Itálie - Sýrie…

Pozdě v noci jsme dopluli do

AQABY

, nejjižnějšího města

Jordánska

. Tušil jsem, že se nám bude v této zemi líbit, celníci byli příjemní, usměvaví, vše šlo hladce a rychle a také nikdo nepožadoval žádný bakšiš. Ulice byli poměrné čisté, lidé upraveni, obchody naplněné zbožím všeho druhu, řidiči byli ohleduplnější a v obchodech ani nikde jinde už skoro nikdo nesmlouval. Noci již začaly být chladné a už bylo cítit i tady pozdní říjen. V Aqabě jsme zůstali 2 dny, užívali si hezkých pláží, krásných obchůdků a restaurací nabízejících mořská, arabská a orientální jídla.

WADI RUM

je pouštní údolí, kde dodnes žijí Beduíni. Málo která rodina žije ještě dle starých zvyků a ti vzácní, které jsme tam potkali, byli více méně nastražení na turisty, kteří za návštěvu takové rodiny platili nemalé částky. Nebylo absolutně možné jet ve dvou na motorce plné bagáže, protože v poušti byl sypký písek a tak jsme si s Irenou pronajali starou Toyotu s průvodcem. Usmlouval jsem cenu z 45 USD na 15 a vyjeli jsme. Udělal jsem to víceméně kvůli Ireně, která si pouště, velbloudů ani pouštních lidí v Libyi ani v Egyptě neužila a já si odtamtud přinesl ty nejlepší zážitky. A to vše bez kýčovitého beduinského průvodce v RAY BAN-ech, který za každou promluvenou větu vyžadovál bakšiš. Pozdě odpoledne jsme se vydali do dlouho očekávaného města PETRA, známému na celém světě. Cesta vedla přes vysoké hory, chudými vesnicemi, kde nám lidé občas zamávali, a křičeli: !

WELCOME TO JORDAN

" . Byla příšerná zima, tak jsme na sebe navlékli snad všechno oblečení, co jsme měli.
Našli jsme krásný hotýlek plných turistů, snad ze všech kontinentů. Zvláště dobře jsme se bavili s Číňanem, který je na cestě již půl roku, Američanem, který cestuje spolu s Dánkou a kvůli kterým jsme obešli snad všechny krámy ve městě, abych koupil nejlevnější vodu, dále Němci, Švýcaři a Australanka, která zběsile sháněla chlapa. Spolu jsme seděli dlouho do noci v recepci a pili pivo.
Nikdy jsem nebyl nadšencem kulturních a historických památek, ale tak, jak mě nadchla Petra, tak podrobně jsem zatím žádnou památku neprozkoumával. Je to vlastně mrtvé město, kde cca před lety arabští trhovci s karavanami velbloudů, začali budovat " zastávku" na cestě do dnešního Turecka a dál do Evropy. V horách, které obkličují toto údolí, jsou vytesané kostely, divadla, hroby, paláce.....a to vše je opracováno velice pečlivě. Dodnes nikdo nechápe jak to tak přesně a s jakým nářadím mohli udělat. Chodili jsme celý den, ušli min. 10 km a viděli jme možná slabou polovinu všeho, co Petra nabízí. Vstupenka na den stála 20 USD, ale většinou si turisté za 50 USD kupují rovnou na 3 dny. Motorka se zatím drží dobře, přestože nám přibylo dalších 10 kg zavazadel v podobě sádrových obrazů, skleněných váz a dvou vodních dýmek pro sebe a kamaráda. Byla silně, ale silně přetížena.Často jsme naletěli na nějakou díru a nezbylo mi než se modlit, ať se nám neutrhne kolo. Mám totiž malou nedůvěru k systému, jak mají u BMW vyřešeno uchycení zadního kola jen z jedné strany. Ujišťovali mě, že to ale vydrží i horší věci. Jeli jsme hornatou krajinou, kde už byla cítit pořádná zima. K Mrtvému moři zbývalo cca 100 km. Těšil jsem se na něj a byl jsem plný očekávání.
Propašovali jsme se přes vstupní bránu hotelu a nenápadně se zamíchali mezi spoustu evropských důchodců, kteří si ve zmíněném moři léčí revma. Šel jsem do vody, ale když jsem chtěl plavat, tlak způsobený hustotou mořské soli mi vyhodil nohy až na hladinu a měl jsem co dělat, abych udržel hlavu nad vodou. Do očí se prý nesmí dostat ani kapka vody. Lehnul jsem si na záda, nohy měl na povrchu a skoro jsem si mohl sednout. Hodně lidí si ve vodě četlo. Byla to fantazie. Irena se mezitím namazala černým bahnem. Voda byla až nepříjemně teplá, dosahovala cca 30 C.
Do

