu, včerejší foukání předku se úplně nepovedlo a tak chlapec vyráží s prázdnou gumou. Zastavujeme na benzince, dofoukáváme pneu. Únik byl pravděpodobně od přetažené čepičky, přes kterou šel vzduch ven, protože po zbytek našeho tripu se závada neprojevila. Po 10km si uvědomuju, že mám v kapse rozmačkanou hrušku. Asi je na čase, aby si šla svoji cestou, já pro ni místo ani pochopení nemám. Příkopa u cesty za Ogulinem byla ta správná volba pro naše trvalé odloučení. Je mi to líto, za těch 16 minut jsem cítil, že jsme si vybudovali vzájemnou citovou vazbu. Snad to holka pochopí. Přejezd po dálnici, teplo, rovinka, samej šutr kolem a nuda. Zastávka na kafe a cigáro, dál  zase jen dálnice a už sjíždíme nedaleko Šibeniku abychom udělali pauzu v prvním průjezdním bodě Nacionalni park KRKA. Motorky necháváme ve Skradinu před obchodem na zákazu zastavení, jdou dolů motohadry a bereme na sebe plavky. Převlíkáme se přímo uprostřed turistické vesnice a ve chvíli kdy jde Honza do adamova roucha přijíždí autobus plnej důchodců. Jen ať se holky podívaj na pořádný kluky z Moravy!! Motorky necháváme motorkama, kupujeme v místním turist centru jízdenky na lodičku a vstup do parku a jdeme si stoupnout do 20m řady na kocábku. Cena 220kun za vstup. Titanic s náma jede závratnou rychlostí údolím mezi kopci do vesničky Lozovac. Tam ten parník opouštíme a dále jdeme po svých. Pod “hlavními vodopády” je stánkové městečko, kde jsou ceny takřka lidové. 120Kč za hnusnej párek v rohlíku a 75kč za pivo je tady ten levnější standart. Sotva do nás pivo nateče, tak si jdeme projít krátký okruh kolem mlýna, abychom stihli motorky dopravit bezpečně do tmy někam k našemu cíli. Park hezký, udržovaný, u turistických tras čistý (nevšiml bych si že je tam takovej bordel, kdybych si po tom pivu nepotřeboval ulevit někam do křáků). Oni totiž ti dacani chorvatský chtějí krom nechutnýho vstupu i nechutnou taxu za záchody… Jak jsme následně zjistili, plavky jsme brali zbytečně. Už ani tady se nedá koupat stejně jako v Plitvičkách. Škoda, všichni tři jsme se na to osvěžení těšili. Cesta zpět na lodičce už nijak zvláštní nebyla. Jediný cíl byl najít místo se stínem na lodi. S motorkama se nic nestalo. Ani se smradlavýma botama Honzy a ani s těma ještě smradlavějšíma trenkama, co na těch botech radši nechal. Ani se nedivím že nic nezmizelo, však se tam z toho smradu poblila kočka, opadal nikdy neopadající keř a bezdomovec u obchodu si šel najít voňavější místo.

Skáčem do mundůrů jen tak na půl. Se Zdenkem bereme bundy helmy rukavice. Kraťasy necháváme. Teploměr píše příjemných 36 ve stínu. Budeme se tlačit směrem k moři na jadranskou magistrálu a pojedeme po pobřeží dále na jih a uvidíme kam se dostaneme. Konečně moře, zase po pár letech na motorce vidím moře. Ono to zahřeje u mého dobyvatelského srdíčka, když se k tomu velkýmu bazénu zase mohu podívat jako dobrodruh na motorce. Začíná se stmívat a jsme teprve v Omiši. Sakra. Trochu jsme všichni doufali že budeme u Makarské a ještě bude čas se okoupat. Tak nic, rozjiždíme booking a jedeme se podívat k ubytku. Je necelých 8 večer a u cesty už naháněči s cedulkama “Zimmer frei” nejsou. Bohužel u ubytka z bookingu nikdo není, musíme jet dál a hledat. Nakonec pár kiláků za Omišem nacházíme přímo u hlavní cesty apartmánek nad obchodem a hned vedle je parádní restaurace. Hlavy kde složit máme, je to dobrý. Parkování, ubytování, obchod, pivko, sprcha, pivko, restaurace, pivko, procházka dolů k moři, pivko a je půl 12. Jdem zbití chrápat. Zdenek to vzal doslova a chrápe jak zabitej. Já jdu po hodině hledat špunty do uší, protože tohle nejde. Ano, doznávám se k tomu, že jsem tak trochu princezna. Po půl hodině usínám a ráno mě probouzí akorát budík.

