BalkanTrip 2014 MBPV

 

1. den tripu

V kalendáři naskočilo datum 20. srpna, tedy čas odjezdu.  V plánu bylo hned první den urvat maximum kilometrů nudného dálničního tranzitu a tím pádem se dostat co nejdříve do míst jezdecky atraktivních.   Sraz na Benzině byl stanoven na 3:30 ráno.   Nikdo z nás dvou kupodivu nezaspal a tak jsme se s Raďou o půl čtvrté ráno na pumpě opravdu potkali.  Obratem jsme vyrazili na Horní Bečvu vyzvednout Ivana, který nás i s Marcelkou a Ivanem juniorem už netrpělivě vyhlížel.  Rozloučení a odjezd proběhly během chvilky, to abychom burácením našich motorů nerušili poklidný spánek hornobečvanů.  Jen tak tak jsem dopil svůj Red Bull a vyrazili jsme.  V duchu tradice s předchozího roku jsem kolonu vedl a Ivan ji uzavíral.   Mezi námi se zakotvil Radek. 
   Ještě byla hluboká tma, když jsme přejížděli Bumbálku a na Makově překračovali hranice se Slovenskem.  Nepršelo, jenom tak velmi jemně mželo.  Místy se válela mlha a bylo i relativně chladno.  Prostě v tu chvíli nic příjemného a my se těšili na východ slunce.  U Bytče jsme najeli na dálnici a mazali na jihozápad.  Viditelnost stále nic moc, takže jsme pádili na pohodu, zhruba kilem.  Ještě jsme nebyli ani u Trenčína, když nás předjel Ivan a záhy sjel na nejbližší pumpu.  Říkal jsem si, že na první pauzírování je docela brzo.   Záhy se však ukázalo, že důvodem první zastávky jsou technické problémy s Ivanovým Baworem, respektive s jeho spojkou.  Ivan povídá: přidávám plyn, otáčky letí nahoru, ale motorka nezrychluje.  To je spojka v p….  S jak velkým nadšením jsme na trip vyrazili, tak rychle i naše nadšení opadlo.  Ivanovi bylo jasné, ž s nefunkční spojkou pokračovat nemůže.  A mě bylo jasné, že sami dva s Raďou nemůžeme jet podle původního plánu, ale jen něco menšího, záložního, třeba Slovinsko a Rakousko.   Situace se však bleskurychle otočila zpět do původních kolejí a vyřešilo ji jediné dotažení imbusu.   Ivan si všiml, že bastr na levé straně řídítka je povolený, spadává dolů a lehce přimačkává spojkovou páčku.  Dodatečně si vzpomněl, že před pár dny ještě testoval endurovlastnosti svého Ge-eSa  v lese a měl tam lehký pád právě na levou stranu.   Opraveno, jede se dál dle původního plánu.  Bobr pouze ještě dofoukal gumy, bo to před odjezdem nestihl.  Sypem další kiláky po nudné dálnici a prokládáme je pouze tankováním.  Na hranici s Maďarskem všichni zakoupíme dálniční viněty na maďarské dálnice a až někde hluboko v uherském území zastavujeme na první odpočinkovou zastávku spojenou se snídaní, pochopitelně záhy po odjezdu z domova z vlastních zásob řízků a jiných tradičních pochutin.   Počasí se rapidně zlepšuje, mrholení je pryč a dálnice suchá.   Přesto pokračujem legální stotřicítkou.  Né že bychom se obávali maďarských fízlů, hlavně chceme pošetřit ty naše endurové gumy, abychom je neutavili hned první den.   Od Budapešti to bereme jižně na Moháč, překračujeme hranice do Chorvatska a nabíráme směr Osijek.   Počasí je čím dál tím více nakloněno našim potřebám, takže při další zastávce již odkládáme nějakou tu vrstvu oblečení.  Kus za Osijekem jsme zastavili u torza opuštěné zavřené nefunkční velké čerpací stanice.  Připadalo mi divné, že takhle velká pumpa je mimo provoz, v dalších dnech jsme ale potkali zavřených čerpaček nespočet.   Chtěli jsme se vyhnout krátkému úseku zpoplatněné chorvatské dálnice a tak jsme se rozhodli jet i mimo původně plánované město Dakovo.  Minutá odbočka nás ale na Dakovo nasměrovala, nicméně Garmin nás velice záhy opět navedl správným směrem a my se poprvé ocitli na silnici snad páté či šesté třídy.  Stočili jsme se na jihovýchod a směřovali k Bosenské hranici, kterou v těchto místech tvoří koryto řeky Sava.   Cestou jsme potkávali následky povodní, které tu řádily před necelými dvěma měsíci.  Okolo cest byla obrovská mělká jezera v místech původních luk a polí, sem tam strhané krajnice silnic a ve vesnicích již pozvolna uklízející se haldy trosek a odpadu.   Hranici do Bosny jsme překročili po mostě do města Brčko.  Na chorvatské straně malá vesnička Gunja a hned za mostem malinkatá celní budka a vjezd přímo do rušné křižovatky v centru.  Opravdu zajímavý hraniční přechod.  Když mě odbavili jako prvního a pakovali už pryč, na Ivana a Radka jsem musel počkat na chodníku na opačné straně křižovatky.   Fakt nevím, jak to tady dělají s kamiony, asi tudy ani nejezdí. 
   Pokračovali jsme směrem na Tuzlu, ale ještě před Tuzlou jsme se stočili na východ a namířili do města Zvornik.  Už v těchto místech jsme se pohybovali čarokrásnou krajinou a úžasnými klikatými silničkami.  A to byl stále pouhý první den tripu a to nejlepší mělo být teprve před námi.  Od Zvorniku jsme pokračovali jižně podél toku řeky Driny a posléze po břehu Zvornického jezera, tedy po bosensko-srbské hranici.   Čas pokročil.  My byli sice ještě stále při síle a plní odhodlání k další jízdě, přeci jen ale přišel čas poohlížet se po ubytování.  Dorazili jsme do města Vlasenica, kde jsme objevili jediný motel, ve kterém po nás chtěli 25E na noc a hlavu se snídaní, nebo 20E bez snídaně.  Nabízená cena rozhodně neodpovídala našim představám, takže jsme vyrazili dál.  V těchto končinách celkově stran turistického ruchu chcípl pes a něco jako chatky či kemp tady prostě nevedou.   Pár kilometrů za Vlasenicou jsme narazili na šotolinovou silničku do hor, odbočující okolo skály v jedné levotočivé vracečce. Slovo dalo slovo a my byli odhodlaní dnes nocovat ve stanu na hulváta v přírodě.   Šotolinovka vedla do hor, okolo nás zalesněné strmé svahy.   Až teprve tak po třech i více kilometrech jsme narazili na malý plácek u krajnice, kam se vlezl akorát jeden stan a tři motorky.  Vše klaplo dokonale.  Stan jsme postavili ještě za světla, hodili něco za žebro a začalo se šeřit.  Příjemně unavení z dlouhé cesty jsme každý lupli po dvou pivkách v plechu a zakápli to slivovičkou.  Do spacáků jsme zalezli snad už někdy před desátou a usnuli jak mimina.  Ten den jsme zvládli 938 kilometrů v sedle. 