AMMANU

, hlavního města Jordánska zbývala necelá hodina. Cestou začalo pršet a ze silnice se stalo kluziště. Jeli jsme pomalu, za soumraku jsme dojeli do hlavního města, kde jsme dle anglického průvodce našli levný hotel, plný cestovatelů z mnoha zemí celého světa a jako vždy i tady jsme se s nimi bavili do pozdní noci. Ráno jsme si prohlédli zajímavé části Ammánu, včetně bazaru, kde jsem usmlouval dobré ceny suvenýrů. Odpoledne jsme se vydali na cestu do Sýrie . Silnice byly stále kluzké, neodvážil jsem se jet uvolněně. V zatáčkách jsem byl vždy připraven na smyk a proto jsem brzdil převážně zadní brzdou, protože již 3x mě přední kolo začalo uklouzávat. Jel jsem za nějakým autem, projel kruhový objezd, vyjel do esíčka a pak se to stalo. Uklouzli jsme, cítil jsem, jak mi padá motorka a zařval jsem na Irenu, ať se drží. To už jsme se ale klouzali po pravém kufru a bočním kanystru. Pří smyku jsem zřejmě najel na nějakou suchou část silnice, motorka se zvedlá a pomalu jsem se klepající zastavil. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Od té doby jsem byl ještě opatrnější, i když to víc už snad ani nešlo.
Cestou k Syrským hranicím začalo opět silně pršet, po dálnici jsme jeli 60 km rychlostí. V každé vesnici se z ulic a náměstí stávala jezera. Ve vodě stála auta, za nimi autobusy a my jsme projížděli mezi nimi a modlili se, aby nezhasl motor. Voda nám sahala nad kolena, zařadil jsem dvojku, přidal plyn, voda stříkala na všechny strany a my se brodili v loužích dlouhých i přes 400 m i více. Na hranicích všechno proběhlo rychle a bez problémů až na to, že syrští celníci dlouho a pečlivě listovali našimi pasy a neustále se nás nevěřícně ptali, jestli jsme opravdu nebyli v Izraeli. Ano, původně jsme tam chtěli a potom z Haifi na

KYPR

a odtud do Athén , ale zastavili nás boje a nepokoje, takže proto jsme museli jet přes Sýrii a

Turecko

. Na tachometru již dávno uběhl počet km, při kterých bych měl udělat servis, a proto jsem se rozhodl navštívit první lepší autoservis. Našel jsem ho až na severu země, kde jsme strávili dalších pár nádherných dní na osamocené pláži Středozemního moře a kluci z dílny se pořádně napracovali na mém koni. "Tento syrský olej pane, to je to nejlepší, co můžu doporučit" "Ne, ne já bych radši ten horší, ten CASTROL co tam máte a bude jistě levnější"! Levnější sice nebyl, ale i tak to nestálo moc a za práci nic nechtěli. "Ty turist na motorce, mi pomahat. My muslim, my ne penize od tebe. Ty maš krasna žena!Ty ne manžel, ty spát s žena?!"

Turecko

jsme měli projeté již z minulé cesty a tak jsme se ho snažili projet co nejdříve. Zastavovali jsme se jen na krásných plážích a samozřejmě jsme si nenechali utéct Pamukkale, jedno z turisticky atraktivních míst, kde horká voda teče po vysoké hoře a kde se usazuje vápenec, takže celá hora vypadá jako by na ní byl sníh. Potkal jsem tam partu Čechů v tranzitu, se kterými jsme v chladné noci po dlouhé době vypili všechno české pivo a všechna moravská vína. Hodně jsme se s Irenkou opili a stěží našli "náš" hotýlek, kde jsme si užívali "horké" noci. V Turecku jsme neodolali levným nabídkám zlata, bund a kabelek, a tak již přetížená motorka dostala dalších 7 kg zavazadel.
Do odletu Irenky z Athén zbývaly 3 dny. Měli jsme v plánu dojet do

Kushudu

, odtud malým trajektem na ostrov SAMOS a pak velkým trajektem do Athén. Zakoupili jsme lístky a další den do odjezdu jsme přečkali v teplých barech. Ráno byla velká zima a neuvěřitelně foukalo. Trajekt ale nejel. Mnoho turistů, kteří měli stejný problém jako my, propadávalo panice. "Zítra je v Turecku den, kdy se po 10 letech sčítá celý národ, takže nic nefunguje. Pojedeme za 2 dny." Za dva by měla Irenka být už doma, takže........vrátili nám peníze a čau. Rozhodli jsme se pro jedinou existující možnost. Musíme stihnout za necelé dva dny 1600 km úzkých, kluzkých silnic plných serpentin a kamionů. Aby toho nebylo málo, ještě musíme absolvovat jeden trajekt přes Chanakale. Jeli jsme nonstop, zastavovali jsme se jen na jídlo a každých 600 km pro benzín. Byla zima a pršelo. V Řecku byly sice o něco lepší silnice, ale zase plno radarů. Projížděli jsme krásnou krajinou, kolem nádherných pláží a trhalo nám srdce, když jsme kolem nich frčeli 140 km/h. Byli jsme strašně unavení. Do odletu jsme ještě stihli prohlédnout si část Athén, včetně Akropolis. Nastalo loučení a i tentokrát nám slzy zalily unavené oči. To nemám rád. Věděli jsme, že se uvidíme nejpozději za 10, možná 14 dní, ale stejně mi to bylo líto při myšlence, že zase budu sám. Irenka odletěla a já se vydal na sever Řecka, odkud by měl jet trajekt do Černé Hory, pak do Kosova, Bosny.... V lodní kanceláři mě ale ujistili, že do zemí bývalé YU mimo sezónu nic nepluje, takže jediná možnost je do Bari, Benátek nebo do Terstu. Koupil jsem lístek do Terstu a dalších třy dny si užíval odpočinku, který jsem si poctivě zasloužil. O týden později jsem již psal první kapitolu této reportáže z cesty, na které jsem najel

cca 17.000 km bez problémů

, setkával jsem se s lidmi, kteří mě přijímali s otevřenou náručí, dali mi najíst, napít a kupodivu mě ani neokradli, nezabili, ne, ..... prostě žijí ještě dobří lidé na světě, kvůli kterým cestuji. Moje další cesta za nimi bude někam na Dálný východ přes

Arménii, Ázerbadžan, Uzbekistán, Turkmenistán.,Kazahstan, Mongolsko, Čínu a možná až do Japonska

. Jasně že z Prahy s Irenkou a na BMW.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)