Africké dobrodružství 2008

Už cestou do Dakaru byl další plán nad slunce jasný. Šlo jen o to najít odvahu a při zpáteční cestě Mauritánií se do toho velkého dobrodružství pustit. Lidé zde jsou stejně přátelští jako vždy, tak jaképak strachy, jen ty obavy s benzínem zůstávají. Po odpočinku v nouakchotském kempu Menata u kamarádky Olivie tedy nabíráme směr severovýchod a od Ataru nás dělí 450 km slušného asfaltu. Nebýt příšerného vedra a písečné bouře, při které cítíme písek všude, a viditelnosti sotva na 20 metrů, byla by to procházka. K tomu ještě hned při potřebě prvního tankování v Akjoujtu není, jak se ale koneckonců dalo čekat, u oficiální benzínky benzín. Být tady tak s dakarskou Rallye, bylo by to ještě horší. Přijet po doprovodných Hummerech, tak jsme nahraní. Naštěstí se nás ujímá jeden kluk, který za mě nasedá na Transalpa, jedeme na konec vesnice do garáže a začíná přelévání cenné tekutiny. Zajímavé je jen to, že stojí bezmála stejně jako u benzínky, tedy 300 Ugii, což je necelé Euro. V Ataru už je rozhodnuto.

Pojedeme z Choumu podél trati, která vede až do Nouadibou. S Rally Dakar jsme měli být v Mauritanii celkem devět dní, tak o to teď nepřijdeme. Tahle trasa mě láká již od roku 2005. To jsem jel do Dakaru s Jawou 125 a chtěl jsem po samostatné cestě podél Atlantiku dohonit Rallye Dakar právě v Ataru. Jedinou možnosti bylo využití nákladního vlaku a přes noc se na dně uhláku dopravit do Choumu a odtud nelehkou pistou na letiště do Ataru. Tahle cesta byla mým největším cestovatelským dobrodružstvím, ale zároveň nejstrašnější nocí v mém životě. Již tehdy jsem si řekl, že jednou si to projedu celé po ose, a ten okamžik je právě zde. Ale bude to v opačném směru. Dvacet kilometrů za Atar ještě vede asfalt, na který na konci vesnice navazuje hrbolatá kamenitá pista. Před tou upouštíme vzduch z pneumatik, protože vím, že brzy přijde i písek a nebude ho málo. Nový Transalp je na tom o něco lépe, počítal jsem s tím a před cestou do Dakaru jsem si veškeré méně potřebné věci odložil na Capu Barbas. Zde je každé kilo znát. Zpočátku vede pista hornatým úsekem, ale zbývající kilometry do Choumu, což je vlastně jen jedna z vlakových zastávek nákladního vlaku, který vozí rudu ze Zoueratu, vedou po tvrdé pistě, hrbaté jako roleta.

Důležitým bodem naší zastávky je zjištění, že je zde k dostání benzín /v roce 2005 jsem ho tu kupoval dokonce mnohem dráž/, protože jinak bychom se mohli otočit a jet zpět. Na 450 km v písečných dunách, kde budou mít naše motory mnohem větší spotřebu, sebou zásoby neuvezeme. Z Ataru vyjíždíme odpoledne a od ukazatele s číslicemi 459 (kilometrové znamení) ukrajujeme podél kolejí první kilometry. Zpočátku to vypadá jednoduše, potom se ale vyjetá cesta ztrácí a my volíme cestu podle situace a náročnosti překážek, které do cesty postavila příroda. Od vlakových kolejí se ale nevzdalujeme více jak na dohled a přejíždět na druhou stranu se už vůbec nedoporučuje. V případě nutnosti tak prý maximálně do vzdálenosti 20 m. Na sever od kolejí leží západosaharská hranice a její nejjednodušší ochranou bylo zaminování, které může být na mnoha místech funkční dodnes.

Sledovat nákladní vlak s více jak šedesáti vagóny, který táhnou tři lokomotivy, je úžasný zážitek. Na haldách s rudou je možné vidět místní, kteří se tímto způsobem bezplatně přepravují. Nám ale dělají starost dunová pole. Někdy to vypadá, že ani neskončí, a tak trávíme noc v poušti necelých 60 km za Choumem. Někdy je situace tak náročná, že se vyplatí jet po kolejích, ale zase hrozí propíchnutí pneumatika od ostrých odštěpků z kolejí.

Další den se pereme s pískem od rána do večera, až v závěru za Inalem začíná opět tvrdá pista. Po dvou a půl dni vidíme konečně v dáli betonové věže v Bou Lanouar, kde se dá opět najet na asfalt. Sen se tedy splnil a nebýt focení a mnoha zastávek u místních obyvatel, dalo by se to projet i rychleji a já si to sem přijel doslova užít. Poslední mauritánský čaj a jsme zpět na Capu Barbas. Potom už jen souboj s protivětrem, který zvyšuje spotřebu benzínu a nezbytné foto západosaharských věží. Jelikož je sobota, dáme ještě proslavený trh v Guelmimu a pak už jen další a další kilometry na kraj k africkému břehu. Dnešním dnem naskočilo na novém Transalpu 9000 km.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)