Den třetí

Světlo mě nebudí. Okenice ze dřeva fakt fungují. Tohle bude pravděpodobně důvod, proč ti dva ještě chrápou. Ranní hygina, probudit kluky a můžem pokračovat. Rád bych tu doplnil informaci, že jsme se před odjezdem domlouvali, že startovat budeme denně v 8, ať toho stihneme co nejvíc. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, přiblížili jsme se k tomu jen jednou….poslední den, kdy jsme měli před sebou 800km.

Pobalili jsme věci, sedáme na motorky, rozloučili se s panem domácím a zkoušíme ještě cestu na tvrz nad Omišem. Cesta zpátky pár km, pár vraceček podle navigace a přijíždíme pod takřka kolmou skálu a 300m nad námi se tyči tvrz. Navigace tvrdí, že máme jet po té kolmé stěně přímo k ní. Se mi to nějak nezdá, já jako jedinej účastník zájezdu teda zkušenosti s motokrosem nemám, ale aji Honza tvrdí že je to pič.vina, tak mu budu věřit.

No nic, cestičku nahoru hledat nebudeme, dáváme cigárko, fotky s výhledem na moře a pokračujeme zase v cestě za Albánií. Výhledy na moře zdaleka nekompenzují narůstající dopravu přes Makarskou na jadranske magistrále. Už nás to začíná srát. Projeli jsme Makarskou, jedu první, Honza za mnou a vzadu Zdenál. Ubyla doprava, cesta se klikatí a já si to užívám zase o 200% víc než pár km zpět. Po pár minutách mrknu do zrcátka a Afrika zběsile bliká, protože nám chybí GS. Nevýhodou interkomů na naší cestě byl fakt, že jsem ho měl jen já. Koukám, kývu hlavou, Honza rozhazuje rukama, ramenama. Zastavujeme, čekáme, nevíme co se děje. Pomalu se chystáme zpět, jestli náhodou nemělo GS nějakou příhodu. Ukázalo se, že za situací nestála příhoda, ale nezkrotná touha po fotce se značkou Makarska. Souhlasně přikyvujeme a rozumíme tomu. Kdo nemá takovou fotku, jakoby nežil. Po cestě děláme krátkou zastávku v Bratuši s nostalgickou vzpomínkou Johnyho na mládí. Cesta u Ploče už není zajímavá ničím. Moře zmizlo, je vedro, teče tady jen špinavá Neretva. Ta Neretva, která mě okouzlovala cestou po Bosně 3 roky zpět. Jako stavař v oboru dopravních staveb se však těším na most Pelješki spojující pevninu a poloostrov Pelješac. Chorvatskou chloubu postavenou číňany. Před mostem bude určitě odstavné parkoviště, dáme kafe, pár fotek a pojedeme dál. Rádi bychom se dnes dostali do Černé Hory. Ani nevím jak se to stalo, ale doprdele…já to parkoviště přejel!! Brzda, plyn, brzda, plyn…seru na to, už tady zmatkovat nebudu, ono bude určitě takový parkoviště i na druhé straně. Uaaaa jedu po něm, otevřeli ho před měsícem a já po něm jedu. Monstrózní stavba za 10,8 miliardy Kč o délce 2,4km s výškou 98m. Krása, mé srdce plesá. Pro ty dva za mnou je to jen nějakej další most, ty to tak úplně nezajímá, ale pro mě tak trochu dílo mistra. No nic, vraťme se zase zpět na cestu. Na druhé straně bylo ho.no a ne parkoviště s výhledem, tak zatlačuju slzu a pokračujeme dál. Zastavujeme u městečka Ston. Dáváme si lehký pozdní oběd pod touhle 5km dlouhou soustavou opevnění, pivko a pokračujeme dál. O nedlouho projíždíme nad Dubrovníkem. Pokaždé mne fascinuje velikost zaoceánských výletních lodí. Stály dole v přístavu dvě a autobusy vedle vypadaly jako mravenečci. Věřím, že se v Dubrovníku příště zdržíme, nyní však naše cíle byly ambicióznější než se zdá. Rádi bychom se tento den dostali do Budvy. Hranice přejíždíme bez větších problému a než jsme se nadáli, už brousíme silnice Černé hory. Od dob, kdy se na registračních značkách objevují modré pruhy s označením země jsem žil v naprosto liché představě, že MNE je Makedonie. Neptejte se mě proč, sám nevím..ono se to v té mojí palici tak nějak samo vymyslelo. Ono je to dámy a pánové MONTE NEGRO. Po pár kilometrech na cígopauze jsem zjistil, že nejsem za blba sám. Přišel s tím i Honza. Tak kdyby vás bylo víc, tak nemáte zač. Příští stop byl u převozníků přes kotorský záliv.