2. den tripu

Vyspali jsme se přímo dorůžova.  Ze stanu jsme se vyhrabali už někdy okolo sedmé, plní odhodlání k dalšímu putování.   Než jsme pobalili věci, projely okolo za celou dobu všehovšudy dvě auta.  Oba to byly staré Golfy, plné chlapů mířících do hor.  Zřejmě dřevorubci.  My pro ně byli docela dobrou atrakcí, mávali nám, div jim ruce neupadly.   Snídani jsme odložili na později a vyrazili.  Už už jsme byli skoro u hlavní, když jsme potkali ještě třetí auto – náklaďák s vlekem na svážení klád.  Vyhnout se s ním byl docela oříšek, ale zmákli jsme to. 
   Kousek dál jsme minuli vybydlený lyžařský areál, jehož doby největší slávy už asi pominuly.  Opodál jsme ale narazili na sympatickou hospůdku s kamioňáckým parkplacem - Restoran Mitrovič a studánku s nápisem Prirodna Izvorska Voda.  Tady jsme spáchali snídani a kafíčko.  Raďa pochopitelně čaj.   Obsloužila nás příjemná i docela pohledná servírka a my si k snídani vybrali jehněčí guláš.  Ničemu jinému z jídeláku jsme totiž moc nerozuměli. 
   Pokračovali jsme na městečko Goražde a dále na Foču, kde jsme opět narazili na silnici vedoucí podél řeky Driny.   Řeka Drina vzniká soutokem řek Tara a Piva na bosensko-černohorské hranici.  Abychom se dostali k hraničnímu přechodu do Černé Hory, potřebovali jsme se držet na východním břehu řeky.   Tohle za nás opět elegantně zařídil Garmin, který nás už od Fočy tím správným směrem navedl apartní šotolinovou zkratkou.  
   Tara je vyhlášenou raftařskou řekou, ale i horní tok Driny je raftařsky atraktivní.  Tady jsme už potkávali nespočet kempů a chatiček a to nejen raftařských, ale přímo motorkářských.  Jó, kdybychom to věděli, mohli jsme to potáhnout až sem.  Noc ve stanu ale byla taky luxusní a koneckonců, tady určitě nejsme naposledy.   Po chvíli jsme dorazili k hraničnímu přechodu Ščepan Polje.  Hranici tu opět tvoří koryto řeky, tentokráte řeky Tary.  Do Černé Hory jsme tedy museli opět přes most, s kontrolou pasů na obou jeho koncích.  Měli jsme štěstí, v opačném směru stála poměrně dlouhá kolona.  Odbavení bylo rychlé a my se tedy rázem ocitli v cílové zemi.     Obloha se zatáhla a každou chvíli hrozil déšť.  Pár kilometrů za přechodem jsme minuli budovu bývalé celnice, opuštěnou a chátrající.  Ujeli jsme sotva několikset metrů a z nebe začalo kapat.  Bleskurychle jsme se rozhodli vrátit do opuštěné budovy celnice, rozhodně jsme udělali dobře.  Jen co jsme slezli z motorek a schovali se pod střechou, přišla průtrž mračen.  Lilo snad jen deset minut, ale o to intenzivněji.  Liják pozvolna přecházel v normální déšť, ale bylo jasné, že jen tak pršet nepřestane.  Rozhodli jsme se tedy přiobléci do nepromoků a mezitím jsme pozorovali chování řidičů, kteří auty projížděli směrem z MNE do BIH.  U budovy staré nefunkční celnice totiž stále visí cedule CLO s upozorněním na státní hranici.  Lidé znalí místních poměrů tudy proletí, aniž by sundali nohu z plynu.  Ti co ale neví, že skutečná hranice je až o kilák či dva dále, tu zpomalují, někteří i zastavují.   To Ivanovi nedalo a se slovy: „Tohle jsem dělal na česko-slovenské čáře před Šengenem pěkných pár let“ se jal u několika aut provádět celní kontrolu, kdy s naprosto profesionálním výrazem ve tváři šoférům jemně pokynul rukou, že mohou jet dál, aniž by mu museli podat cestovní doklady.  Dost srandy, jede se dál, směrem na jezero Piva.  Bylo už skoro po dešti, ale na endurogumách a místních vápencových asfaltkách to klouže, tak opatrně.   Pivské jezero je monumentální, jedná se o uměle vybudovanou přehradní nádrž, jejíž hladina se klikatí zaseklá mezi skalnatými horami v hlubokých údolích.   Cestou okolo jezera jsme přejeli jeden monumentální most a snad 40 kratších či delších tunelů nahrubo vysekaných ve skále.   U dalšího mostu, který překlenuje slepé rameno jezera, jsme si udělali pár fotek a pak se museli malý kousek vrátit zpět.  Silnice jižním směrem pokračuje na město Nikšic.  My ale odbočovali na východ, na silničku vedoucí napříč Durmitorským národním parkem.  Odbočka vedla do dalšího z několika tunelů a my začali stoupat do hor.  Když jsme v jedné ze zatáček zastavili, abychom si Panorama Pivského jezera prohlédli z ptačí perspektivy, potkali jsme se s bandou čtyř motorkářů z Itálie.  Prohodili jsme s nimi anglicky jen pár slov.  Chlapci se zmínili, že mají namířeno do Budvy a my pochopili, že bychom ji jistě při návratu domů neměli vynechat.   Opět se ozvalo počasí a začalo krápat.  Italové vyrazili nějakou chvíli před námi a byli ti tam.   My si prohodili pořadí, Hoe jel první a já to uzavíral.  Raďa jel přede mnou, silnice klouzala a on to v jedné pravotočivé zatáčce položil.  No, abych byl přesnější, dvojka netáhla a jedničku už tam kopnout nestihl.  Motor chcípl, zadní kolo se bloklo a Bobr se prakticky jen vyvrátil v rychlosti lidské chůze.   Škody na zdraví i na majetku nulové, takže ihned po zvednutí motorky jsme jeli dál.  Po pár zatáčkách jsme dorazili k Ivanovi, Adventure odstavený u krajnice a Ivan pár metrů nad zemí přelepený ke skále a schovávající se před deštěm pod miniaturním převisem.  Docela komický pohled.  Déšť se po chvíli zmírnil, my ale byli přesto malinko naštvaní, že nás chytil zrovna v Durmitoru.  Zanedlouho ale ustal úplně a my se mohli naplno začít kochat zatáčkami uzounké klikaté asfaltky a rozervanými skalními vrcholy národního parku Durmitor. 

 

Projížděli jsme i okolo nejvyššího vrcholu Černé Hory, Bobotov kuk se svými 2523 metry nadmořské výšky.  A je úplně jedno, že jsme netušili který vrchol to je, protože absolutně nešlo poznat která z těch hor je ta nejvyšší.  Všechny byly monumentální a krásné.  Zhruba v polovině cesty parkem jsme odbočili a dali si malý kousek offroadu po šotolině vedoucí loukou k místním samotám.  Tam jsme si dali krátkou pauzičku, kochali se malebnými pohledy do okolí kterýmkoliv směrem a posilnili se trochou domácího špeku.  Pokračovali jsme dál a mimo jiné potkávali četná stádečka koz a ovcí.   Cílem dnešního dne bylo městečko Žabljak a návštěva ledovcového jezera Crno.  Žabljak vypadá tak trochu jako nějaký dolomitský resort, prostě takový malý ostrůvek luxusu plný penzionů, apartmánů, hotelů a restaurací v jinak zapomenuté krajině středního Balkánu.  Městečko je prakticky vstupní branou do Durmitoru, tady začíná i končí většina turistických tras, tady je zázemí i pro veškeré jiné vysokohorské aktivity. 

    My měli v plánu najít a navštívit Crno Jezero a pak najít nějaké ubytování.  Trochu jsme se zamotali v centru a kvůli nepřesnému značení jsme místo k jezeru omylem odbočili k nefunkční uzavřené chatové osadě.  Dohodli jsme se, že návštěvu jezera přeci jen necháme na ráno a raději se poohlédnem po noclehu.  Po předchozí noci ve stanu jsme dnes zatoužili po posteli a teplé sprše, takže jsme pohrdli nabídkou stanového místa v kempu Ivan Do a na okraji města na výpadovce na Mojkovac našli sympatický oplocený areál pěti chatek.  Odchytili jsme paní domácí a ta nám na dotaz stran noclehu odvětila, že volno má, ale že musí nejprve uklidit.  Cena byla přívětivá,  25E na chatu a noc.  Než paňmáma pouklízela, my zatím zaparkovali motorky a věci si nanosili před chatu.  Nedočkavě jsme si cvakli slivovičky z bohatých vlastních zásob a pozvali na kalíška i pana domácího, který se nenechal ke konzumaci dlouho přemlouvat.   Po vybalení věcí, nezbytné hygieně a taky večeři, jsme vyrazili do místní hospůdky.  Lupli jsme každý dvě tři pivka a nabrali kurz zpět do naší chatičky.  Radůz šel obratem na kutě.  My s Ivanem ještě dlouho do noci klábosili venku na zápraží, zcela jistě o samých důležitých věcech. 

3. den tripu

Nocleh v útulné chatce nám dodal potřebné síly na zdolávání dobrodružství dalšího dne.  Nahrubo jsme pobalili, bagáž zanechali v chatce a jen tak polehku vyrazili na motorkách konečně navštívit avizované Crno jezero.  Po ránu, plní energie, jsme jezero našli bez problému.  Trochu nás rozhodil ostrůvek komerce v jinak bezprostřední Černé Hoře, to když jsme dorazili k parovišti, kde po nás chtěli zaplatit 2E za parkování a po každém z nás po 2E za vstup.  Chlapíka v důchodovém věku neodradilo, ani když jsem na něj vytáhl padesátieurovku, s tím, že drobnější nemám.  Chvíli sice brblal, nakonec mi ale rozměnil.   Od parkoviště se závorou nás čekala asi půlkilometrová procházka k vlastnímu jezeru.  Cesta byla lemovaná mnoha a mnoha stánky, k našemu údivu ale ve všech prodávali jedno a to samé, zjevně nějaký druh marmelády.  Samotné jezero je kouzelné a jistě stálo za návštěvu.  Lidí tady nakonec bylo poskrovnu, takže ani s tou komercí to nebylo tak hrozné.   Jezero se nachází v nadmořské výšce 1416 m.n.m. a má tvar nepravidelné osmičky. 

 

Vpodstatě se skládá ze dvou jezer, které jsou spolu spojeny jen úzkým krčkem, který se při nízkém stavu vody obnaží a mezi oběma jezery se tak dá projít suchou nohou.  Dohromady mají obě jezera rozlohu asi 547 tisíc metrů čtverečních, větší z jezer dosahuje hloubky okolo 25 metrů, menší pak je hloubky asi dvojnásobné.  Příchozí cesta nás zavedla k většímu z jezer. Prošli jsme se kousek po břehu na jeho odlehlejší část, neustále bedlivě sledováni ostřížími zraky chlapíka v uniformě, plujícího sem a tam na pramici.  Zjevně strážce národního parku.  Když doplul až k nám, ptali jsme se, jestli je tady koupání povoleno, načež se nám dostalo kladné odpovědi.  Poodešli jsme ještě kousek bokem, do míst, kde jsme měli nádherný výhled na protější menší jezero.  Bylo nadmíru jasné, že plavky nepoužijem, obzvláště pokud jsme je všichni zanechali v bagáži v chatce.  Svlíkli jsme se tedy donaha a vyrazili do vody.  Jezero je opravdu hluboké, první metry vstupu jsou ale pozvolné a dno plné mazlavého bahníčka.  Bobr neměl dostatek odhodlání se s tím bahnem poprat, my s Ivanem jsme do toho ale vlítli a osvěžení rozhodně stálo za to.  Jen co jsme oschli, vyrazili jsme zpět k motorkám a následně na naši chatu.  Zpakovali jsme zbytek věcí, rozloučili se s domácími a vyrazili směrem na město Mojkovac.   Silnice byla opět nádherná, klikatá a nekončící.  Po pár desítkách kilometrů jsme dorazili ke kaňonu řeky Tary, nejhlubšímu kaňonu Evropy, který místy dosahuje hloubky až 1300 metrů. 

 Přímo před námi se otevřel pohled na Djudrevičův most, železobetonový most o délce 365 metrů, klenoucí se ve výšce 172 metrů nad hladinou řeky.  Byl postaven v letech 1937 – 1940 a ve své době byl největším obloukovým mostem v Evropě.  Naše trasa uhýbala ještě před řekou doprava, směrem na východ.  Příležitost přejet po tomhle mostě jsme si ale nemohli nechat ujít a tak jsme si jej pomalinku přejeli tam a zase zpátky a kochali se výhledy do údolí.  Nemohlo nám ujít, že po obou stranách mostu jsou přes kaňon natažená ocelová lana kvůli atrakci zvané zipline.  Lanová dráha po které lze kaňon přejet zavěšený na kladce v popruhovém postroji.  Tohle jsme si nemohli nechat ujít.  S Raďou jsme byli prakticky okamžitě odhodlaní jít do toho.  Jen Ivan nás od toho odrazoval, že jsou to vyhozené peníze a ztráta času.   Zprvu jsme nechápali, o čem to ten kluk vlastně mluví, vždyť je to bomba.   Obratem jsem ale pochopil, že pro člověka, který provozuje motoparaglideing to vlastně přeci jen až takový adrenalin nebude.   Hoe ale kývl na to, že nám na tu chvíli postřeží výbavu a my se s Bobrem do toho vrhli po hlavě.  Cena 20E na osobu, zážitek ale milionový.   Z jednoho konce kaňonu jsme přesvištěli po laně na ten druhý, zavěšení na laně ve výšce přes 150 metrů nad zemí.  Na opačné straně kaňonu jsme naskočili na korbu pickupu a ten nás hezky pohodlně zavezl zpět, až k našim motorkám.

  Úchvatnou asfaltečkou jsme podél řeky Tary pokračovali do města Mojkovac.   Ve městě jsem sjel k benzince.  V nádrži jsem měl stále přes polovinu powérku, ale s vědomím, že se blížíme do odlehlých oblastí s minimem civilizace, navrhoval jsem dotankovat do plných.  Ivan svoji motorku netankoval, což jsem u majitele GS ve verzi Adventure o objemu nádrže 33 litrů, chápal.   Bobr ovšem taky netankoval, ten má ovšem nádrž o pouhý 1 litr větší než moje KTM.  U pumpy jsme poklábosili s krajany, řidiči autobusového zájezdu z Plzně a záhy vyrazili dál.   Stavěli jsme ovšem zanedlouho, když nás Ivan zběsile předjel a zadupl to u krajnice.  Hoe sice netankoval do motorky, do camelbagu ale natankoval CocaColu.  Při prvním pokusu o napití mu „bouchla“ rovnou do xichtu.  Zlitý byl kompletně celý, včetně motorky.  A jelikož jezdí s otevřenou výklopkou, dostal navíc žihadlo od vosy rovnou do rtu a na nějakou dobu vypadal jak černoška po neúspěšném botoxovém zákroku. 
  Na další trase jsme míjeli národní park Biogradska Gora, projeli jsme vesničkou Kolašin a za další vesničkou Mateševo se opět ocitli v území takřka bez civilizace.  Cesta zde byla sice asfaltová, šířky však sotva na jedno auto, klikatící se opět jako had a vedoucí nekompromisně vzhůru do hor.  Desítky kilometrů a potkali jsme jeden náklaďák.  Paráda.  V nejvyšším bodě průsmyku jsme zastavili na svačinku s výhledem a tou dobou už Raďa pobrblával že mu začíná docházet powérek. 

 Hadičku jsem pro případ nouze měl k dispozici, ale cesta teď už vedla převážně jen z kopce, takže jsme do městečka Andrijevica k nejbližší pumpě bez problému dorazili.  Po pár dalších desítkách kilometrů jsme už byli v městě Plav u stejnojmenného jezera.  To už se blížil podvečer a my pomalu začali uvažovat o noclehu.  Zahlédli jsme šipku do kempu, Bobr ale tlačil na pilu, že jsme mraky kiláků od domova a že máme před sebou dardu cesty a že musíme ještě potáhnout.  Snažil jsem se sice vysvětlit, že co by kamenem dohodil jsme u Albánské hranice a dál už nás čeká na dlouhou dobu jen a jen offroad.  Ani nevím, jak jsme se s Ivanem nechali přemluvit, ale dali jsme na Bobra a mazali tedy dál.  Černohorsko Albánský přechod Guci – Vermosh jak kdyby z oka vypadl hraničnímu přechodu z pohádky Tři veteráni.  Dřevěná budka se závorou a v budce dvojce důležitých celníků.  Kromě pasů chtěli i zelenou kartu a techničák od motorek.  Když jsme tak čekali na odbavení, jadrnou češtinou nás pozdravil lehce postarší manželský pár cyklistů.  Prohodili s námi pár slov a pokračovali dál.  V tom ale dorazily dvě další cyklistky, nádherné slečny ve věku okolo pětadvaceti let.  Slušně jsme pozdravili a slečny byly mimořádně potěšeny, že v těchto končinách narazily na krajany.  Dozvěděli jsme se, že holčiny jsou z Prahy a tady jsou na dovči s outdoorovou cestovkou.   A taky jsme se dozvěděli, že nocují v kempu u Plavského jezera (tam kde jsme to chtěli původně na noc zapíchnout) a že dnes mají před sebou poslední noc a rozlučkovou párty na konci dovolené.  Než jsme se stačili rozmyslet, jestli se do Plavu přeci jen nevrátíme, celníci nám podávali zpět naše cestovní doklady plné razítek, zvedali závoru a lifrovali nás do Albánie.   Holkám jsme tedy slušně řekli „ahoj“ a zatahali za hefty.  Ihned za závorou končil asfalt a začal šotolinový enduro úsek.  Ten ale po několikastech metrech přešel v asi kilometrový úsek asfaltu.  To ovšem Radůz, naprogramovaný asi už na šotolinu, nějak neustál a lištil s sebou o zem.  Tentokrát to ovšem nebylo jen nakové vyvrácení jak v Durmitoru, ale férové položení.  Těžko říct, jestli to byl trest osudu za to, že nám zhatil nocleh v kempu v Plavu, plném českých holek.  Každopádně pohoří, kterým jsme projížděli, se jmenuje Prokletije.  Bilance pádu se na první pohled jevila poměrně trystní, přičemž chybějící polovina nápisu V-strom na levé straně nádrže a rozbité sklíčko blinkru byly zjevně tím nejméně závažným defektem.   Krapánek horší to bylo se zlomenou stupačkou, řadičkou a proraženou nádrží.  Byla to sice jen mikroprasklina, ale benzín tudy vytékal poměrně zdatným čurůčkem ven.  Nejdůležitější ale bylo, že pilot byl vpořádku.  Nepočítám-li tedy naražený palec na ruce a rozmázlé kravské lejno na zádech. 

   Raďova Suzina byla přes to všechno pojízdná, takže jsme potáhli párset metrů k prvním domečkům vesničky Vermosh.  Domky by se daly spočítat na prstech, a když jsme míjeli odbočku na Skadar, potkali jsme asi pět aut polských offroaďáků, bylo nám jasné, že tahle patálie se mám přihodila na tom nejzapadlejším místě, na jakém jsme se na celé naší trase mohli pohybovat.  Objevili jsme malý plácek s malinkou cedulkou kemp, ale bez jakéhokoliv zázemí.  Byla tam jediná chatka, chlapík který tam ale pobíhal okolo nám řekl, že pokud chceme přenocovat, můžeme si kdekoliv postavit stan.  Na dotaz, jestli nemá vrtačku a nějaké nářadí jsme se bohužel dočkali negativní odpovědi.  Byl ale ochotný v rámci svých možností a tak nám nabídl alespoň prodlužovačku se světlem, jelikož se už stmívalo.  Museli jsme si vystačit s vlastním vybavením.  Naštěstí každý z nás měl něco, co se hodilo.  Hadičkou jsme odpustili pár litrů benzínu do Ivanových prázdných kanystrů.  Nádrž jsme zalepili dvousložkovým tmelem.  Na opravu zlomené řadičky posloužil nástavec na prodloužení montážního klíče, lehce rozklepnutý sekyrou, ohnutý do pravého úhlu a fixovaný oním tmelem na torzo původní řadičky.  Zbývalo vyřešit zlomenou stupačku.  Konzole stupačky je přichycená k rámu dvojcí šroubů.  Vymysleli jsme, že když jeden ze šroubů vyhodíme a nahradíme jej delším, mohlo by to provizorně fungovat.  Potřebný šroub jsme ale neměli, takže zatím co ogaři pokračovali v opravě, já sedl na motorku a jal se šroub shánět.  Na další z domečků jsem narazil už po cca třista metrech.  Byl tam velký pozemek s udržovaným zavlažovaným trávníkem a nápisem Cafe Natyra.  Stálo tam několik aut a lidí. Jal jsem se jim anglicky vysvětlovat situaci a rozhodně jsem se nesetkal z neochotou.  Pan domácí, kterému se snažila spolutlumočit asi patnáctiletá slečna (asi vnučka), mi sdělil, že patřičný šroub sice nemá, ale že jeho kamarádi mi určitě pomůžou.  Jak jsem pochopil, kamarádi byli Italové, kteří tady mají asi něco jako chatu.  Nasedli do svého Fiatu Punto a kývli na mne ať jedu za nimi.   Po pár kilometrech jsme byli u dalšího stavení, kde houkli na dalšího pantátu, který ochotně hned přinesl několik beden se šrouby a matkami nejrůznějších rozměrů i stavu koroze.  Šroub v potřebném rozměru jsme nakonec našli.   A jako bonus jsem našel i parádní ubytování, právě ve zmiňovaném Kafe Naryra.  Pan domácí se mohl rozkrájet, aby nám vyšel vstříc.  Byl to takový milý pán v letech, jménem Vasil Mitaj, s pleškou na hlavě a elánem na rozdávání.  Krom noclehu nám nabídl i mandžáre, tedy večeři a my s díky přijali.  Ubytovali jsme se v nádherném Hotelu Panarama, jinými slovy v podkrovní místnosti s asi dvanácti postelema a malinkým sprchovým koutem, kde voda tekla sotva znatelným čurůčkem.  O patro níž byla místnost s několika stoly a barem, kde nás Vasil uhostil pečenou rybou a ovčím sýrem, opékanýma bramborama, pečivem a rozličnou zeleninou.  Celé jsme to zalili dvěma až třema lahváči a vyrazili na kutě.  Noc byla v horách sice chladná, ale my ztahaní jak mezci okamžitě usnuli.  

 4. den tripu

Probudili jsme se do krásného slunečného dne a ze zápraží našeho „hotelu“ se kochali pohledy na vycházejícím sluncem zalité čarokrásné skalnaté hory.  Snídani už jsme řešili z vlastních zásob, kterých stále bylo přehršle, takže jsme Vasilovu nabídku snídaně s díky odmítli.  Nepohrdli jsme ale kafíčkem a nabídnutým melounem. A zatímco se Radek ještě vrtal ve své pochroumané motorce a věšel na ni očesané plasty, my jsme s Ivanem prohlédli Vasilův dům ve větvích, ozdobený sbírkou vypreparovaných zvířat, ulit, samorostů a dalších roztodivností. 

 Útratu nám Vasil, za nocleh, večeři, pivko, kafe a další občerstvení, spočítal dohromady na 52 Eur.  Když jsme mu podávali tři dvacky, lamentoval, že nebude mít zpátky v eurech, načež jsme se mu snažili vysvětlit, že těch 8E je dýško za perfektní služby.  Děkoval nám nesčetněkrát, ale ještě víckrát se nás ptal, jestli se nám u něj líbilo.  Následovala rozlučková fotka s Vasilem i paňmámou a hotýlkem v pozadí a hurá na další trek. 

  Před námi byla legendární silnice SH20, oficiálně značená cesta, ovšem bez kouska asfaltu.  Raduz byl na vážkách, jestli s námi pokračovat dál, nebo se raději oddělit a pomalu se vracet k domovu po vlastní ose nejkratší cestou.  Nebo objet SH 20 jinudy a setkat se s námi v nějakém záchytném bodě.  Po letmém pohledu do mapy ovšem pochopil situaci a raději vyrazil s námi.  Koneckonců to bylo dobře, jelikož po dvou až třech kilometrech za odbočkou na Skadar se ozvala další závada.  Ze startu jsme jeli převážně do kopce a Raďovi záhy začal V-strom vařit.  Museli jsme zastavit a znovu opravovat.  Naštěstí se jednalo pouze o následkem pádu ohlý ventilátor chladiče, který bylo potřeba pouze odehnout zpět a v patřičné distanci zafixovat podložkou.  Tehdy jsme udělali zlomovou věc.  Po ránu jsme si na zdar dobře odvedené práce každý cvakli po kalichu slivovičky.  Bylo nám jasné, že na SH 20 na policajta nenarazíme.  A museli jsme konstatovat, že to byl moc dobrý nápad, jelo se nám výborně.  Ještě jsme se pozdravili s asi osmiletou holčičkou, která tady pásla stádo ovcí a která se nás plynulou angličtinou zeptala, jestli nepotřebujem ubytování.   S díky jsme museli odmítnout a vyrazili jsme vzhůru endurovému dobrodružství.  Před námi bylo necelých 60 kilometrů šotolinové cesty.  Jinými slovy to, kvůli čemu jsme se na Balkán štrachali na endurových gumách stovky kilometrů. 

 Zkrátka to, na co v tuzemsku nenarazíme.  A i kdyby ano, tak tam bude závora z řetězem, obrovskou cedulí se zákazem vjezdu a s upozorněním nějaké ekoteroristické iniciativy o sankcích za případné porušení.  Na SH 20 jsme byli v motoadventurovém ráji.  Většinu cesty jsme s Ivanem jeli ve stupačkách, pouze Raduz musel vzhledem ke svému hendikepu absolvovat celou cestu vsedě. 

 Příroda opět byla úchvatná, jedinou chybičkou na kráse bylo pouze to, že větší část eSHá dvacítky vedla v našem směru z kopce.  Všechno se holt z mapy vyčíst nedá, v opačném směru by jistě byla o něco zajímavější.  Kromě obligátních ovcí a koz jsme potkali i sem tam kravku a pár pašíků.  Dokonce jsme potkali i dvojci oslů, plně naložených bagáží.   V samotném závěru silničky jsme projížděli tak dvouset, možná třísethlavým stádem ovcí, které se před námi rozevíralo a za námi zase zavíralo.  A pak nás čekalo nemilé překvapení v podobě úplně čerstvě položeného černého asfaltu.  O kus dál byli dokonce silničáři, kteří další nové úseky asfaltu právě pokládali.  A to byla neděle odpoledne.  Bohužel, pokroky moderní civilizace už míří i do Albánských hor.  Ještě jsme to stihli a stejně nevěřím, že by někdy měli zvládnout vydláždit celičkou SH 20. 

   Dorazili jsme k cípu Skadarského jezera, tedy zpět do civilizace, k silnici spojující MNE a ALB okolo Skadarského jezera ze severu.  Raďa opět začal uvažovat, že by se oddělil, což posléze vlastně zvažoval ještě několikrát.  V plánu bylo původně přenocovat někde u jezera, ideálně poblíž samotného města Shkoder (Skadar) a následující den absolvovat vysněný Theth, hezky polehku, bez bagáže.  Nakonec jsme se dohodli, že Raduz by se svým pochroumaným V-Stromem Theth vynechal a jeden den věnoval koupačce a zevlingu.  Měl ale podmínku, že onen den by chtěl strávit u Jadranu a ne u Skadarského jezera.  Na mapě to všechno vypadalo realizovatelně.  Ve městě Koplik Raduz ještě přikoupil nový šroub namísto původní stupačky, delší a nerezavý.   Doposud jsme byli v Albánii zvyklí na sem tam auto na zapadlé silničce.  Tady ale začal provoz ale povážlivě houstnout.  Projížděli jsme napříč centrem historického velkoměsta Shkoder od severu k jihu a zamířili do městečka Velipoje na pobřeží Jadranského moře.  Na mapě vypadalo Velipoje jako malinkatá vesnička, bezprostředně sousedící s Černohorskou hranicí, kterou zde tvoří řeka, vytékající ze Skadarského jezera a vlévající se do moře.  Stále stoupající hustota provozu nám ale napovídala, že tak zapadlé místo jak jsme si představovali, to asi nebude.  Apropo, albánští šoféři jsou kapitola sama pro sebe.  Frekventované přímořské albánské silnice byly na celé trase jediným úsekem tripu, kde jsme se místy opravdu báli o holý život.  Dovolím si odhadnout, že projížďka po Sicílii by byla v tomhle ohledu procházkou v růžovém sadu.  Velipoje se nakonec ukázal být obrovským rekreačním resortem s nekončícími lány slunečníků na písčité pláži.  Na okraji resortu jsme stran ubytka měli štěstí hned na první pokus.  Objevili jsme menší penzion, před kterým se pásla kravka.  Když jsme se pana domácího zeptali, zda-i má volný pokoj, odvětil, že si budem muset chvíli počkat, že se mu jedni z hostů ještě dnes mají vystěhovat.  Když ale z dalšího rozhovoru pochopil, že pouze projíždíme a tedy potřebujeme pokoj jen na jednu noc, nechal nás ve svém kamrlíku.  Byly tam akorát tři postele a parádní balkón.  Naházeli jsme si tam bagáž, svlíkli motohadry a vyrazili do moře.  Byl už podvečer, takže nás překvapilo, kolik lidí je stále ještě na pláži.  Parádně jsme si zaplavali ve vlnách a kochali se pohledy na širé otevřené moře.  Chorvatsko je odsud jen kousek severně, ale výhled na otevřené moře bez ostrovů tady prakticky nenajdete.    Stále jsme měli spoustu vlastních zásob, takže jsme na balkóně našeho penzionku nakopli vařiče a Raďa se, co-by neoficiální kuchař naší motovýpravy, jal poprvé a zároveň naposledy, pustit do vaření.  Když byl hotov se svým dílem z konzervovaných polotovarů, popřál nám dobrou chuť slovy: „Hoši, je to tak hnusné, že se to nedá žrať“.  Hlad je ale svině, takže jsme se s tím statečně poprali a následně vyrazili do víru resortu. 

   Albánie je zemně obrovských kontrastů, kde se mísí vedle sebe bohatství i chudoba.  Nablýskané restaurace, opodál šmelináři kšeftující s kdečím.  Luxusní auta a naproti přes ulici na schodech sedící žebračka s nemluvnětem v náručí.  Prošli jsme pár hospůdek, v každé dali po jednom pivku a navrch si dali kebab. Bobr navíc od jednoho ze šmelinářů zakoupil dětem domů prezent – laserové ukazovátko, které spolehlivě fungovalo asi tak týden.  Do penzionu jsme dorazili kolem půlnoci a ještě se tady potkali s naším panem domácím.  Byl to opravdu sympatický chlapík, odhadem tak pětapadesátník.  Nabídl nám své domácí pálenky a my se slivovicí nezůstali pozadu.  Dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavých věcí.  Jmenuje se Paulíno a už hezkou řádku let i s celou svojí rodinou žije ve Spojených Státech v New Yorku.  Penzion provozuje přes léto, takže koncem jara vždy přiletí do Albánie a na podzim odlétá zpět do US.  Poklábosili jsme příjemně a lehce píchlí jsme šli spát až někdy kolem druhé.

5. den tripu

I přes pozdní odchod na kutě jsme ráno vstali poměrně rozumně a hned jsme začali debatovat, jak to dnes vymyslíme.  V plánu byl stále náš vysněný Theth a eventuální druhý nocleh na tomtéž místě.  Odskokem k Jadranu jsme si pořádně zajeli.  Navíc se začaly hlásit jisté zašívací potíže.  Radůze jeho pajšl, vytrénovaný s kuchyně, jen tak postrašil.  Hoe se párkrát férově posral.  No a já to odskákal nejhůř.  Hned po ránu jsem byl na hajzlu alespoň pětkrát po sobě, Theth jsem si ale nechtěl nechat ujít.  Po Ivanově i Radkově naléhání a zralé úvaze jsme se ale nakonec rozhodli Theth přeci jen vypustit a místo toho pozměnit plány a objet Skadarské jezero z Černohorské strany.  Rozloučili jsme se s Paulinem, zaplatili dohromady obligátních 25E za nocleh a vyrazili.   V prostoru mezi Skadarským jezerem a Jadranem existuje jeden jediný hraniční přechod.  Když jsme k němu dorazili, dech nám vyrazila obrovská kolona aut čekajících k odbavení.  Vypadalo to beznadějně, obzvlášť když se kolem nás sesypaly praky přičmoudlých žebrajících děcek.  Hrábl jsem do kapsy a vytáhl poloroztopenou Margotku.  Holčina se ale začala rozčilovat, že nechce nějakou blbou čokoládu, ale prachy.  Říkám si tak to ne holčičko, protůroval jsem motor a laděné Akrapoviče si rázem zjednaly patřičný respekt.   No, to trochu kecám.  Zachránilo nás hlavně to, že po nás houkla sympatická celnice, ať předjedem celou kolonu aut až dopředu.  Tam se nás ujal jiný celník, který nám kynul, ať jedeme průchodem pro pěší.  S bagáží jsme se tam skoro ani nevešli,  nakonec jsme ale projeli a nikdo po nás nechtěl ani pasy.  Prostě paráda, tenhle přechod doporučuju, ale jedině na motorce, autem bych tudy nejel. 

   Ve vesničce Vladimir jsme z hlavního tahu uhnuli doprava na sever ke Skadarskému jezeru a stoupali opět do skalnatých hor.  Na Albánské straně je břeh mělký, zato na straně Černohorské je strmý a skalnatý.  Přejeli jsme hřeben a hned za zatáčkou se nám naskytl neskutečný pohled na tu nádheru.  Jako bychom byli u úplně jiného jezera, než okolo kterého jsme předchozí den projížděli.  Dosahuje rozlohy okolo 391 km čtverečních, v době vysokého stavu vody ale hladina stoupá až o 3 metry a plocha může dosahovat rozlohy až téměř 550 km čtverečních.  Jedná se o největší sladkovodní plochu na Balkáně, průměrně dosahuje hloubky okolo 12 metrů, v nejhlubších místech ale dno dosahuje až 60 metrů pod hladinu moře.  Cirka 1/3 rozlohy připadá území Albánie, zbylé 2/3 pak Černé hoře.  Jízda po točité silničce, zaklesnuté ve skalnatém břehu vysoko nad hladinou byla opravdovým zážitkem.  V osadě Veliki Ostros jsme našli odbočku dolů k hladině jezera a zajeli jsme sem za koupáním.  Zaparkovali jsme u sympatického malého přístavního mola a naskákali do vody.  Tou dobou už i Hoe byl stran zažívací indispozice prakticky fit, zatímco mě se střeva bouřily čím dál tím víc.  Musím ale konstatovat, že lidský organismus je opravdu promyšlený stroj.  Když jsem seděl na motorce a klopil zatáčky, bylo vše OK.  Jakmile jsem ale zastavil a slezl z mašiny, bylo zle a už jsem musel letět. 

  U Virpazaru silnice odbočovala doprava, přes most na hlavní město Podgoricu.  My ale odbočovali doleva, zpět k Jadranu, na město Petrovac a podél pobřeží dál na Budvu.  Budva bylo koneckonců jediné místo v itineráři naší trasy, kterou Raďa znal a to díky vyprávění od Bonveráků o monstrózní několikapatrové diskotéce Trocadero. Je to malebné přímořské letovisko, plné luxusních hotýlků a penzionů.  Tou dobou se u mě bohužel naplno začaly projevovat následky gastrointestinální virózy, byl jsem slabý jak čaj a už už jsem chtěl mašinu pro dnešek odložit.  Sehnat ubytko v centru bylo prakticky impossible.  Když se byli kluci zeptat na nocleh na jednu noc, tak se jim buď vysmáli, nebo nadhodili nesmyslnou sumu okolo 100 Éček.  Přijali jsme proto doporučení raději vypadnout do kempu pár kiláků za Budvou.  Kempem jsme byli krapánek zklamaní.  Oč je Budva hezčí městečko, o to horší a nuznější byl samotný kemp.  Já byl, vzhledem ke svému aktuálnímu stavu ale nesmírně rád, že už jsme zaparkovali a dnes už nikam nepojedem.  Ivan s Raďou nahodili plavky a vyrazili k moři.  Já byl rád, že jsem zvládl vůbec sundat přilbu z hlavy.  Svalil jsem se na trávu přímo vedle své KTM a alespoň na hoďku usnul.   Trocadero za humny a my rozbití jak cigánské hračky.  Tedy obzvlášť já.  Ten večer se žádné velké paření nekonalo.  Já pochopitelně vynechal i pokus o jakoukoliv večeři a brzy zalezl do postaveného stanu.  Kluci vzhledem k přízni počasí zvolili noc pod širákem a prý se vyspali báječně.  Zato já v noci zažíval horké chvilky.  Usnul jsem poměrně rychle, zanedlouho mě ale uprostřed noci probudila ukrutná zimnice a třesavka.  Klepal jsem se tam dobré dvě hodiny a absolutně nemohl znovu zabrat.  Hlavou se mi honila jediná věc.  Říkal jsem si, ty blbče, jsi 1200 kiláků od domova, ještě k tomu na motorce a teď jsi prakticky na umření.  Co budeš dělat, jak se ty i motorka dostaneš domů.  Krušné chvilky, nakonec se mi ale přeci jen podařilo znovu usnout. 

6. den tripu

Horší noc jsem snad nezažil, tedy alespoň za posledních mnoho let.  Ráno jsem se probudil mokrý jak myš.  Spacák by se dal ždímat a smrděl jak bolavá noha.  Prostě hnus.  Mě bylo ale kupodivu docela dobře, že jsem se po ránu odvážil koštnout i hořký čaj a nějaké to suché pečivo.  To Bobr i Hoe byli naprosto fit a dokonce i ráno zvládli ještě koupání v moři.  Ivan skočil zaplatit kemp, tuším že nás to dohromady vyšlo asi na 12E.  Podle itineráře nastal čas se pomalu ale jistě ubírat směrem k domovu.  V plánu sice ještě bylo pár atraktivních míst, horší ale byla vidina opět se blížícího nudného tranzitu.  Klikatých horských silniček jsme byli už dostatečně nabaženi, takže jsme se jednomyslně shodli, že odbočku do Lovčenského národního parku už vynecháme.  Park jsme minuli z jihu a nabrali směr Kotorský záliv. 

 V podstatě se jedná o takový Jadranský pevninský fjord a opět turisticky profláklou oblast.  I přes šílenou hustotu dopravy tohle místo určitě stálo za shlédnutí.  Zálivu jsme objeli alespoň 2/3, pak jsme ale zavděčili Garminem nabídnuté zkratky z města Risan a napojili se na krásnou širokou novou rychlostní silnici, vedoucí na sever k Bosenským hranicím.   Rychlostní silnice je ovšem relativní pojem.  V celé Černé hoře neexistuje jediný kilometr dálnice, takže rychlostní limit pro dálnici tu nevedou.  V obci mají pro nás obvyklou padesátku, mimo obec je ale povolena maximální rychlost 80 km/h.  Při našem putování jsme narazili na spoustu úseků, kde žádné omezení rychlosti nebylo, ale osmdesátkou se tam prostě jet nedalo.  A naopak, na zmíněné zcela nové široké a luxusní rychlostní silnici bylo zcela nesmyslné omezení na 60 km/h.   Před námi byl kus cesty, takže jsem to mazal svižným kilečkem, s kluky v závěsu za mnou.   Když tu se od krajnice vyloupl polda s plácačkou a začal mě stavět.   Slušně jsme se pozdravili, načež mi pan příslušník začal vysvětlovat něco na téma „speed limit“ a povídal, že to bude alespoň na 20 Euro pokuty.  Nicméně nikde žádný radar a tím pádem ani žádný údaj o mé skutečné rychlosti.  Ivan který zastavil hned zamnou, začal milému příslušníkovi vysvětlovat, že je jeho kolegou z Policie ČR.  Načež se Černohorský polda zjevně zalekl, couvl o metr zpět a kynul nám, ať už raději mažem.  Nevím doteď, jestli to bylo gesto kamarádské, či akt z obav, každopádně jsme se slušně rozloučili, kopli tam kvalty a zatahali za hefty.  Cobydup jsme byli u Bosenské hranice a pokračovali na Mostar.  V Mostaru jsme natankovali u příjemné pumpy a pauzu si zpestřili dobrou kávičkou.  Cesta byla doposud stále velmi atraktivní a měl jsem trochu obavy, že další úseky už budou nudné.  Naštěstí jsem se ale velmi mýlil.  Další naše putování směřovalo do Bosenského velkoměsta Banja Luka a musím konstatovat, že i tenhle úsek cesty byl mimořádný.  Hlavní tah a všude okolo nás stále krásné hory, dravé řeky a hluboké prudké strže.  Naplánovali jsme, že bychom mohli udělat výjimku a jeden z noclehů na trase absolvovat v centru velkoměsta, tedy přesný opak toho, co jsme praktikovali doposud.  Kousek za cedulí ohlašující příjezd do Banja Luky jsme zastavili u ošuntělého hotelu.  Než jsme se ale odhodlali, že se půjdeme vůbec zeptat na ubytko, ze zahrádky protější kav&a

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE