Severní Albánie 2011

Poštípaný od komárů balíme věci a po snídani pokračujem v krasojízdě na černohorskou hranici. Na pumpě před Shkoderem se potkáváme s česko-polskou partou na endurech a vyměňujem si zážitky. Zatímco nám po cestě vždycky všichni mávali (hlavně děti si chtěli i plácnout), tak po nich prej někde házeli šutry. Ale byly to malé děti a jejich rodiče je za to hned seřezali. Na hranicích svlíkám dres a do levé paže dostávám žihadlo. Dostal jsem jich v životě nepočítaně a vždycky bez reakce. Tohle začíná nějak červenat a otékat, asi nějaká svině albánská infikovaná, uvidíme. Blíží se k nám celník, kouká na značky a ptá se: „Ček? „Yes“. „Go!“ Tak jsme ani nevytáhli pasy a jsme zase v Černé Hoře. Pokračujem po jadranské pobřežní magistrále až do města Bar, kde stavíme na oběd. Po mořských potvorách a penne arabiata (Milan zas potrápil žlučník) míříme do dalšího černohorského národního parku Lovčen. Po cestě si nedáme ujít krátkou zastávku u další pamětihodnosti pod ochranou UNESCO, poloostrov Svatý Stefan. Při té příležitosti zpovídáme velkého Petra, kolik už má fotek. Prej nic moc, zatím něco málo přes tisíc! Takže bude z čeho vybírat. Za městem si blbě najedem a projíždíme dlouhým tunelem do vnitrozemí, kde zaznamenáváme nejvyšší teplotu z celé cesty, 36,5 stupně Celsia. Za dvě éčka šplháme klikaticí až na vrchol na vyhlídku. Po zdolání 460 schodů a prohlídce krypty, kde je pochován král Petar II. Njegoš, sjíždíme zase dolů a cedule s nápisem Kotor nás navádí na třímetrovou asfaltku mezi skalami. Trochu nás vyděsila ostrá zatáčka na pětimetrovém náspu bez svodidel, ale jsme vycvičený z Albánie a tak pokračujeme dál až k první křižovatce. Tam se s náma dává do řeči asi 40ti letá vysoká blonďatá Angličanka na GSu, cestuje sama, protože jí všichni její kámoši motorkáři řekli, že je magor, když chce jet na Balkán. Za chvíli stavíme na vyhlídce a před námi je jako na dlani Boka Kotorka v celé své kráse. Zapínám kameru a pouštíme se do jednoho z nejkrásnějších sjezdů, jakej jsem kdy jel. Asi v půlce cesty se mi rozsvítí kontrolka ABS a tak trochu zpanikařím. Brzdy ale fungují úplně normálně, tak to mydlím dál, asi se jen splašilo nějaký elektronický kurvítko. V Kotoru se rozdělujem, Petrové chtěj rozbít stan někde u moře aby si ráno hezky zaplavali, my s Milanem chvilku kroužíme a pak se jdem zeptat do informací. Podmínkou ubytování je mít mašiny u sebe, což není v historickém centru vůbec jednoduché. Nakonec přichází hoteliér, kterej říká že to umí. Posazuju ho za sebe na mašinu a oklikou vjedeme do města. Oblejskaná historická dlažba je jak mejdlo a zaplaťpánbůh jsme si neustlali. Mašiny teda máme u sebe, pokoj je super a následná večeře rovněž. Při večerní prohlídce pamětihodností dáváme po cestě pár panáčků a nemůžeme najít cestu zpět. Ukazuju teda nějakému portýrovi klíč od hotelu a ten se směje, protože je to za rohem. Milan pouští z mobilu jako každý večer naše oblíbené pohádky na dobrou noc (Besídka zvláštní školy od Šimka a Grosmana) a usínáme jako miminka.

Den 10 - pondělí 19.9.

V dohodnutých osm marně ťukáme na zavřenou hospodu, abychom se domohli snídaně v ceně. V půl deváté se místo majitele objevuje nasraná policajtka a jestli do deseti minut nevypadnem, čeká nás každého flastr padesát éček za nepovolený vjezd do historického centra. Kolem se jako smrad plíží majitel hotelu a dělá že nás nezná. Nejradši bych ty klíče od pokoje hodil do kanálu. Berem to ale s nadhledem, oželíme snídani a jedem na pumpu, kde máme spicha s klukama. Tatranka, cigáro, redbull a pokračujem po přímořské magistrále směr Dubrovník. Sjíždíme do Dubrovníka a parkujem na neplaceném parkovišti pro skůtry, kde zabíráme tak asi deset standardních míst. Scházíme do historického centra kde je to hlava na hlavě. Trochu nechápeme, je přece po sezoně, jak to tu musí vypadat o prázdninách? V uličce hospůdek se zastavujem na oběd a jak nám to přinesou, z nebe začnou padat hektolitry vody. Průtrž mračen jako prase, prej po třech měsících, které tam nepršelo. Dokončíme okruh po historickém centru, napráskáme spoustu fotek a jdeme k mašinám. Oblékáme prochcané hadry, co jsme nechali schnout přes řídítka a pokračujem dál, dnešním cílem je bosenské město Mostar. Odbočujem do vnitrozemí podél řeky Neretvy a překračujem hranice. Začíná pršet ale je teplo, tak kašlem na nepromoky, je lepší bejt mokrej než zpařenej. V Mostaru stavíme na nějakém parkovišti a ptáme se obsluhy na ubytování. Někam volá a za chvíli si pro nás přichází ubytovatel. Pár stovek metrů parkem a jsme na místě. Soukromej penzion za 15 éček na hlavu se snídaní, komunikujeme německy a dostáváme hned vychlazené pivo, mapu města, prostě paráda. Večeříme z vlastních zdrojů a už skoro za tmy míříme muslimskou částí historického centra k vyhlášenému mostu, ze kterého se skokem do Neretvy stávají z chlapců muži. Most, jako i většina města, byl téměř zničen v době etnických bojů v devadesátých letech minulého století, takže dnes je to vlastně replika, ale i tak je zapsán na seznam UNESCO. Stavíme ještě na druhou večeři, protože malej Petr je ještě ve vývinu a má hlad! My už vyvinutý si dáváme jen pivko a užíváme pohody. Velkej Petr zas nafotil mraky záběrů na svůj profi NICON, tak se máme na co těšit. Tak ještě pohádku na dobrou noc a jdem spát.

Den 11 - úterý 20.9.

Zahajujeme skvělou snídaní na terase, sluníčko svítí a my plánujeme dnešní trasu. Volíme přejezd po náhorní planině podél chorvatských hranic do Biahče s tím, že pojedeme do západu slunce a uvidíme. Platíme ubytování, paní domácí počty moc nejdou, ale nakonec je všechno OK. Tankujem do plnejch a vyrážíme do hor. Po cestě míjíme památník posádky českého vrtulníku, která tu zahynula při plnění úkolů v říjnu 1998, a nějaké jezero. Po celou cestu zatím nepotkáváme ani živáčka. V nějakém městečku dáváme kafe a čaj na zahřátí, teplota klesá a nebe se kaboní. Najíždíme na náhorní planinu asi 900 m.n.m., začíná pršet a je asi devět stupňů. Jdem do nepromoků, jedem dál a projíždíme mlhou, že není vidět na padesát metrů. Uprostřed ničeho stavíme na pití a cigáro. Z blízké chaloupky se k nám šourá děda a je strašně rád, že někoho vidí. Nemá zuby a strašně si chce povídat. Je tam chudák starej sám, jenom s babičkou a nemá si s kým pokecat, protože všichni z okolí odešli po ozbrojených konfliktech do měst za prací a bezpečím. Ukazuje nám, kde byla škola a kostel a vzpomíná, kdy bylo líp. Podobných osudů tu asi bude hodně. Pokračujeme dál a kromě občasných policejních a vojenských hlídek pořád skoro nikoho nepotkáváme. Milan ex-post na internetu zjistil, že jsme nevědomky projeli oblastí aktuálního chorvatsko-bosenského ozbrojeného konfliktu. No projeli jsme, nevědomost hříchu nečiní a nikdo nás nezastřelil. Obědváme v nějaký prdeli, nejlepší místní hotel je natřenej na červeno a kolem jsou rozstřílený baráky. Obsluha ospalá, ale jídlo je za pár šupů a skvělý. Dorážíme do Bihače, to už je civilizace a slunce je ještě vysoko. Tankujem a domlouváme se, že to zkusíme dotáhnout přes chorvatské hranice ke Karlovacu. Se západem slunce brzdíme před penzionem Karan, pěkné pokoje, uklizené mašiny, vychlazené pivko a dobrá večeře. Hodně zážitků bylo dneska, tak to u piva přebíráme. Je to naše poslední noc, zítra budem doma.

Den 12 - středa 21.9.

Loučíme se s oběma Petrama na pumpě, protože to chcem natáhnout po dálnici až domů, je to jen 800 kilometrů. Připadá nám to všechno jako sen, ze kterého se nechcem probudit. Ale realita je neúprosná a tak si aspoň slibujem že napřesrok, a frčíme. V Karlovacu najíždíme na dálnici a jedem po ní až do Lince. Pak už známá cesta do Budějovic, kde se mi Milan ztrácí a já na něj čekám za městem. Telefon nebere, tak frčím k domovu. Garáž otvírám v osm a volá Milan, musel mně někde nepozorovaně objet, když jsem na něj čekal, protože už je čtvrthodiny doma. Ještě zprávu Petrům, že jsme dorazili a to je definitivní tečka, zítra se probudíme do reality.

Několik poznámek závěrem:

- dík oběma Petrům za to, že jsou skvělí parťáci, rád jsem je poznal
- zvláštní dík pak malýmu Petrovi že to zorganizoval
- doklady a peníze noste na těle (i v noci)
- nebojte se neznámého, všude žijou lidi
- skopové maso je delikatesa
- ujeto celkem 4 300 km
- náklady moje 800 EUR (jde to i za míň)