Zaplatili jsme pár EUR za převoz, najíždíme, vypínáme motor a jedeme na druhou stranu.  Sotva 15 minut a všichni sedají do aut, my nasazujem helmy, rukavice, startujem motorku, čumím Zdeňkovi pod motorku, kde má pár kapiček oleje. Po rentgenu “trajektu” se uklidňuji, že kapky pod mojí motorkou mají stejný původ, jako kapky pod motorkou Zdeňka. Prostě se tam objevily během dne, protože vor je olejových skvrn plný. Jedeme vstříc Budvě, kde máme bloklý apartmán kousek od moře. Trošku v Budvě bloudíme, ale po pár špatných odbočkách dojíždíme do zánovního penzionu. Parkujeme motorky v garáži a jdeme se ubytovat. Domluvili jsme se s borcema, že se ještě skočíme okoupat do moře, přece jen to máme asi 400m. Jdu do motorky pro věci a koukám, ono ty kapičky na lodi nebyly z předchozích aut. Ono to fakt bylo z mojí motorky. Stejně tak byly kapičky pod BMW. Tam to mělo ale jednodušší vysvětlení. Zdeněk to měl z přimazávání řetězu. U Ducati jsem přimazávání neměl, tak jsem tuhle variantu znalecky vyloučil. Příčina mi jasná nebyla. Zdeněk a Honza už se těšili do moře, tak mi jejich rady moc nepomáhaly. Když to tak vezmu kolem a kolem, spíš bych je nakopal do koulí :-D Žhavil jsem meziměsto zpátky do ČR za 35Kč/min a kdo by to byl čekal, že se po telefonu neradí dvakrát jednoduše. I tak děkuju kamarádu Kubovi za uklidnění, že to bude gufero pod sekundárním kolečkem a že se tím nemám trápit. Nebylo to tím, ale k uklidnění ten den to stačilo. Koupačka v moři s trochou piva byla fajn. Domluvili jsme se, že skočíme někam na jídlo. S trochou nadsázky můžu říct, že máme rádi sebetrýznění a kdejaká hezká restaurace fakt nestačí. Hledání nám zabralo času dost, ale nakonec jsme našli. Místní zaplivanou díru, kde mluvili jen národním jazykem, jsme s úsměvem navštívili. Dali si místní pivo Nikšičko a sledovali ruch okolí. Já nevím, k čemu bych přirovnal tuto putyku. Něco mezi hladovým oknem u nádraží, popelnicema a zakouřenou hospodou ve vesnici, kde za nepozdravení ti vypálí na ruku vajglem kolečko a zlomí rypák hned ve dveřích. Místo ale mělo svoje kouzlo. Smířili jsme se s tím, že jíst už nebudeme a snažili se objednat nějaké chipsy nebo slané tyčinky k pivu rukama nohama. Záhadným způsobem jsme objednali naprosto fantastický jídlo. Hranolky, čevapi, domácí uzený na grilu a nakládaný papriky. Dal bych 11 bodů z 10. V pozdních hodinách už jsme se odebrali na kutě.

Den čtvrtý

Po probuzení utíkám dolů k motorce jestli to nebyl sen. Nebyl. Loužička oleje se sice moc nezvětšovala, ale byla tam. Zkoušel jsem sundat kryt sekundáru a s mou šikovností jsem strhl šroub. 1 ze 2 je sice úspěch, ale jen 50%. Uspokojivý to protě není, protože kryt sundat nejde. S čelovkou jsem přišel na to, že sekundár je suchej. Dobrá zpráva…blbá zpráva je, že nevím proč se to teda děje. Honza našel servis někde v Budvě. Utřel jsem motor, balíme věci, sedáme na stroje. Po 5km jsme dojeli do kolony a při popojíždění cítím smrad oleje. Zastavuju u domnělého servisu, kluci taky a koukáme, servis nikde a motor je zas pochcanej od oleje. Chytám paniku, kluky posílám dál do Albánie a já se smiřuji s tím, že cíle dosáhnou beze mě. Honza se nenechává odbýt a našel pneuservis. Tam se doptáváme a posílají nás asi 10km daleko, kde má být motoservis. Jedeme tam, za to už nic nedáme. Přijíždíme do garáží a servisu autobusů. Vevnitř na recepci nás vítá borec, popíjející kávu. Dovolím si drobný překlad naší debaty:

-Kde tady je servis motorek?

-Já jsem motoservis

-Ok, mám problém na své Ducati

-AAAAA Ducati je problém (smích) BMW není problém, Honda není problém, Yamaha není problém, ale Ducati je velký problém

-V hlavě si říkám, jasný vole, tos mi teď pomohl

-Pojeď dozadu ke garáži s vrakovištěm motorek

Tak přejíždíme dozadu, motor je zase zechcanej olejem víc a čekáme. S naprostým klidem jižana přichází frajer po půl hodině a za dalších 20 minut se začíná věnovat teprve mojí milované. Popsali jsme problém, borec sundal stržený šroub, dostal se k sekundáru a donesl nějaký zajímavý rozpouštědla, kdy po nastříkání na motorku vše očistil tak, jak kdyby vyjela z fabriky. Motorku jsme nastartovali, nikde nic neteče a týpek říká, že je opraveno. S tím se nechceme ani jeden z výletníků smířit. Borcovi rukama nohama říkáme, že tam teda jako problém je. Jedu to projet, vracím se po 300m a motor je zase pochcanej olejem. I borec uznává, že je někde problem. Začíná pátrat a po 15 minutách přicházíme na steřelý o-kroužky na spojkové tyčince. Borec je vymění, jdu to projet, vracím se zpět a krize zažehnána!! Motor je suchej a já zase do Ducati zamilovanej. Věděl jsem, že mě v tom holka nenechá. Hurá..

Platíme 20eury a pullitrem slivovice a pokračujeme v cestě. Nebudu kecat, už tu mrchu trochu víc hlídám. Cestu bereme po panoramic road  P16 kolem Skadarského jezera. Nádhera. 

Po pár hodinách úchvatné klikaté cesty zastavujeme na oběd v konoba Votra na zmíněné cestě. Tam bookujeme hotel v Kruje v Albánii s výhledem na Tiranu. Fascinující jídlo následně setřepáváme do střev další jízdou. Levá zatáčka střídá pravou a nabíráme svižnější tempo. Tohle mě baví až na hranice s Albánií. Holčička u silnice nám říká, že nemáme stát v koloně a máme projet po chodníku, že to tam takhle jezdí každý. Tak se nenecháme ukecávat. Projíždíme podle rad přes celnici, kupuji za 190Kč datovou simku a začíná nám dobrodružství po zemi, kterou jsem doteď neznal. Silnice plná kolon, sem tam osel, sem tam kráva (a nemyslím teď řidiče, i když to je taky dílo :-D ). Bereme to kolem Shkoderu jižně na Lezhe se zastávkou na kávu a dál pokračujeme na Tirane, kde kousek od křížení budeme odbočovat na Kruje do hotelu Panorama. Provoz postupně blíž k hlavnímu městu značně houstl, až vyvrcholil v nekonečnou kolonu. Nutno podotknout, že jsme kluci ostřílení, ošlehaní životem a nejsme ovce…Jedem nedbale na kolonu směrem kupředu protisměrem, po krajnici a proplétáme se všude, kde to jen jde. Zde bych rád vyzdvihl místní řidiče. Když můžou, tak uhnou…uhnou vlastně i když nemůžou a jsou schopni ohrozit i sebe na životě. To byl takový první poznatek z cesty, která mne doslova vždy a všude překvapovala. A troufnu si říct, že nejen mě. Jedem protisměrem, předjíždíme stojící auta, koukám do zrcátka a za náma modrý nebe….K.rva policajti, to je v prd.li! Brzdím a zařazuji se mezi auta. Ti dva se mnou se buď nebojí nebo si jich nevšimli a jedou dál. Po chvilce je policajti předjíždí. Ha už se posral i Honza. Zdenek se s tím nesere, trošku jim uhnul a zařadil se za ně. Druhý poznatek z cest…odtahovka má taky modrý majáky, málem jsem se posral znovu. Ale když se Zdenovi nic nestalo, tak se řadíme za odtahovku a jedeme taky. Uprostřed mostu rozbitý Porsche. Projíždíme, kýveme na policajty souhlasně, že jsou borci a jedeme dál. Začíná se zatahovat a jsou vidět provazy vody. Nezadržitelně se blíží. Zase jsem první a s trochou nejistoty se na chlapce za mnou stále otáčím s pohledem “tak co, jedem dál nebo se schováme“ vypadalo to děsivě. Honza kýve že jedem dál (nebo jsem to jen nepochopil). Prakticky kilometr před odbočením z hlavní na Kruje ale zastavuju a schováváme se v automyčce. Černo je až hrozivý. Směrem na Kruje neprší, ono tam přímo sere. Déšť nepřichází k nám, někam se otočil. Shodli jsme se, že trochu vody přežijeme, protože se stmívá. Vyjíždíme na hlavní a upalujeme k ubytku. Mraky napomáhají té tmě. Všude proudy vody na cestě a spousta štěrku. Jedeme opatrně. Bloudíme, protože TomTom co jsem si zaplatil a stáhl, není v Albánii nejostřejší tužka v penále. Po peripetiích dojíždíme k hotelu. Pikolík ukazuje, že máme jet na kryté parkoviště. Parkujeme motorky, jdeme se ubytovat. Luxusní hotel s luxusním výhledem (i z blbých garáží) a luxusním bazénem na střeše s ranní snídaní nás stál 1200Kč za všechny tři. Za mě super. V restauraci jsem si dal asi nejlepší carbonara v životě za vtipných 60Kč a pak jsme za hromů a blesků v horách vyzkoušeli bazén. Před spaním ještě popíjíme na balkoně s nádherným výhledem k Tirane a Zdeňa nám oznamuje, že na něj něco asi leze. To se ho bohužel pak drží celej výlet.

Den pátý

Ráno jdeme na snídani, balíme, sedáme na motorky a domlouváme se, že budeme pokračovat směrem k Sarande. Jedeme po dálnici a před Vlore sjíždíme kolem solných plání, kde těží sůl obrovskými bagry. Neskutečné. Tady se hodí napsat, jak moc mě dálnice v Al překvapily. Rychlost 110, proti vám borec na oslovi, babka na kole nebo prostě týpek s pickupem protisměrem. Z ničeho nic zpomalení na 30 a most, kterej je ale o 30cm výš než vozovka. Inženýři asi udělali někde chybu. Po dálnici měníme směr a jedeme krásnými horskými průsmyky nad městem Vlore. Úchvatná cesta plná zatáček. V půlce nás ale TomTom táhne někam doleva zkratkou. Postupně je cesta horší a horší, až dojedeme k sesuvu a popadaným stromům. Polkl jsem nadávky na TomTom, otáčíme se zpět a pokračujeme na původní hlavní silnici. Po cestě si ještě v tom sesuvu všímám, že si vzal krom stromů i dům. Škoda, že je to daleko a nebylo by to na fotce vidět. Cestu si za zvuku Bon Joviho užívám a škrtám stupačkama v zatáčkách o zem. Nahoře zastavujeme na “kafe a cigárko” u krásných výhledů na zmíněné městečko. Chvilku kecáme s motorkářema z Itálie. Nutno podotknout, že je v této krásné zemi naprosto nechutnej bordel. Albánec když někde vidí odpočívadlo nebo díru v silnici, je schopen tam hodit obal od oplatku, plný pytel směsného odpadu nebo kanape z obýváku a je to fakt škoda. Země s nádherným kusem přírody a oni si to neuvědomují nebo nechtějí uvědomit. Nevím co je horší. O kus dál najíždíme na silnici SH8 přes NP Llogara. Tahle cesta se klikatí až do Sarandy a byla vidět i v pořadu TOP GEAR.

Člověk by mohl zastavovat na každým kroku a jen se kochat a fotit, proto zastavujeme vysoko v horách na vyhlídce na moře a fotíme. Kousek před Sarandou zase závodíme s mračny plnými vody. Nakonec je to 1:0 pro vodu, která nás dostihla na cílové rovince asi 150m před cílem. Motorky parkujeme před hotelem (hotel hne u pláže za 270Kč/os/noc vč.snídaně). Ubytováváme se a jdeme se koupat. Už nevím kdo smrdí víc, nepoznám to, z toho smradu mě totiž štípou i oči. Nebudu kecat, užívám si tu pohodičku, že nemusím sedět na motorce a jen houpu svoji prdel ve vlnách. Po koupačce se jdeme podívat co je v okolí. Večer jsme se vydali na druhou stranu od hotelu na plnou “náplavku”, dali si jídlo, pití a pár tisíc kroků. V pokročilé hodině jsme sedli na balkonek velikosti umyvadla, otevřeli plechovky a do pozdních hodin si povídali, popíjeli a jen čuměli na rušnou ulici pod námi.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE